Rozhovor s Jaroslavem Duškem
2012 bude rokem zázraků
Málokdo ho nezná. Loni oslavil padesátku, energií by ale pořád mohl zásobovat celé sídliště. Proslavil se rolemi směšných odpudivých chlápků v Hřebejkových filmech Pelíšky, Pupendo nebo Musíme si pomáhat, zasvěcení jej už ale od 80. let znají z autorského improvizačního divadla Vizita. Zhruba před deseti lety narazil na knihu Dona Miguela Ruize Čtyři dohody a v ní zaznamenaná moudrost starých Toltéků jej inspirovala (nejen) ke stejnojmenné divadelní hře. Jeho nekonvenční duchovní pohled na svět loni zprostředkoval Viliam Poltikovič v dokumentu Když kámen promluví a Pavlína Brzáková v knize Ze mě. Momentálně Jaroslava Duška můžeme sledovat i v cyklu besed Duše K, kterou z Divadla Kampa přenáší Česká televize. Přivítal nás v malé šatně Divadla na Jezerce, v sandálech naboso, tibetské košili, hnědobílé šále a s bdělým výrazem v očích. A když jsme při odchodu zabloudili v zákulisí, omotán pouze ručníkem nás vyvedl na světlo…
Jak byste vysvětlil čtenáři, který nezná mayské počítání času, co nás čeká 21. prosince tohoto roku?
Já bych mu to vůbec nevysvětloval, mě to upřímně řečeno ani tolik nezajímá. Jenom jsem postřehl, že indiáni toto datum hodně opakují, a když jsem byl před dvěma lety v Mexiku, pořád nám zdůrazňovali, ať jsme na „twenty twelve“ připravení. Ptali jsme se jich, co to znamená, a oni říkali, že vyjde páté nebo šesté slunce – někteří mluví o tom, že se teď uzavírají čtyři světy, jiní hovoří o pěti světech. Nicméně se shodují, že o zimním slunovratu vyjde nové slunce.
Co si pod tím máme představit?
Když jsme se jich ptali, říkali: představte si fázi svítání, když Slunce ještě není na obloze, ale vy už vidíte úsvit. A v této fázi se podle nich teď nacházíme. Už vidíme nové, odlišné světlo, ale ono nové slunce vyjde až o zimním slunovratu. Také říkali, že nebude žádné „bum bum bum“, že jde o změnu kvality světla, na jejímž základě se pak promění lidská bytost. Slunce totiž přes epifýzu ovlivňuje hormonální pochody v těle. Jeho světlo nás vlastně vytváří, staví; což si běžně neuvědomujeme. Když ale mluvíte s vědci, kteří se zabývají vnitřními hodinami orgánů, tím, jak se orgány „startují“, tak oni zjišťují, že někdo tento proces musí ještě korigovat, řídit. A jedna z největších záhad genetiky spočívá právě v nalezení těch vnitřních hodin, toho spínače – jak tělo například pozná, že má vytvořit druhé zuby, spustit růst ňader a podobně. Tělo musí mít nějaký důvod, proč to či ono právě teď a jistým způsobem udělat. Ale ten časový spínač se – aspoň pokud jako laik vím – ještě nikde v genetickém kódu nenašel, jde o jeho největší tajemství. Zdá se, že tím spínačem je zvnějšku právě Slunce. A mění-li se jeho kvalita, pak se samozřejmě proměňuje i lidská bytost. Takže laikovi bych řekl, že lidi se budou měnit. Někteří budou zmatení, protože nebudou chápat, co se děje. Proto je také lepší trochu tušit, co se děje. Spousta lidí je dnes totiž na hranici jakéhosi pocitu zcvokatění. Buď mají velké deprese, nebo dokonce sebevražedné nápady.
Narážíte tím na současnou ekonomickou krizi?
Také, ale především jde o vnitřní pocit nejistoty. Znám lidi, co říkají: mám pocit, jako kdybych kmital mezi dvěma světy; chvílemi mám dojem, že je mně všechno jasné, že jsem úplně v pohodě, a pak najednou přeskočím do jakéhosi modu rozechvění a připadá mi, že ničemu nerozumím, že se všechno rozpadá a nevím, co mám dělat. A pak zase přijde chvíle, kdy mi do sebe všechno zapadá… A tak skáčou sem a tam. Když totiž přichází nová kvalita, stará je stále ještě přítomná.
Představte si například, že byste z nějakého důvodu opouštěli názorový systém, který zastáváte půl života: katolictví, budhismus, cokoliv. Něco, čemu bezvýhradně věříte a myslíte si, že je to Pravda, že svět takto funguje. A teď bác ho, najednou zjistíte, že to byla blbost. Uvidíte, že ten systém má trhliny, že jde jenom o nějaké řeči, kecy. A z ničeho nic objevíte nějaký jiný druh přístupu, který je vám bližší, a začnete se trhat. A stará část ve vás se cítí provinile – jak to, že opouštím učení, které mi celý život pomáhalo. Ale už to nejde zastavit. Stane se to například tak, že se člověk zamiluje do někoho z jiné tradice. Začnete si vzájemně korigovat světy, přerovnáváte ten starý a nový. A buďto partnera vtahujete k sobě, a nebo on vás. A když se to nepodaří, po určité době začnou problémy – jako například když si český malíř vezme dceru peruánského šamana.
