Slnko v Srdci (He Yama Yo)

Zverejnené v kategórií Atla-Ra | Pridaj komentár

Jaroslav Dušek: Stačí jenom, aby lidi pocítili svoji skutečnou sílu

Herec a moderátor Jaroslav Dušek v uklidňujícím rozhovoru o lidské síle a mizivých šancích globalistů a entit, které se snaží uvrhovat lidstvo do závislosti. O hrách, které lidé hrají a do kterých se nemusíme nechat vtáhnout. „Myslím si, že se to rozpadne jako domeček z karet. Stačí jenom, aby lidi pocítili svoji skutečnou sílu. Jak můžeš manipulovat člověka, který je v pohodě? Celá ta jejich filozofie koupit, nekoupit, prodat, nemít je postavená na iluzi nesmyslu,“ říká o snahách tzv. globálních elit ovládat lidstvo skrze materiální chudobu.

V rozhovoru se věnujeme i „dalším oblíbeným lidským hrám“, jako je nálepkování či dobrovolné vzdávání se své síly. „Sehráli jsme se sebou takovou hru na hodně velké omezení, na hodně slepou bábu. To znamená, že jsme se uvedli do stavu, kdy na všechno potřebujeme kouče, poradce, někoho. My už nevíme nic. Nám někdo musí říct, jak máme jíst, jak se máme oblékat, co máme dělat, jak máme myslet, jak máme financovat, jak máme správně napsat currriculum vitae,“ popisuje Dušek některé projevy doby, ve které žijeme, v rozhovoru plném humoru, nadhledu a her se slovy, které jsou pro něj typické.

Zverejnené v kategórií Filozofia života | Pridaj komentár

Hledání pravdy

Mnoho z bytostí Země podléhá klamným iluzím toho, že tento svět se osvobodí, že je zde síla, která zasáhne a změní snad toto místo. Pravda je ale zcela jiná. Toto místo, stejně jako místa podobná, je stvořeno proto, aby mnohé duše dokázaly samy sobě, že jsou schopné dostát výzvám, které si na své cestě připravily a je zde iluze toho, že svět je takový, jaký ho všichni vidí.

50_CrystalSanctuary

Je to jako závoj zapomnění, mlha, která se rozprostírá kolem, aby zabránila tomu uvidět pravdu. Přesto někteří již získali tuto schopnost mlhu prohlédnout a uvidět vše ve své pravé podobě. Někteří o tom, co uvidí, také pohovořili. Avšak vývoj této planety není natolik na výši, aby jim ostatní uvěřili. Stále je zde většina, která věří tomu, co jim bylo vštěpováno. Jsou zde mnohé pravdy v tomto světě. A časem nebudete schopni rozeznat to, co je pravda a co není.

Manipulace mohou být prezentovány jako pravdivé, že nebude lehké je prohlédnout. Jediné, co může pomoci uvidět pravdu, je zaměření se do svého středu, opuštění hlavního proudu a stažení se do sebe samých. Proto, abyste byli schopni naslouchat, proto, abyste sami našli odpovědi. Tento čas vás však nutí být aktivní ve světě materiálním, rozptylovat se a nevěnovat hledání pravdy tolik času. Abyste chtěli hledat a uvidět, pak potřebujete zásah. Ne však zásah vyšších bytostí tak, jak po něm toužíte. Nýbrž zásah vnější, tedy situace, které vás budou nutit reagovat. Situace, kdy se budete stále více cítit tlačeni do kouta, kdy vaše svobody budou ještě více osekány, kdy vaše práce sice ponese nějaké ovoce, ale vy téměř všechno budete muset odevzdat.

Zásah, který zasáhne vaše životy do té míry, že už nebudete chtít toto dále snášet. Pak teprve přijde reakce, která může změnit váš svět, vaši společnost. Takový čas dosud ještě nenastal. Ještě je tu chvíle, kdy se provaz bude ještě více stahovat. Mnohé skupiny mohou postupovat proti většině, avšak nedosáhnou ničeho, neboť nebudou jednotné.

Kolektivní vědomí vás bytostí Země ještě nestojí na tak pevném základě, aby mohlo ovlivnit celkovou proměnu. Přesto všechno tento čas může nastat. Do té doby však bude potřeba napnout všechny vaše síly, přetransformovat své strachy a otevřít se svému životu, pochopit, oč tu vlastně jde. Nejen z pozice materiální, ale také z pozice vyššího vědomí. Pochopit, že je zde neskutečné množství cest, které jsou jako trenažéry pro lidské duše.

Je zde také nekonečné množství možností a vy si můžete zvolit cokoli. Musíte však k tomu dospět, dorůst. Čas je tu proto, aby vám ukázal možnosti, aby vám pomohl rozlišovat, aby vás vyzkoušel. Tato doba je zásadní pro transformaci duše a také pro proměnu lidstva jako takového. Jakmile pochopíte, že svět je přívětivé místo a že jen vaše emoce a vaše vnímání určují, jak se v něm cítíte, pak bude možné posunout se dále a zlepšit své místo na planetě, vytvořit ho zcela jiným, s jinou společností, jiným způsobem žití. Tento čas vás pomalu a jistě vede k opouštění minulosti, to, co platilo dříve, již více méně neplatí.

