Když se rozšiřovala Země (2/2)

predchádzajúca 1 časť

Nyní přejděme k hlavnímu tématu, kvůli kterému byl tento článek napsán – to je verze o tom, že hory, kopce a syenitové a granitové útvary na nich, kterým někdy nepřesně říkáme „megality“, vznikaly v procesu katastrofických procesů při rozšiřování Země.

Geologie říká, že hory ve většině případů vznikají vrásněním a docházelo k tomu na povrchu Země v průběhu miliónů let. Mechanismem pro to bylo srážení litosférických desek. To se tvrdí už ve školních učebnicích zeměpisu. Mladá mysl bezpodmínečně věří všemu autoritativnímu, a tak to také zůstává axiomem našeho pohledu na svět. Částečně se skutečně může jednat o důsledek kolize litosférických desek, možná k tomu opravdu tak docházelo. Ale myslím si, že svádět na tento proces úplně všechno, je naprosto špatně.

V tomto článku se pokusím popsat vznik „megalitů“ působením přírodních sil. Bude to sice alternativní geologické hledisko, ale stále půjde o popis přírodních katastrofických procesů – na rozdíl od všech mých předchozích verzí, které mluví o jejich možné umělosti (viz články Hory, doly, terricony…). Pak se pokusím ukázat fakta, která by tuto hypotézu mohla dokazovat. Takže začněme…

Podívejme se nejprve na dvě videa o podivných „hrbolech“ na zemském povrchu a o vzniku kráterů na severu Ruska:

Je možné, že právě to, co vidíte na následující fotograii, je projev onoho „nafukování“ (expanze) a praskání zemských vrstev při degazaci (kdy se z nitra Země tlačí k povrchu obrovské množství plynu):

Tuktoyaktuk, severozápadní území, Kanada

Podobně je tomu v Rusku na Jamallu (např. 68.816121, 160.259102). Původně panoval názor, že se jedná o praskání vrstev, když nasycené vodou zmrznou. Ale z nějakého důvodu se to děje jen někde. A tak se ptám: není to ve skutečnosti spíše praskání při degazaci?

Poloostrov Tuktoyaktuk, severozápadní Kanada

Odborně se těmto nevysokým kopcům říká hydrolakolyty (nebo také „pingo“, což v jazyce Inuitů znamená „malý kopec“). Ale ve světle nejnovějších informací to je třeba přezkoumat.

Zkuste si tedy představte, že takové „nafukování“ probíhalo v místech výstupů nejen plynu, ale i páry, vody nebo bahenních proudů z nitra Země. Já jsem totiž pevně přesvědčen, že mnohé hory vznikly právě tímto způsobem. A také že to netrvalo miliony let, než je vymodelovala eroze a pokryly se sedimentárními horninami (axiom z učebnice geografie), ale že to vše je důsledkem rozšiřování povrchu Země. Vždyť stejné sedimentární horniny jsou často i v hlubinách takových hor.

Podle mého názoru byl proces „nafukování“ během formování hor velmi rychlý – samozřejmě měřeno v geologickém čase. Dá se říct, přímo bleskový. Skrze zlom se v tvořícím se kopci k povrchu dralo bahno vytvořené přehřátou vodou. Chladlo a při tom krystalizovalo, přičemž zachovávalo povrchovou strukturu zlomu: stěny, zdiva, dokonce i oblouky. V geologii se to nazývá “hráze” (angl. dike, dyke).

Neodpustím si zde drze vstoupit autorovi do textu, protože podle mého názoru „dajky“ je jev, jenž vysvětluje mnohé skutečnosti, které nadšení badatelé mylně pokládají za jednoznačný projev umělého opracování skal. Proto na rozdíl od původního ruského textu přikládám pár obrázků navíc.

Myslím, že není potřeba příliš velká dávka fantazie, abychom si dovedli představit, jak asi mohly v průběhu času a působením eroze a silných proudů vody a bahna vzniknout ony fantasticky vypadající sloupy / ostance / kekury. 

Stačilo jen od zkamenělého syenitového nebo čedičového bahna, vystupujícího prasklinou v zemské kůře, odnést okolní méně odolný materiál a zázrak byl na světě… (pozn. překl.)

 

Baščelakský hřbet je názornou ukázkou toho, jak ze zlomů vzniklých rozšiřováním Země vystupovaly bahnité hmoty, v nichž se někteří nadšenci nyní snaží vidět pozůstatky dávných staveb:

Baščelakský hřbet, Altaj, 51.306352, 84.247005 (další fotografie zde)

Baščelakský hřbet, Altaj

Někde se masy přelévaly přes sebe a vytvářely strukturu matrace. Stopy jakoby natavení (kadykchanský tomu říká „palačinky“ a přisuzuje tomu – na rozdíl od autora tohoto článku – umělý původ: následek vylévání tekuté masy vyluhované hlušiny na haldu. Pozn. překl).

Matracová struktura

Ale jak se tyto dnes syenitové a granitové „ostance“, které se vytvořily ve zlomech zvedajících se kopců (hydrolakolytů), ocitly nad povrchem země? Můj názor je, že po vytvrdnutí bahna přišel gigantický proud vody. Ta smyla okolní sedimentární horniny a odhalila to, co nyní mylně nazýváme megality. V některých případech to ani nebyla voda, ale docházelo k dávkovanému rozlití horkých bahnitých hmot, které se po vrstvách kupily a změnily se na vrstvené špičaté vrcholy ze žuly.

Parabola, Jergaki

Brazílie

Národní park Tenerfield & Girraween, Austrálie

Yosemitský národní park, USA

Právě bahnitému původu tyto „megality“ občas vděčí za přítomnost cizích prvků ve své struktuře:

Došlo k tomu při pohybu proudů, které do sebe nabalovaly elementy z okolí

Odlišné frakce syenitu. Patrně se jedná o následné zatečení masy do zlomu v syenitu ať už později nebo za jiných podmínek. Všimněte si hor jihovýchodně od vesnice Koj v Krasnojarském kraji – Krasnojarské sloupy.

Tato hora je více jak kilometr vysoká a na jejích svazích jsou “megality”. Ale jak po celé šířce doliny vznikly všechny ty hluboké rokle na svazích hory? Pracovala tu snad eroze po stovky tisíc let?

Ne! Svahy ve spodní části hory nejsou holé. Všude jsou lesy. Hluboké doliny mohly vzniknout jedině ve chvíli tvorby samotné hory. Jsou to trhliny nebo výmoly vzniklé při sestupu řídké bahnité hmoty z hory. Nevylučuji, že se tak stalo opakovaně. Zpočátku se tvořil samotný hydrolakolyt – „naukující se“ hora a teprve v daleko pozdějším období proud vody vycházející z nitra rozmýval a obnažoval skalní sloupy.

Doufám, že jsem velice stručně objasnil své vidění vzniku přírodních „megalitů“ z bahenních mas. Ale je třeba se posunout dál. Tuto svou verzi se pokusím podložit fakty.

