TAJNÁ STEZKA – Paul Brunton, časť (7)

TAJNÁ STEZKA – Paul Brunton časť (7)

Největší problém individuální existence, ožehavější otázka, která každého vážného člověka v životě pronásleduje, nemůže být rozluštěna v onom lidském mozku o rozpětí několika palců. Ale uspokojující odpovědi na tyto otázky nás čekají v bezmezném nitru naší bytosti, v božské podstatě naší skryté přirozenosti. Neboť mozek může odpovědět pouze planými slovy, kdežto duch odpovídá unášející zkušeností vnitřního osvícení. Kdokoliv vážně podstoupí pravidelná cvičení mystické koncentrace vysvětlených v této knize, obdrží z první ruky vzrůstající potvrzení pravdy, že v člověku je božství. Knihy a bible pro něho budou ztrácet autoritu, neboť bude nalézat svoji vlastní autoritu.

—————————————————————————————————–

Kapitola čtvrtá

CVIČENÍ KLIDU MYSLI

Svrchovanost v přírodě byla přidělena tichým silám. Měsíc nečiní nejmenšího hluku a přitom vzdouvá milióny tun vody přílivu a odlivu sem a tam podle svého rozkazu. Neslyšíme slunce vycházet ani zapadat. A tak také první svítání největšího okamžiku v životě lidském přichází tiše a nic tu není, co by ho oznamovalo světu. Jen v onom tichu se rodí poznání Nadjá. Veplutí lodi mysli do laguny ducha jest nejjemnější věc, kterou znám; jest tišší než příchod večerní doby.

Pouze v hlubokém tichu můžeme slyšet hlas duše; argumentace ho pouze zastírá a mnoho slov zaráží jeho příchod. Až chytíte rybu, můžete se o ni rozdělit, ale dokud máte udici vrženu, mluvení pouze přerušuje kouzlo a rybu zastrašuje. Kdybychom se mohli méně zaměstnávat činností hrtanu a více činností hlubší mysli, mohli bychom dosáhnout něčeho, co by stálo za to. Řeč je pouze přídavkem, a nikoliv povinností. Být je přední povinností člověka. Život nás učí tiše, zatímco lidé pronášejí své příkazy hlučnými hlasy.

Skrytý poklad našeho pravého Já je v nás, může však být vyzdvižen jen tehdy, když bude mysl tichá. Slova pouze narážejí na tuto skutečnost, ale nevysvětlují ji, nemohou ji vysvětlit. Pravda je stavem bytí, nikoliv souhrnem slov. Nejobratnější argument není žádnou náhradou osobního poznání. Musíme udělat pokus, jestliže chceme získat zkušenosti. Slovo Bůh je pro mne bez vý-znamu, jestliže sám v sobě se nemohu dotknout Absolutna; jen potom ho mohu umístit do svého slovníku.

Trochu cvičení nás dovede daleko. Celé řady přednášek nevysvětlí skeptickým smyslům, stovky knih nemohou odhalit vnitřnímu zraku to, co odhalí ti, kteří se věrně a odhodlaně budou řídit metodou, načrtnutou na těchto stránkách. Takzvané vědecké a filozofické důkazy duchovní skutečnosti nedokazují vůbec nic. Německý filozof Kant ukázal před mnoha lety, že rozum nemůže tuto skutečnost pochopit. Tudíž všechny naše důkazy jsou mohutným hromaděním slov. Je právě tak snadné prokázat neskutečnost této Skutečnosti silou souboru důkazů, jako je snadné “dokázat” protidůkazy její existenci.

Něco jako otřes prošel světem učenců, když Einstein ohlásil svůj objev, že světelné paprsky, procházející v blízkosti Slunce, jsou zakřiveny. Na tomto poznání a pozorování založil svoji teorii relativity, ale tehdy jsme všichni myslili, že nás tento objev dovede mnohem dále než k této teorii. Myslili jsme, že s trochou bádání po stejné linii a hlubším přemýšlením o výsledcích onoho bádání by mohla existence Boha být uvedena v dosah vědeckých důkazů. Ale běda! Tento dychtivý předpoklad, toto předvídání, které plnilo mysli a dotýkalo se tolika srdcí zbožných lidí, v několika letech ustoupilo poněkud do pozadí. Věda dosud nemůže dát na tuto otázku žádnou určitou odpověď.

