Zdeněk Patrick – Dcera Soroki a Matky Země

Česká kněžna Libuše

Abychom (byť prokazatelně) nespolehlivě určili okolnosti, jež přivedly kněžnu Libuši do českého panteonu legend, musíme se, pro tento kratinký okamžik, opět zabývat bájným vojvodou Krokem. Nikoli však proto, že bych nebyl českým patriotem a hodlal, podobně jako zemští škůdci, škodolibě žvatlat o tom, že české obrození je zločin a praotec Krok je dílem nezodpovědných obrozenců:

Na okraj nepatrné exkurze za původem jména Krok si připomeňme, že specializovaní Chaldejci a Babyloňané praktikující věštění z letu ptáka byli nazývání haruspiky. Není snad státním tajemstvím fakt, že dodnes, skrze naše předky, používáme chaldejskou šedesátkovou soustavu. A nejsou to jen míry našich babiček (pár, tucet, mandel, kopa), ale i měření času, oběhu planet, či geometrických konstrukcí.

Jednou ze základních činností starověrecké slovanské věštkyně byla „koba“ – věštění z letu ptáka. Tím věšteckým ptákem byla v našich zemích povětšinou straka (soroka, zákrytně číslo čtyřicet – sorok, viz. odvozeně název Strakonice).

Násobím-li 40 posvátným číslem devět (dévata [sanskrt] – božské, božstvo) získávám číslo 360, což je chaldejský počet kruhu a výpočet oběhu planet ve stupních a zároveň Svarogovo nebeské kolo, jimž otáčí slovanský svarodžic Koleda. Malý okruh je 7 let * 3600 = 25200. Vydělím-li toto číslo větším okruhem 9 let zjistím, že se malý okruh s velkým setkávají v sedmiletém cyklu – 25200 / 9 let = 28×101, Vydělím-li toto číslo 7 lety, dostanu číslo zákrytně označující straku, tedy 40 – copok (sorok). Přičemž 7 značí Sedaju (Sedmaja) – zákrytně hvězdu které dnes říkáme Polárka.

Brzy zjistíme, ranné „české“ dějiny, respektive některé dějinně důležité časové intervaly, se odehrávaly právě v těchto cyklech. Jsou to cykly obětní a výši oběti stanoví příslušné Orakulum. Číslo devět zároveň představuje, mezi námi Slávy, božský symbol tajemství a utajení (Bylo, nebylo např. v obratu „devatero kvítí, devatero hor, devatero řek“(božská směs bylin, utajené místo, utajený směr atd.. viz „dévata“ [sanskrt] – božské, božstvo).

Dalšími viditelnými stopami v pátrání po původu jména Krok se jeví očividně nevlídně postoje, jaké zaujali k tak nevinnému ptáku klerikálové latinského ritu německého jazyka a s nimi funící domorodí sebemrskači. Jedná se prý o ďábelsky zplozeného ptáka, jenž vznikl jedině ze Satanova plivance. Nyní zbývá již jen dodat, že kňjaginja – kněžka praktikující profesně kobu (věštění z ptačího letu), se podle tohoto nižšího stupně zasvěcení, nazývala dočь soroki, dcera straky, potažmo věštkyně. V přepisu дочь cъrokь, což bylo později, přepisem do latiny (uvážíme-li nepřenosnost měkkých a tvrdých jot), vydrmoleno do latinské podoby “croki”. A ještě později, v souvislosti s násilnou likvidací díla věrozvěstů Cyrila a Metoděje, přepisem do latiny a později zpět do staročeštiny, i tak úmyslně pochopeno: “Dcera Kroki”.

Do téže společnosti dév spadají, dle svého stupně zasvěcení, všechny knjagině (kněžky), jež se mezi sebou pravděpodobně oslovovaly titulem sestry “soroki”.

  • copok – čtyřicet straka 
  • cъrokъ дочь сърокь – dcera věští (straky)

 Tak se kněžna Libuše, Teta a Kassi (Kaši) staly sestrami (nikoli nutně pokrevními) a zároveň dcerami Krokь, vlchevce a vojvody v jedné osobě (jak bylo u Slávů obyčejem). Téměř neexistujícího legendárního vojvody Kroka, respektive Mr. (gospodъ) Straky? Jak výhodné pro pozdější cenzuru latinského kléru zamlčet slovanskou vzdělanost a skutečnost, že starověrecká soroka a bájný vojvoda Krok měli k sobě upřímný a téměř niterně kladný vztah.  Nicméně nic nestojí v cestě si ujasnit, že otcem Libuše, Tauté i Cassi mohl být praotec, velký kouzelník, myslitel a vraž (léčitel) Soroka (Straka) z kmene podřipských Pastýřů, když matky Tauté i Cassi naopak pocházely z kmene Gomera (z keltského kmene Bojů).

