Nenávisť voči Slovanom

Je to fakt, že západné mocnosti priveľmi rýchlo zabudli, ako sa skončil Hitlerov pokus o eurointegráciu a zotročenie Slovanov. Zbigniew Brzezinski, americký politológ poľského pôvodu, ktorý po desaťročia sa podieľa na tvorbe zahraničnej politiky všeobecnej dominancie vo svete, svoju fóbiu voči Rusku vyjadril kedysi slovami:

„Ukrajina je pevnosťou Západu. Nový svetový poriadok pri hegemónii USA sa vytvára proti Rusku, na účet Ruska a na rozvalinách Ruska. Moc Ruska môže byť podlomená iba oddelením Ukrajiny od neho. Je nevyhnutné nielen odtrhnúť Ukrajinu od Ruska, ale ju aj postaviť proti Rusku, znepriateliť dve časti jedného celku a pozorovať ako bude brat zapíjať brata. Pre tento cieľ je nutné nájsť a vypestovať zradcov v radoch národnej elity a s ich pomocou zmeniť sebavnímanie jednej časti veľkého národa do takej miery, že on bude nenávidieť všetko ruské, nenávidieť svoj rod, neuvedomujúc si to. Všetko ostatné je vec času.

Akási neurotická zloba ovláda západnú Európu, ktorá hľadala cestu k nerevolučnej identite – našla ju v novej nacionalistickej neznášanlivosti, ktorá rástla pod ochranou pruských kráľov. Málokto vie, že Fridrich Engels vo svojich statiach veľmi energicky zabojoval proti Slovanom. Najmä F. Engels vypovedali svätú revolučnú vojnu všetkému slovanskému.

Lužickí Srbi sú zvyškom kedysi mnohomiliónového národa Polabských Slovanov, ktorý obýval celé územie súčasného východného Nemecka od Drážďan až po Hamburg. Osudy Polabských Slovanov a Lužických Srbov sú pre ostatných Slovanov obrovským mementom a poučením. Názorne ukazujú dôsledky nemeckého „Drang nach Osten“ všade tam, kde sa mohol naplno prejaviť

http://politolog.blog.pravda.sk/2018/09/16/nenavist-voci-slovanom/

Reklamy
Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Talent

Mnozí si myslí, že má-li člověk nějaký talent, musel být zákonitě obdařen něčím výjimečným již při narození. Jestliže například někdo neumí zpívat, řekne si, že on se zpívat nenaučí, protože tento dar nedostal. Uvažte však, že podle zákona příčiny a následku není možné, aby člověk uměl zpívat, když se to předtím nikdy nenaučil.

Když se tedy narodí lidský duch s výjimečnými schopnostmi, nikdy se tak nemůže stát bez toho, aby v sobě tyto schopnosti už někdy předtím nerozvinul. Chce to pořádnou dávku naivity, k tvrzení opaku. Řeči o výjimečných Božích darech vedou lidé jenom kvůli své vlastní lenosti – je totiž lehčí hovořit často s neskrývanou závistí o Božím daru, jímž je ten či onen obdařen, než sám usilovat něčeho dosáhnout a překonat svoji vlastní lenost! A přitom právě takoví lidé Boží dary, jež denně dostávají, nevšímavě přehlížejí. Není ničeho, co by se člověk nemohl naučit, a není talentu, který by nemohl získat a rozvinout v umění. Cokoliv je lehce naučitelné a dosažitelné, jestliže člověk skutečně chce. Žel, většina lidí ještě předtím, než se začne něco učit, už předem se zablokuje hloupými řečmi: “Já to nedokážu, na to nemám talent…” A přestože to mnozí denně opakují (v myšlenkách, slovech, skutcích…), zdá se, že v praktickém životě si dosah těchto slov vůbec neuvědomují, a dokonce tím sílu víry používají ve svůj neprospěch.

Dalším zdrojem neúspěchu je snaha dostat všechno hned a zdarma. Avšak bez práce nejsou koláče. Slova “klepejte a bude vám otevřeno” neříkají “čekejte, až dostanete”, ale “klepejte”, konejte, aktivně se podílejte na dosažení cíle. Potom vám bude otevřeno. Zda je chtění člověka upřímné a vážné, je zřejmé již podle jeho slov. Řekne-li někdo “chci to umět” anebo “chci se tomu naučit”, je v tom velký rozdíl.

  • Ten, co chce umět, by už rád stál v cíli,
  • ale ten, kdo se chce učit, je ochoten k cíli kráčet.

A bez vlastního přičinění a práce na sobě nelze nic hodnotného získat. Jsou to většinou malé kroky, dlouhodobé poctivé úsilí, z kterého vznikají veliké věci, ne veliké řeči.

Velmi důležitým je také důvod, proč člověk dělá to, co dělá. Je veliký rozdíl, jestliže se například chce někdo stát muzikantem jenom pro to, aby se stal slavným a uznávaným, aby byl něčím víc než ostatní, anebo kvůli hudbě samotné. V ní může nacházet niterné uspokojení, ale taktéž ji může povýšit na duchovní úroveň a naplnit v lásce ke Stvořiteli srdce posluchačů něčím hlubším než jen příjemným pocitem z dobré hudby. Záměr člověka je podstatou jeho činů. Člověk totiž svým chtěním vede v sobě duchovní sílu, potřebnou k dosažení svého cíle, stejným směrem, jaký je jeho skutečný záměr; bez ohledu na to, jak svůj úmysl přikrašluje nebo maskuje za vznešené cíle.