Bůh je svým nejlepším tlumočníkem. Nalezněte Boha ve svém srdci a vnitřním vnuknutím porozumíte tomu, co všichni velcí učitelé, praví mystici, skuteční filozofové a inspirovaní muži se stále snažili vám povědět pomocí komplikované metody užívání slov. Mému intelektu nemůžete ukázat, že Bůh, Absoluto, Nejvyšší Duch – nazvěte to, jak chcete – existuje; můžete mi to však ukázat měněním mého vědomí tak dlouho, až se bude moci účastnit vědomí Boha ve mně. Existuje pouze jedna cesta, jak uskutečnit tuto změnu a zároveň vypátrat, kým skutečně jsme. Tato cesta vede od vnějšího k vnitřnímu, od zaměstnávání se spoustou činností vnějších k zaměstnávání se jedinou vnitřní činností mysli. Svatý Augustin mluví k sobě takto: “Já, pane, potuloval jsem se jako zatoulaná ovce, hledaje Tebe horlivým usuzováním zevně, zatímco ty jsi byl uvnitř mne. Chodil jsem po ulicích a náměstích tohoto světa, hledaje Tebe; nenalezl jsem Tě, neboť nadarmo jsem venku hledal toho, kdo byl uvnitř mého já”

Musíme vrhnout olovnici mysli do hlubin jáství. Čím hlouběji padne, tím bohatší bude poklad, kterého znovu nabudeme z onoho Sargasového moře. Vědomí musí být zachyceno na nejvnitřnějším bodě naší bytosti. Každý člověk má soukromá dvířka, vedoucí do věčného světla. Nebude-li na ta dvířka tlačit a neotevře je, sám se odsuzuje k temnotě.
Chcete-li důkaz o svém božství, naslouchejte svému Nadjá, neboť onen důkaz je uvnitř vás. Vyberte si chvíli ze svého volného času, ve které se uzavřete vůči hlučnému ruchu světa a vejděte na chvíli v odloučenost; potom trpělivě a pozorně naslouchejte zprávám své duše a vlastní mysli, a to způsobem, který zakrátko vysvětlím. Opakujte toto cvičení denně a jednoho dne k vám onen důkaz ve chvíli vaší osamocenosti přijde. A s ním přijde nádherná svoboda, kdy jho člověkem stvořených teorií a skepticismů od vás odejde. Naučte se dotýkat se svého Nadjá a nikdy víc již nebudete vtaženi do oněch bezcenných kroužků, kde lidé zdvihají prach teologických argumentů nebo tropí hluk intelektuální debatou. Tímto způsobem nakonec rozřešíte pro sebe onu otázku nezávisle na mínění jakékoliv knihy, ať je jakkoliv stará nebo posvátná.

Někteří lidé to nazývají meditací. Toto slovo je tak dobré, jako kterékoli jiné. Zamýšlím však popsat způsob meditace, která se ve svém základním principu liší od většiny metod, o kterých jsem se kdy dozvěděl; přiléhavěji by se mohla nazvat klidem mysli. Jediný způsob, jak pochopit význam meditace, je ji cvičit. “Čtyři tisíce svazků metafyziky nás nenaučí, co je duše,” zvolal Voltaire.

Jako u většiny věcí, které za něco stojí, se výsledků meditace dosáhne pouze s námahou a obtížemi, ale ti, kteří cvičí správně, jich dosáhnou jistě. Začínáme občasným pokusem a končíme božským zážitkem. Zahráváme si s meditací a snažíme se kontemplovat, ale jednou přijde svítání, kdy naše mysl se pohrouží do nekonečné blaženosti Nadjá. Meditace je na Západě téměř ztraceným uměním. Málo lidí ji cvičí a mezi tím málem je jich ještě méně, kteří vědí, co dělají. Zvyk vyhrazení krátkého času pro meditaci každého dne, pro každodenní utišení mysli, se v dnešní době v životě západních národů nevyskytuje. Hypnotická síla vnější existence lpí pevně na našich myslích a jako pijavka lpí na lidském těle. Bránící se vědomí já najde spoustu výmluv, a to dobrých, proti zahájení tohoto cvičení a proti pokračování v něm, když již bylo započato. Osobnost ho shledává nezáživným, prázdným, nebo příliš namáha-vým. Počáteční boj o přemožení bránícího se mozku, který nechce vejít v klid je snad nejtěžší, musí však být vybojován. Přitom je to zvyk nesmírně důležitý, jehož užitečnost nelze ani slovy vyjádřit a jehož zanedbání vede k trápení a bolesti.

Za všedními malichernostmi denního života je krásnější a vznešenější bytí. Ať sebevíce odporujeme tomuto božskému volání ve dne, nemůžeme zabránit návratu k vnitřnímu já v hlubokém bezesném spánku. V té době jsme v zajetí duše; těšíme se odpočinku v naší vlastní podstatě, ačkoliv bezvědomě. Je to zarážející myšlenka, ale je výrazem vysoké filozofické pravdy. Jak si však lidé, zotročení zkouškami a ruchem zevního života, uvědomí tuto úžasnou pravdu? Proto tedy ti, kteří jsou moudří, konají tato denní cvičení uklidňováním mysli a stahováním jí do hlubokého trvalého míru, který spočívá skryt v nás, v našem nitru.

