TAJNÁ STEZKA – Paul Brunton časť (6)

predchádzajúca časť

Lidská rasa během svých dlouhých dějin umístila druhé já na individuální podstatu, se kterou každý člověk začal. Toto druhé já jest obyčejně nazýváno osobností a vzniklo spojením ducha a hmoty, snížením částeček vědomí, vza-tých z věčně vědomého pravého Já a z částeček nevědomé hmoty těla.  Toto druhé a pozdější osobní já každý z nás zná, ale ono první a skutečné Já, které existovalo, ještě než se objevilo myšlení a toužení v lidské bytosti, zná z nás málokdo, je jemné, ne tak zjevné, jím se všichni zúčastňujeme božské podstaty. Žije vždy nad našimi hlavami, andělská bytost nepředstavitelné nádhery a tajemné vznešenosti, a proto ji nazývám Nadjá. Za člověkem, jehož vidíme, žije jiný člověk, jehož nevidíme. Za tímto tělem z masa jest hvězdné a vznesené vědomí. Tuto nauku o pravém Já v člověku krásně vyjádřil jeden ze starověkých indických zřeců: “Neviděn, ale vidoucí, neslyšen, ale slyšící, nechápaný, ale chápající, neznámý, ale vědoucí… To jest tvoje Já, vládce v tobě, nesmrtelný.”

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

 V člověku je něco více, než se dle obyčejných dojmů zdá. Nálezy abnormální psychologie naznačují toto tvrzení a nekonečné zprávy o mystických zkušenostech je potvrzují. Co je toto “víc” v člověku, které způsobuje, že člověk se drží ideálů a pěstuje velké myšlenky? Co je tato jemnější a duchovní přítomnost v srdci, která ho občas odtáhne z jeho pozemské existence, způsobujíc tak neustálý zápas mezi andělem a zvířetem, kteří obývají naše tělo?
Když se modernímu člověku řekne, že Bůh není pouhým slovem, o němž by se mělo debatovat, nýbrž stavem vědomí, který můžeme uskutečnit nyní a zde v tomto tělesném příbytku, tu pozvedne obočí; když nám některý duchovní zřec sdělí, že mezi námi žijí lidé, kteří znají Boha, významně si zaťukáme na čelo. A když nás dále ještě ujišťují, že nosíme božství ve svých prsou a že božství je naším pravým jástvím, povýšeně se smějeme. Toto však není ani teorie ani přecitlivělost; je to zjevný a opravdový fakt pro všechny lidi, kteří ušli kousek cesty v duchovní vnímavosti. Západ zírá tupě na chladnou Sfingu pravého duchovního učení. Umí sestrojit nejpodivuhodnější stroje, umí stavět lodi ohromující velikosti; umí přeměnit naše domovy pomocí zázraků elektřiny a rádia; ale přitom neumí prostou věc – neumí přijmout a porozumět významu života. Je zjevnou skutečností, že se na nás nahrnulo neštěstí a my jsme zapomněli, kým jsme. Svůj rodokmen můžeme sledovat až k opici se spoustou detailů a důkazů tohoto bídného původu, neumíme se však upamatovat na naše příbuzenství s andělem.

Jsme až příliš spokojeni s přiznáváním vysokých duchovních míst několika jménům vzdálené minulosti a připisováním bahnité propasti všemu ostatnímu lidstvu. Zapomínáme na svou vlastní božskou podstatu. Neboť my se též můžeme přiblížit Ježíšovi, stát se tím, co Buddha, nebo nabýt moudrost Platóna. Ale dokud tomu nebudeme vášnivě věřit, zůstaneme ponořeni na úrovni blízké úrovni zvířat.

“Co to nyní činíš, že dívaje se k Bohu voláš:

Já jsem já, ty jsi ty,

já jsem nízký, tys vysoký?

Já jsem tebou a hledej v sobě.

Nalezni jen sebe, neboť ty jsi já.

Ó synové moji, příliš oddaní bohům, kteří nejsou ze mne.

Což jsem nebyl dosti krásný?

Což bylo těžko být svobodným?

Neboť vězte, že já jsem s vámi, ve vás a vámi.

Nyní hledejte a přesvědčte se.”

Hertha, od A.C. Swinburnea

Jsou lidé, kteří budou touto egocentrickou filozofií opovrhovat. Těm odpovím nikoliv vlastními slovy, nýbrž inspirovaným prohlášením německého zřece Eckhardta: “Bůh je ve středu člověka.” Nerouhá se člověk Bohu, když takto zbožňuje svoje já? Jenom lidé povrchní mohou učinit takovou obžalobu. Neboť pravou duší člověka je božství: v tomto postoji není žádné rouhání. Zapomněli jsme téměř na existenci duchovního já, ačkoliv toto já ve svém bdění a dlouhém čekání nikdy nezapomene na nás. Proč má člověk odjakživa náboženské touhy? Protože sami sebe milujeme, protože podvědomě, ale silně toužíme po spojení s naším pravým Já.