Mnohdy se stává, že když někdo vezme do ruky hudební nástroj a nepodaří se mu na něj hned úspěšně zahrát, většinou ho odloží už po pár minutách anebo dokonce po pár vteřinách se slovy: “Já na to nemám talent.” Je ale naivní domnívat se, že za tak krátký čas se tomu lze naučit. Je-li však člověk pozorný a nenamlouvá si, že hned musí hrát jako virtuóz, je možné, že už po pár chvílích vyloudí na nástroji pěkné tóny nebo dokonce melodii. Přestože se zdá, že takový člověk musí být obdařen talentem, důvod jeho úspěchu je jednoduchý.

Všimne si například, že když špatně přikryl dírky na píšťalce, hraje mu falešně a piští. Stačí dbát na takovou maličkost, aby pořádně zakryl prsty dírky, a již hraje nástroj pěkně a čistě. A všimne-li si dále, že postupným odkrýváním dírek od konce píšťalu zkracuje a hraje vyšší tóny, našel způsob, jak zahrát stupnici a tím také melodii. Také pěkný, vyrovnaný tón zní jenom tehdy, když člověk fouká do nástroje přiměřeně, ne slabě ani silně, protože příliš vzduchu vede k přepískávání do vyšší oktávy a slabý dech ke kolísavému zvuku – to nelze neslyšet, všímá-li si člověk alespoň trochu toho, co dělá. Když se však chce někdo líbit druhým a nevšímá si ani takové “maličkosti”, že nemá na píšťalce pořádně zakryté dírky, nemůže se divit, že nástroj v jeho rukou kvílí. Je-li příliš zaujatý sám sebou a přemýšlí více nad tím, co si o něm myslí jiní, jak vypadá, co o něm budou říkat… a nástroje si dostatečně nevšímá, je samozřejmé, že se mu na něj nebude dařit hrát.

To, čemu člověk vděčí za svůj úspěch, je nakonec jenom pozornost, bdělost a uvědomování si toho, co dělá. Chcete-li namítat, že také pozornost je talent, kterým člověk může a nemusí být obdařen, vězte, že schopnost vnímat je podstatou lidského bytí každého člověka. Chcete-li tedy něco dělat pořádně, musíte si uvědomovat to, co děláte, věnovat tomu plnou pozornost, a netoulat se myšlenkami někde jinde. Potom se vám bude nejen dařit, ale budete mít z této činnosti také radost a bude vás duchovně povznášet.

Říká se, že mistra dělají maličkosti (ne detaily, to by byl perfekcionalismus). Tyto “maličkosti” bývají velmi podstatnými a důležitými věcmi, které se při troše pozornosti nedají přehlédnout. Abyste lépe porozuměli, uvedu příklad. Když tesař hobluje dřevo, musí to dělat ve správném směru, aby řezný nůž klouzal po vláknech a odebíral ze dřeva. Kdyby řezal opačným směrem, “proti srsti”, dřevo by se mu štípalo a vylamovalo a řezná plocha by byla drsná. To ví každý, kdo to zkusil. A stane-li se, že se mu dřevo štípe, ví, že řeže opačným směrem a dřevo si otočí naopak, aby řezal ve směru vláken.

Někteří tesaři si takto otáčejí dřevo celé roky, protože nevidí “maličkost”, která jim směr vláken již dopředu ukazuje i bez toho, aby museli zkoušet do dřeva zaříznout. Jsou to letokruhy na dřevě, které se na jedné straně sbíhají a jako šipka ukazují směr, kterým je třeba řezat. Takové “maličkosti”, které jsou vlastně velmi podstatnými věcmi, jsou v každém umění, a branou k jejich vidění, a tedy i k umění, je pozornost, která je umožní vidět.

Dalším podstatným důvodem, proč se něco člověku daří, je motiv jeho činnosti. Když někdo něco činí z ušlechtilých důvodů, vytváří svým chtěním krásné světlé vyzařování, a podle zákona stejnorodosti se mu také stejně daří. Světlo, jež svojí upřímnou touhu – pomoci druhému nebo ulehčit mu těžkou práci – v sobě zapálí, se spojí se stejně světlými úrovněmi, z nichž bude čerpat inspiraci. Jeho mysl bude osvícená světlým úmyslem a dostane se mu dobrých a překvapivě jednoduchých nápadů. Světlé niterné prožívání posílí ducha a člověk bude také při své činnosti duchovně bdělejší, vnímavější a pozornější. Proto se mu bude dařit, dokonce i když bude něco činit poprvé v životě; už po pár dnech může být úspěšnější než ti, kteří tuto činnost vykonávají celé roky.

Každý má v sobě jako svoji nejbytostnější podstatu stejně zářící duchovní jiskru; nikdo nebyl stvořen dokonalejší nebo méně dokonalý. Lišíme se jenom tím, jak jsme s tímto darem zacházeli a jak jsme rozvíjeli svoje duchovní vědomí a následně také svoje pozemské schopnosti. Neztrácejme tedy čas obdivováním jiných, ale vykročme odvážně vpřed.

http://kusvetlu.blog.cz/1809/talent

Posted in Atla-Ra | Pridaj komentár

Transfúze

Transfúze (převedení krve z jednoho těla do druhého)

Můj otec se při autonehodě vážně zranil a na místě utrpěl velké krevní ztráty. Během operace, která proběhla krátce po jeho převozu do nemocnice, se ztráty ještě zvýšily a lékař indikoval opakovanou transfúzi krve. Tento postup naštěstí pomohl a otec operaci přežil. Když se po narkóze probudil a já jsem ho druhý den navštívila, vnímala jsem při prvním kontaktu s ním něco velmi zvláštního, až neuvěřitelného – otec byl nejen unavený a omámený od medikamentů, ale jeho očima jako kdyby na mne hleděl cizí člověk. Silně to na mě zapůsobilo a velmi jsem se polekala. Po týdnu se situace postupně zlepšila. Otcovu blízkost jsem prožívala podobně jako dříve, ba možná i vroucněji, protože jsem ho mohla ztratit. Nedokážu si však vysvětlit, proč jsem ho po operaci téměř nepoznala. Prosím, můžete mi pomoci najít odpověď?