Mnozí začínají chápat, že život je něco mnohem více, než celodenní dřina a rutina. Svět je bohatý na příležitosti a plný krás. Ale také plný nástrah. Svět čeká na to, že bude objeven. A k tomuto jste vedeny, bytosti Země. Abyste objevily, kým jste, abyste našly způsob, jak ze sebe projevit to nejlepší, abyste mířily směrem vzhůru. Milujeme vás a žehnáme vám na vaší cestě.

https://zlata-dusicka84.webnode.cz/l/hledani-pravdy/

A9DFN4gkw_c

Zverejnené v kategórií Atla-Ra | Pridaj komentár

Vzťah mŕtvych k reči

Je možné sa stýkať s mŕtvymi len vtedy, ak sa dokáže človek vpraviť do ich schopnosti spomínať si na fyzický svet. Mŕtvi majú ešte dozvuk ľudskej reči, dokonca príslušnej zvláštnej reči, ktorou tu na Zemi hlavne hovorili. Ich vzťah k reči sa však mení. Napríklad si všimneme, keď sa stýkame s mŕtvym, že veľmi skoro nemá porozumenie, najmenšie porozumenie pre podstatné mená. Podstatné mená sú slová, ktorými sa žijúci človek môže obracať na mŕtveho, avšak mŕtvy ich nepočuje. Naproti tomu si mŕtvy uchováva pomerne dlhé porozumenie pre všetky slovesá. S mŕtvym sa dorozumieme len vtedy, ak vieme mu náležitým spôsobom klásť otázky. S týmito otázkami musíme niekedy postupovať tak, že sa v jeden deň na mŕtveho pokiaľ možno v úplnom pokoji sústredíme, žijeme spolu s ním v niečom, čo je skutočne konkrétne, lebo po smrti má vo svojej duši viac obrazov ako abstraktných predstáv. Musíme sa teda sústrediť na nejaký reálny konkrétny zážitok, ktorý mal v živote tu rád, a potom sa môžeme priblížiť.

20

Väčšinou nedostaneme hneď odpoveď. Často sa nad tým musí človek najskôr vyspať, možno dokonca niekoľkokrát, a za niekoľko dní dostane odpoveď. Nikdy však nedostaneme od mŕtvych odpoveď, ak im otázku položíme vo forme podstatných mien. Všetko, čo má podobu podstatných mien, sa musíme pokúsiť previesť do slovesnej formy. Táto príprava je nutná. To najlepšie, čomu mŕtvy rozumie, sú slovesá, ktoré urobíme čo najnázornejšími. Mŕtvy teda napr. nikdy neporozumie slovu “stôl”, ak sa vám však podarí živo si predstaviť činnosť, ktorá sa vykonáva, keď vzniká stôl, teda niečo vznikajúceho, potom sa môžete stať pre mŕtveho natoľko zrozumiteľnými, že pochopí otázku a že dostanete odpovede, ktoré majú vždy slovesnú formu, respektíve, ktoré často nemajú dokonca ani podobu slovies, ale toho, čo by sme tu na Zemi označili za citoslovcia. Mŕtvy hovorí najmä v skladbách písmen, hlások. A čím dlhšie sa zdržuje po smrti v duchovnom svete, tým viac dospieva k tomu, že hovorí rečou, ktorú si osvojíme až vtedy, ak si osvojíme pre pozemskú reč rozlišovaciu schopnosť, keď sa prestaneme držať abstraktného významu slov, ale keď prenikneme do citového obsahu hlások.

Mŕtvy nehovoria anglicky, ani nemecky, ani rusky, ale tak, že tomu môže porozumieť len duša a srdce, ak sú duša a srdce spojené s ušami. Činnosti, vznikaniu rozumie mŕtvy ešte dosť dlho po smrti. Neskôr však rozumie reči, ktorá ani skutočnou rečou nie je. To, čo potom od mŕtveho prijmeme, musíme najskôr spätne preložiť do pozemskej reči.

http://www.antroposof.sk/clovek/vztah_mrtvych_k_reci.html

cloudspirit

Zverejnené v kategórií Atla-Ra | Jeden komentár

Zápisky z minulých životů – Setkala jsem se s Kristem

Je rok 825 a je mi 15 let. Okolo je suchá, písečná krajina. Znám jenom tento svět, tuto zemi. Země je suchá a vyprahlá. Rostou zde palmy a žijí velbloudi. Stále tu fouká vítr. Připadám si jako ženská s mužskou duší. Mám problém tomu uvěřit. Setkala jsem se s Kristem. Je mi to nepříjemné. Je to proti všemu, čemu věřím. Cítím tu světelnou bytost v sobě. Nevím co s tím. Hodně mě to mění. Zažívám úplně jiné pocity lásky a porozumění. Hmotné věci pro mě přestávají být důležité. Změny jsou intenzivní a rychlé.

4

Najednou je všechno jinak. Cítím se zmateně. Poprvé v životě se necítím sama. Ten svět co znám není hmota. Je to jenom otázka toho jak to prožívám. Věřím tomu, že se dá projít kmenem palmy. Bojím se, že jsem zešílela, ale láká mě to. Chci to umět, ale nevím jak to udělat. Ta duše co byla ve mně, mě už opustila. Zůstal ve mně jenom její otisk. Vnímám ohromný balík možností, které existují. Už tři dny jsem sama a snažím se to nějak pojmout. Nedokážu si to všechno zapamatovat. Trvá to ještě měsíc a pak ještě jeden. Vlastně celý další rok. Nemám stejné vnímání reality, jako jsem měla před tím. Hledám ho, ale nenacházím.

Když o tom hovořím, tak lidi poslouchají. Všechno je smysluplnější. Na všem obyčejném je něco neobyčejného. Už jsem ušla stovky kilometrů. Poslouchá mě stále větší skupina lidí. O těch, co jsou za mnou vím, ale nejsou pro mne důležití. Jdu a hledám pořád dál. Popisuji všechno – zvířata, vztahy, počasí, slunce. Tím, že to popisuju se to učím. Kdybych se zastavila v chůzi a přestala popisovat, tak sama sebe zradím. Už takto jdu patnáct let. Prožívám hlad, ale netrpím jím. Prožívám žízeň a nevadí mi. Prožívám hodně bití a taky mi nevadí. Zítra mi bude třicet let. Mám pocit, že umřu. Už žiju moc dlouho. Víc už nepopíšu. Víc se už nenaučím. Na zádech mám velký batoh poznatků, které potřebuji odevzdat. Už toho víc nezvládnu a nedokážu víc vyrůst.

