TAJNÁ STEZKA – Paul Brunton, časť (5)

predchádzajúca časť

TAJNÁ STEZKA – Paul Brunton časť (5)

Člověk – pochybující a zoufající postava – si pyšně vykračuje přes chladné pustiny tohoto světa a cynicky se směje jménu Boha. Ale zoufalství je ranou postižené dítě nevědomosti. Bůh vložil pravé světlo do srdce každého dítěte, které se narodí; toto světlo musí však být odhaleno. Ovinuli jsme kolem něho tmavé roušky, které nás oslepují a my sami je musíme odvinout. Žádné volání, které vychází z hlubin upřímného srdce, nevyjde nadarmo, a je-li modlitba správně vyřčena, bude zodpovězena Bohem v našem vlastním srdci. Průměrný člověk vysílá svá chapadla k životu, tápaje po své cestě k něčemu, co zcela dobře nechápe. A asi sotva si uvědomuje, že začne-li užívat své inteligence k vyřešení svého vlastního problému sama sebe, automaticky vyřeší paralelní problémy Boha, Života, Duše, Štěstí atd.

—————————————————————————————————————–

Kapitola třetí
TAJEMNÉ NADJÁ

Osamocen, však blízký, nesmírně stár a sám, sedí v nejvnitřnější svatyni chrámu se složenýma rukama a božskou tváří. Vševědoucí, nevyzpytatelný, neznám.

G. P. WILLIAMSON

Světci a mudrcové, myslitelé a filozofové, kněží a vědečtí badatelé, všichni se již po staletí snaží porozumět záhadné podstatě lidské duše. Shledávají, že člověk je bytostí protismyslnou, bytostí schopnou klesnout v nejtemnější propasti zla a přitom stejně schopnou vystoupit do nejvyšších míst vznešenosti. V jeho prsou nalézají dva tvory – jednoho příbuzného ďáblu a druhého příbuzného andělům. Člověk je tak podivuhodně stvořen, že ze své vlastní podstaty může vyvinout to, co v životě je nejznamenitější a stejně tak to, co je v něm nejvíce hodno zavržení.

  • Jsme pouhými kusy oživené hmoty?
  • Není člověk vyššího původu než tělesného?
  • Nebo jsme duchovní bytosti, zářící a od boha pocházející, ale dočasně omezené a ubytované v našich tělech?
  • Nejsme, jak se mnoho lidí domnívá, nic více než dokonalejší opice s ošklivými rysy povahy, příznačnými pro bývalou opici, které prozrazují náš původ, anebo jsme, jak jen málo lidí věří, nic menšího než zdegenerovaní andělé?
  • Máme být nebohou obětí Času?
  • Má každý z nás oživit svůj temný kout této země na krátkou chvíli a potom zmizet?

“Když se rozhlédnu, na všech stranách vidím jen hádky, nesrovnalost a nesvornost. Když svůj zrak obrátím dovnitř, nenalézám nic než pochyby a nevědomost.

  • Co jsem já? Z jaké příčiny odvozuji svoji existenci?
  • Do jakého stavu se vrátím? Jsem zmaten těmito otázkami. Začínám se domnívat, že jsem ze všech stran obklopen nejhlubší temnotou,” napsal skeptický skotský myslitel David Hume.

Můžeme najít pravdivé odpovědi na tyto matoucí otázky? Člověk vrhá tyto otázky ve tvář života, čeká… čeká…, ale klesne do hrobu a nenalézá odpovědi. Přece však bohové obdařili člověka inteligencí, vlastností, která je zcela schopna vypátrat pravdu o jeho vlastním já, ačkoliv může selhat, je-li postavena před hlubší záhadu Vesmíru. To jsou záhady života, které mátly mudrce šedesáti generací a které je budou mást ještě mnohem více. Nejbystřejší mysli, nejschopnější pera a nejvýřečnější rty se těmito temnými hádankami zabývaly, ale lidstvo přesto stále tápe po odpovědích.