Generál Gordon si pravidelně vyhradil jednu hodinu denně zrána pro věnování se duchovním věcem; kolik inspirace načerpal pro svoji vojenskou činnost, kolik síly načerpal z tohoto moudrého cvičení.

William T. Stead, slavný novinářský redaktor a bojovník za vyvržené, strávil kdysi tři měsíce ve vězení, protože se odvážil uveřejnit pravdu. Po letech prohlásil, že tyto tři měsíce byly nejvýnosnější dobou jeho života. “Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem měl čas usednout a na-lézt sama sebe,” řekl později.

Thomas A. Edison, jehož jméno bude vždy jasně zářit v seznamu velkých světových vynálezců, opakovaným návykem vyvinul schopnost ustat uprostřed práce a uvést se do stavu zahloubanosti, který mu přinesl rozluštění mnoha jeho spletitých problémů. Kdysi řekl: “Hodiny, které jsem strávil sám s panem Edisonem, přinesly mi skutečně velké úspěchy mého života; jim přičítám vše, co jsem dokázal a co jsem vykonal.”

Nepřipouštíme si jediné myšlenky na vnitřní život. Snažíme se sami sebe přemluvit, že nemáme ani jediné půlhodinky, kterou bychom mohli strávit, sedíce v tiché tůni Pravdy. Na chvíli klidu mysli se pohlíží jako na chvíli promarněnou. Davy nejsou chytřejší přes svoje stáří. Moderní svět věří, že taková věc jako meditace, která je příliš často odsuzována jako pouhá abstrakce, nemá pro něho cenu. A moderní svět není ani zcela v neprávu ani v právu ve svém obvyklém postoji k věci. Historie ukazuje, jak náboženství stvořilo několik zamyšlených snílků, kteří jiné nabádali, aby s nimi vstoupili do pouhého sebeklamu a aby s nimi putovali do říše dětských fantazií. A právě tito zavedení lidé nesou odpovědnost za všeobecnou domněnku, že duchovní zřeci jsou lidé, stojící a zírající do nebes, prozkoumávající svým duševním zrakem mlhavé oblačné sféry, které nejsou zajímavé a užitečné pro duševně zdravější smrtelníky. Jsou to falešní mystici, kteří žijí ve svých vlastních fantaziích a ve svých fantastických světech; to, co potřebují, je tvrdý náraz skutečnosti.

Ale historie nám také vypráví o hloučku zřeců, kteří byli vyššího řádu. Byli to lidé bezvadného charakteru a výjimečné lásky k bližnímu. Jejich společnou charakteristikou bylo, že prošli zkušeností, která jejich mysli osvítila nevýslovným mírem a osvícením a která jim dala nevýslovné štěstí. To jsou praví mystici, chcete-li je tak nazvat, jejich výroky, které byly vysloveny ve vší pokoře, odhalily, že pronikli do nejvnitřnějších oblastí lidského srdce; šli do onoho hlubšího místa, kde přebývá duše a nakonec odhalili božštější podstatu člověka, která zůstává netknuta a stále stejně vznešená, ač dočasně je ubytována v chatrném těle. Nechci psát seznam jejich jmen, ale knihy Evelyn Underhillové a Dean Ingea dávají nám dobrou představu o nejdůležitějších křesťanských zřecích.

Rozum světa je příliš nakloněn k tomu, nechat se zhypnotizovat hmotným okolím. Pro mnoho lidí se duchovní život stal pouhou bájí. Je to zvláštní a smutné, že zatímco naši vedoucí učenci a nejbystřejší mozky se navracejí k duchovnějšímu výkladu vesmíru a života, davy se zabořily hlouběji do hrabivého materialismu, který se prvním neohrabaným bádáním vědy zdál být oprávněn.

A tak tedy bychom měli být vděčni oněm zřecům, kteří se odvážili do neprobádaných oblastí a přinesli zpět zprávy o vznešenějším životě, který je člověku přístupný. Skutečná vize je ohromující zkušeností, a nikoliv pouze sbírkou teorií. Žádný člověk, který měl aspoň krátkou duchovní zkušenost, jistě na ni nikdy nezapomene. Bude pronásledovat jeho život, dokud se nevzchopí a nepočne hledat cestu a prostředky k jejímu opakování.

pokračovanie