Stáří lidské rasy přesahuje meze naší představivosti. Nespočetné postavy mužů, žen a dětí se objevily na této točící se planetě v aeonech času, a skončivše svoji úlohu, zdánlivě klesly do věčného spánku. Nejbystřejší intelekty dneška se pilně zaměstnávají sbíráním materiálu, který byl zanechán rasami včerejška, sbíráním stop, vzestupů antických civilizací a tajemství předpotopní minulosti, přesto však se zřec musí usmívat jejich obdivuhodným ale dojemným snahám vybrat intelektuální daň od předků, jejichž původ leží v nekonečně vzdálené minulosti. Sulpicius v jednom svém pestrém dopise Ciceronovi píše: “Všechny věci jsou střemhlav vrhány neúprosným rozkazem nezměnitelného Osudu do zející propasti věčného zapomenutí.”

Budeme-li sledovat zřece a půjdeme-li zpět a necháme věky za sebou a vkročíme do nejmlhavějšího období prehistorického dávnověku, dostaneme se do doby, kdy člověk neměl hmotné tělo, ale obýval tvar elektromagnetický, zářící tělo z éteru. Ještě dříve předtím se změnila jeho vnitřní přirozenost a on zcela odhodil všechny vášně a osobní citové vzruchy, všechny city a tužby, jako je strach, hněv, nenávist, chtíč apod. Ale myšlenky si ještě pohrávaly v jeho vědomí, ještě vznikaly jako vlny na povrchu jeho mysli a ještě se pojily s jeho osobním životem. A tak člo-věka můžeme sledovati zpět až do doby, kdy i jeho myšlenky odešly a kdy zmizela nutnost myslit v logickém sledu za účelem pochopení. Člověk tehdy nepotřeboval schopnost úsudku, ba dokonce stala se mu překážkou. Neboť člověk dosáhl nahého stavu čistého Jáství.

Celou věc by snad bylo možno vysvětlit takto: Lidská rasa během svých dlouhých dějin umístila druhé já na individuální podstatu, se kterou každý člověk začal. Toto druhé já jest obyčejně nazýváno osobností a vzniklo spojením ducha a hmoty, snížením částeček vědomí, vza-tých z věčně vědomého pravého Já a z částeček nevědomé hmoty těla.

Toto druhé a pozdější osobní já každý z nás zná, ale ono první a skutečné Já, které existovalo, ještě než se objevilo myšlení a toužení v lidské bytosti, zná z nás málokdo, je jemné, ne tak zjevné, jím se všichni zúčastňujeme božské podstaty. Žije vždy nad našimi hlavami, andělská bytost nepředstavitelné nádhery a tajemné vznešenosti, a proto ji nazývám Nadjá. Za člověkem, jehož vidíme, žije jiný člověk, jehož nevidíme. Za tímto tělem z masa jest hvězdné a vznesené vědomí. Tuto nauku o pravém Já v člověku krásně vyjádřil jeden ze starověkých indických zřeců: “Neviděn, ale vidoucí, neslyšen, ale slyšící, nechápaný, ale chápající, neznámý, ale vědoucí… To jest tvoje Já, vládce v tobě, nesmrtelný.”

Materialista se nikdy nenasytí povídání, jak bláhový je vizionář, protože se snaží zachytit oblaka; a Nadjá, sedící v srdci posměváčka, shovívavě se usmívá celému jeho logickému tlachání. Pravý život prožíváme v hloubce svých srdcí, nikoliv v povrchní masce osobnosti, kterou ukazujeme světu. Tento žijící obyvatel je důležitější nežli kamenný příbytek. Walt Whitman, onen drsný a nadšený americký básník píšící bez rýmu, viděl tuto pravdu svým napolo zmateným způsobem a vyjadřuje ji ve svých “Stéblech trávy” takto:

“Přísahám, že počínám vidět význam toho všeho

Není to země, ani Amerika, ten kdo je tak veliký.

Jsem to já, kdo je nebo bude veliký…

A podklad všeho – jednotlivci.

Přísahám, že pro mne nyní není dobré nic, co ignoruje individuality

Celý vesmír spěje k jednomu jedinému jedinci, a sice k Tobě.”