Člověk – pochybující a zoufající postava – si pyšně vykračuje přes chladné pustiny tohoto světa a cynicky se směje jménu Boha. Ale zoufalství je ranou postižené dítě nevědomosti. Bůh vložil pravé světlo do srdce každého dítěte, které se narodí; toto světlo musí však být odhaleno. Ovinuli jsme kolem něho tmavé roušky, které nás oslepují a my sami je musíme odvinout. Žádné volání, které vychází z hlubin upřímného srdce, nevyjde nadarmo, a je-li modlitba správně vyřčena, bude zodpovězena Bohem v našem vlastním srdci. Průměrný člověk vysílá svá chapadla k životu, tápaje po své cestě k něčemu, co zcela dobře nechápe. A asi sotva si uvědomuje, že začne-li užívat své inteligence k vyřešení svého vlastního problému sama sebe, automaticky vyřeší paralelní problémy Boha, Života, Duše, Štěstí atd.

Bílá rasa prošla celý povrch země při hledání nových Amerik, takže je sotva nějaký pruh země, na kterém by byl bílý člověk nespočinul svou nohou. Avšak já zde zamýšlím naznačit jiný svět, který vskutku byl prozkoumán jen několika málo lidmi, ale mnohými byl ignorován. Není tomu tak dávno, co naši zeměpisci popírali existenci velké části tohoto světa, který obývali; prostorový pojem Ameriky byl kdysi kladen mezi věci, jimž bylo třeba se posmívat.
Právě tak tomu je s všeobecnou domněnkou, že to co můžeme v současnosti z člověka vidět – jeho tělesnou formu – představuje vše, čím je, a vše, čím patrně kdy bude.

Červi budou mít veselý hodokvas na všem, co nás tvoří, na nás celých, a nikoliv jen na našich tělech. Tato do-mněnka je ošklivá, ale mnoho lidí, jestliže ne všichni, ji považují za pravdivou a o možnosti přežití pozemské smrti mluví jako o něčem, čemu je třeba se hlasitě smát.

Potřásají svými hlavami a prohlašují, že nemohou pochopit tajemství ducha, přitom však ochotně přijímají hmotu, jejíž poslední podstata je sotva méně tajemná. Chci ukázat, že tito lidé chybují, když omylem přijímají za pravdivou domněnku, že normální stav lidské mentality představuje stav konečný. Je pravda, že v člověku jsou kluzká místa, černá, se zlými, plazícími se a podlými tvory. Ale také jsou tu místa zářící a jasná, kde duše rychle vzlétá. Psychoanalytik, který hledá pouze to prvé – nalézá je.

*

Přes celé tajemství slovní tradice nejdávnějších předků, zářící v literaturách světa, od pradávných hrubých, neumělých rukopisů orientálních národů až po nejnovější výrobek tiskařského lisu v tomto roce nalézáme zvláštní, stále se opakující narážku na jiné já v člověku. Nezáleží na tom, jaké jméno bylo dáváno tomuto tajemnému já, zdali bylo nazváno duší, dechem, jiskrou nebo duchem. Vskutku není jiné nauky na světě mimo onu, jejíž intelektuální rodokmen sahá až do tak vzdálené minulosti.

Každý ví, že je jistá mez dosahu činnosti normálního lidského vědomí. Ne však každý ví, že vždy bylo několik nebojácných lidí, kteří si ve svých myslích zahráli na krále Knuta (Kanut z Danemarku, anglický král (1016 – 1035). Praví se o něm, že velel mořským vlnám, aby se vracely. (Poznámka překladatele)) a přinutili nepokojné vlny myšlenek, aby se valily zpět, až vědomí překročilo normální hranici a ocitlo se ve svobodných světech ducha.
Musíme prověřit tyto údaje o zkušenostech duchovních zřeců, podávaných jimi po celé věky. Buď je to blábolení nezodpovědných bláznů, anebo jsou to slova takové důležitosti, že by zvrátila přítomný materialistický základ našeho života.