Chceme-li najít odpověď na tuto otázku, musíme si uvědomit, že krev je úzce spojená s přítomností ducha v těle (důkazem je i skutečnost, že krev začíná ve vyvíjejícím se těle samostatně cirkulovat v okamžiku inkarnování se ducha do těla a přestává cirkulovat v okamžiku smrti, tedy při odloučení ducha od těla). Krev umožňuje duchu projevovat se skrze tělo, protože dokáže na sebe vázat jeho jedinečné vyzařování. Je proto něčím velmi osobním; je nositelkou jedinečnosti ducha člověka, kterému patří.

Když dojde k transfúzi (převedení krve z jednoho těla do druhého), přenáší se krví do těla příjemce nejen její látkové složení, ale i specifický druh vyzařování ducha samotného dárce. Do krve je vyzařování ducha dárce doslova “vtisknuté”. Když nemocný přijme krev dárce, přijme spolu s ní do svého těla také jeho vyzařování. Když tato přijatá krev nemá vyzařování podobného druhu jako vlastní krev příjemce, nastává souboj záření. A to následně vyvolává situaci, kterou jste prožila – člověk se mění k nepoznání, protože jeho duch se ve vlastním těle nemůže v důsledku jinorodých energií plnohodnotně uplatnit. Tím se na určitou dobu mění až k nepoznání jeho výraz, často i celkové chování.

Pokud byl dárce krve například příliš temperamentní, bude i příjemce, obzvláště když má v důsledku nemoci oslabenou auru, náchylný k temperamentnímu jednání. Samozřejmě pokud tyto předpoklady nebudou utlumeny léky a podobně. Stejně tak se může stát, že dárce krve bude duševně nevyrovnanou osobností, plnou vnitřních rozporů a agresivity, a tuto agresivitu bude přenášet také na příjemce, aniž by si toho byl vědom. To potom příjemce ovlivní natolik, že jeho chování bude až nápadně odlišné a v této odlišnosti mohou se přitahovat do té doby pro něho zcela cizí myšlenkové a citové formy.

Škodlivou změnu vyzařování krve je však možné vyvolat i nevhodnými léky. Vystupňování tohoto stavu může vést dokonce až k tzv. posednutí zlým duchem v důsledku celkového zablokování ducha ve vlastním těle. Okolí, ba ani lékaři často prudkým změnám chování pacientů nerozumějí, protože proces přenosu záření zatím nevnímají. Osobně jsem však už tyto případy viděl a souvislost nesprávné léčby a změny vyzařování krve s posednutím byl zřetelný.

Zářným případem změny vyzařování krve je situace, kdy je dárce duchovně zralou osobností a k dárcovství přistupuje zodpovědně s láskou. Tehdy dochází k posílení ducha nemocného. Součástí zodpovědné přípravy na darování krve je kvalitní, převážně rostlinná strava, pohyb na čerstvém vzduchu, vyhýbání se alkoholu a dlouhodobá duševní vyrovnanost. Dárcovství je nesmírně vážný děj a podcenění přístupu může samotnému dárci způsobit těžkou újmu.

Kdo tedy chce předcházet nežádoucím energetickým následkům transfúze, měl by pamatovat na to, že podávaná krev by měla mít nejen shodnou krevní skupinu, ale měla by být pomáhající i ve svém vyzařování. To je možné zabezpečit tím, že si necháme před plánovaným vážným operačním zákrokem odebrat vlastní krev (tzv. autotransfúze) nebo krev přijmeme od člověka, který má shodnou krevní skupinu a navíc k němu chováme zasloužený cit lásky. Potom nám přijatá krev nejenže neublíží, ale může pomoci posílit vyzařování vlastní krve, což může vytvořit silnou ochranu před negativními vlivy.

Když by však nastala situace, že musíme přijmout krev od cizího člověka, možná obtěžkanou nečistými energiemi, není třeba zoufat a propadat strachu, protože tím si všechno jen ztížíme. Zoufáním se nečisté energie ještě více posílí a pozitivní oslabí. Naděje a optimismus v každé situaci však mohou také v tomto případě velmi pomoci. Je potřebné si uvědomit, že vždy existuje řešení. V tomto případě platí, že i krev obtěžkanou negativními energiemi lze opětovně po určitém čase prozářit láskou tak, aby pomáhala. Není možné toho docílit ihned, ale čím větší duchovní světlo v nás bude, tím bude tento proces přezařování rychlejší a silnější.

V každém případě platí, že když má náš blízký člověk přijmout transfúzi krve, je důležité, aby měl trvale ve své blízkosti člověka naplněného láskou. Přítomnost takového člověka vytváří silnou energetickou ochranu až do okamžiku, kdy on sám přebere plně vládu nad svým tělem. To zaručuje také přirozenou ochranu našeho blízkého před plným či částečným posednutím temným duchem, protože temný duch se v blízkosti světlého, láskyplného vyzařování nedokáže dlouhodoběji zdržovat.