Se spěchem umírám a opouštím se. Chci jít hledat to Světlo, co jsem viděla před třiceti lety. Všechno zhaslo. Bojím se a pořád hledám ve tmě. Na nic nenarážím, nechápu to. Světlo zhaslo. Cítím pocit viny. Je to hrozný balvan, trápí mě to. Je to za ty všechny lidi. Oni měli přijít na ty věci. Neukázala jsem jim to, nerozsvítila jsem je. Byla jsem pyšná. Oni měli všichni svítit a já jsem to pokazila.

Od té doby bloudím ve tmě a toužím po Světle. Chci někoho rozsvítit, aspoň jednoho. Musím překonat svoji pýchu. Stydím se za ni, ale nevím co s ní. Pořád ji mám. Sebestřednost docela dost bolí. Jsem pyšná, protože jsem sobec, mám potřebu lidi soudit. Nepřísluší mi to a přece to dělám. Nejraději bych si dala hlavu do dlaní a nic nedělala. Už jsem hodně unavená. Nemůžu to tak ale nechat. Musím s tím přestat, ale nejde mi to. Prožívám tu bolest, je to hrozný tlak ze všech stran.

Už mě nic netlačí, už vidím Světlo. Vnější tlak jsem nechala přetlačit ten vnitřní. Tlak těch lidí jsem nechala přetlačit svoje ego. Cítím úlevu. Jsem zklamaná. Čekala jsem radost a zatím před sebou vidím jenom šedomodré světlo. Jsem z toho unavená. Musím si odpočinout. Nechce se mi nic řešit, tak spím. V tom spánku lituji všechny ty lidi.  Já jsem je obelhala. Lituji a odpouštím jim, že mi neřekli co po mně vlastně chcou. Bylo to jenom nepochopení. Nikdo mi nenastavil zrcadlo. Prožívám odpuštění. Jsou to miliony duší. Všechny je znám osobně. S každým mám vzpomínky. Pokaždé je prosím za odpuštění. Potřebuji na to tak sto let. Až to všechno skončí, tak budu odpočívat. Ohromuje mě ta rozsáhlost a ten dopad.

Jeden člověk může změnit celou planetu. Když si to uvědomí. Cítím únavu a vyčerpání, ale už zase vidím Světlo. Je žlutší. Stopám vzhůru. Jsem tam jenom já a teplé Světlo. Mám pocit, že jsem v pelíšku, kde spím. Je nás tu takových víc. Není to spánek. Přehrávám si zpětně, co se stalo. Mnoho věcí si odpouštím. Je to tu jako ve škole. Jsou ale věci, od kterých si neodpočinu nikdy. Jde to tak donekonečna. Neřeším už, co bylo, nebo co je, ale to, co bude. Nechci už nikdy do Tmy. Chce se mi plakat, jenom co si ji představím. Kolem tmy je všude Světlo, které mění barvy. Už nechci nikomu pomáhat. Mám dost starostí sama se sebou. Pokládám si otázku, jak tu nespravedlnost přežít. Čím budu větší a zkušenější, tím líp mě uvidí i ti ze tmy.

www.rikame.cz

https://probuzeni.blogspot.com/2023/04/zapisky-z-minulych-zivotu-setkala-jsem.html

sky-1947996_640-2

Zverejnené v kategórií Minulé životy | Pridaj komentár

Vonkajší a vnútorný svet po smrti

Keď žijeme život medzi smrťou a novým narodením, sme vo svete, ktorý je tu na Zemi naším vonkajším svetom. Všetko, čo môžete bližšie vidieť alebo len tušiť ako vonkajší svet, je potom vaším vnútorným svetom. Tomu potom hovoríte “moje Ja”. Ako sa teraz na svoje pľúca pozeráte ako na niečo, čo patrí k vášmu Ja, tak sa potom medzi smrťou a novým narodením pozeráte na Slnko a Mesiac ako na svoje orgány, ako na niečo, čo je vo vás vnútri. A jediný vonkajší svet, ktorý potom máte, ste vy sami, ako ste na Zemi, sú to vaše pozemské orgány. Ak tu na Zemi hovoríme: mám v sebe pľúca, mám v sebe srdce, mimo mňa je Slnko, mimo mňa je Mesiac, mimo mňa je zverokruh, potom v živote medzi smrťou a novým narodením hovoríme: mám v sebe zverokruh, mám v sebe Slnko , mám v sebe Mesiac, mimo mňa sú pľúca, mimo mňa je srdce. Všetko, čo teraz nesieme vnútri svojej kože, sa medzi smrťou a novým narodením bude viac a viac stávať naším vonkajším svetom, naším univerzom, naším kozmom. Žijúc medzi smrťou a novým narodením, je pohľad na pomer sveta a človeka úplne opačný.

Les-Pando1

A tak keď prežijeme smrť, keď prekročíme bránu smrti, máme najskôr zreteľný obraz toho, čo tu bolo, čo sme boli na Zemi – len obraz. Musíte si predstaviť, že tento obraz na vás robí dojem vonkajšieho sveta. Najskôr v sebe máte tento obraz ako určitý úkaz. A po smrti máte v podobe pozemských spomienok a pozemských obrazov sprvu ešte vedomie toho, čo ste tu na Zemi boli ako človek. Tie však čím ďalej viac ustávajú a vy čím ďalej viac postupujete v tomto nazeraní na človeka: ja-svet, univerzum-človek. To sa čím ďalej viac stupňuje. Nesmiete si však predstavovať, že pľúca potom vyzerajú tak, ako vyzerajú teraz. Nebol by to pohľad, ktorý by vám mohol nahradiť krásny pohľad na Slnko a Mesiac; to, čím sú potom pľúca, čím je srdce, je niečím oveľa veľkolepejším, oveľa pôsobivejším, než čím sú teraz Slnko a Mesiac pred ľudským zrakom.