Maň-pupu-ňor (Sedm silných mužů), Koma, Pečoro-ilyčská rezervace

Například kolem těchto ostanců není žádná suť. Kyprá struktura hydrolakolytu byla smyta proudy vody a zkamenělé struktury původních bahenních mas zůstaly. Z mnoha hor stékají potoky a řeky. To je všeobecně známá věc. Například jen z turistických míst Krasnojarských sloupů stéká asi 10 potoků. A to jen z vrcholů kopců, kde stojí sloupy. Nikdo si však neklade otázku, proč je pro vodu snazší probít si cestu až na vrchol a pak teprve stékat dolů, místo co by vytékala na úpatí v dolinách. Tyto potoky a řeky jsou totiž pozůstatkem oněch ohromných vodních proudů z podzemních nádrží. Jen svým objemem jsou stonásobně, ale možná tisícinásobně slabší než byly ony původní, katastrofické.

Krasnojarské sloupy

Na mnohých megalitech rostou stromy. Kde berou vodu v horkém, suchém počasí? Jsem přesvědčen, že nějaká zůstatková voda prosakuje skrze strukturu megalitu a zásobuje stromy.

Krasnojarské sloupy

Kamenný monolit Uluru-Kata Tjuta:

Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Při bližším pohledu zjistíme, že tento kamenný masív má šupinatou strukturu. A to přesto, že se o něm píše, že je to granit. Hora byla totiž vytvořena z bahenní masy vycházející po částech z nitra planety.

Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Z vrcholu stále vytéká voda. Možná zde probíhá filtrace přes horninu

Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Nemohu vyloučit, že mrtvou krajinu, kterou dnes vidíme v Austrálii stejně jako na Sahaře, v určité periodě vytvořily právě podobné vývěry vody a bahna. V místech, kde se vyskytují hory, kopce a megality, najdeme i velké množství jeskyní. To je spojeno s vodními proudy postupujícími ne z povrchu hory do jejího nitra, ale obráceně – z nitra na povrch. To jasně dokazuje oblázková struktura těchto jeskyň.

Oblázková jeskyně

Jednou z těch, které najdeme v oblasti Krasnojarských stolbů, je Oblázková jeskyně: hloubka 170 m, délka 6 000m. Píše se o ní, že je krasového původu. Nikoho však nezaráží, že tam není žádná vápencová horniny, která se snadno vymývá. Jen hlína a oblázky. Velká ořechová jeskyně má ještě grandióznější rozměry: hloubka 247 m, délka 58 km!

Oblázková jeskyně

Podle informace od místních speleologů to je jen ta nejznámější. Ale v této oblasti jich jsou kolem megalitů desítky. Připomeňme jen, že jižněji to je Kuturčinské a Kojské bělohoří, východně Kanské. S nespočetnými stěnami, sloupy, syenitovými ostanci…

Struktura horniny uvnitř Oblázkové jeskyně

Oblázky patrně vznikly obrušováním kamenů ve vodních proudech, které si razily cestu budoucími tunely jeskyní.

Hlína, jak známo, má původ ve vodní erozi [zdroj]

Mimochodem jako hydrolakolity mohly vznikat také oblázkové hory – výstup bahnito-oblázkových hmot z vnitřku s následnou erozí vnějších sedimentárních hornin jako skořápek:

Montserrat, Španělsko

Montserrat, Španělsko, v popředí detail oblázkové struktury skal

Dalším faktem pro podporu mé v úvodu vytyčené verze je podivná eroze ve struktuře megalitů-ostanců:

Mohla se vytvořit jedině v tom případě, jestliže masy horkého bahna zaplnily dutiny zlomů, v jejichž stěnách byly oblé kameny. Později vodní proudy stěny prasklin rozmyly a kameny odnesly, ale stopy po „formě“ zůstaly.

Kameny „zamáčknuté“ do struktury stěn krasnojarských sloupů. Tak nepracovala eroze, to řídký budoucí syenit při zaplňování zlomů opakoval jeho povrchové struktury. Další příklady:

Čuděský labyrint, Čerkeská oblast (další fotografie zde )

Nyní už nevylučuji, že i tyto kopce v Číně jsou produkty expanze při degazaci nebo výstupy vápencového bahna, vody a páry. Vycházím-li z této hypotézy, pak Velký kaňon v USA také může být důsledkem promývání vodním proudem z nitra země. Kaňon se nachází na vysočině, kudy by ani vody potopy, ani z protržení ledovcových jezer neprošly.

Velký kaňon, USA

Bahenní sopka ve Velkém kaňonu, USA

Málokdo na to upozorňuje, ale tam v dáli je velký bahenní vulkán. Na mapě to vypadá takto

Bahenní sopka ve Velkém kaňonu, USA, 35.977490, -111.457973

A jaký byl podle mého názoru časový rámec těchto událostí? Například soudě podle čerstvých suťových polí, skládajících se z obrovských bloků zbořených stěn a ostanců, byly po nakloněných svazích hydrolaktických kopců rozmetány celkem nedávno. Na mnoha svazích, kde je můžeme dnes vidět, se nevyskytuje žádný mech. Leží tu tedy maximálně několik set let, víc ne. A to se velmi dobře shoduje s obrazem hlínou zanesených měst až do výše patra. Je dokonce možné, že určitý opakovaný proces utváření hory prýštěním vody a bahna z nitra země byl před nějakými 200 – 300 lety. Spláchlo to Tartárii, velkou část Moskovie, dostalo se to i do Evropy. Afrika a Arábie se staly pouštěmi. Toto všechno lze předpokládat, vycházeje z archeologie, historických procesů a nám známých geologických faktů.

Ale tato verze nevysvětluje všechny zvláštnosti spojené s “megality”. Výše popsaným mechanismem například nemohu objasnit následující skutečnost: na posledních obrázcích vidíme hrany bloků na sebe navzájem přiléhající naprosto plochým povrchem. To znamená, že to nejsou úlomky podle trhlin, ale opracované bloky syenitových hmot pravidelného tvaru:

Krasnojarské sloupy

Proč mají trhliny v hornině podobu kladení zdiva s provázáním bloků, opravdu nedokážu na základě žádného mně známého přírodního jevu vysvětlit.

Krasnojarské sloupy

Gornaja Šorija, rajón Kemerovo, Altaj

A tak otázky zůstávají. Závěrem opakuji, že co zde bylo napsáno, je pouze jedna z verzí, hypotéza. Ale jsem přesvědčen, že hloubkové studium vyžadují všechny názory na toto téma bez rozdílu.

– konec –

autor: sibved

zdroj: http://www.tart-aria.info/kogda-rasshiryalas-zemlya-chast-2/

překlad: Vlabi

https://myslenkyocemkoli.blogspot.sk/2018/02/kdyz-se-rozsirovala-zeme-2.html#more

 

Reklamy
Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Když se rozšiřovala Země (1/2)

Mnozí už přijali myšlenku, že naše Země se rozšiřuje. Možná, že tak nečiní stále, ale pouze v některých epizodách nebo epochách. Ale s těmito epochami jsou spojeny planetární katastrofy, záplavy a vymírání zvířat. Došlo již k několika takovým významným vyhynutím, a to dokonce i podle oficiální vědy. Ve prospěch této verze hovoří celá řada faktů. Například:

  1. Obrysy kontinentů do sebe zapadají;
  2. Nejmladší je oceánská kůra středních oceánských hřbetů (podél nichž se zemský povrch rozšiřuje) a nejstarší je u břehů kontinentů a jejich šelfů.

Nedávno jsem se dozvěděl ještě o jednom faktu: existuje totiž fenomén zpomalování rotace Země. Podle oficiálních údajů platí, že:

  • před 4,5 miliardami let se Země otočila za 6 hodin;
  • před 1 miliardou let – za 15 hodin;
  • před 300 miliony lety – za 22 hodin;
  • Za další miliardu let to bude trvat 30 hodin.