Jak jste to měl vy s vaší ženou?
Ona není dcerou peruánského šamana (smích). Pocházeli jsme oba z podobné české tradice, takže jsme spolu nezápasili. Ale říkám to jako obrazný příklad, abychom si představili, co všechno se v lidské bytosti přestavuje, jak starý svět ještě otravuje, ale ten nový na něj vehementně dotírá.
Představujete si nějak konkrétněji, co se má vlastně změnit?
O tom moc nepřemýšlím. Jenom mám v určitých momentech jakési vjemy, o kterých si myslím, že by to tak mohlo být. Ale situace je hodně otevřená, manévrují v ní subtilní síly. Podstatné bude, jak se lidé rozhodnou. Tady nejde o nějakou shůry danou nutnost.Změnu lidi přijmout můžou, ale nemusejí. Podívejte se, jsou ti, co prožijí transformaci, jiní ale páchají sebevraždu. Někteří lidé dojdou na hranu své zkušenosti, na hranu smyslu svého života, a nevidí žádnou perspektivu, žádné východisko. Někteří to řeší tak, že se rovnou zabijou, to je rychlé řešení; někdo se zase upije, jiný ufetuje, další rozjede jiný sebedestruktivní program. A když dojde na hranu civilizace jako celek, taky má buď šanci sebedestrukce, totálního kolapsu a propadu do nesmyslných katastrofických vizí; anebo projde transformací, tedy znovu-zrozením, a přichází jako někdo jiný.
Co by se podle vás mělo na civilizační úrovni transformovat?
Co myslíte slovem „co“?
Nevím… Co všechno?
Vždyť to je jasné. Když se ptáte na slovo „co“, tak přepokládáte, že něco víte. To, s čím budeme konfrontovaní, je, že zjistíme, že nic nevíme. Že naše představy o realitě byly a dosud jsou velmi dětinské, neúplné, toporné. Realita, která je v pohybu, nám ukazuje, že naše zkoprnělé a zkostnatělé způsoby myšlení prostě nestačí.
Vezměte si například nedávný experiment ve švýcarském CERNu, podle nějž se neutrina prohánějí rychleji než fotony. A teď co? Podle starého popisu světa není nic rychlejšího než rychlost světla ve vakuu a hotovo. A teď se zdá, že ta neutrina se tam možná prohánějí o něco rychleji, což pro fyziky znamená ohromný otřes. Viděl jsem některé z nich v televizi dokonce říkat, že doufají, že se tato hypotéza nepotvrdí, protože by to znamenalo rozpad zavedeného výkladu fyzikálního světa. Jiným příkladem může být vývoj podnebí na zeměkouli. Přichází absolutně nové klimatické situace, lokální bouřky, lokální záplavy, dobře je u nás popisuje třeba Václav Cílek.
Náš dosavadní konvenční popis jaro – léto – podzim – zima najednou nestačí a meteorologové moc nevědí, jak mají tyto dříve nemyslitelné anomálie vlastně interpretovat. Co chci říct: když se něco transformuje, tak se transformuje všechno. Změna je kompletní a spočívá v tom, jakým způsobem popisujeme a tvoříme realitu. A nikdo teď neví, co se v tomto směru stane, protože kdybychom to věděli, tak nepůjde o změnu s velkým Z. Přirovnal bych to k zážitku vhledu: všichni vám můžou předem nakrásně vykládat, jaký pocit zažijete, ale dokud si tím neprojdete, je to marné, zážitek samotný se do slov nedá vměstnat, je komplexní.
A když už po mně chcete ty konkrétnosti, tak si třeba představuju – já si obyčejně představuju takové voloviny – že třeba uvidíme víc barev, uslyšíme jiné škály zvuků nebo budeme trvale slyšet zvuk zeměkoule. On opravdu existuje, je nahraný, takový hluboký, blíží se tónům, co vydávají lámové na ty trouby (napodobuje). Nebo porozumíme řeči zvířat, protože někdy jí někdo musel porozumět – vždyť kde jinde by se vzaly všechny ty pohádky a příběhy. A může se i stát, že se dostaneme na jazykovou úroveň dávných civilizací, viz mnohem pokročilejší a subtilnější jazykové systémy starého sanskrtu, aramejštiny, hebrejštiny a podobně, kterým se dnes teprve učíme rozumět.
Dle mayských kalendářů se letos blížíme ke konci času. Jak jej máme chápat?