Týmto spôsobom až získame predstavu o tom, čo je mája. Ľudia hovoria o máji, o veľkom klame, ktorým je tunajší, pozemský svet, ale v skutočnosti tomu neveria, v skutočnosti v skrytosti stále veria, že všetko je také, ako to vyzerá tu pred pozemským zrakom. Tak tomu ale nie je. Pľúca sú len zdanlivým útvarom, srdce je len zdanlivým útvarom. Popravde sú pľúca len veľkolepou časťou nášho kozmu, a čo potom naše srdce, naše srdce je vo svojej pravej podstate niečím oveľa majestátnějším, niečím oveľa veľkolepejším ako Slnko.

http://www.antroposof.sk/clovek/vonkajsi_a_vnutorny_svet_po_smrti.html

ako_z_2_01

Zverejnené v kategórií Atla-Ra | Pridaj komentár

Pozor! Brány osudu sa zatvárajú!

Veľká očista, alebo veľké triedenie ľudstva, prebieha v súčasnosti vo všetkých úrovniach bytia človeka. V úrovni najhrubšej hmoty tu na našej zemi. V úrovni jemnejšej hmotnosti, kam odchádzajú ľudské duše po smrti fyzického tela. A v úrovni duchovnej, týkajúcej sa najjemnejších prejavov nášho chcenia a svedomia.

lela_12

Očista sa najmarkantnejšie prejavuje v najjemnejšej úrovni. Zásadným spôsobom sa prejavuje v úrovni jemnejšej hmotnosti. A najmenej markantne sa prejavuje v pozemskej úrovni.

Avšak každý človek našej zeme to môže jasne vnímať, keď to vnímať chce. Môže vidieť, že na ľudstvo boli skutočne vypustení štyria apokalyptickí jazdci: mor, vojna, hlad a smrť.

  • Mor bola pandémia a jej celosvetový dopad, aký nemá v histórii ľudstva obdobu.
  • Vojna je vojnou Ruska a Ukrajiny, ktorá je v skutočnosti zástupnou vojnou Ruska proti celému západnému svetu.
  • Hlad je nedostatok potravín a ich vysoká cena.
  • A smrť bola prítomná pri pandémii, je prítomná pri vojne a trpezlivo čaká na svoje finále. Znamená to teda, že aj čisto pozemsky je viditeľné, že sa niečo vážne deje.

Prečo sú však prejavy očisty najmenej viditeľné na zemi a čím vyššie sa dostávame, tým sú markantnejšie? Preto, lebo lúč Pánovho Svetla, ktorý očistu vyvoláva, prichádza zhora a najintenzívnejšie pôsobí na jemnejšie úrovne, ktoré sú mu najbližšie. A my sa teraz zameriame na najjemnejšiu z nich. Na úroveň najjemnejších prejavov ľudského svedomia a chcenia.

Doteraz to po celé tisícročia fungovalo tak, že ľudia, či už tu na zemi, alebo ako duše v jemnejšej úrovni hmoty v blízkosti zeme, prechádzali dvomi bránami osudu vo väčšine prípadov bez toho, že by boli nejako zásadne vyhranení. Prechádzali raz jednou a raz druhou. Raz bránou dobrého chcenia a o chvíľu zase bránou zlého chcenia.

A práve v tomto, ako to fungovalo po celé tisícročia, dochádza v očiste k zásadnej zmene. K zmene v tom zmysle, že jedna z brán, ktorá je človekom menej využívaná, sa navždy zatvorí.

  • Znamená to teda, že ak v človeku bolo prevažujúce chcenie k dobrému, navždy pred ním zostane zatvorená brána zlého chcenia. Cesta za bránou dobrého chcenia, ktorá sa pred ním rozprestrie a po ktorej pôjde, bude cestou k šťastiu, k mieru, k radosti a k Bohu.
  • Ak ale bolo v človeku prevažujúce chcenie k zlému, navždy sa pred ním zatvorí brána dobrého chcenia. Cesta za bránou zlého chcenia, ktorá sa pred ním rozprestrie, ho povedie k nešťastiu, bolesti a zatrateniu.

V tomto spočíva veľká očista a veľké triedenie ľudí. Spočíva v neodvratnom a nezvratnom nastúpení cesty ich prevažujúceho chcenia, po ktorej budú nútení ísť až na samý koniec. V prípade dobrého chcenia budú týmto koncom rajské záhrady a v prípade zlého chcenia bude koncom večné zatratenie. A aj keď sa to zdá na prvý pohľad drsné, bude to maximálne spravodlivé, pretože v skutočnosti sa každému človeku dostane iba toho, čo on sám dlhodobo a v prevažujúcej miere chcel.

Môže však vyvstať otázka, čo sa stane s ľuďmi nevyhraneného chcenia? S ľuďmi, doteraz prechádzajúcimi úplne rovnako raz bránou dobrého chcenia a raz zase bránou zlého chcenia. Čo bude s nimi?

Keby boli osobnosťami živého ducha, museli by už dávno vycítiť a vytušiť výstražný hlahol zvonov veľkej očisty. Museli by už dávno vytušiť, že sa deje niečo zásadné, a že naše ďalšie jestvovanie už nebude prebiehať tak, ako doposiaľ. Museli by vytušiť, že prichádza veľká zmena, ktorá stavia každého jedinca pred zásadné rozhodnutie o jeho ďalšom smerovaní. A to buď k dobrému, alebo k zlému. Ak však človek zostáva vlažný, nič netuší, nič necíti, nič nevníma a pre nič sa nerozhoduje, vydáva sám o sebe svedectvo, že nechce a nikdy nechcel vážne vykročiť bránou trvalého chcenia k dobrému. A preto zostane pred ním táto brána navždy zatvorená.