Pokud je náš blízký člověk v bezvědomí, taktéž potřebuje silnou energetickou ochranu. A to nejen duchovních a bytostných pomocníků, ale také lidí ve fyzických tělech. Zdravotní personál přebírá za ošetřování takto nemocných obzvláště velkou zodpovědnost.

T.L.

http://kusvetlu.blog.cz/1809/transfuze-prevedeni-krve-z-jednoho-tela-do-druheho

Posted in Filozofia života | Pridaj komentár

Ještě jednou o permafrostu

Čtenáři poslali video s další teorií o vzniku “věčně” zmrzlé půdy. Přiznám se, že i mě toto téma již dlouhou dobu nenechává klidným, jelikož fakta, která máme, se nijak neshodují s nabízenými teoriemi. Proto jsem se rozhodl alespoň trochu uspořádat informace, které jsou k dispozici, abych mohl podloženě vyvrátit alespoň některé z nabízených verzí. Pro začátek si vyjmenujeme hlavní fakta ohledně permafrostu, která jsou víceméně důvěryhodná a mnohonásobně potvrzená:

  • Hloubka promrzání půdy může dosáhnout až 900 m (existují i záznamy o hloubce permafrostu do 1200 m).
  • Největší plocha, pokrytá věčně zmrzlou půdou se nachází na Sibiři. Zóny s permafrostem jsou také v Severní Americe, ale na jižní polokouli, kromě Antarktidy, takové oblasti nenalezneme. Nepočítám v to samozřejmě vysokohorské regiony, kupříkladu Himálaje nebo Andy, kde můžeme vidět promrzlé části půdy také, avšak tam je příčina jejich vzniku zcela pochopitelná a žádné zvláštní otázky nevznikají.
  • Permafrost postupně taje a plocha, kterou pokrývá, se zmenšuje, jak na Sibiři, tak i v Severní Americe.

  • Existují četné nálezy těl mrtvých zvířat, která byla zamrazena v permafrostu a nyní roztála. Přitom některé z nalezených mrtvol se zachovaly velmi dobře. Byly objeveny i takové, které měly uvnitř trávicího traktu zbytky nestrávené potravy, nebo mamuti s trávou v tlamě.

Místní obyvatelstvo používalo maso z těchto rozmrzlých zvířat, včetně mamutů, jako potravu pro sebe i své psy.

Nyní se podíváme na oficiální verzi vzniku permafrostu. Tvrdí se, že je to pozůstatek tzv. “doby ledové”, kdy na Zemi došlo k ochlazení a snížení průměrných ročních teplot k výrazně nižším hodnotám, než jaké jsou nyní. Aby půda začala zamrzat, je nutné, aby průměrná roční teplota byla pod nulou. Stáří permafrostu v některých regionech se odhaduje na 1 – 1,5 milionu let, ale zároveň se tvrdí, že poslední výrazné ochlazení, které vytvořilo současné hranice permafrostu, bylo před cca 10 000 lety.

Proč se tedy mluví o miliónech let? Proto, že existují takové pojmy jako tepelná kapacita a tepelná vodivost látek. I kdybyste prudce ochladili povrch do absolutní nuly, tak v případě velké hmotnosti látky se nepodaří ochladit celý objem. Ve výše zmiňovaném článku o permafrostu je tabulka “Hloubka zamrzání při průměrných minusových teplotách”, ze které je patrné, že pro zmrazení do hloubky 687,7 metrů je nutné, aby průměrná roční teplota byla nižší než 0° po dobu – 775 tisíců let!

Mimochodem taková délka doby ledové sama o sobě zazdí oficiální verzi, jelikož existují jiná fakta, která potvrzují, že na Zemi tak dlouhá doba ledová nebyla. Nejspíš tuto pohádku vymysleli právě proto, aby alespoň nějak objasnili příčinu vzniku permafrostu ve velkých hloubkách.

Jenže my tu máme ony nalezené mrtvoly zvířat, z nichž některé se zachovaly perfektně a přítomnost nestrávené potravy nejen ve trávicím traktu, ale i v tlamě vypovídá o tom, že zvířata zmrzla velice rychle. To znamená, že to nebylo postupné ochlazování, kdy se zima prodlužuje a léto se krátí. A pokud by tito mamuti zmrzli během zimy, neměli by v tlamě žádnou trávu.

Druhým důležitým bodem je to, že zvířecí mrtvoly do doby, než začaly roztávat, nejevily žádné známky mrtvolného rozkladu. Právě z tohoto důvodů je možné používat maso z nich jako potravu. A to znamená, že po zamrznutí tyto mrtvoly nikdy netály! Jinak by se totiž při nástupu prvního léta, jakkoliv by bylo krátké, musely začít rozmrazovat a tedy i rozkládat. Už jen tento fakt dokazuje, že ochlazení mělo katastrofický charakter a nijak nebylo spjato s cyklickými změnami teplot v závislosti na střídání ročních období.

To, že je maso z nich poživatelné, také vypovídá o tom, že neleželo v permafrostu desetitisíce let, jak se nás pokoušejí přesvědčit. Katastrofa, která zmrazila mamuty, se musela stát celkem nedávno, před 300 – 500 lety. Vtip je totiž v tom, že i ve zmrzlém stavu maso i jiné organické látky ztrácejí své vlastnosti a mění se. To, že se mikroorganismy nemohou v takovém masu rozvíjet kvůli nízkým teplotám, ještě neznamená, že samotné molekuly bílkovin se pod vlivem času a nízkých teplot  nerozpadnou.

