Zdeněk Patrick – Svantovid

Svantovit (Svantovid, Sventovid, Svjantovid, Svjentovjd) – Svarodžic, zosobněné Svaté světlo Slunce. Sluneční bůh pohanských (rozuměj starověreckých) Slovanů. V dobách starověreckých konců stávala prý jeho modla na sloupu v dnešní ulici Na Slupi. Nedaleko modly bohyně smrti, krasavice Morany. Dnes původní sloup, na tři kusy přeražený, nalezneme vedle vyšehradského Slavína)… Obavy vzbuzující a svatým světlem zářící Svanto_vít bog se tyčil původně poblíž knížecího stolce a obětního oltáře na Hradčanech. Podle polohy chrámu Svatého Víta, můžeme usuzovat nejen polohu posvátného háje, či určit, kde že stávala Libušina věští věž, či zlatohlavá Svantovitova socha, když v nedalekém posvátném háji bylo možno spatřit nejen knížecí stolec, ale i kamenný obětní oltář pro džiglavé žertvy žьgьm (vyslov žigim – žegom, žehem). Z téhož důvodu celá staletí nazývali staří hrad(e)čané tento posvátný háj “vršek židži” (Odvozeně od slova žigьm, čti židži).. Svantovít (Svantovid, Svaté světlo), se v některých obdobích, v časech nebezpečenství, mohl proměnit i ve válečného boha Ljutého Tura. Jeho zasvěcenci byli pak obřadními bojovníky, kteří mu zcela náleželi a veškerý život zasvětili jeho kultu a boji (bojovníci boga Tura, Boga Týra zkráceně bogatýra, bohatýra, Štýrsa, Stýra, Týra).

V dobách, kdy po zuby ozbrojení cizozemci nic neříkajícího jazyka a jejich krvaví popové vnucovali svoji podivně zakrvácenou představu Milosrdného Boha, v tomto případě hovořícího pouze latinsky a snad i špatně německy, byl na Hradčanech zaměněn Svantovítův kult za kult Svatého Víta. Se jménem, jež při určité konstelaci hvězd, znělo domorodcům uspokojivě podobně. Svatý_Vít, pseudokřesťanskými Germány uctívaný mladý Říman, spíše chlapec, nežli muž, byl kdysi usmažen svými krutými kolegy. Ve velkém měděném kotli a na zvláště pomalém ohni). Provinil se odlišným názorem, jenž však přišel později velmi vhod.

Legenda o Svantovidovi je však mnohem starší, než jsou vzpomínky na protogermánskou lásku k bližnímu svému, ba ještě starší než egyptské pyramidy.

V monoteisticky chápané víře slovanských předků byl součástí trojjediného boha Triglava (Svarog, tvořitel veškerenstva, jeho syn Dažbog a Svaté světlo Svantovit. Přičemž rody zabývající se pastevectvím preferovali Velese (Velena). Podle prastarých záznamů Velesovy knihy (sahajících až do věků vzdálených 20 000 let, se Svantovid, dříve než se stal Svanto_gorem Rožanicem, žijícím ve Svatých horách Alatýru (Elbrusu), a později Svatým Světlem (Svantovidem), byl člověkem. Nyní se pokusíme, rozborem některých věrohodných příznaků, o chronologii onoho podvného příběhu, jenž má na České dějiny doposud nikým netušený dopad..Pokud vycházíme ze Staroslověnštiny, pak pojmenování Svantogor lze chápat:

a) Svanto – Svatý

b) Svatav – bojovný

A slovo gor možná odvozeno od slova:

a) gora – hora

b) gor – nahoře

c) gorje – hoře

Nejpravděpodobnější význam Svantogora je “Svatý horal”, též “Svatý zhora”, vnimaný jako Svatý muž. I když termín Svatav znamená bojovný.  Titul “Rožanic” můžeme dnes chápat v nepříliš vydařené pohádkové podobě “rožánice – sudičky, či jako v případě Svantovida spíše jako samozrozený do světla. Odvozeně Svaté světlo. Tomu odpovídá, nikoli jen kultovní oběť, jež má podobu obětování ohnivě červeného kohouta prováděna v Českých zemích vždy 28. září, brzy ráno za svítání. Oběť se prováděla přesně v místech, kam dopadl první ranní paprsek Slunce. V době konce starověrectví a postupným pronikáním christianizačních proměn, získala i v českých zemích na významu západoslovanská Svantovitova svatyně v Arkoně (Rujana).  Orakulum, jež zde bylo vydáno české kněžně Drahomíři, konající zde, ač křesťanka, starověreckou oběť za zcela vyvražděnou rodinu. Na protest proti zločinům ničemného Jindřicha Ptáčníka, Podivná smrt kněžny Ludmily, podivné dějství smrti českého knížete, následné církevní machinace s okolnostmi i datumem jeho úmrtí, když i setkání starověrců a křesťanů na Turském poli hledajících vzájemnou shodu při vyhlášení knížete Václava za zosobnění Svatého světla (Svantovida), či naopak Svatého muže církve svaté podléhalo nelehkému schvalovacímu procesu.  Vzhledem k faktu, že součástí Svantovidova kultu byla jeho proměna v litého (ljutého) rozzuřeného býka (tura), lze předpokládat, že první nositel slavného titulu byl statečný bojovník, jenž žil v dobách, kdy na nebesích zářil Nebeský býk. Což koresponduje s tvrzením Velesovy knihy, že pobýval na horách Alatyru v dobách, kdy byl po zániku Starého světa, vybudován na Elbrusu nový Alatyr.