Aby ale bolo veci správne porozumené treba vedieť, že človeku, na základe výsady jeho slobodnej vôle, bude do poslednej chvíle umožnené chcenie k dobrému, alebo k zlému. Avšak veľká očista pred ním zablokuje prechod bránou dobrého chcenia, ak tento prechod nebol frekventovaný a človek ho dostatočne nevyužíval. Vtedy sa mnohí zhrozia a konečne pochopia obrovský význam chcenia k dobrému. Ale už bude neskoro! Prechod bránou dobrého chcenia už bude zablokovaný a oneskorená snaha o prebudenie chcenia k dobrému len ľuďom zvýši ich utrpenie.

Tieto drsné skutočnosti do určitej miery korešpondujú s podobenstvom o rozumných a nerozumných pannách. Keď totiž nerozumné panny zistili, že ide už naozaj do tuhého, aj ony chceli prejsť bránou. Brána sa však pred nimi zatvorila! Ich chcenie už bolo zbytočné, pretože ho správnym spôsobom nevyužívali vtedy, keď mali. A preto zostali vo vonkajšej tme, kde bude už len plač a škrípanie zubov.

Dnešná doba je nesmierne vážna. Je to niečo, čo v histórii našej zeme ešte nebolo. Je to niečo zásadné a kľúčové, čo prebieha na najjemnejšej úrovni ľudskej osobnosti, v podobe charakteru jeho chcenia. Každému z nás ide o všetko. O naše ďalšie bytie, alebo nebytie.

Najdesivejšou tragédiou však je, že ľudia si to neuvedomujú. Že voči tomu zostávajú slepí a hluchí. Že im pozemské starosti znemožňujú vnímať rozhodujúci moment celého ich bytia. Ľudia si neuvedomujú a nechcú uvedomiť, že dnes ide jedine o trvalé nastúpenie cesty pevného chcenia k dobrému, čistému, svetlému a spravodlivému. Ľudia si neuvedomujú a nechcú uvedomiť, že končí duchovná prelietavosť. Že už nebudú môcť ďalej zostať duchovne nevyhranení a v skrytosti najjemnejších pohnútok svojej osobnosti rozhodujú o svojom definitívnom osude. O svojom vlastnom ospravedlnení, alebo odsúdení.

Ak človek zásadnosť týchto skutočností vo svojom vnútri necíti, ba dokonca, ak mu niekto o tom otvorene hovorí a on to ignoruje, možno ho považovať za strateného. Za strateného pre ďalšie bytie a ďalšie trvanie vo stvorení. Sám nad sebou si vynáša rozsudok smrti, spočívajúci v zlom a nečistom chcení. Alebo v slabom, prelietavom a nedostatočnom chcení k dobrému.

Účelom tohto textu nie je nikoho deprimovať, ani nikoho odsudzovať. Naopak! Jeho účelom je dať možnosť a príležitosť úplne každému človeku, aby pochopil a plne si uvedomil zásadnosť doby, v ktorej žijeme. A aby sám v sebe a sám za seba, vo svojom najvnútornejšom chcení vykročil cestou k dobrému, svetlému, čistému a spravodlivému. Aby vykročil cestou ochoty pomáhať blížnym a podporovať ich. Aby vykročil cestou k večnému, opravdivému a duchovnému. Aby vykročil cestou k Bohu. Aby takýmto spôsobom úplne vedome prešiel bránou osudu k svojmu večnému bytiu vo stvorení.

zdroj

orfeus

Pridaj komentár

Zápisky z minulých životů –Příběh Kláry

Vasjugan2

Řešený problém:

Občasné bolesti a cukání obočí pravého oka po úraze v dětství Klientka Klára se velmi lehce dostala do hladiny alfa a vybavila si důvod svého problému:

Je mi osm let, chodím do třetí třídy a jsem celkem rozverné dítě. Bavím se více s klukama než s holkama. Vidím, jak běžím spolu s ostatními spolužáky po tělocviku do třídy. U umyvadla se tlačíme a s jedním kamarádem se vlastně skoro pereme o to, kdo se umyje dřív. On mne odstrkává, že padám na katedru. Zvedám se a zezadu se k němu přikrádám. On mne ale vidí v zrcadle a silně mne odstrčí do boku. Padám hlavou na roh stolu. Vidím rudě a nakopnu ho do zadku, že mne až bolí noha. Hned vím, že jsem to neměla dělat. Sedám si a skláním hlavu do rukou. Dělám, že brečím. Přichází učitelka,odvádí mne do ředitelny. Tam chvilku čekám na sanitku. V nemocnici mi šijí hlavu a pak můžu odejít domů.