Jaké možnosti tedy ještě máme? Zastánci “Džanibekova efektu”, který měl vyvolat buď úplné převrácení zeměkoule, nebo alespoň její částeční odchýlení od původního stavu, předkládají verzi, podle níž inerciální vlna, která by v případě přetočení zemské kůry musela proběhnout po kontinentech, vynesla na souš tzv. metanhydráty. Jenže zvláštní vlastnost těchto sloučenin spočívá v tom, že jsou stabilní jen při vysokém tlaku, který je ve velkých oceánských hloubkách. Pokud jsou vyzdviženy na povrch, začínají se okamžitě rozkládat na složky plynu a vody za doprovodu intenzivního pohlcování tepla. Podívejme se nyní na metanhydrátovou verzi vzniku permafrostu, aniž bych se opírali o Džanibekův efekt.

Pokud by s pomocí inerciální vlny bylo na kontinent vyvrhnuto takové množství metanhydrátů, které by bylo schopno při rozpadu vytvořit permafrost na tak obrovské ploše, kam se pak poděl ten metan, který se musel při jejich rozpadu oddělit?! Jeho procentuální obsah v atmosféře by nyní musel být nejen prostě velký, nýbrž přímo obrovský. Reálný obsah metanu v atmosféře je však jen něco kolem 0.0002 %.

Krom toho to, že se metanhydráty dostaly na povrch kontinentů a poté se rozkládaly, ještě stále neobjasňuje zamrznutí půdy do velkých hloubek. Daný proces byl katastrofický, to znamená rychlý, musel proběhnout v rámci dní, maximálně týdnů. Za tuto dobu by půda prostě fyzicky neměla šanci promrznout do takové hloubky, kterou můžeme nyní sledovat. Také mám veliké pochybnosti o tom, že by metanhydráty mohly být přeneseny vodou do nitra kontinentu na tak velkou vzdálenost. K jejich rozpadu by totiž muselo dojít ještě v oceánu, kdy by se dostaly k vrchním vrstvám vody. To by mělo za následek skutečnost, že voda, ve níž by se nacházely, by musela zmrznout na mělčinách kolem břehu ještě předtím, než by dokázala zanést metanhydráty dál po kontinentu. V závěru bychom museli mít ledové stěny podél pobřeží oceánu, ne permafrost někde daleko v centru Sibiře.

Ještě jednu verzi o vzniku věčně zmrzlé půdy představil Oleg Pavljučenko ve videu “Děsivé tajemství permafrostu. Tři póly, dvě potopy“.

Podle jeho teorie je příčinou věčného zmrznutí půdy střet Země s jedním z dalších satelitů, které údajně kromě Měsíce existovaly. V místě střetu byla atmosféra Země vytlačena do stran a do “vzniklého víru pronikl kosmický chlad”. Nebudeme posuzovat pravděpodobnost verze o třech satelitech a zničení dvou z nich, což předkládá Oleg Pavljučenko, ke střetu mohlo dojít i s objektem, který nemusel být satelitem Země, nicméně takovou variantou se zabývám já ve své práci “Jiná historie Země“. Pojďme si ujasnit, zda je vůbec Olegem nabízený proces možný z fyzikálního úhlu pohledu.

Pro začátek je třeba říci, že teplo může být vydáno tělesem buď tepelným zářením do okolního prostředí, nebo při přímém kontaktu horkého se studeným. Přitom čím větší je tepelná kapacita studené látky, tím větší množství tepla může vzít tomu horkému. A čím větší je tepelná vodivost, tím rychleji bude proces probíhat. Takže pokud z nějakých důvodu se v atmosféře Země utvoří “vír”, pak nic z vesmíru se tam nemůže dostat, jelikož ve vesmíru je vakuum, tedy prakticky úplná absence hmoty. Proto k ochlazování Země by v takovém případě probíhalo jen díky tepelnému záření z povrchu. Největší problém při navrhování kosmických aparátů je právě jejich efektivní ochlazování, protože klasické chladící zařízení po principu tepelného čerpadla ve vakuu prostě nepracuje.

Druhý problém, se kterým se potýká nabízená verze, je téměř stejný jako v případě s uvolněním metanhydrátů na povrch kontinentu. Doba, během které by existoval onen “vír” byla velmi krátká. To znamená, že půda jednoduše nestihne promrznout do takové hloubky za tak krátký čas. A to ještě nebereme v potaz ohromné množství tepla, které by mělo vzniknout od úderu při střetu s velkým vesmírným tělesem.

V komentáři pod uvedeným videem jsem se snažil nabídnout ještě jednu verzi. Její podstata spočívá v tom, že ke střetu mohlo dojít ne s tvrdým vesmírným tělesem, ale s obří kometou ze zmrzlého plynu, kupříkladu dusíku. Proč právě dusíku? Protože to musí být jeden z plynů, kterého je v atmosféře i tak hodně. Jinak bychom totiž museli v atmosféře pozorovat existenci jiného plynu. V případě dusíku, kterého je v atmosféře 78 %, by se jeho množství zvětšilo jen o zlomek procenta.

Navíc je nepochybné, že část hmoty objektu, který spadl, by se vypařila při střetu se zemským povrchem. Ale tady se vše odvíjí od trajektorie střetu a rozměrů tělesa. Pokud se tělesa nestřetla čelně a přibližovala se za poměrně neveliké rychlosti po skoro paralelních trajektoriích a kometa byla přiměřeně velká, tak síla střetu by nebyla dostatečná k tomu, aby se odpařila veškerá látka obsahující kometu ve chvíli nárazu. Proto ten objem hmoty komety, který se nevypaří při úderu, musí zpočátku roztát, změnit svou hustotou na kapalný dusík a zalít dost velkou plochu. Při tom je třeba mít na paměti, že teplota tání dusíku je -209,86°C. A potom po dalším ohřevu na -195,75 se odpaří a změní v plyn.