To potvrdily nálezy cyanobakterií starých 1 miliardu let, které byly analyzovány z nakupených vrstev a srovnány se současnými. Opakuji, že to je oficiální vědecká informace.

Vědci obeznámeni s mechanikou dále tvrdí, že pohybová energie otáčejícího se tělesa nemůže prostě jen tak zmizet. Může být využita například ke tření a k následnému zvyšování teploty. A co tření Země o sluneční vítr? Možná, ale nemyslím si, že to má tak významný dopad, aby to odebíralo energii.

A nyní si vzpomeňte na krasobruslaře, který při piruetě najednou roztáhne ruce a tím zastaví svou rotaci! Analogie je jasná? Takové prodlužování dne je možné pouze s nárůstem průměru Země a možná i její hmoty. Ale bohužel vědci dávají přednost tomu, aby to vysvětlili přílivovým působením Měsíce. I když k tomu neexistují žádné výpočty, pouze slova.

O tom, kde Země bere objem pro svou expanzi, hovoří teorie hydridové Země. Hydridy kovů (sloučeniny s vodíkem) mají větší hustotu než kovy samotné. Při jejich rozložení dojde k degazaci planety s důsledkem jejího rozšíření. Existuje ještě další verze – o absorpci planetárním jádrem éteru a sloučení hmoty. Důsledkem je opět zvětšení objemu se současným nárůstem hmotnosti planety.

Ale sledovat rozšiřování Země není ani v současné době pro běžného člověka možné bez přesných nástrojů. Buď je to velmi pomalý proces, anebo Země ve svém nitru shromažďuje napětí pro skokovou expanzi. Já se domnívám, že probíhá to druhé. A pokud tomu je tak, pak si představte, jaké procesy by mohly nastat během tohoto období na povrchu. Rozhodně katastrofální a velmi rychlé. Stačí, když si představíme alespoň některé z nich… První věc, která mi přichází na mysl s pojmem “rozšíření objemu Země”, je zlom/prasklina. Nejen oceánský, který neuvidíme kvůli vrstvě vody, ale také na kontinentech. Domnívám se, že jedny z největších takových zlomů vytvořily náhorní plošinu Putorana:

69.058650, 93.599395

Existují sice verze, že to jsou kaňony vymleté potopou, anebo starověké obří lomy. K nim však můžeme klidně přiřadit i kombinovanou verzi o praskání povrchu, který je pak následně modelován ledovci, sezónním táním sněhu, případně ještě onou těžbou.

Náhorní plošina Putorana patří k území Sibiřských pastí:

Jedná se o dávná lávová pole, která byla vytvořena bez viditelných vulkánů. Jenže tak to přece nemůže být! Láva se v nám známých geologických procesech vylévá jedině ze sopek. Můžete namítat, že láva se může vylévat i ze zlomů. Ale pak by takové linie musely být vidět. Jenže zlomy se s největší pravděpodobností vytvořily až poté, co bylo území zakryto lávou a tufy. A možná, že to láva ani tufy nejsou, ale… Ale o tom až později.

Velmi mnoho zlomů je ve východní Africe, například v Etiopii. Ty všechny však doprovázejí řetězce sopek.

Je samozřejmé, že všechny tyto události spojené s rozšiřováním Země byly doprovázeny mohutným vulkanismem: únikem plynů, spadem popela, výlevy lávy. Ale dále za tyto klasické projevy vulkanismu se do událostí minulých epoch nikdo nesnaží podívat a tím spíš mít alternativní geologické názory. Mnohokrát se ve vědeckých zprávách objevily informace o tom, že vědci nacházejí potvrzení nálezů ohromných vodních oceánů v nitru Země.

Podvodní oceán Země:

Britští a američtí geofyzici objevili v hlubokých útrobách Země zakonzervovaný vodní oceán. Studie je publikována v Proceedings of the National Academy of Sciences, vydaném Univerzitou státu Florida.

Velké objemy vody se nacházejí v hloubce 400 – 600 kilometrů od povrchu planety a jsou zakonzervovány v hydratovaných minerálech, zejména brucitu. Studie vědců ukázala, že tento minerál je termodynamicky stabilní při vysokých tlacích a obsahuje vodu. Geochemici z Ruska a také Francie a Německa objevili v hloubce 410 – 660 kilometrů pod zemským povrchem oceán archeiského období (stáří 2,7 miliardy let), jehož objem je několikanásobně větší než objem světových oceánů. Výzkum vědců je publikován v časopise Nature. Obrovská nádrž se nachází pod zemskou kůrou a byla zformována v dávných dobách za podmínek vysokých tlaků a teplot (1530°C). Voda v ní je uzavřena v krystalické struktuře minerálů. Vědci dospěli k těmto závěrům po té, co analyzovali vytvrzené vzorky lávových proudů. [zdroj]

Horký oceán pod západní Sibiří

Geotermální voda. Když v padesátých letech geologové zkoumali nová ložiska ropy a ze zkušebních vrtů vytryskla horká vodu, nikdo z toho neměl radost. Rusko potřebovalo ropu, ropu a jedině ropu. Teprve časem byly postupně zakresleny břehy západosibiřského podzemního geotermálního moře. A když byla zhruba změřena jeho rozloha, ukázalo se, že to jsou více jak tři miliony kilometrů čtverečních!

Větší než moře Středozemní. A na zásoby vody – horké vody! – je podzemní moře ještě větší. Obsahuje jí miliony kubických kilometrů. Dvě Středozemní moře vroucí vody! Hlubiny horoucího podzemí však ještě nebyly řádně proměřeny. V žádném případě ale tento podzemní bazén není mělký – jeho průměrná hloubka činí tři tisíce metrů. Takže během dalšího studia se může ukázat, že má objem pětkrát větší než moře Středozemní a možná i pětadvacetkrát! V tomto moři voda nestříká, protože vyplňuje dutiny sedimentárních hornin. Moře je houba ale nikoli houba jednoduchá, je vrstevnatá jako piroh.

Horní vrstva podzemního moře je chladná. Napájí hluboké prameny na povrchu čistou vodou, kterou když ochutnáš, zatrnou ti zuby. Pod sladkou vodou je vrstva teplého roztoku s významnými dávkami jódu, brómu a dalších prvků.

Podzemní oceán má plochu přibližně 3 miliony kilometrů čtverečních. Na tomto území by bylo možné volně ubytovat Barentsovo, Kaspické a tři Černá moře. Podle prozatímních výpočtů vědců obsahuje tento podzemní oceán více než 65 000 krychlových kilometrů vody. A ještě jedna důležitá vlastnost tu je: na rozdíl od běžných povrchových oceánů je voda v tomto “podzemním” pitná.

Podzemní oceán má hloubku vůči zemskému povrchu od několika desítek metrů na jihu do dvou až tří kilometrů na severu. Jak známo, voda je čím dále do hloubky teplejší, takže je tu další a nejdůležitější vlastnost tohoto podzemního zázraku: jestliže při „jižním pobřeží“ – někde poblíž Bijska, Semipalatinsku a Kustanaje – má podzemní oceán teplotu pouze 5 – 10°C, pak dále na sever na úrovni Pavlodaru, Petropavlovska nebo Tomsku, kde je voda již v hloubce 500 – 600 m, teploměr ve vrtu ukazuje +25 stupňů Celsia. Ještě teplejší voda (+75 stupňů Celsia) byla zjištěna v hloubce 1,5 km v blízkosti města Ťumeň. A tam, kde bylo potřeba vyhloubit vrty do hloubky 2,5 – 3 km, někdy i do výšky 50 m prýští vroucí vodní fontány. Teplota jednoho z těchto umělých gejzírů (v Kolpaševu) dosahuje +125 stupňů Celsia! Je však pravda, že tato voda nevře, protože je pod velkým tlakem. Vědci se domnívají, že na severu tento mimořádný podzemní oceán jde pod dno Karského moře.