Mám strach, co tomu řeknou rodiče, hlavně maminka. Je nemocná a já ji stále přidělávám problémy, když se peru. Ale když otevírá dveře, pláče a objímá mne. Odpoledne pak přichází spolužák se svými rodiči se omluvit. Necítím, že bych potřebovala, aby se omlouval. To já bych se měla omluvit za to, že jsem ho tak nakopla. Muselo ho to bolet víc. Jenže mlčím a neomluvím se. Obočí se hojí a se spolužákem jsme kamarádi dál.“

Tuto událost jsme prošly několikrát. Postupným procházením se pocity strachu z výčitek rodičů i vlastní výčitky vytratily a procházení události se pro Kláru stalo nudnou a sama událost nepotřebnou. Bylo potřeba zkontrolovat, zda tato událost byla primární událostí, která způsobuje problémy. Proto terapeutka dává pokyn: „Najdi starší událost, kdy jsi měla zraněné pravé obočí.“

„Vidím rozkvetlý jabloňový sad. Procházím se a hladím ta kvítečka. Aha, tak proto miluju rozkvetlé jabloně! Kolem mne pobíhají dvě strakaté dogy. Jsem dívka, je mi asi 16-17 let, na sobě mám světlé bohatě zdobené šaty, dlouhé hnědé vlasy mám rozpuštěné. Ten sad je vedle hradu, kde jsme s mou sestrou. Rodiče už nemáme. Sestra je o něco starší a já se ji bojím. Když vidím, že je na blízku, schovávám se za závěsy nebo utíkám do kuchyně. Tam si moc ráda povídám s naší starou kuchařkou. Je to taková baculatá moc hodná paní. Ta jediná mne objímá.” (Klára poznává v kuchařce svou babičku z tohoto života, která zemřela, když bylo Kláře 6 let a velmi těžko její ztrátu nesla.) “Moje sestra není zlá, i když jen křičí a trestá, je jen moc nešťastná a smutná.

Je ráno, ležím v posteli. Rozrazí se dveře a 5 strážných mne vytahuje z postele. Zavazují mi oči a vlečou po schodech někam dolů. Smýkají se mnou, padám a odřu si ruce i nohy. Zvedají mne pod paží, až to bolí. Skoro mne nesou, cítím, jak mi kotníky brnkají o schody. Jeden ze strážných se drží vzadu. Ostatní ho honí – Dělej, dělej, paní to nařídila. Jestli cekneš, vyříznem ti jazyk. – Prosím za něj, ať nic nedělá, že je to v pořádku.

Někam mne zavřou. Je zde tma, chladno, smrdí zatuchlina. Tak proto nemám ráda vlezlé vlhko.

Dny plynou, nevím, kdy je noc a kdy den. Nemám strach, vím, že to jednou skončí. Odevzdaně čekám na smrt. Jen je mi líto, že jsem nemilovala. Našla jsem způsob, jak to přežívat. Baví mně představovat si, jaké by to bylo žít, vdát se, mít děti, …

čereš3-višna

 Někdy mám pocit, že mne někdo sleduje, něco zaskřípe na dveřích a slyším kroky. Někdy opravdu za mnou někdo chodí. Je to ten mladý strážce, co se držel bokem. Mám ho ráda. Povídáme si spolu a on mi někdy i přes zákaz donese trochu vody a chleba.” (Klára v onom mladíkovi poznává svého muže, se kterým mají opravdu krásný vztah.) “Přemlouvám ho, aby mi pomohl to trápení skončit. On nakonec svolí, když si slíbíme, že v příštím životě budeme zase spolu.

Donese v džbánu jedovatého hada.

Sedím opřená o zeď, jsem slabá, nemohu už vstát. Jen se sesunu dolů a nastavím hlavu tomu hadovi. Prosím ho o pomoc. Je to vysvobození. Velké bílé zuby se zakusují do pravého obočí a já cítím úlevu. Děkuji hadovi, slábnu a cítím, jak mne opouští život.

Slyším ještě dusot bot na chodbě. Mého přítele chytili a já mu už nemůžu pomoci. Ležím a had se plazí pryč.

Už všechno vidím svrchu. Mé tělo leží nehybně. Přicházejí dva strážní, jeden do mého těla dloubne a vidí ránu na hlavě. Druhý chytá hada za ocas a dá ho zpátky do džbánu, přiklopí pokličku. Do dveří vchází má sestra,” (Klára v ní poznává svou sestru i tomto životě) “usmívá se, chci ji obejmout, říci jí, že se na ni nezlobím, že ji miluji, že tak je všechno v pořádku, ale nejde to. Něco mne táhne do světla.

Vznáším se, vidím nádvoří, celý hrad, v sadu už zrají jablka, je mi líto, že tak brzy odcházím. Za řekou jedou dva jezdci na koních. Vše se ztrácí, jsem už moc vysoko.

Cítím se tak volně, svobodně a v bezpečí. Vím, moc dobře vím, že jdu domů. K někomu se blížím. Poznávám ho. Je to můj průvodce. Je v krásném bílém rouchu, svítí už z dálky. Usmívá se a ten úsměv mne objímá. Je pro mne rádcem, autoritou, učitelem, ale nikdy mne nekárá. Komunikujeme spolu jen myšlenkama, stačí pomyslet a ten druhý to ví.

Vítá mne zase doma. Říká, že příště bych si měla dát víc pozor na své tělo. Je škoda zemřít tak mladá. O svou duši se nikdy nemusím bát, ta nikdy nepřejde na stranu zla, ale tělo si musím chránit. Říká, že to nevadí, že jsem nestihla to, co jsem chtěla. Mám životů, kolik jen budu chtít a nic není špatně. Všechno je v pořádku.“

Klára teď ví, že cesta neoplácet zlo zlem je správná, ale příště už nesmí být jako němá, schovávat se nebo utíkat. Musí se zlu postavit.

 S láskou, vaše Peral

www.regresni-terapie-peral.cz

https://probuzeni.blogspot.com/2015/10/pribeh-klary.html

spring-photography-12-500x328

Pridaj komentár

O přivtělených duších.

Rozhodla jsem se psát na toto téma, protože se s tím setkávám víc, než bych si asi přála. Všichni mí klienti ke mně chodí se svými problémy, aby si něco pročistili, pochopili a třeba se i něčemu naučili. Vlastně si už ani nevzpomínám, kdy naposledy jsme rovnou při prvním sezení řešili právě jejich problém klasickou regresní terapií. Nejdříve jsme museli vždy udělat něco jiného. 

phenix

Museli se sami přesvědčit, zda náhodou nemají nějakou přivtělenou duši. A taky si ani nevzpomínám, kdy naposledy někdo nějakou neměl. Pokaždé našli v sobě minimálně jednu, v průměru jich bylo čtyři až pět.