Tato verze se mi v té chvíli jevila jako přesvědčivá, avšak nyní, po delším studiu tématu, chápu, že je taktéž mylná. Za prvé kapalný dusík má dost malou tepelnou kapacitu a také specifickou kapacitu varu a tání. To znamená, že k rozpuštění a poté odpaření zamrzlého dusíku je potřeba srovnatelně málo tepla. Proto ke zmražení půdy do hloubky několika set metrů na celkem velké ploše by bylo potřeba gigantického množství zmrzlého dusíku. A o tak obrovských kometách zatím nevíme. Ostatně ani není jisté, že taková tělesa mohou existovat. Kromě toho střet s podobným tělesem by musel způsobit mnohem větší následky, než jen permafrost, a zanechat stopy po nárazu na povrchu Země.

A za druhé – máme tu stále stejný problém, který jsme vyzdvihli již v předchozích verzích. Doba, po kterou by ochlazovaná látka komety mohla působit na zemský povrch, byla příliš krátká na to, aby dokázala stihnout zmrazit půdu do uvedené hloubky skoro kilometru.

Když jsem opět prozkoumával materiály k danému tématu, nečekaně jsem narazil na fragment, díky němuž se zrodila nová hypotéza vzniku permafrostu. Zde je z něj fragment:

“Ve čtyřicátých letech sovětští vědci (Strižov, Mochnatkin, Čerskij) předložili hypotézu o existenci ložisek plynných hydrátů v oblastech věčně zmrzlé půdy. V šedesátých letech pak objevili první taková ložiska plynných hydrátů na severu SSSR. Současně s tím možnost vzniku a existence hydrátů v přírodních podmínkách nalezla laboratorní potvrzení (Makagon).  Od této chvíle se na plynné hydráty pohlíží jako na potenciální zdroj paliva. Dle různých posudků zásoby zemských uhlovodíků v hydrátech činí od 1,8 . 105 do 7,6 . 109 km³. Prokázalo se jejich široké rozptýlení v oceánech a v kryolitu kontinentů, a také nestálost při zvýšení teploty a poklesu tlaku.  V roce 1969 se začalo pracovat na Messojachském ložisku v Sibiři, kde se, jak se předpokládá, poprvé podařilo (čistě náhodně) dobýt přírodní plyn přímo z hydrátu (až 36 % celkového objemu ložiska dle stavu roku 1990.)”

Takže to, že v zemských útrobách jsou značné objemy metanhydrátů, je vědeckým faktem, který má velmi vážný praktický dosah. Pokud totiž došlo k planetární katastrofě, která vyvolala deformaci zemské kůry a v ní pak utvoření zlomů vnitřních dutin, muselo to vést k poklesu tlaku a to znamená, že se spustil proces rozkladu ložisek metanhydrátů uvnitř Země. V důsledku tohoto procesu se musel ve velkém objemu uvolnit metan a také voda.

Máme v Rusku podzemní zásoby metanu? Ano, samozřejmě! Právě tyto zásoby těžíme a prodáváme na Jamalu Západu, přitom se jedná právě o region permafrostu, téměř jeho epicentrum. A máme v nitru země zmrzlé vodní objemy? Ukázalo se, že máme i je:

Kryolitozona je vrchní vrstva kůry, pro niž jsou charakteristické mínusové teploty hornin a půd a také přítomnost nebo možnost existence podzemních ledovců. Samotný termín “kryolitozona” potvrzuje, že stěžejním materiálem pro tvorbu hornin je v ní led (ve formě vrstev, žil), a také „led-beton“, který svazuje volné sedimentární horniny. Nejvěrohodněji byla stanovena maximální kapacita kryolitozony (820 m) na konci osmdesátých let na Andylachském plynokondenzátním ložisku. S. A. Běrkovčenko v rámci Viljujské sineklize prováděl regionální práce – přímá teplotní měření ve velkém množství vrtů, z nichž mnohé nebyly používány více jak 10 let (zakonzervované průzkumné vrty, které se plnily hned po vrtání buď mazutem nebo roztokem chlorového vápna s obnoveným teplotním režimem). Pravda, na konci se “oficiálové” už neovládli a napsali: “Kryolitozona je s velkou pravděpodobností produktem značného pleistocénního ochlazení klimatu na severní polokouli.” Myšlenka, že to je následek rozkladu metanhydrátu, které se tam též ve velkém množství nacházejí, je kupodivu nenapadla!

Daná verze má ještě jeden důležitý klad. Dobře totiž objasňuje, proč permafrost dosahuje takových velkých hloubek a jak k tomu mohlo dojít za velmi krátkou dobu. Přitom je to tak jednoduché! Nebylo totiž žádné zamrzání z povrchu do hloubky. Rozklad metanhydrátu, to znamená souběžné zamrzání půdy, se odehrávalo po celé hloubce zároveň. A nejen to. Připouštím možnost, že v momentě katastrofy došlo ke vzniku permafrostu právě v hloubce, v zemských vrstvách a na povrchu se neobjevil během katastrofy, ale až po nějakém čase, a dodatečně zmrazil vše kolem. Nyní dochází k postupnému procesu obnovy a tání, při kterém se zamrzlá oblast rychle odsouvá k severu a její plocha se zmenšuje. Při tom čím víc k severu, tím víc se bude celý proces zrychlovat.

