Griffiths – Sňatek mezi Východem a Západem

Anglický benediktín Bede Griffiths (1906-1993) přijel do Indie v roce 1955. Prošel několika ášramy. Od roku 1968 se účastnil průkopnického pokusu založit v Indii křesťanskou komunitu, která by se přizpůsobila hinduistickému způsobu života a myšlení, která by se řídila zvyklostmi hinduistického ášramu a byla centrem, kde se lidé různých náboženství mohou setkávat a společně růst k oné jednotě v Pravdě, která je cílem každého náboženství. Následující text je úryvkem z knihy “Sňatek mezi Východem a Západem”.

Dvěma nejsilnějšími mýty dnešního světa jsou hinduistický mýtus a mýtus křesťanský. Hinduismus stále žije v mytickém světě. Každé hinduistické dítě dostává jméno nějakého boha nebo bohyně. Lidé se po statisících shromažďují v chrámech a na poutních místech. Slavnosti bohů jsou dodnes mimořádnými událostmi roku. životy lidí řídí astrologie a nic důležitého se nepodniká, aniž by pro to byla stanovena příhodná doba. Současně se však všude šíří věda a rozum. Veškeré vzdělání je světské podle západního vzoru a film, ačkoliv třeba na plátně běží příběhy velkých mýtů, šíří hodnoty západního člověka a je sám typickým produktem západní techniky. Dokáže mýtus přežít, nebo musí i Indie podlehnout silám západní civilizace? Možná právě zde se rozhodne o budoucnosti světa. Neboť v srdci hinduistické mytologie leží filozofická tradice, spirituální moudrost daleko hlubší než moudrost řecká. Homér ani řecké tragédie se se spirituální hloubkou védské tradice nemohou srovnat. Zatímco řečtí bohové vybledli až do poetické fikce, hinduističtí bohové si moc zachovali, protože mají hluboký spirituální základ.

Řada velkých reformátorů počínající Rámmohan Rájem ze začátku minulého století a pokračující přes Rámakršnu, Vivékánandu, Rabíndranátha Thákura, Šrí Aurobinda až po Mahátmu Gándhího obnovila hinduismus na všech úrovních – na úrovni mravní, spirituální, intelektuální, poetické, filozofické i praktické. Hinduismus přijal výzvu západního světa a pokouší se o syntézu západní vědy a filozofie se svou kulturní tradicí.

Tato hinduistická renesance má hluboký význam pro celý svět. Hinduističtí guruové a učitelé se se svým posláním vydali do všech částí světa včetně Ruska a jiných ateistických zemí a západní mládež přichází každoročně po tisících do Indie, aby se naučila tajemství jógy a meditace. Co je tajemstvím hinduistické moudrosti, v čem spočívá význam hinduistického mýtu? V tomto mýtu jako ve všech mýtech vůbec je mnoho prvků pouze vyfantazírovaných (v tom smyslu, jak toto slovo používá Coleridge, tedy na rozdíl od imaginativních). Je tu bezpočet epických příběhů a purán, které žádný vzdělaný Ind nebere vážně. Ale velké mytické postavy jako je Višnu a Šiva, Velká Matka Déví, Ráma a Kršna, a dokonce i vedlejší postavy jako je Ganéša, sloní bůh, a opičí bůh Hanuman, mají všechny hluboký význam. Jsou to vesměs symboly nejvyšších skutečností. Višnu – Všepronikající, Síla, která udržuje vesmír, zdroj světla, života, poznání a milosti. Šiva – Ničitel, který zakončuje pozemskou existenci, ale vede k životu za tímto světem, kosmický Tanečník, který tvoří a ničí vesmír, Pán poznání, které překračuje tento svět – to jsou postavy univerzálního významu, vhledy do nejvyšší podstaty skutečnosti.