Ale od začátku

Kdo jsou přivtělené duše? V minulém článku jsem psala o zbloudilých duších a jednoduše řečeno – přivtělené duše jsou zbloudilé duše, které se přivtělí.  Takovým zbloudilým duším je líto, že už nemají svá fyzická těla, nebo se chtějí jen schovat a v těle se cítí v bezpečí, nebo chtějí škodit a ubližovat.

Jak je možné, že se přivtělí? Inu, všechno je energie a naše duše vibruje na určité frekvenci. Řekněme, že vibruje na hodnotě 1.000 jednotek. Zbloudilá duše vibruje na hodnotě nižší, dejme tomu 500 jednotek. My prožíváme třeba nějaký stres – naše vibrace se snižují. Pak se kvůli něčemu naštveme – naše vibrace se zase sníží. Přijde nějaký zármutek – opět se naše vibrace sníží. A pokud tyto negativní věci v sobě tzv. nevyčistíme, pak naše vibrace klesají a klesají až jsou na hodnotě, která odpovídá vibracím zbloudilé duše. Jsou na stejné frekvenci. Stejně jako když naladíte rádio. A tím je umožněno vstoupit zbloudilé duši do těla a může se “zabydlet”.

Je znám ještě druhý způsob, jak se mohou přivtělit. Při každé ztrátě vědomí, ať už při narkóze nebo způsobené úrazem, naše duše vždy opouští tělo. Je jedno na jak dlouhou dobu. Tím je dán prostor pro přivtělení.

Vlastní zkušenost k nezaplacení

Ač nerada, tak přiznávám, že nikdo nejsme v naprostém bezpečí před takovým přivtělením zbloudilé duše. Bláhově jsem si myslela, že do mně nemůžou. Teď se tomu směju, ale nebylo mi zrovna nejlépe.

Byla jsem v obchodě a nějak jsem se zamyslela u pokladny. Až se mne paní, co stála za mnou, zeptala, jestli budu konečně platit. Rychle jsem se omlouvala a jak jsem viděla tu řadu čekajících za mnou, začala jsem sama sobě nadávat, jak jsem neohleduplná. Bylo mi ze mně samé mizerně. A tehdy to začalo. Domů jsem se pomalu ploužila. Už to mi přišlo divné. Mám celkem svižnou chůzi a domů jsem měla spěchat. Napadaly mi myšlenky, jako že nic nemá cenu, že mně nic nebaví, že jsem stejně k ničemu a podobné těmto. Ale stejně mi něco říkalo, že taková přeci nejsem. Copak by se mi mohla nálada a hlavně názor na mne samotnou změnit tak z ničeho nic? A naštěstí mi to došlo. Při první možné chvilce jsem se začala kontrolovat, jak jsem to vždycky učila své klienty. A poprvé jsem pocítila, že u mne kontrola tentokrát neprobíhá tak hladce jako kdy jindy. Zaměřila jsem se tedy na místo, kde jsem v sobě objevila blok. Následovaly otázky – Kdo jsi, co chceš, víš, že ubližuješ jak sobě, tak i mně, že čerpáš mou energii, žes měl jít za světlem … Byl to celkem krátký rozhovor, pár minut. Vnímala jsem ho jako muže už postaršího, ale co bylo hlavní – byl naprosto zklamán svým předchozím životem, znuděný, bez cíle, bez elánu a bez špetky dobrého mínění sám o sobě.

Vysvětlili jsme si to hlavní a brzy pochopil, že nejít do světla, byla chyba. Otevřela jsem mu světelný most, požádala jeho průvodce a blízké, aby mu přišli naproti a pomohla jsem mu odejít. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem cítila, jak ze mne všechna ta nicota, nuda, nevraživost sjely a byly ty tam. Zase jsem to byla já. Moje duše se zase mohla svobodně roztáhnout v mém těle. Od té doby se kontroluju každý den. Raději, pro jistotu.

Nemusíte je objevit hned

Jen díky tomu, že se znám snad dobře, jsem mohla téměř okamžitě zjistit přivtělenou duši v sobě. Ale když se ptáme s mými klienty jejich přivtělených duší, jak dlouho už jsou v nich, přichází odpovědi v řádech roků i desetiletí. Časem si přivykly jejich náladám, ale i požadavkům. Totiž pokud se přivtělí duše nějakého alkoholika nebo narkomana, pak je jasné, že se jeho chuť na alkohol či drogu přenese i na hostitele. Potíž je ale v tom, že ony nešťastné přivtělené duše chuť alkoholu necítí a slastné pocity po požití drogy také ne.

Nejčastěji ale odvádíme duše nešťastné a zklamané. Duše, kterým jiní ubližovali, bili je, někdy i mučili. Také se najdou takové, co nechtějí komunikovat, trucují a jsou naštvané, že jsme je objevili. Už jsme odváděli i duše, co se bály trestu. Něco provedly (jeden dokonce zabil) a světla se bály. Všechny ale nakonec odešly do světla, tam, kam po fyzické smrti duše patří, aby se znova mohly narodit a třeba už neopakovaly stejné chyby.

Když si pak povídám se svými klienty, co si o tom všem myslí, většinou jsou nejenom překvapeni, že je něco takového možné, ale cítí se jinak. Vždycky lépe. A to je moc dobře. Naše tělo patří jen naší duši. Ta si ho vybrala pro život a žádná cizí duše v něm nemá co dělat.