Vodní zdroje podzemního oceánu jsou téměř nevyčerpatelné. Bylo spočítáno, že i kdyby se každý den odčerpalo 2,5 milionu krychlových metrů vody, pak za 100 let by chybělo jen 1% vody, která je dnes v oceánu. Přitom na zeměkouli existuje daleko více takových podzemních bazénů, ale Západosibiřský podzemní oceán je zdaleka největší. [Zdroj]

Vzhledem k přestavbě vnitřních struktur vrstev při procesu zvyšování objemu Země se tyto podzemní oceány nemohou nedotýkat roztavených hmot. To by pravděpodobně mělo být doprovázeno vytvořením obrovského tlaku, který způsobuje pára z vroucí vody, a výstupem této páry, horké vody a bahna na povrch. Avšak páru unikající z hlubin Země zmíníme zvlášť. Právě ta vedla ke kondenzaci vody na úrovni oblačnosti a srážek trvajících po dlouhou dobu. Připomeňme si biblickou zmínku: 40 dní a nocí pršelo a zaplaveno bylo vše na Zemi. Zde jsou příklady toho, kde se voda vylila ze země a vystupovala pára:

Na Zemi je velmi mnoho míst s podobnými jakoby sopečnými krátery, které mají rozrušený svah. Vulkanologové hovoří o „stržení“. Můj názor je, že se jedná o protržení kaldery vodou a bahenním proudem vystupujícím vzhůru. To znamená, že ne vždy to jsou klasické vulkány. Část z nich jsou sopky bahenní.

Krátery v Africe

Sudán, 15°7’50.85″N 26°10’13.05″E (letecký snímek kráteru z fotografie v úvodu)

Průměr tohoto kráteru je zhruba kilometr. Není vulkanického původu a stejně tak není ani následkem srážky asteroidu se Zemí. Opět je to podle mého názoru kráter od výstupu vody z podzemního oceánu ležícího pod Saharou.

Stopy vodních proudů na Sahaře

mapa Jacoba von Sandrarta z roku 1675

Dříve, ale už v historickém období, byla Sahara kvetoucím krajem s množstvím řek. Je to důležitá informace ke zjištění doby, kdy došlo k jedné z katastrof.

Krátery na arabském poloostrově

Mnohé z nich mají protržené svahy. Prozkoumejte si jiné obrovské území zaplavené bahnem na tomto snímku. Je vidět, že prázdných jícnů bez vysokého kužele se valily proudy. A nejsou to potoky lávy, ale bahna:

19.045850, -98.530720

Pole v kráteru, Mexiko.

Mnohé další vyteklé krátery:

Mexiko

Takhle vypadají jazyky bahenních proudů:

Okraj bahenního jazyku.

Vyteklé masy vody vyplavují z hlubin nejen bahno, jílové usazeniny, ale i čistý písek. Tak se například na Sahaře mohou objevit vodní plochy vyvěrající z nitra země. (video)

Doporučuji se podívat i na tento film. Je o tom, jak Kaddafi budoval přivaděče podzemní řeky. Na tomto projektu se podílela i Česká republika. Zajímá vás, co se s tímto projektem stalo? Film vypráví o tom, že jen pod územím Líbye jsou čtyři obrovská jezera. Tři z nich obsahují celkem 35 kubických kilometrů vody. Objem vody v těchto podzemních jezerech je srovnatelný s objemem vody, která v Nilu proteče za 200 let. Tato voda se čerpá 270 šachtami z kilometrové hloubky do potrubí, která ji přivádějí do měst a na pole. Nebo přesněji – přiváděly…

Jiný příklad z Libye (27°45’58.88″ 16°44’58.14″):

zobrazení na mapě

Vypadá to jako zkamenělé kmeny prehistorických stromů. Ale i takto vypadá zkamenělé bahno. A následují fotografie vyvrženého bahna, které autor našel v aplikaci Google Earth:

Bahno vyteklo na již vyprahlý písek. Zdá se, že to nebylo tak dávno.

V této oblasti Čadu geologická aktivita dosud neskončila.

21.1164319N, 18.4495308E

Mimochodem, tento obrázek může svědčit i o jiné velmi zajímavé hypotéze. Skutečnost, že granity, sienity nejsou produkty magmatického původu, ale jen takové „bláto“. Ano, ano, žula, to je zkamenělé krystalizované bahno. K této verzi se přiklonil už V. I. Vernadský:

Granitový obal. Nachází se v hloubce od 12 – 25 km do 60 km od úrovně geoidu. Granitové horniny Vernadský považuje za konečné produkty taveniny látek biosféry – to byly v minulosti sedimentární horniny, které sestoupily během geologických procesů do větší hloubky, kde se roztavily a vytvořily samostatná magmatické ložiska. V současné době tato myšlenka Vernadského o původu granitů nachází potvrzení u představitelů různých věd – geochemie, geotektoniky a krystalické chemie. [Zdroj]

O možné tvorbě sienitových hmot z pasty během těžby nerostů v dávnověku planety jsem už psal. Myslím, že v přírodních katastrofických procesech vylévání přehřátého bahna probíhalo podobně tomu, co bylo výše popsáno. Ale o tom si povíme ve druhé části tohoto materiálu.

Afrika a Arábie nejsou jedinými příklady, kde proudy vody vystupující zpod povrchu Země odebraly obrovské množství zeminy a z nitra planety vymyly písek. Na Sibiři k tomu existují příklady; písečná pole se nacházejí nejen v suchých oblastech planety, ale také na vzdáleném severu, na Sibiři.

Čarská poušť v Jakutsku:

56.8371, 118.1549

Obrovské množství vody, které se dostalo na povrch, proudilo do potoků, řek, a nakonec do oceánů. Cestou smyly a odnesly kubické kilometry půdy, a tak vznikly například stolové hory:

Roraima, Venezuela, 5.145504, -60.760026

To však neprobíhalo miliony let, ale jen měsíce, možná pár roků. Jedna z pozoruhodných skutečností, svědčící o obrovských objemech vody proudících z výšin východní Sibiře, jsou pásové lesy Altajského kraje:

Jedná se o borové lesy rostoucí na písčitých půdách, které byly naplaveny proudy vody valícími se od severovýchodu. Existuje verze, že to bylo vyplaveno tavením ledovců nebo protržením ledovcového jezera přeplněného vodou z řek. Ale řeky tam tečou z jihu na sever, pak co způsobilo proudění vody v opačném směru? Jsem přesvědčen, že mechanismus této potopy byl jiný.