Zatímco Višnu a Šiva náležejí ke kosmickému mýtu, Ráma a Kršna jsou hrdinové legendární; jsou to polohistorické postavy, které jsou ztělesněním ideálu humanity a zjevení Boha v člověku. Jsou to inkarnace (avatárové) boha Višnu, projevy nekonečného, nadčasového bytí ve světě prostoru a času. Tak spolu se svými družkami Sítou a Rádhou po staletí formovaly charakter hinduistických mužů a žen a byl v nich spatřován nejen model ideálního lidství, ale byly považovány i za ty, kdo udělují muilost lidem, kteří je uctívají. Dokonce i sloní bůh Ganéša přerůstá všechen přírodní symbolismus a má hluboký metafyzický význam nejen jako symbol sjednocení člověka se zvířecím světem, nýbrž i jako symbol sjednocení člověka a Boha. Hanuman, opičí bůh, je považován za dokonale oddaného, za inkarnaci bhakti, oddané lásky. Tak dostává v hinduismu mýtus metafyzický význam a to zase vede k nejvyšší mystické skutečnosti. Jak jsme viděli, Brahma, Átman a Puruša, pocházející z mytologického základu véd, se stávají symboly nejvyšší skutečnosti, Bytí, vědomí a blaženosti (Satčidánanda), pravdy (satja), poznání (džnána) a nekonečnosti (ánanta), ale i osobního bytí, moudrosti a lásky (préma).

Co drží hinduismus s jeho ohromujícím množstvím bohů a bohyň, kast a sekt, učení a filozofií, způsobů modlitby a meditace, rituálů a pobožností pohromadě? Je to nakonec tato mystická zkušenost klíčící ve védách, rozkvétající v upanišadách a dodnes nesoucí plody v podobě nesčetných světců, mudrců a vyznavačů víry, v poezii, hudbě, umění, filozofii, tanci a rituálech. Tento hinduistický mýtus je jistě nyní neustále ohrožován destruktivními silami západní civilizace, a tím je ohrožována i mystická zkušenost, kterou mýtus udržuje při životě.

Přežije hinduistický mýtus, dojde k jeho znovuzrození, aby mohl modernímu člověku nabídnout mystickou zkušenost, v níž jediné může být lidstvo naplněno? Zdá se, že hinduismus musí jako ostatní náboženství projít “demytoligizací”. Všechno vyfantazírované a v dnešní době nevýznamné se bude muset odstranit a dávné symboly se budou muset interpretovat ve světle zkušeností, které má o světě moderní člověk. Tato proměna však nemůže být záležitostí “rozumu”, studia, učenosti. Musí vzejít z mystické zkušenosti, v níž bude znovu objeven původní význam dávných symbolů a jejich důležitost pro dnešní svět. Tímto procesem “demytologizace” a reinterpretace musí projít všechna náboženství.

Jak interpretovat křesťanský mýtus? Vidíme, že křesťanství je právě tak jako hinduismus založeno na mytologii – na mýtech o stvoření a prvním pádu, o ráji a zaslíbené zemi, o Mesiáši a jeho království. V Novém zákoně mýtus vykrystalizoval v osobu Krista, jeho zrození z panny, smrti a vzkříšení, nanebevstoupení a návrat do slávy. To vše je zjevně jazyk mytologie. Příběhy o zrození z panny (jako u Buddhy), o zrození a vzkříšení (Attis a Osiris), o nanebevstoupení (faraoni v Egyptské tradici) pocházejí ze všech částí světa.

Co je pro křesťanský mýtus příznačné? Křesťanský mýtus vychází z hebrejské tradice a tu odlišuje od ostatních její historický charakter. Hinduistický mýtus je v podstatě kosmický mýtus a náleží ke kosmickému zjevení. Je založen na cyklické představě času. V přírodě vše probíhá v cyklech – slunce vychází a zapadá, měsíc dorůstá a ubývá, po jaru přichází léto, podzim a zima a pak se opět vrací jaro. Stejně tak se v hinduistickém mýtu člověk rodí, umírá a znovu se rodí. Bůh znovu a znovu sestupuje jako avatár, když “spravedlnosti ubývá a nespravedlnost narůstá.” (Bhagavadgíta 4,7) Svět vychází z Brahma a zaniká (pralaja) pouze proto, aby opět přišel.