Nemyslím, že by nám příliš prospělo pátrat po původu této nauky, neboť pravda může povstat v množství hlav na celé zeměkouli a žádná nebude jejím pravým otcem, kromě tajemného pramene, ve kterém všechny myšlenky vznikají. Někdy se můžeme více poučit studováním příro-dy nežli studováním knih. Jeden člověk kdysi pozoroval červa, jak si vrtá díru kusem dřeva. Toto jednoduché pozorování ho naučilo principu budování tunelů. A dnes, díky této chápavosti člověka, projíždějí vlaky pod širokými řekami a skrze hory pevných skal…. Tak také první zřeci, pozorujíce putování myšlenek ve svých vlastních myslích, zpozorovali, že tu je něco, co přichází v činnost, když se myšlení na okamžik zastavilo. Toto Něco bylo prvním slabým náznakem duše. A takto se zrodila věda, odhalující duši, a oni počali učit lidi, jak poznat pravdu o sobě.

Téměř ve všech předkřesťanských civilizacích bylo toto vědění sdělováno různými způsoby, v Sumerii, Babylóně, Chaldeji, Číně, Persii, Indii, Mexiku, mezi severoamerickými Indiány, mezi středoamerickými Mayi a mezi Azteky, stíhanými nešťastným osudem; byly sdělovány essejci mezi židy a gnostiky ve východních městech kol Středozemního moře.
Mezi majestátnými zříceninami, které pokrývají povrch dnešního Řecka, stojí obrovská stavba bez střechy, s rozpadávajícími se zdmi a zpřeráženými sloupy. To je vše, co zbylo ze sídla, kde kdysi byly slaveny s nádherou a poctami eleusinská mystéria pod záštitou Atén. Dnes je jen několik málo lidí, kteří chápou, co se dělo za zdmi oné svatyně. Zasvěcení do těchto mystérií bylo považováno mezi starými za věc veliké důležitosti, ačkoliv my, moderní lidé, sotva víme, co to znamená.

 Muži jako makedonský Alexander a římský Julius Caesar využili této vznešené a nezapomenutelné zkušenosti a vyšli potom, aby svědomitěji plnili veliké úlohy, které jim osud přidělil; taková byla velkolepost poznání, jehož se jim dostalo za zavřenými a střeženými branami.

Když byly obřady řeckých mystérií skončeny, tu poslední slova, která zasvěcenec slyšel, byla: “Jdi v míru.” A ti, kteří byli zasvěceni, napsali, že navždy potom šli životem s duší v klidu a myslí jasnou. Zasvěcení ve skutečnosti nebylo nic jiného než to, že kandidát vstoupil do stavu, v němž si uvědomil, čím skutečně je. Toto zasvěcení doplňovalo celého člověka, a kdo ho nepodstoupil, byl vskutku jen polovičním člověkem. Několik zlomků z toho, čemu se naučil v oněch starých chrámech, jsem vložil do této knihy, ale snažil jsem se tyto stářím omšelé pravdy vyjádřiti působivou formou pro dnešního člověka a snažil jsem se je přizpůsobit praktickému životu. Klíč k celému problému těchto dávných mystérií nám dal Plutarchos v následující větě: “V okamžiku smrti zažívá duše tytéž dojmy jako ti, kteří jsou zasvěcováni do velkých Mystérií.”

Učenci také nemají jistotu o účelu Velké pyramidy, té obrovské stavby, jejíž vnitřek odráží věčné ticho žlutých egyptských pouští. Jelikož se tam později konaly pohřební obřady faraónů, přicházejí k mylnému, ale přirozenému závěru, že tato podivuhodná stavba byla postavena jejími staviteli jako gigantická hrobka. Ale její pravý účel byl nekonečně vyšší. Sem byli přiváděni kandidáti za tím účelem, aby podstoupili mystickou zkušenost, která se nazývá zasvěcení, zkušenost, v níž jim bylo kromě jiných věcí umožněno dočasně se uvolnit z omezení těla a přijít do styku s tímto druhým já v člověku. Této zkušenosti bylo dosaženo vnějším působením, a to prostřednictvím mocné pomoci velekněží té doby.