mapa J. B. C. Delisle de Sale, 1792, zdroj

Myslím, že o těchto událostech svědčí tato mapa. Nebo alespoň o jedné z etap proběhlé katastrofy. Bez dlouhé analýzy je vidět, že celý severovýchod je zaplaven vodou.  Čtenář se nyní zeptá: a proč by se toto všechno mělo vztahovat k procesu rozšiřování Země? Může to přece souviset s jinými procesy? Může. Připusťme například přetáčení Země založené na účinku Džanibekova (ačkoli existuje názor, že Země není těleso, které by toho bylo schopné). Anebo se možná Země, nebo spíše celá sluneční soustava, setkala s velkým tělesem, které má silnou gravitaci (Nibiru, hvězda Nemesis atd.), a to výrazně ovlivnilo procesy v nitru planety. Ale v každém případě to všechno probíhalo tak, jako by se Země nafukovala a rozšiřovala

pokračovanie 2 časť

autor: sibved

zdroj: http://www.tart-aria.info/kogda-rasshiryalas-zemlya-chast-1/

překlad: Vlabi

http://myslenkyocemkoli.blogspot.sk/2018/02/kdyz-se-rozsirovala-zeme-1.html

 

 

 

Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Lejla Jusic | Sevemez Kimse Seni

Posted in Etnická hudba | Pridaj komentár

Tajomstvo kamenných schodov hory Vottovaara

Neobyčajná 417 metrov vysoká hora Vottovaara je skôr kamennou náhornou plošinou, ktorá je obkolesená zeleno modrým kobercom lesov a jazier a je 270 km vzdialená severozápadne od mesta Petrozavodsk v Karélii v Rusku. Vottovaara ľudovo nazývaná aj „hora smrti“ skrýva veľa neobjasnených záhad, medzi ktoré patria aj kamenné schody na vrchole hory, ktoré nikam nevedú.

Počas niekoľkých desaťročí výskumov nebola predložená ani jedna logická verzia vybudovania schodov, pokiaľ v roku 2014 etnograf Alexej Popov nepredložil verziu opierajúcu sa o starobylé kláštorné záznamy.

Alexej, čo je to za miesto – Vottovaara?

Hora Vottovaara je najvyšším bodom západnej Karélskej vrchoviny s výškou 417,3 m nad úrovňou mora. Približne pred 9000 rokmi na mieste, kde dnes stojí Vottovaara došlo k silnému zemetraseniu, ktoré viedlo k vytvoreniu obrovskej prepadliny. Týmto spôsobom vznikol v strede hory prírodný amfiteáter s malými jazerami a výbežkami skál.

Kedy sa stala hora lídrom medzi anomálnymi miestami Karélie?

Fakticky pred niekoľkými tisícročiami. Práve vtedy bolo vytvorené na Vottovaare centrum starovekej civilizácie. Na jej vrchole, na ploche asi 6 kilometrov štvorcových, sa nachádzajú obrovské kamene pravouhlého tvaru – sejdy, komplexy a 1600 ručne postavených obradných kameňov. Kamene sú rozložené zväčša v skupinách po dvoch až šiestich kusoch. Niektoré sú postavené na „nožičkách“, to znamená, že sú postavené na niekoľkých menších kameňoch, pritom váha týchto kameňov dosahuje až tri tony.

Čo je to sejd?

Ide o kultový kameň – balvan, alebo fragment skaly, ktorého umelá povaha je úplne zrejmá v danom prostredí, to znamená, že nesie príznaky ľudského vplyvu. Podľa niektorých vedcov je koreň slova „sejd“ veľmi starý, možno sa tiahne až k paleolitickému severnému prajazyku, ktorý je čiastočne rekonštruovaný lingvistami.

V legendách Keltov sú sejdy určití elfovia, ktorí odišli do iného magického sveta cez pre ľudí neviditeľnú bránu v mohylách a horách. Slovo sejd znamenalo tiež „tajné znalosti“. Práve tento význam je použitý v starovekom škandinávskom epose, v ktorom boh Odin získa runy.

Sejd, to je miesto uctievania pohanských bohov a kameňov, ktorým pripisovali nadprirodzené schopnosti a silu, je to miesto starých šamanských rituálov, o zmysle ktorých sa môžeme iba dohadovať.

Umožnili vedcom výskumy hory Vottovaara zistiť dobu života a zánik starovekej civilizácie ktorá vytvorila tento sakrálny komplex?

Vedci neodhalili nič, čo by potvrdilo dobu vzniku tohto sakrálneho komplexu. Je pravda, že geológovia prevŕtali dno jazera v strede amfiteátra a odobrali vzorky horniny. Analýza preukázala prítomnosť silnej vrstvy fosforu vytvorenej počas obmedzeného časového obdobia. Jednou z verzií sú početné obete ľudí a zvierat, ktoré viedli k usadeninám z kostí. Avšak podľa predpokladov archeológa Marka Šachnoviča je komplex Vottovaara očividne oveľa starší a je súčasťou megalitických stavieb postavených v dobe bronzovej pozdĺž celého európskeho pobrežia Atlantiku, od Španielska po Nórsko. Existuje verzia, že vek komplexu je viac ako 2000 rokov a myšlienka jeho výstavby patrí potomkom obyvateľov starobylej severnej krajiny Hyperborei. Podľa saamských legiend je toto miesto centrom zlých síl, rastú tu zmutované stromy,  takmer chýba fauna a jazerá sú mŕtve.

Ale najzaujímavejšie na Vottovaare sú schody vedúce do neba…

Áno, to je jedna z najväčších hádaniek komplexu, nie je známe kým a kedy boli schody s trinástimi schodmi končiace v hlbokom útese vybudované. Archeológovia so zodpovednosťou prehlasujú, že medzi miestnymi kmeňmi v stredoveku jednoducho neexistovala „myšlienka schodov“, rovnako ako u iných kmeňov neexistovala myšlienka kolesa. Rozdielny vek kameňov naznačuje, že komplex mohol byť budovaný dlhší čas.

Vám sa podarilo vyriešiť záhadu schodov do neba?

Čiastočne. Mal som šťastie získať zaujímavé informácie od jednej osoby, ktorá mala prístup ku knižniciam karélskych kláštorov. Pri práci so starobylými rukopismi objavil popis schodov vo Vottovaare a tiež objektu, ktorý sa niekedy nachádzal na vrchole. Predtým mi povedal príbeh jedného mnícha, ktorého neskôr vyhlásili za svätého. Vďaka tomuto mníchovi sa zachovali informácie o skutočnom určení kamenných schodov.

Ide o Simona Volomského, zakladateľa kláštora, ktorý sa narodil v blízkosti mesta Volokolamsk v roku 1585 a ktorý veľa cestoval. Je známe, že pri hľadaní miesta pre svoj kláštor navštívil Novgorod, Ladogu, Korelu, Moskvu, Vologdu a Ustjug. Okrem toho niekoľko rokov strávil ako učeň v Soloveckom kláštore a v roku 1613 založil svoj kláštor vo Volomských lesoch.

Život tohto svätca je dobre známy a nie je spochybňovaný. Nikde sa ale nehovorí o ceste Simona s oddielom novgorodských dobrovoľníkov na Vottovaaru. Stalo sa to na začiatku 17. storočia. Ako povedal môj známy, ktorý veľa rokov pracoval v cirkevných knižniciach, keď sa oddiel dostal na horu, tak okrem množstva kultových kameňov objavili aj známe schody. A na vrchole hory, kam viedlo trinásť schodov uvidel Simon s dobrovoľníkmi obrovský kamenný trón vytesaný z jedného obrovského kameňa. Miestne kmene Saamov tvrdili, že trón aj kultové kamene boli vytvorené na tomto mieste predstaviteľmi nejakej starovekej civilizácie. Jediná vec, ktorá mohla nepriamo hovoriť, komu patril trón, bol nápis napísaný na zadnej strane trónu slovanskou runicou: „Našim veľkým potomkom, od veľkých predkov.“

Na zadnej strane bol aj nákres pripomínajúci súhvezdie Veľkej Medvedice. Simon s dobrovoľníkmi, ktorí považovali trón za pohanskú svätyňu, prevrhli na bok a zvalili z vrcholu hory. Na spiatočnej ceste väčšina účastníkov expedície zomrela na neznáme choroby.