Oproti tomuto cyklickému vnímání času má hebrejská tradice “lineární” pohled. Všechno pochází od Boha a směřuje podle božího plánu ke “konci”, eschaton. Bůh se zjevuje nejen v přírodě, ale také v dějinách, v osudu určitého národa. Volí si Abraháma a slibuje mu, že z něj vzejde velký národ. Povolává Mojžíše, aby tento lid vysvobodil z Egypta. Učiní Davida králem tohoto národa a slíbí mu syna, který bude vládnout nad jeho lidem navěky. To je kontext mýtu o Kristu, jenž by se dal nazvat mýtem historickým a jenž má své kořeny v historické době. Ráma a Kršna jsou polohistorické postavy, náležejí však do světa cyklického času, avatárů, v nichž se čas od času zjevuje Bůh. Dokonce i Buddhu, který je skutečnou historickou postavou, řadí hinduisté mezi avátary a pro buddhisty je Šákjamuni jedním z mnoha Buddhů, kteří se na tomto světě objevili.

V tom všem neexistuje konečnost. Celý světový proces, v němž figurují avatárové, je proces pomíjení v čase. Náleží do pomíjivého světa času a změny. Je to mája, ani skutečné, ani neskutečné (ani sat, ani asat), projev skutečnosti, který nemá žádný konečný význam ani účel. Je jako sen, který je skutečný, jen pokud trvá, který však s probuzením mizí. Podle známé analogie je jako lano, které ve tmě považujeme za hada; když nastane světlo, je tu zase jen lano. Na konci tohoto světa se tedy všechno rozplyne a vrátí do původního stavu. Zůstane jen jediná věčná, neměnná skutečnost – Bytí, Poznání a Blaženost (Satčidánanda), čisté bytí v dokonalém vědomí nekonečné blaženosti. To je hinduistický mýtus. Hebrejský mýtus je naproti tomu zakořeněn v čase. Je to příběh o světě “stvořeném” Bohem a tento svět má své vlastní bytí a strukturu. Je to příběh o národu, který vstupuje do určitého historického období, usazuje se v určité zemi a nalézá vyvrcholení v historické osobě a v historické události.

Pro křesťanskou víru je podstatné, že Ježíš Nazaretský byl “ukřižován za Pontia Piláta”. To je zabudováno do nejranějšího křesťanského Kréda a je to historická skutečnost, známá i římskému historikovi Tacitovi. Zasazení do konkrétního historického času je pro křesťanské zjevení základem. Hinduistické náboženství má, na druhé straně, pro historickou dobu jen velmi málo smyslu. Bývá nazýváno sanátana dharma, večné náboženství. Nemá začátek ani konec.

Je to prvotní náboženství, univerzální, kosmické zjevení, které se v žádném směru neváže na historii. Konrétní rysy hinduismu, postavy bohů a bohyň, jazyk posvátných textů, struktura chrámů a bohoslužby a organizace jeho společnosti jsou jistě podmíněny historickými okolnostmi. Nic z toho však nemá definitivní platnost. Jsou to pomíjivé formy a struktury, v nichž se projevuje božské mysterium; tyto formy zmizí, jen božské mystérium – věčná Satčidánanda, která je podstatou hinduismu – nikdy nepomine.

Zůstává otázka, jak můžeme smířit tyto dva “mýty”, tato dvě “zjevení” – tedy kosmické zjevení nekonečného, nadčasového bytí, které se projevuje v tomto světě času a změny, ale zůstává jím navždy neovlivněno, a křesťanské zjevení Božího působení v historii, jediné, věčné Bytosti působící v čase a v dějinách a sjednocující tento časový a proměnlivý svět. Zdá se mi, že to je problém moderního světa, na tom závisí jednota Východu a Západu a budoucnost lidstva. Musíme pochopit hodnoty každého z těchto zjevení, abychom poznali rozdíly mezi nimi a pak v nich objevili soulad. To se nám může podařit, dojdeme-li v prožitku neduality, v překročení všech dualit, až za jejich rozdíly.