Ale to nejzajímavější začne, až se tento proces zcela završí, jelikož nyní se oblast permafrostu velkou měrou podílí na celkové teplotní rovnováze na severní polokouli, protože pro její ohřev je třeba docela dost tepla. Největší prospěch z vymizení věčně zmrzlé půdy pak bude mít právě Rusko, jelikož tak získá nové obrovské prostory k využití. Vždyť nyní permafrost tvoří víc jak 60 % území Ruska!

autor: Dmitrij Mylnikov

zdroj: https://mylnikovdm.livejournal.com/298624.html

překlad: Jaelle

https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2018/08/jeste-jednou-o-permafrostu.html

Posted in Atla-Ra | Pridaj komentár

Vyvolejme řetězovou reakci

Lidé Země, jste zahlceni vším, nač lze jen pomyslet. Vaše myšlenky kmitají jako splašené, ego se urputně brání učinit cokoli, co by vybočovalo. Avšak brání se marně. Není možné udržet tento stav. Často začínáte pochybovat o sobě samých, o tom, že jste „normální“. Máte pocit, jakoby jste nežili život, ale sen. Avšak v tomto je mnoho pravdy. Žijete podle vašich iluzí, podle toho, co si myslíte, co je vám sdělováno. Nežijete v srdci. Necháte hlas mysli, aby za vás rozhodoval, přesto, že víte, že srdce cítí něco jiného. Toto již nelze, toto nebude tolerováno. Vaše duše chce víc. Pokud budete odmítat vidět, budete dovedeni ke změnám důrazněji, nežli doposud. Tam, kde cítíte bolest, tam není vše v pořádku. Nevracejte se stále do minulosti, žijte teď. Zaměřte své myšlenky na to, co chcete žít. Žijte, ale nespokojujte se s provizorii.

Mužská energie musí být pozvednuta na úroveň ženské a naopak. Vše musí být v rovnováze, vše musí ladit. Muži a ženy musí stát vedle sebe jako celistvé bytosti. To, co jste žili dříve, často vedlo k sebedestrukci. Lidé Země, promítají se vám mnohé prožitky z minulých životů a je potřeba vše uvolňovat. Čím více v sobě držíte, tím spíše onemocníte. Buďte konečně těmi, kteří se skrývají pod maskou. Dovolte si to. Maska je pouhá póza, ale skutečnost je přece úplně jiná. Ano, můžete být zranitelní, ale také můžete být daleko zdravější. Uzdravíte se psychicky i fyzicky. Je potřeba vyvinout určité úsilí, abyste se dostali z tlaků, které jsou na vás vyvíjeny. Avšak uvědomte si, že je vše pro vaše dobro. Nechceme, abyste trpěli. Musíte si dovolit bolest prožít, avšak odcházet z ní co nejdříve. Odejít, aniž byste zůstali zraněni.

To, co se po vás chce, je uvolnit se do života, nelpět, nedržet se. Pouze splývat s proudem. Jste vedeni a nejste na nic sami. Ale mnoho z vás se již rozhodlo opustit tuto realitu. Duše jsou unavené a mnohdy se vzdají. Avšak je vás také mnoho, kteří jste přišli být příkladem a svítit ostatním. A jakmile začne jeden, spustí se proces, který osvětlí vše, co je ve tmě. A vy konečně uvidíte tu pravdu. Prozřete a tím porazíte temnotu. Nebuďte potravou pro ty, kteří požírají negativní emoce, nechte je vyhladovět a oni sami opustí tuto vibraci. Už se nebudete bát, neboť budete vědět…

Lidé Země, čas letí a vy jste zatím na začátku své cesty. Ale mnozí se otevírají, pouští si k sobě více lásky, světla a pochopení. Vyvolejte řetězovou reakci, ať sami sebe pozvednete. Nepřijde nikdo, kdo by to mohl udělat za vás. Je to váš úkol a proto jste sem přišli. Přesto, že se vám to někdy zdá vše těžké, nenechte se odradit, neboť to stojí za to. Vesmír vám pomáhá a my všichni jsme s vámi. Obdivujeme vaši odhodlanost, sílu a odvahu. Vězte, že nejste sami. Milujeme vás a žehnáme vám na vaší cestě.

http://zlata.dusicka.sweb.cz/new_page_4.htm

Posted in Atla-Ra | Pridaj komentár

NAŠE JE NAŠE, PÍSMO NAŠICH PŘEDKŮ II.

predchádzajúca 1 časť

Dnes si povíme o jiných zajímavých spojeních. Je vskutku jedinečné, jak se mnohdy slova přebírali do jiných jazyků. O to zajímavější je přesně určovat, kdo přebral jedinečnost daného slova v chápání podstaty samotného Obrazu slova, k prvenství jeho podoby v daném jazyku. Jde o to: „Prostě toto slovo je naše!“

Mne však mnohdy připadá, že všechny slova jsou naše.

Tak třeba u angličtiny je zajímavé uchování podoby ve slově hrdina HERO. V porovnání k češtině to není vůbec zajímavé, jelikož čeština má podstatu slova v podobě HRDINA anebo REK, ale pokud se podíváme na obdobu slova do ruštiny GEROJ, pak je nám jasné, že zde je nějaká shoda. Pro angličtináře je však podstata trochu ukrytá, když toto slovo vnímá foneticky v podobě jako „hírou“, psaný ruský text mu nic neřekne a ani čtení. Nu, a pokud si uvědomíme, že v ruštině došlo k úpravě azbuky a „H“ vůbec nevyslovují, a mají místo toho „G“, pak je shoda slov velice zajímavá.