Čo sa stalo s trónom ďalej?

Prevrhnutý trón sa nerozbil ani po páde z hory a zostal ležať pod horou, ale v 20. storočí ho archeológovia nenašli. Je známe, že počas druhej svetovej vojny sa o tieto miesta viedli tvrdé boje. Iba niekoľko desiatok metrov od Vottovaary sa nachádza „sopka smrti“, pomenovaná podľa toho, že počas bojov bola celá prekopaná výbuchmi. Ale na horu Vottovaara nepadol ani jeden náboj. Hora niekoľkokrát prechádzala z rúk do rúk, ale Nemci nikdy na nej nestrieľali, ale vždy sa ju snažili vziať v boji muža proti mužovi. Je zaujímavé, že o horu bojovali elitné divízie SS. Ako sa tu objavili? To je hádanka. Koniec koncov, v tejto časti Karélie neboli žiadne strategické objekty, ani nerastné suroviny, iba pamätníky pohanského staroveku. Je zrejmé, že Nemci ich potrebovali, boli chamtiví po posvätných svätyniach s neobyčajnými vlastnosťami. Pol roka bojovali Nemci za horu Vottovaaru a nakoniec odtiaľ vyviezli množstvo artefaktov a pravdepodobne aj vrátane trónu.

Aký bol účel trónu? Možno niekde v Karélii existujú podobné artefakty?

Na ostrove Ruský Kuzov v Bielom mori sa nachádza veľa artefaktov a zachoval sa tam podobný kamenný trón s hmotnosťou viac ako 15 ton. Jeho účel nie je známy. Môžeme iba predpokladať, že obidva tróny sa nachádzali na nejakých posvätných miestach a osoba, ktorá sa na nich posadila, dostala nejaké sakrálne poznanie. Myslím si, že trón, ktorý stál na plošine hory Vottovaara, bol určený na získanie poznania z druhého sveta. Nie je náhoda, že z dávnych čias sa Vottovaara nazývala Hora smrti.

Dmitrij Sokolov

zdroj

Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Sundrunské kekury

(kekury jsou obrovské pilířovité skály vyskytující se obvykle v řadách)

V oblasti horního toku řeky Sundrun, na hřebenu Suor-Ujjata (69.2733, 148.5238), což v překladu z jakutského jazyka znamená “Hnízdo vran”, je velmi zajímavá oblast. Na obrovské ploše se tu rozprostírá celé “město” kisiljachů. Jakutové tak nazývají skalní zbytky-ostance; doslova lze toto slovo přeložit jako “místo s lidmi” nebo také “kameny podobné člověku“.

A skutečně jsou tyto skály, vysoké 10 až 20 metrů, velmi podobné zkamenělým postavám. Místní lidé tuto oblast sice nepokládají za posvátnou nebo za tabu, ale přesto ji nedoporučují navštívit. Říkají, že člověk, který zde pobude, onemocní

Já jsem tuto oblast viděl neplánovaně během leteckého průzkumu pohybů divokých sobů. A upřímně řečeno – zapůsobila na mě velmi silným dojmem… ne, ne byl jsem OHROMEN! Během 10 minut letu pod námi pochodovaly celé oddíly “kisiljachů”, celé město. Za minutu An-3 uletí asi 3 km, takže to jde spočítat: na délku má toto “město” asi 25 – 30 km a podle mých odhadů šířka nemá méně než 5 – 6 kilometrů. Úchvatná podívaná! Kdo viděl Maň-pupu-ňor, nechť si jej představí ve stonásobku…

Bohužel se sem dá dostat jen velice obtížně. Místo je v samém srdci kolymo-indigirského meziříčí. Hřeben Suor-Ujjata se nachází asi 100 km severozápadně od Andrjuškina (Nižněkolymský rajón), což je nejbližší obydlené místo. Cesty tu nevedou žádné a kisiljachy jsou vzhledem k terénu dostupné pouze na sněžných skútrech, a to jen v době, kdy jsou zdejší nespočetná jezera zamrzlá.

Je-li v Jakutsku nějaké záhadné, sakrální místo, svého druhu Šambala, pak je to právě zde. Ale je normální, že se jedná o takový jedinečný přírodní objekt, a téměř nic se o něm neví? Však se podívejte!

(Snímky byly pořízeny za letu skrze okno letadla, proto bohužel kvalita není taková, jak by si místo zasloužilo. Velmi se za to omlouvám.)

Unikátní oblast, velkolepé dílo Přírody… Proč není v seznamu přírodního dědictví UNESCO?

autor: Alexandr Děrsu

překlad: Vlabi

zdroj: https://республика-саха-якутия.рф/stati/puteshestvija/sundrunskie-kekury.html

další fotografie od cestovatele-fotografa Sergeje Karpuchina:
https://karpukhins.livejournal.com/246396.html?page=2#comments
http://karpukhins.livejournal.com/233744.html
http://izofatov.livejournal.com/102306.html

http://myslenkyocemkoli.blogspot.sk/2018/02/sundrunske-kekury.html

 

Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Jak zmrazili Tartárii

O tom, proč tak podivně a beze stopy zmizela Tartárie, bylo napsáno mnohé. Na následujících řádcích nabízíme jednu z řady hypotéz, jejímž autorem je ruský badatel Oleg Progackij.

Obvykle je Ruské impérium teritoriálně chápáno jako ruský svět – v onom složitém, kulturním, historickém a politickém významu. Obejděme si však nyní hranice tohoto “ruského světa” nepolitizovaným pohledem, a to za pomoci geografické mapy světa s mořskými proudy.

Východní hranice

Od Anadyru a dolu podél Kamčatky protéká Kamčatský studený proud. Jižněji podle Kurilských ostrovů směřuje Kurilský studený proud, a aniž by se dotkl japonských ostrovů, otáčí se zpět. Zemi vycházejícího slunce už místo něj od západu omývá teplý proud Kuročio. Teplý proud omývá i východní pobřeží Japonska, tentokrát Cusimský, ale ani ten nedorazí až ke hranici Ruska a vrací se zpět. A tak Vladivostok se těší jen sousedství studeného proudu Primorského. Další teplý mořský proud v této oblasti – Aljašský – můžeme nalézt naproti Rusku, po druhé straně Beringova průlivu směrem dolů, ovšem podél pobřeží Aljašky. A tak nic teplého východní hranice Ruska nezahřívá.