Myslím, že musíme začít mystickou zkušeností, která je hinduistické i křesťanské tradici společná. V první části této knihy jsem popsal, jak chápu hinduistickou zkušenost. Je to zkušenost absolutního Bytí, absolutního Poznání a absolutní Blaženosti. Slovo “absolutní” znamená “oproštěný od veškerých omezení”. Bytí, Realita, Skutečnost (sat) je prožívána jako něco, co stojí mimo všechna časová i prostorová vymezení, mimo slova a myšlenky, mimo veškeré fyzické a psychické stavy. Je to naprostá transcendence, “jediné bez druhého”, “ani to, ani ono”. O platnosti této zkušenosti nemůže být pochyb. Ačkoliv nikdy nemůže být popsána, přesto ji buddhisté, taoisté, súfijští mystikové, Platón, Plótinos i velcí mystikové křesťanští označují podobnými termíny. Zde se shodují. Absolutní transcendence je považována za cíl, za definitivní odpověď na všechny lidské otázky v každé velké náboženské tradici. Zůstává však jedna otázka: Jaká je souvislost mezi tímto světem, fyzickým světem vnímaným našimi smysly na jedné straně, a psychickým světem lidského hříchu a utrpení, dobra a zla, poznání a nevědomosti, radosti a smutku, lásky a nenávisti, času a změny na straně druhé, a mezi tímto konečným stavem? Zde se objevuje rozdíl. Podle hinduistického názoru by se zdálo, že věci tohoto světa nemají žádnou hodnotu. Je jim souzeno pominout. “Jediné zůstává, mnohotvárné se mění,” říká v ozvěně platónské tradice Shelley. Podle křesťanské tradice má ale každá osoba, každá věc, každá událost v čase a prostoru nekonečnou a věčnou hodnotu. V konečném stavu nadčasového bytí čas není zrušen, nýbrž naplněn.

Je tomu tak proto, že křesťanská mystická zkušenost vychází z jiného hlediska. Nevzniká v kontemplaci nad kosmem a lidskou duší, tedy v základním lidském prožitku fyzického a psychického světa, ale v konkrétní dějinné události. Křesťanská mystická zkušenost vzniká v kontemplaci o životě a smrti Ježíše Nazaretského. Právě tak jako se hinduistický mýtus vyvíjel z mystické zkušenosti védských proroků a indických světců a mudrců, tak se křesťanský mýtus vyvinul z letniční zkušenosti Ježíšových učedníků, která se po staletí soustavně obnovuje ve světcích a Kristových učednících. O letnicích byli “učedníci naplněni duchem svatým”. (Sk 2,4) Prošli radikální přeměnou. Stalo se něco, co je skupiny slabých a bázlivých mužů přetvořilo ve společenství věřících, kteří se vydali změnit svět. Prošli mystickou zkušeností. Došlo k průlomu za čas i prostor, za agónii utrpení a smrti prožité v ukřižování, do světa absolutní skutečnosti, která byla v hebrejštině shrnuta pod jménem Bůh.

Zažili Boha, “poznali Brahma”, jak říkají hinduisté, “poznali Já”, Ducha, věčnou pravdu přebývající v jejich srdcích. “Mluvili jinými jazyky” a vykládali tuto věčnou pravdu lidskými slovy. Toto věčné slovo či Pravda k nim přišla prostřednictvím Krista. Byla jim zjevena v Ježíši Nazaretském, v člověku, jehož milovali, jehož smrti na kříži byli svědky. To je specifický rys křesťanské mystické zkušenosti. Absolutní skutečnost je prožívána jako zjevená v Kristu, v životě a smrti Ježíše Nazaretského. Není to zkušenost absolutní skutečnosti zjevená v kosmu, v cyklu času a přírody, ani v lidském Já, v psychické bytosti se schopností překročit sebe sama, nýbrž v historické osobě a v historické události.