Podle mnoha pramenů, ale i Velesovy knihy proletěl Svantovid, krátce po své oběti a proměně skrze Mléčnou dráhu směrem k Malému vozu (Malé Medvědici – arkt – medvěd), aby se vrátil zpět do svého sídla, jímž je hvězda Sedyja, sedavá hvězda – Polárka. Z téhož vyplývá, že Svatým světlem Slávové v minulosti příliš nehýřili. A tak syn polabské Srbky a české kněžny Drahomíry, český kníže Václav, se stal, z hlediska starověrných Slávů, počítaje hluboko, přehluboko do minulosti, v pořadí teprve druhým svantogorem rodžánicem, Jenž svoji dobrovolnou krvavou obětí byl samozrozen do Svatého světla. Jež právě českému národu svítí i v současných temných časech všeobecného zmaru…

Součástí legend o Svatém světlu je i zářící Sluneční kámen dodávající moudrost a vyplývající moc skrze mocný paprsek Svatého světla. Černý čarodějný kámen nazývaný Rayeta, či Čintamani. Myslící drahokam, pocitový klenot, černošedý kámen starých Venedů (Slovanů) zářící ve fialovém spektru. Podobně jako první sluneční záblesk, první sluneční paprsek pronikající nechráněnou vrstvou planety Země, když vycházející Slunce zasahuje Zemi svým prvním svazkem Svatého světla, jehož nejsilnější energie se projevuje (v českých Zemích dne 28. září, když sedmiletý cyklus je na konci přetnut cyklem devítiletým.). Právě v tohoto dne, 28. září je možná proměna výjimečné osobnosti, z pohledu starověreckých Čechů a západních Slovanů vůbec, při příslušné krvavé oběti v místech dopadu Svatého světla, proměna oběti, jež se stává svarodžicem, tedy Svatým světlem. Při dodržení jistých pravidel.

Cint, čint, (sanskrt) – mysl, myslet viz český zbytkový obrat cintati si rozumy čintyati (sanskrt) – mysleti mani (sanskrt) – drahokam, klenot čitta (sanskrt) – mysl viz české “pocity” cintita, čintita (sanskrt) – vědomí, mysl

Podobně jako se na počest, či připomínání si svátků Matky Zemlji si Slované pekli pečivo ve tvaru Země (jejíž podoba se dochovala až do dnešních dní, pekli na počest Svantovida pečivo ve tvaru býčích rohů. – rožky (naše známé rohlíky, které narovnaly až importované podivné EU zákony). Když naopak vyněmčená semmelbaba je typicky slovanské, potažmo české pečivo z darů Země. Zemlji bába doslova “kouzlící Země”. Ještě v nedávných dobách se na úpatí hory Vítkov (Žižkov, původně Vítkovo, zákrytné označení vršku zasvěcenému Svantovídovi – Vítovi potažmo Vítkovi), pekli při příležitosti vzpomínkových oslav na násilnou smrt Svatého Václava, rožky.  Pro domácí protektorátní vlastence a potomky nosičů protektorátních orlic, ještě jedno tajemství. Germáni, dle římských historických zápisů. získávali prebendy přepadáváním a vražděním sousedů. Neznali totiž obdělávání půdy, neznali pluh, neznali ani chleba, neznali pečení chutných pokrmů z daru Zemlji. Z téhož důvodu byly okolnostmi nuceni obohatit svoji řeč o příslušná slovanská, respektive česká slůvka.  Nikdy prosím obráceně!

Poznámky pod čarou: .

Svantovít Sventovit (Sventovid, Svjantovid, Svjento vít) – Svarožic, jehož Svaté světlo se, jak již řečeno zjevuje vždy 28. září, v podobě prvních paprsků právě vycházejícího Slunce, jehož erbovním tvorem je červeně ohnivý kohout (křesťanskými čaroději zaměněn za erbovního tvora znazorňujícího zmar požárů, potažmo oheň, viz ohnivý kohout), sluneční bůh starých Slávů znázorněn se zlatou hlavou, či s zlatými paprsky kolem hlavy, viz bha_svant (sanskrt) – zářící; svanut, svanjivati (srbochorvat.) – rozednění, svaníče (srbochorvat.) – svítání, Svantovit Světovid. Svantovít (Sventovid, Svantovid, Svaté světlo, se v některých obodobích mohl proměnit i ve válečného boha jménem Tur.

Jeho zasvěcenci byli pak obřadními bojovníky, kteří mu zcela náleželi a veškerý život zasvětili jeho kultu a boji (bojovníci boga Tura, Boga Týra zkráceně bogatýra, bohatýra, Štýrsa). Obřadním tvorem Svantovida je, podobně jako Perunův brůna, bělouš zlatohřívák. Kůň se zlatou hřívou a zlatými podkůvkami.Též nazývaný prusý (bílý) ) kůň (odvozeně Koněpruské jeskyně).

Do hřívy obřadního Svantovidova a Perunova koně byly vplétány ozdoby z ryzího zlata a ve vyjímečných případech byl zřejmě i okován podkovami z téhož ryzího materiálu. V dobách tvrdé christianizace se obřadní Svantovidův kůň, tak jako ostatně i všechny starověrecké atributy úspěšně ukryl v neškodných pohádkách a legendách.

 Převzato: http://smit.wz.cz

text prevzatý  – http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/2375-svantovid/

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s