Severozápad

Teplý životodárný Golfský proud ohřívající britské ostrovy a Evropu včetně Skandinávie nedorazí až do Murmansku, ale stáčí se do Barensova moře, kde se rozptýlí. Škoda, co? NASA, visualizace mořských proudů – video

Takže podél dlouhé mořské hranice ruského světa neprochází ani jeden teplý mořský proud! Díky Golfskému proudu je evropské pobřeží Severního moře zónou prosperity. Západoevropský ráj. Směrem na východ se však už klima stává chladnějším a na ruských hranicích je z tohoto proudu jen prázdný pojem z učebnice zeměpisu. Východní Evropa je od jižní oddělena Karpatami. Tento horský hřbet účinně brání středomořskému teplému proudění dostat se do ruského světa. A dále pak Kavkaz, Íránská vysočina a Himálaje jako monolitická stěna zastavují teplé vzdušné masy od Indického oceánu.

Jaké to má důsledky, poznáme, když si projdeme světová města na stejné zeměpisné šířce, dejme tomu kolem 50 stupňů, a zjistíme si zde průměrné teploty pro měsíc únor:

Vancouver + 7, Londýn + 7,6, Rotterdam + 5,9, Kolín nad Rýnem + 5,1, Berlín + 3,2, Varšava + 0,9, Brest – 0,2, Gomel – 2,5, Voroněž – 6,6, Orenburg – 10,5, Astana – 12,3, Chita – 15,5, Chabarovsk – 13,9, Južno-Sachalinsk – 7,1, Vladivostok – 5,6, Sapporo – 9,4 (Tokio je samozřejmě jižněji, ale bolestně významný je rozdíl s Vladivostokem, i když jsou jen pár set kilometrů od sebe), Soul + 3, Quebec – 8,1 (jediná oblast shodná s Ruskem), Boston + 0,3.

Tento trend tedy je jasný: teplé moře v zimě teplotu výrazně zvedá. Jenže právě zimní teploty jsou základním faktorem určujícím možnosti života. Divoké kmeny mohou přežít za podmínek celoročního růstu jedlých rostlin. Organizovaná společnost může přežít, pokud po celý rok rostou rostliny pro chov skotu. V Evropě tráva pro hospodářská zvířata roste po celý rok. I když padá sníh. Je tam totiž dostatečně teplo, protože teplé moře ohřeje vzduch. Ale v ruském světě ani v místech považovaných za obilnice (Ukrajina, dolní tok Volhy) téměř půl roku nic neroste. Zima – máťuška. Takové typicky severní země jako Norsko, Finsko nebo Kanada jsou uspořádány jiným způsobem; většina obyvatelstva tu žije a hospodářské činnosti provádí v jižní části, kde je klima stejné jako v ostatní Evropě, zatímco severní území jsou prakticky neobydlená.

 Takže ve světě existuje jen jedna země, kde potrava pro lidi i zvířata roste jen část roku. Rusko. Jediným klimaticky příjemným místem v ruském světě je Krym. Pravda, tady je zas bohužel napjatá situace.

Země chladu

Otázka geoklimatické nejistoty Ruska není nová. Nadnesena byla už v 19. století. V roce 2003 vyšla na toto téma kniha Andreje Parševa „Proč Rusko není Amerika“ a velmi srozumitelně ji rozebírá Andrej Kupcov na YT. Já bych ale tuto otázku postavil šířeji. Prakticky téměř celý ruský svět je v zóně, která není vhodná k životu civilizovaných lidí a společnosti. Když to tak vezmu kolem a kolem, tak vlastně to, že se tu nacházejí stovky milionů lidí, se mi jeví jako obrovská přírodní katastrofa a všichni by tedy měli být odsud urychleně evakuováni. Co na to Rada bezpečnosti OSN?

Samotný fakt, že v rámci hranic Ruska však přesto existuje vysoce organizovaná civilizace, činí z jeho obyvatel hrdiny. V podstatě se tu nedá žít, a my přitom posíláme rakety do kosmu!

NASA Satellite Photo (černá a tmavě modrá je východní pobřeží Severní Ameriky

Rusko bylo zmrazeno obrácením proudů, které jsou nyní rozkolísané a nestabilní. V současné době Golfský proud slábne kvůli ropě rozlité v Mexickém zálivu. Dá se předpokládat, že v západní Evropě se brzy zvedne panika. Na vlastní hrábě si stoupli. Nebo spíš šlápli na vlastní minu. Proudy je totiž možné ovládat. Barbarsky, pomocí rozlití ropy nebo například podvodním jaderným výbuchem. Použitelnými pro to jsou “spouštěcí body” – místa jako začátek proudu, ostrá zatáčka, rozvětvení nebo srážka s jiným proudem.

  • Když se teplý proud zastaví, jedna část světa, ta, kam se následně nedostane, se ochladí.
  • A druhá část, odkud není teplo uvolňováno, se zase přehřívá.

A to je přesně ona nerovnováha, kterou nyní pozorujeme: v Mexickém zálivu se z přílišného tepla množí nemoci. Tam se rodí Golfský proud a jeho úkolem je odnést přebytečné teplo na sever. (Ale jak toto odnášení přebytečného tepla vypadá dnes, ukazuje názorně snímek NASA.)

Průběh Golfského proudu původně pokračoval podél celého severního pobřeží Ruska až k Beringovu průlivu a měnil dnes opuštěnou arktickou pustinu na kvetoucí zemi. Kdysi dávno však byl uměle zastaven na úrovni Nové Země. (Mimochodem tam byl jaderný polygon. Náhoda, ale příznačná.) Možná existovaly i další teplé proudy směřující na krajní sever a jih. Byly však prostě zničeny. Paleontologické vykopávky v celé Arktidě totiž jasně potvrzují přítomnost teplého podnebí až po subtropické. Vědci přirozeně tuto skutečnost umísťují hluboko do prehistorie planety. Jako obvykle. A s Antarktidou to je stejný příběh.

Po době postupného zamrznutí Tartárie byl načasován objev Ameriky. Byl posunut Golfský proud, změněny směry větrů. A tak byla vytvořena cesta pro parolodě: z Kanárských ostrovů do Ameriky díky pasátům a nazpět do Evropy Golfským proudem. To bylo 15. století, možná i dříve.

V 15. – 16. století pak Evropané začali zkoumat arktické pobřeží Eurasie – průzkum poraženého a zamrzajícího velikána. Zajímavá je historie mapování Nové Země. Potřebovali zjistit, zda je to ostrov nebo poloostrov. Kdekdo se snažil ji popsat, ale bez úspěchu. Umírali na kurděje, umrzali. Cizinci i Rusové. Až nakonec v roce 1760 prostě požádali místního Pomora (etnikum žijící při pobřeží Bílého moře). Savva Loškin prošel během dvou let celý východní břeh Nové Země a vytvořil jeho mapu. Sám! Přitom to pro něj nebyl žádný hrdinský čin. Pro Pomora běžná práce. V roce 1775 skončila válka s Pugačovem. Rozpad zbytků zamrzlé Tartárie se blížil k závěru…

Na Zemi jsou dva póly chladu: Antarktida a Jakutsko. Jakutský Věrchojansk (město s nejvyššími ročními výkyvy teplot) se nachází na 67. rovnoběžce a to je teprve hranice arktického kruhu! Co je jim společné? Jsou to masivy pevniny, k nimž se nedostává vliv teplých mořských proudů. Antarktida byla zmrazena stejně jako Arktida a Tartárie. I odtud byly odkloněny teplé mořské proudy.