Těmito slovy jsme však jistě ukázali, že tyto dvě formy zkušenosti, kosmická a psychická na jedné straně a osobní a historická na straně druhé, nestojí proti sobě, ale vzájemně se doplňují. Je jen jediná Skutečnost, jediná Pravda, ať už je poznávána prožíváním kosmu a lidské duše nebo setkáním s historickou událostí. Historickou událost navíc nelze oddělit od jejího postavení v kosmu. Historie lidstva je součástí historie kosmu a Ježíš je součástí vývoje lidstva jako historická osoba. I s historickými událostmi se setkáváme jako s částí své psychické zkušenosti. Historie totiž není pouze sled událostí, je to sled událostí vykládaných ve světle lidské zkušenosti. A přestože je křesťanské zjevení soustředěno přímo na historickou osobu a historickou událost, nemůžeme popřít, že i v hinduistické zkušenosti má historie své místo. Ráma a Kršna snad nejsou osoby plně historické a jejich význam patrně nespočívá v jejich postavení v historii lidstva. Pro hinduistu však existuje zjevení Boha v osobách Rámy a Kršny a události jejich života “zjevují”, otevírají duši zkušenosti božské, absolutní skutečnosti. V životě a smrti Ježíše je významné, že se na něj nepohlíží v kontextu cyklického času, “věčného návratu” kosmického zjevení, ale v kontextu historie konkrétního národa a že přichází “na konci”, aby “se naplnil čas”. (Ef 1,10) Je to jedinečná historická událost, která dává smysl celé historii a odhaluje její konečný učel.

Tato dvě zjevení bychom zajisté měli vidět v jejich vzájemném vztahu. Nebezpečím hinduismu je, že má sklon vidět čas i historii jako pomíjivé jevy bez jakéhokoli konečného významu. Nebezpečí křesťanství tkví v tom, že má sklon připisovat velkou důležitost dočasným událostem, a tím ztrácí smysl pro nadčasovou skutečnost. Židé pro nadčaovou skutečnost v podstatě vůbec neměli smysl. Celek Bible je zasazen do kontextu historické doby – a dokonce i na stvoření je pohlíženo jako na dočasnou událost; bývá dokonce datováno do roku 4004 př.Kr. Také konec světa je vnímán jako událost v čase, stejně jako nekonečnost byla vnímána jako nekonečné prodloužení prostoru. Hinduistický génius tuto časoprostorovou bariéru prolomil a spatřil nekonečnost a věčnost jako stavy bytí za světem jevů, kde je skutečnost prožívána v čistém vědomí bez jakéhokoliv omezení.

Jak můžeme tyto dva pohledy sloučit? Hinduisté nezbytně potřebují objevit skutečnou hodnotu času a dějin. V kontextu moderního světa, kdy se Indie jako národ otevírá svému určení, nemůže na potřeby lidí odpovědět filozofie, která popírá hodnotu pokroku a vývoje v čase a dějinách.

Osvobození nelze dosáhnout tím, že se lidé budou ukrývat v chrámech a na svatých místech, nýbrž tím, že budou budovat národ ve spravedlnosti a lásce k bližnímu. I křesťané se musejí naučit, že království nebeské není na tomto světě, byť práce na tomto světě a služba člověku jsou důležité. Království Boží se nachází mimo historii v nadčasové skutečnosti, v níž vše dochází naplnění. V hebrejském kontextu je tato skutečnost popsána jako začátek “nového věku”. Tvrdí se, že věk (aión) tohoto světa byl pominul a začal nový věk. Byl to věk, k němuž se obraceli prorokové, Den Páně, kdy Bůh zasáhne a nastolí království Boží. Této víře dala vznik zkušenost Kristových učedníků o letnicích. Šlo o zážitek Boha, tedy absolutní skutečnosti, tato skutečnost musela však nutně být vyjádřena slovy mytologie Starého zákona. Jak jsme viděli, mýtus je jazyk imaginativního vhledu do nejvyšší skutečností. Kristovi učedníci se nemohli vyjádřit jinak než řečí Starého zákona, řečí mýtu, který dal tvar jejich mysli i životnímu postoji.

Viac sa dočítate : TU