 A dále výňatek z Whitmanovy básně “Tobě”:

“Ó já bych mohl o tobě zpívat, o tvé velkoleposti a slávě.

Ty jsi nevěděl, čím jsi. Spal jsi na sobě celý svůj život.

Klam, to nejsi ty.

Pod ním a v něm vidím skrývat se tebe.

Kdokoliv jsi, hlas se o to, co ti patří.”

V našich životech jsou pamětihodné chvíle, kdy dostáváme z Nadjá náznaky vyššího bytí, které člověk může dosáhnout. V takových chvílích náš dům života má okenice otevřené a slabé paprsky svítání do něho vstupují. Tehdy víme, že sny duše se mohou uskutečnit a že Láska, Pravda a Štěstí jsou skutečně naším rodovým právem…, ale běda. Krátký okamžik pomine a s ním i naše víra. Což tato zářná ponoření ve vznešenější bytí nemají pro nás cenu? Nechme je stát jako sloupy ohně v noci, aby nás vedly pustinou moderní doby.

Tato slabá a nepozorovatelná vnuknutí, která člověku přicházejí v jeho nejjasnějších okamžicích, jsou napolo slyšená šeptání jeho většího Já. Duchovní volání se neustále snaží ohlásit v srdcích lidstva, ale my nenasloucháme. Duchovní popudy, které vznikají v srdcích našich nejlepších lidí, jsou samy o sobě nejlepšími náznaky vyšší možnosti pro lidské pokolení.

Člověk, jakým ve skutečnosti je, věčně byl a bude, je duchovní bytostí. Život ve hmotném těle neubírá na pravdě tomuto výroku. Hmotné smysly člověka drží v hypnotickém okouzlení, a protože jsou dosti skutečné, způsobují, že si s nimi plete svoje pravé Já.

Nebe je kolem nás, a to nikoliv jen v nevinných dnech dětství, ale v každou chvíli naší existence, ale my to nevíme. Několik málo lidí je tak blízko pravdě, že nevědomky čekají na zázračný okamžik poznání. Potřebují jen, aby se jim to správným způsobem povědělo, a v jejich duších vytryskne naděje. Tato naděje je tichým hlasem Nadjá.

Je to poněkud ironické, že právě Já člověka – jeho skutečná podstata – se stala v těchto dobách tajemstvím. Člověk kráčí po zaprášené cestě života jako onen hledající za starých dob, který strávil léta putováním po cizích zemích hledáním vzácného pokladu, o kterém kdysi slyšel, zatímco po celou dobu byl on sám hledán jako dědic obrovského jmění. V záhybech naší vlastní osobnosti je zahalen vzácný klenot, ač o tom nevíme. Ještě dosud nikdo se neodvážil stanovit jeho cenu a nikdo se nikdy něčeho podobného neodváží, neboť jeho hodnota přesahuje cenu všech věcí, které dovedeme ocenit.

Musíme se proto pokusit toto Nadjá vystopovat, přeběhnout dolů škálou vnitřních činností, až již nebudeme moci dále. Potom poznáme, že tělo i intelekt nejsou všechno, čím jsme, ale že Nadjá je svědkem obou, že je pramenem dokonalého míru, dokonalé inteligence a absolutní nesmrtelnosti. My lidé tohoto praktického století máme málo důvěry v abstraktní návrhy. Vždy pochybujeme o myšlenkách, které nás odnášejí od tohoto konkrétního světa.  Nedůvěřujeme a odvrhujeme teoretické soustavy, které jsou nepodložené.

Bude položena otázka: “Máte po ruce nějakou praktickou metodu, kterou bychom dosáhli tohoto sebepoznání, jež tak chválíte? Anebo je ta vaše nauka pouze spekulativní, která je sice schopna ozdobit krásné průčelí metafyziky, ale je bez užitku pro lidi, kteří pracují, žijí, milují a trpí? Je to pouhá snivá fantazie, která neobstojí při hrozných událostech, jež se dějí v moderním městském životě? A tak bez dalších okolků předložím čtenáři popis postupu pátrání, které také on může sledovat, bude-li o to dbát, a které, je-li dovedeno ke zdárnému konci, přesvědčivě mu zodpoví matoucí otázky, které kdysi znepokojovaly moji hlavu a možná nyní znepokojují jeho.

 (c) Paul Brunton

-pokračovanie-

————————————–

Lidská bytost na své pouti nemůže dojít dále než k odhalení vlastního zdroje, Nadjá.

Zápisky Paula Bruntona – svazek 16 (Osvícená mysl/Božská mysl)

This entry was posted in Filozofia života. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s