Maximální výkyvy teplot na planetě jsou:

plus 57,8° v Líbyi, mínus 67,8° ve Věrchojansku a mínus 89,2° v Antarktidě. Teplotní gradient je nejvýše 147°. Oba extrémy (maximum i minimum) znemožňují život. Slunce lokálně přehřívá části planety hlavně podél rovníku. Existují však přirozené způsoby, jak to napravit – systémy výměny tepla s polárními oblastmi pomocí výše zmíněného proudění vody a vzduchu. Vodní systém výměny teploty je tedy mořský proud. Obecné schéma proudů je v současné době velmi rozporuplné.

  • Na severní polokouli se teplé proudy nasměrované k pólu podivně trhají nebo tvoří drobné víry.
  • Na jižní polokouli teplé proudy nasměrované k pólu se opírají do proudění chladných západních větrů a obepínají Antarktidu. A také nedosáhnou svého cíle.

 

Mexický záliv a Golfský proud – zdroj NASA

Vzdušný systém výměny teplot zajišťují větry, zde je všechno jasné: studený těžký vzduch z pólů se při zemi rozbíhá k rovníku a teplý lehký vzduch z rovníku stoupá a vrací se k pólu. Tepelná jímavost vody je však větší než vzduchu. Vodní systém výměny tepla je zase silnější, ale statičtější. A snáz říditelný. Proto se stal klimatickou zbraní.

Nicméně se vzdušnými proudy bylo rovněž pracováno. Atmosféra ztrácí svou přirozenou sílu. Na vině mohou být jaderné výbuchy v atmosféře. Jímavost tepla vzduchu klesla a efektivita výměny teplot se snížila. Naopak výraznější se stala role horských pásem brzdících proudy vzduchu. Kavkaz, Íránská vysočina a Himálaje vytvořily mohutnou stěnu tyčící se napříč proudům vzduchu.

V poslední době se však klima severního Ruska mění takřka před našima očima. Severská mořská cesta taje. Zimní teplota stoupá. Atmosférický tlak se zvyšuje. Duje neustálý severní vítr, legendární hyperborej. Ztracená rovnováha se obnovuje. Potůčky teplých proudů se probouzejí…

Když zkoumám všechny tyto otázky a porovnávám časy, země, technologie, narážím na pochopitelné rozpory a nesrovnalosti. Třeba na jaderné výbuchy v atmosféře Země v 15. století. Ale fakt, který všechny tyto nesrovnalosti vysvětluje, je prostý: nejsme v tomto světě sami. Ani v tomto vesmíru a ani v makrokosmu. S lidmi však probíhá interakce, o níž se nám nic neříká. Ne vždy užitečná. Stopy vnějších vysoce technologických intervencí jsou ale zřejmé. Zřejmá je i přerušovanost civilizačního procesu na planetě. Až do začištění.

Proč se kazí klima na celé planetě? Proč se tropy mění na rozpálenou pánev a póly v bílé ticho? To všechno se děje proto, aby lidé nežili, ale jen přežívali. Aby společnost byla v takových podmínkách, kdy se všeho nedostává – jídla, vody, tepla. Aby tu bylo dilema – buď ty, nebo já. Někdo z nás tu je totiž navíc. A tak lidská společnost zhrubla. V tuto chvíli problém nedostatku zdrojů sice mnohde zmizel, ale zvířecí snaha urvat druhému kousek zbytku zůstala. Nikdo neumírá hladem nebo zimou, a tak se bojuje o prestiž, auta, velikosti bytu. Za rifle se prodává idea rovnosti a bratrství.

Ale nejdůležitější je následující: v tomto okamžiku absolutně všechno, co se zde děje, musí schválit lidé. Vesmírný Zákon svobodné vůle opravdu existuje. Pokud by tomu tak nebylo, proč by v tom nejtotalitnějším státě světa proběhlo referendum o rozpuštění SSSR? Poptali se národa a on odpověděl. Pokud by tomu tak nebylo, proč by tu byla celá ta liberálně demokratická klauniáda?

Smysl demokracie je jednoduchý. Člověku je dáno právo vybrat si něco ze seznamu jemu nepotřebných věcí. Například jsi pro gaye, nebo lesbičky?

– Jsem pro správné chlapy.

– Ale taková volba v seznamu není. Vybírej z toho, co je.

Ne. Nevybírej! Nemusíš!

autor: Oleg Progackij

zdroj: http://www.tart-aria.info/kak-zamorozili-tartariyu/

překlad: Vlabi

http://myslenkyocemkoli.blogspot.sk

Posted in Dejiny | Pridaj komentár

Pohrebné domčeky Slovanov

Chalúpka Baby Jagy na stračej nôžke z rozprávok bola v živote starých Slovanov realitou. Ako je známe, v dávnej minulosti Slovania nepochovávali mŕtvych do zeme, ale telo spálili na rituálnom ohni a popol po kremácii umiestňovali do pohrebných domčekov, ktoré stáli na pevných drevených koloch. Pohrebné domčeky boli akousi rodinnou hrobkou umiestnenou na vzdialenom mieste od bydliska.

Arabský diplomat Ibn-Fadlan v roku 922 zaznamenal reč ruského obchodníka počas kremácie krajana: „Vy, Arabi, ste hlúpi! Beriete toho najmilovanejšieho a najváženejšieho človeka z vás a hodíte ho do zeme, kde ho zjedia červy… A my ho spálime za okamih, takže on vstúpi do raja okamžite.“

V rozprávke nemá chalúpka okná a naozaj, stavby pre mŕtvych sa stavali bez okien. Vchod do pohrebného domčeka bol zo strany lesa, ktorý symbolizoval iný svet. V staroveku sa les často spája so smrťou. V roku 1934 sa v Jaroslavskej oblasti pri vykopávkach pevnosti Bereznjaki našla takáto stavba. Niekedy to bol malý zrubový domček, v ktorom sa našli spálené pozostatky 5 – 6 ľudí, mužov, žien a detí.

V roku 1966 bol nájdený pohrebný dom pod Moskvou neďaleko Zvenigoroda pri vykopávkach starobylého sídla v blízkosti Savvino – Storoževského kláštora. V pohrebnom dome boli nájdené pozostatky minimálne 24 spálených tiel a rovnako ako pri predchádzajúcom náleze sa našli šperky a iné ozdobné fragmenty. V niekoľkých prípadoch bol popol umiestnený v nádobách – urnách. Niektoré urny boli opálené z jednej strany, možno boli počas pohrebného obradu v blízkosti pohrebného ohňa.

V jednej z dvoch zachovaných povestí „O počiatku Moskvy“ sa hovorí o tom, že jeden zo šľachticov sa pri úteku pred synmi bojara Kučki schoval „v zrube“, kde bol pochovaný „nejaký mŕtvy človek“. Zaujímavé je, že niektoré pozostatky pohrebného obradu v pohrebných domoch, sa zachovali do pomerne nedávnej doby. Nad hrobmi ľudí pochovaných do zeme sa stavali malé domčeky. U Slovanov bolo zvykom až do 19. storočia na hroboch mŕtvych stavať takzvané „stĺpy“, to znamená pozostatky pohrebných domčekov. Obrad pochovania mŕtveho v hrobe, na ktorom nasypali násyp – mohylu, sa časom premenil na zvyk postaviť na hrobe malý zrub – príbytok duše zosnulého predka.

Naši dávni predkovia verili, že spálením tela zosnulého sa podstata – duša uvoľní od fyzického tela a života oveľa rýchlejšie, ako pri z dnešného pohľadu klasickom pochovaní do zeme.

zdroj

 

 

 

Posted in Dejiny | Pridaj komentár