Jděte do Britského muzea a spatříte tam obrovskou kamennou sochu, která tam byla přivezena před mnoha lety plachetnicí z Velikonočního ostrova, který je blíže pobřeží Jižní Ameriky. Prohlédněte si zadní stranu této sochy a uvidíte zřetelně vytesaný kříž s ouškem. Je identický s Křížem Života, neboli Crux Ansata, který je tak často zobrazen na starých egyptských obrazech, jak jej drží v rukou božstva, a o němž je tak často psáno jako o klíči k mystériím. To není pouhá shoda, nýbrž význačný důkaz, že zasvěcení do mystérií bylo známo na druhé straně Atlantického oceánu.

Ve střední Americe existuje stavba téměř přesně podobná egyptské pyramidě a staří ji používali ke stejným účelům. Tajemné věci se děly v jedné jako v druhé, a to, co se dělo v řeckém eleusinském chrámu, bylo podobno svými výsledky výsledkům obou. Přirozeně bylo několik stupňů zasvěcení, ale kandidátům, kteří s úspěchem prošli jen první stupeň, byl dočasně otevřen nový svět bytí a oni se potom vrátili opět do světa jako proměnění mužové a ženy, neboť se dočasně dotkli svých skrytých jáství. Jestliže tato vnitřní zkušenost byla možná ve dvacátém století před Kristem, je také možná ve dvacátém století po Kristu. Základní podstata člověka se za tu dobu nezměnila. Je však pravda, že lidé v dřívějších dobách tuto zkušenost nalezli lehčeji a častěji, neboť život tehdy plynul pomalejším tempem a byl méně komplikovaný.

Což není toto tajemné já ničím víc než divokou domněnkou nebo matnou chimérou několika slavných lidí, o kterých nám čas a historie vypráví? Nemá tento dlouhý řetěz duchovní tradice žádné spojovací články, které by byly z pevnějšího materiálu než pouhá pověra?

Avšak tyto otázky, které nás matou, musely – vezmeme-li si jediný příklad rané civilizace – mást také Babyloňany. Jestliže v oné době byli myslící lidé, kteří dospěli k řešení, shodujícímu se v základě s výsledky myslitelů Indie, Číny, Egypta a Říma, stojí snad za to jejich rozluštění prozkoumat. Výsledkem tohoto bádání by bylo buďto posílení naší přítomné pozice a zeslabení jejich, anebo zeslabení našich draze hýčkaných přesvědčení a potvrzení nauk starých. A jediný způsob bádání, který je účelný, je způsob praktický. Podstoupil jsem námahu a provedl toto bádání, ač ne bez jistých obtíží, a dospěl jsem k závěru, že moudrost starých není tak zcela fantastickou věcí. Vskutku, odhalil jsem, že jejich nauky nejsou neskutečným výplodem hlav snílků, ale obsahují mnoho, čemu my, žijící a pracující v rušném životě, můžeme uvěřit.

Moderní mysl nestojí o to, aby se uchýlila o radu pro vyřešení svých problémů ke slavným myslitelům starověku. Ale tím mnoho ztrácí. Možná že hloubání těchto starověkých mudrců může poskytnout nemálo ovoce badatelům moderní doby. Můžeme se pokusit odtrhnout se od velkých filozofií minulých věků, ale budeme se k nim muset vrátit, neboť jsou založeny na věčných principech, na nichž veškeré správné myšlení musí mít svůj základ. Filozofie přišla o moc a sílu, když ji intelektuálové zredukovali na pouhou disputaci; ale dostane se jí zase oprávněného místa, až se přespříliš učené duše dneška probudí k poznání, že je zapotřebí osvícenějšího postoje, než jaký dává dnešní chaotické učení.

 (c) Paul Brunton

Království nebeské bude muset být vybudováno v lidských srdcích, protože nemůže být vybudováno nikde jinde.

Zápisky Paula Bruntona – svazek 9  ( Lidská zkušenost/Umění v kultuře)

nasledujúca časť

This entry was posted in Filozofia života. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s