Rovněž původ kněžny Libuše není prozatím jednoznačně určen. Českou kněžnou se stala až v čase, kdy byla věkem zbavena tzv. “slibu čistoty”. Každopádně v době, kdy již jako česká kněžna zakládala miesto Prahu, žilo na zbraslavské Závjěští ještě původní keltské obyvatelstvo (Balbín). Z odvozených příznaků, nelze než předpokládat, že Libuše byla již v šesti letech zasvěcena jako déva MatЬ KЪ1, Máti Země (Zemlji, Ki je chaldejský výraz téhož). V této souvislosti si připomeňme, že mnohé kulty praktikované na našem území byly buď slovanské, či keltské provenience. Jiné byly importovány z Egypta (Heliopolis) a Chaldejska jižní větví slovanské migrace. A se vší pravděpodobností bylo tímto směrem přineseno i foenické písmo (nesprávně, někdy i z neznalosti jindy cíleně označované jako futhark).

 Jméno Libuše koresponduje nejen s pozpátku čteným slovem Sybil, ale i se způsobem zápisu, jenž byl u tohoto písma volnější. Nezávislý na poloze, mnohdy (podle úrovně zapisujícího) nehrálo pořadí písmen takovou roli, jakou má dnes. Když ani zdaleka nemohlo postihnout bohatý rejstřík slovanských samohlásek. Každopadně jméno Льбyc čteno pozpátku koresponduje s obsahem Libušinných aktivit v oblasti věštby: Sybila. Libuše musela postupně projít různými stupni zasvěcvení. Dříve, než se stala nejmladší zástupkyní Mati Zemlji (ženský princip reprezentovaný u Slávů pečením obětních “žemlí”, když mužský princip Svantovid (Svaté světlo), byl při oběti prezentován jeho válečným znamením: Býčími rohy v podobě pečení obětních “rožků”, když naše žemle a rohlíky jsou téměř zapomenutou relikvií dávných vzpomínek).

I z kusých informací lze vyčíst, že jakkoliv byla nejmladší kněžkou (sestrou), jevila se všem, jako jedna z nejmoudřejších. Co do umění předvídavostí, taktiky i jednání. A pokud máme o kněžně Libuší záznamy z oboru lidové slovesnosti, pak se zejména týkají období, kdy se již stala z dévy kněžnou zastupující ženský princip života. Tedy v čase, kdy již nebyla ani příliš mladá, ani příliš stará. Odhadem v intervalu 26 až 36 let. Přičemž roli Přemysla Orátaje, jako manžela, nelze uvažovat dříve. Rozhodně již její budečský zasvětitel Krok (Soroka. Straka) dospěl svými úvahami a kouzly k názoru, že je potřebné vybudovat nové knížecí sídlo. Legenda hovoří o Levém Hradci, jako jedné z Sorokových alternativ.

Staří Slávové měli propracovaný systém vzdělávacích center Búd, Děvínů, Vráží, které v kombinaci s obrannými Vyšehrady, Braníky tvořily smysluplný systém. A tak není jisté, zda, když hovoříme o Budči, hovoříme o stejném místě, jaký mají na mysli idealističtí myslitelé.

Kněžna Libuše vizi Soroki (Krokovu) o Levém Hradci očividně nesdílela a rovněž Psáry (na levém i pravém břehu Vltavy) neuvažovala, co by své milované sídlo. Závist (Za věští) nad Zbraslaví, ale i dále proti proudu, jsou stále osídleny keltským obyvatelstvem. A navíc, vzhledem i ke kupeckým stezkám, panonské devastaci Bojů, ztratilo dávno svůj ostrožní význam. Prokopské údolí a nejstarší slovanské hradiště nad ním (možný Vlastin Děvín), není z pohledu dalšího vývoje událostí, příliš lákavý. Možná protější Dobeška. Zcela určitě Chrást (Chorods, Chrasten) nedaleko keltského grodce ( viz název Pan Grodce). Odtud je Zářící vrch, co by kamenem dohodil. Vyplývající taktika zcela jasně ukazuje na sofistikovaný a takticky v čase excelentně zvládnutý zábor území, s přihlédnutím, ke keltskému, respektive zbytkově bojskému etniku. Zcela opouští myšlenku i jedinečného Vyšehradu a po dlouhých úvahách zaměřuje pozornost na posvátný Zářící vrch (Br Uska) kde, mimo jiné, stávala i její věští věž. Promyšlený strategický tah umožní společně s Vyšehradem, podstatně kvalitnější kontrolu kupeckých počtů.

© Zdeněk Patrick

http://smit.wz.cz/zrcadlo/view.php?cisloclanku=2007081401

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s