Jde o proměnu kvality a vnímání času. My v Evropě jsme zajatci chronologického pojetí, čas furt odněkud někam ubíhá, roky přibývají, my jakoby stárneme. Mnohem méně vnímáme čas cyklický, rytmický, který se jakoby vrací, ale přesto posouvá o kousíček dál. A onen konec času zřejmě znamená konec převahy chronologického pojetí a přechod do přítomnosti. Důležitým momentem vývoje lidstva byl vstup do historie, kdy se začaly zapisovat dějiny a vytvořila se dějinnost. Historie vzniká tak, že člověk vystoupil z přítomnosti, psal o tom zasvěceně například filosof Jan Patočka. Představuju si, že znovu vstoupíme do přítomnosti, ovšem v nějakém vědomějším „levelu“, než jsou třeba čmeláci nebo včely – i když samozřejmě přesně nevíme, jak to oni vlastně mají, ale rozhodně žijí plně v přítomnosti a oplývají ohromnými, lidský rozum přesahujícími schopnostmi. Což platí pro všechna zvířata a rostliny. My si třeba pořád nedovedeme představit, jak holubi trefí do holubníku. I když jim ho posunete někam jinam nebo je pokusně zbavíte sluchu a čichu, najdou jej. To znamená, že existuje spousta netušených schopností, a dejme tomu, že nám budou dopřány a člověk bude mít určitý bonus vědomí zpracování těchto zážitků. Ale to je zatím představa velmi naivní a nekonkrétní, nic víc o ní říct nemůžu. Vždyť si jenom zkuste představit, že jste v plném vhledu! To je pro naši současnou kapacitu myšlení nepředstavitelné. Kdybychom totiž do vědomí dostali 100 % informací, které proudí do mozku, a ne jen malou část jako nyní, pojedeme na obrovské obrátky.
Změna v pojímání času má proběhnout v rámci euro-americké civilizace, nebo i v jiných kulturních okruzích?
Když vystoupíte z chronologického pojetí času, uvidíte, že čas funguje jako určitá polyfonie, orchestr nebo vlnění oceánu. V tom je mimo jiné přínos mayského pojetí času – že jej vnímají jako polyfonii mnoha rytmů a pohybů. Pro nás jsou tyto představy složité a moc nechápeme, co tím Mayové mysleli, proč mají solární rok 365 dnů, další tún 360 dnů, sakrální tzolkin 260 dnů, jejich kombinaci v 52letém kalendářním kole a pak ještě takzvaný dlouhý počet…
V momentě, kdy vystoupíte z euro-americké šipky, uvidíte, že v polyfonním pohybu běží všechny věci z různých stran k sobě a myke změně nesměřujeme jakoby z bodu mínus do bodu nula, ale určité věci nám jdou naproti, jako když se srážejí vlny. A různé entity na planetě, domorodci z různých kontinentů, kráčejí odlišnými rytmy, pěstují jiné typy vědomí, kterým se tolik divíme a považujeme je za exotické.
Představuju si, že všechny tyto přístupy se paralelně protnou, prolnou. Já o tom samozřejmě vím starou bačkoru, ale i z toho mála je zřejmé, že zde přetrvávají jacísi strážci vědění, kteří je uchovávají po tisíce, desetitisíce let - amazonští indiáni pronášejí tentýž typ vědomí, nekontaminovaného civilizací, velmi dlouho. Patrně ho pronášejí i nějací Mayové, Čerokíové, Hopiové, Inkové, jejichž úkol z nějakých záhadných důvodů zřejmě spočívá v uchování tohoto dědictví. Takže v jistém smyslu se jakoby vracíme do určitého bodu, v jiném smyslu ho nějak rozvíjíme, kultivujeme, excitujeme. Jako bychom provedli reakci, při které se ona podstata ještě znásobí. A abych odpověděl přímo na otázku: samozřejmě se tato změna týká celé planety, ale pro každého bude znamenat něco jiného. Někdo se radostně vrátí domů, do svého přirozeného světa. A někdo jiný bude užasle hledět, podobně jako člověk, který po dlouhém pobytu ve tmě náhle vyleze ven. Všimněte si, že my už užasle na nic nehledíme, velice tvrdě jsme se totiž zafixovali v určitém způsobu světa, který si navzájem potvrzujeme a hlídáme se, aby se z něj nikdo moc daleko nedostal. A na toto pojetí světa jsme si zvykli natolik, že si už vůbec neuvědomujeme, že jde jen o jednu z tisíce variant. Utvrdili jsme jej totiž ekonomickým rozmachem, kolonizací, popkulturou a vším dalším, takže jsme zapomněli, že tady – stále – existují naprosto odlišné fenomény. A ona změna tedy paradoxně spočívá v tom, že jakási škála, která tady odnepaměti vždy byla, si začíná po dlouhém období zapomnění sebe sama všímat a začíná se reflektovat jako živý celek. Pro toto sebeuvědomění se někdy používá slovo obrácení či probuzení či osvícení.
A toto probuzení či osvícení má tedy proběhnout letos?
Nevím, jestli nastane až v roce 2013, 14 nebo 15. Vím jen, že když jsem navštívil ony indiány, tak na tomto datu skutečně lpěli a velice nám ho zdůrazňovali. Já vám jen můžu říct můj pocit, že letos bude rok zázraků….
pokračovanie rozhovoru s Jaroslavom Dušekom
nájdete: TU