Ono totiž nejenom že přivtělené duše z nás čerpají naši energii a my se pak cítíme unavení, slabí a může přijít i nějaká nemoc. A nemusí to být jen chřipka, angína, ale i encefalitida, cukrovka, ba dokonce schizofrenie. Ale ony nás velmi ovlivňují. Jsou-li ustrašené, jejich strach se přenáší i na svého hostitele. Jsou-li bojovné a vzpupné, pak jsme konfliktní i my. Jsou-li závistivé, nepřejícné, zlé, i tyto vlastnosti se přenášejí na nás. Šťastná duše se nestane zbloudilou natož přivtělenou, ta jasně ví, že po smrti svého těla patří do světla.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré

Třeba já jsem si díky oné cizí duši ve mně uvědomila, jak jsem šťastná, že jsem člověk, který ví, co se svým životem. A v neposlední řadě – jak je skvělé, že se neumím nudit. I mým klientům je většinou jasné, že nebýt na stejné frekvenci, třeba jen na malou chviličku, se strachem, lítostí, závistí, zlobou, vztekem, …, nic takového by se jim nepřihodilo.

Dá se před tím chránit. Všechny to učím. Záleží už jen na nich, jestli svou ochranu kontrolují a obnovují.

Takže jak je to s Vámi a přivtělenými dušemi. Možná je máte i Vy a ani si to neuvědomujete.

S láskou, Vaše Peral

www.regresni-terapie-peral.cz

https://probuzeni.blogspot.com/

3a350daa05b8eaf13780847fdec3c5fa

Zverejnené v kategórií Atla-Ra | Pridaj komentár

Volme lásku

Váš svět kousek po kousku odchází, jakoby se odpojoval od životů některých duší. Někteří totiž již pochopili, že mnohé konce probíhají právě nyní a jejich vnitřní naladění již rezonuje s vyšší verzí planety, tedy jejich světelná těla vibrují vyšší rychlostí. Proto je v tomto čase tolik rozdílů a tolik změn.

68

Může se zdát, že lidé, kteří byli spojeni po většinu svých životů najednou opouštějí své partnery, rodiny se rozpadají, velká vnitřní nespokojenost lidstva se promítá v okolních událostech. Napětí roste. Někteří si připadají v tomto světě jako ztracení, jakoby byli z jiných světů. Lidé jsou agresivní, strachy se zesilují. Pokud neproběhne vnitřní změna u bytostí Země, pak se nespokojenost povalí jako lavina celým světem a strhne sebou vše, co jí bude stát v cestě. Toto může být jeden pohled na dění na Zemi. Na straně druhé jsou některé bytosti Země připraveny zcela opustit ve svých životech to, co žijí, obrátit své životy o 180 stupňů. Uvnitř sebe cítí volání, které dává naději, že je možné vytvořit svět zcela jiný, než je současný. Že je možné cítit lásku a spojení, že je možné žít s druhými v míru.

Tyto světy pak naráží do sebe v této realitě. Avšak některé vibrují daleko výše a směřují nahoru, zatímco ty další klesají dolů. Žijete ve velice významné době, lidé Země. Získáváte ale také ohromnou sílu tím, jak prožíváte velice vypjaté situace, zejména po psychické stránce. Působení energií se bude stále zesilovat, aby se v tomto světě odplavila nízká energie. To však bude přinášet ještě větší nápor na vnímání lidí a zároveň se ještě více posílí obavy a strachy, které můžete prožívat.

Svět je rozpolcený a je zde mnoho protikladů. Realita se tříští tím, jak zde proti sobě stojí mnohé tvořivé mysli, proto jsou události jednou takové a pak zase jiné. Tímto časem přišly projít spousty duší a některé z nich se vrací zpět, neboť nedokáží unést ten tlak. Mnohé duše se naopak díky tomuto velice rychle uvolňují z karmických pout. Lidé Země, ať již je před vámi cokoli, záleží pouze na vás, jakou silou budete schopni tvořit to, po čem toužíte a zároveň je potřeba, abyste se na tento svět dívali jako na svůj domov. Tedy snažili se o jeho zachování, o jeho ozdravení a nedovolili jiným, aby za vás rozhodovali, aby se za vás vydávali, či vás kopírovali anebo aby vás nahradili

Jste bytosti s jiskrou stvoření, jste bytosti plné světla, vy nemůžete žít zavření, potřebujete být svobodní, potřebujete tvořit, manifestovat. Jinak byste ztratili veškerý smysl svých životů. Vaše cesta je kráčet životem a stávat se nejlepší verzí sebe samých. Pochopte, že máte vždy možnost volby toho, na jakou stranu se postavíte. V každém okamžiku si můžete zvolit. My volíme lásku a jsme s vámi. Milujeme vás a žehnáme vám na vaší cestě. 

https://zlata-dusicka84.webnode.cz/l/volme-lasku/

schastlivaya-semya-eto-kogda_8-450x298-2

Zverejnené v kategórií Atla-Ra | Pridaj komentár

Popieranie vlastnej božskosti

Birds

Lidská bída spočívá ve ztrátě paměti, zapomnění a neznalosti vlastního původu a smyslu. Lidské bytosti se odcizily vlastnímu pravému „já“, tedy Bohu, jenž žije uvnitř nás a je námi. Zapomněli jsme na vlastní tvořivou podstatu a namísto toho hledáme pomoc a smysl a modlíme se za vykoupení k božskému zdroji, jejž si představujeme mimo sebe samé. Tím lidstvo popírá vlastní božskost a blokuje si jakoukoli šanci na vysvobození ze současné situace.

Ramtha

http://probuzeni.blogspot.com/2023/04/ramtha-lidstvo-popira-vlastni-bozskost.html

Zverejnené v kategórií Filozofia života | Pridaj komentár