Takových slov určitě sami naleznete více, ale nás bude dále zajímat ona samotná podstata začátku slova hrdina a to HER… a později se podíváme na GER… Pro zlepšení představy teď skočíme do období „řeckých“ bájí a napíšeme si pár slov, kde se vyskytuje náš začátek HER: Hermes, Hera, Herkules, Heraklion, a zakončíme to třeba slovem Herodes. Všechny tato slova jsou o velikostech, jsou jakoby božská, nezměrná, popisující něco velkého, nebo někoho velkého, jedinečného, a od toho není daleko třeba i k HERnímu zápolení.

A teď se podíváme na názvy některých našich vesnic, třeba nedaleko od nás je obec s názvem Velké Heraltice. Ale vesnic s počátkem „Her“ je poměrně dost a když k tomu přibereme i „Heř” je jich více. Bohužel nebo bohudík vesnic, kde se vyskytuje „Ger“ je poměrně málo. Takové u nás ani nejsou a nejbližší jsou na Slovensku, převážně na východě. I to je zajímavé. Tam by bylo ještě zajímavější dosledovat datumy vzniku těchto osad a vesnic, které se zakládali dříve. Jestli „Her“ nebo „Ger“. Takto jsme vysledovali, zda-li docházelo i u nás ke změnám „H“ na „G“. Odpovědí je – Nedocházelo. Dokonce se moc „Ger“ neužívalo. Nemůžu si tedy dovolit opomenout, a mnozí čtenáři zajímající se o Staroslovienskou Bukvici již možná sledují a tuší, kde směřuji, a to k slovům HERMAN a GERMAN. Při rozboru po Bukvici, rozbor po obrazech jednotlivých bukvic-písmen, přípony „Her“ je zde:

  • H – určení, že mimo náš svět, je za hranicí stav blaha, rozkoše
  • E – ale jako jesm, jednota myšlenka a materie, mimo tento svět, neboli člověk napojený
  • R – jako rozhraničující prvek, řekl jsem a tak se stalo
  • a najednou je to „H“ nahrazené „G“:
  • G – odevzdání Moudrosti své Duši životní zkušenosti.

U této změny se dá poté pochybovat, že následuje jesm a že tam tedy bude klasické E v podobě bukvice Jest, týkající se pozemské formy bytí, protože jen na zemi lze získávat zkušenosti.

Viz obrázky dole:Toto slovo se dá vysvětlit jako Člověk /bytost na vyšší Duchovní úrovni/ pevně spojený v souladu s Vesmírem a s daným místem. Nebo také Člověk mající pouto k danému místu.A zde máme Člověka napojeného životem na zemskou podstatu – matérií a svou zkušenost.

V podstatě mne to připadá, že je zde popis jako by lidé zhloupli, jako by se schovali, že byli kdysi velcí, spojení s Vyššími světy. Možná je to právě tak, že naši Předci neměli důvod již lidem říkat Hermani a v případě podlehnutí v životě materializmu a výhod z toho plynoucí, těmto lidem začali říkat Germani. Zde se pozastavím nad ruštinou, která zrušením H musela sama začít nahrazovat a tvořit slova pokud možno se zachováním prostoru určité představy daného slova. Je tedy i při velké fantazii docela přípustné, že skutečné Germany vytvořila sama ruština. Vždyť odebráním Hervu z jejich řeči byl dost necitlivý zásah vedoucí k zamlžení faktů.

Ještě bychom si zde mohli uvést, že na našem území jsou obce pojmenované jako NĚMčice a v jiných varijacích. Toto slovo nese v sobě obraz němého, jakože někoho kdo nám nerozumí, nebo mi nerozumíme jim. Je tedy zřejmé, že s národními segregacemi, nebo v horším vybarvení nějakých nacionálních zájmů, to nemá nic společného. Jsou takto pojmenovány jen oblasti, které se začaly vyvíjet odlišně. Třeba měli lidé obývající Němčice jen odlišný postoj vůči něčemu, či někomu a dělali věc po svém. Dále můžeme vidět shodu, že názorově se odklonili i oni Germáni a dle popisu názvu měst zdá se docela nedávno, u Hermanů to nevíme, bo již je neznáme.

Je také dobré zmínit, že existují domněnky, že slovo Herman je odvozeno od podoby z němčiny, od hromu. Pro mne však velice výstižné spojení daného místa mezi nebem a zemí. Je to opravdu veliké a člověk stojí v lepším případě v úžasu, když zahřmí vedle něj. A tak se na patřičném místě spojí oblaka se Zemí. A kdo jiný může něco takového způsobit, snad sám člověk? Nebo jedinečný a v pozemské formě nedostižný Perun? Sami vidíte i zde plný význam velikosti slova Herman.

A na závěr se letmo vrátím ke slovům Řím, Rím, Řek, Rek, kde slovo rek zase známe jako hrdina, zachránce. A tak se může stát, že Řekové mohli být jen Rekové, jako zachránci. Koho a čeho, to jsou jiné otázky a jiné myšlenky, pro jiné paměti. Z jistotou však i oni sami o sobě říkají, že jsou Greci, takže – hlaholme hrdiny!

Vladan/ Sliezko

https://www.tartaria.sk/hladanie-2/uzitocne-veci/503-nase-je-nase-pismo-nasich-predku-ii

Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Умывает Красно Солнышко

Умывает Красно Солнышко. Казачий ансамбль АТАМАН.

Posted in Etnická hudba | Pridaj komentár