Zdá se mi, že na Západě byl ještě jeden duchovní pramen souběžný s křesťanstvím. Nazývám ho „polární tradicí“. – Joscelyn Godwin, Arktický polární mýtus. Nejstarší iránské posvátné texty jsou známé pod společným názvem avesta a v mnohém se podobají indickým starověkým védám. Z toho je patrné, že většina mytologie obsažené v těchto dvou souborech má společný tradiční základ, který existoval ještě před tím, než se Íránci a Indové ve druhém tisíciletí před naším letopočtem rozdělili na dva samostatné kulturní proudy. Z iránské avesty se dozvídáme o místě pojmenovaném Árijanem Vaejah – původní domovině árijských Íránců. Mnoho inkoustu se vpilo do papíru při pokusech najít geografické umístění tohoto bájného místa, a přesto mezi badateli zatím nedošlo ke shodě. Henry Corbin, orientalista a odborník na duchovní tradice Íránu, vysvětluje důvody tohoto zmatku následovně: „Ti, kdo se ho pokoušejí najít na zeměpisné mapě, se dostávají do velkých problémů. Zatím nebylo nalezeno žádné přesvědčivé vysvětlení, a to především z důvodů, že problém jeho umístění spočívá ve světě vizionářské geografie.“ Corbin jde ještě dál a vysvětluje ho jako prapůvodní a archetypální obraz. Jinými slovy řečeno, tato ztracená severská domovina je součástí psychické mapy Indoevropanů a existuje spíše v nich než nezávisle na nich. Je ji třeba hledat nikoliv v mapách světa, ale v mapách duše.
Starověký íránský mýtus vypráví o Yinovi, největším ze smrtelníků, jemuž bozi přikázali vytvořit útočiště, v němž by se mohla většina duchovních bytostí ukrýt před smrtelnou zimou vyvolanou silami démonů. Když tato katastrofa konečně přešla, lidé z útočiště se mohli vrátit do vnějšího světa a znovu ho zalidnit. Toto severské útočiště árijských Íránců je popisováno jako opevněná citadela, uvnitř které domy a sklady umožňují obyvatelům přežít zlé časy. Její obyvatelé viděli vycházet Měsíc a Slunce jen jednou do roka, a proto jim rok připadal jako pouhý den. Jedná se tedy zřejmě o dochované paměti lidstva či znalosti pozemské oblasti na dálném severu, protože na pólech je jenom jedna noc a jeden den do roka.
V některých rysech íránského mýtu se objevují prvky severoevropské mytologie. Äsgard, domov Ódina a dalších příslušníků rodiny bohů Ásů, je v podstatě pevností. Nezvyklou zmínku o kruté zimě, zachovanou mezi Íránci, lze nalézt i v severských mýtech. Takzvaná fimbulwinter (ze staronorského výrazu fimbulvetr ve smyslu dlouhé či hrozné zimy) údajně trvala tři roky bez přestávky. Neustálé sněhové bouře doprovázel silný mráz. Údajně mělo jít o předzvěst ragnaröku a podle některých verzí mýtu i o konec světa samotný.
Paralely k těmto legendám existují i v indických tradicích. Hindské mýty hovoří o lidu severního slunce, Uttarakuruších, obývajících polární ráj, jejichž dokonalost je symbolizována tím, že jsou vzájemně propojenými dvojčaty.
V knize Bál Gangádhara Tila – Arktický domov ve védách je rozpracována myšlenka, že původním domovem Árijců nebyla střední Asie, jak se obecně soudí, ale dálný sever. Tvrdí, že mnohé dosud nevysvětlitelné části starodávných hindských textů se v případě přijetí ideje polární domoviny stávají jasnějšími. Ve védách se například hovoří o „třiceti sestrách rozbřesku kroužících jako kolo“ a o „rozbřesku mnoha dnů“ předcházejícím východu Slunce. Obě tyto zmínky v podstatě popisují polární podmínky .
Řecká literatura zmínkami o Hyperborejcích přímo kypí. Některé z nich se pohybují čistě v rovině mýtů, jiné se je snaží umístit do více pozemské geografie. Hekateus napsal, že „země Hyperborejců leží v Atlantickém oceánu naproti zemi Keltů“. Většina zdrojů sice není natolik konkrétní, všechny se však shodují na tom, že se Hyperborea nachází na dálném severu, což je možno chápat buď jako součást kontinentální Evropy, nebo ještě dál za ní a blíž k severnímu pólu. Jiní badatelé se ji pokoušejí najít podle dalších polomýtických ras. Některé zdroje se zmiňují o lidech nazývaných Arimfiané, kteří údajně přebývají jižně od Riperiánských hor. Toto pohoří přitom bylo vnímáno jako ohromný kamenný pás obepínající Zemi. Severně od této horské bariéry se nacházel domov Hyperborejců. Zmínka o kruhové kamenné hradbě je blízká pevnosti původní domoviny Íránců.
Řecký dějepisec Hérodot ze šestého století př.n.l. ve svých dílech výslovně uvádí, že zmínky o Hyperborejcích se nezakládají na očitých svědectvích této severské civilizace, protože ani on ani nikdo jiný, koho zná (nebo o něm byť jen slyšel) v Hyperborei nikdy nebyl. Název Hyperborea v překladu znamená „za severským větrem“. Hyperborejci údajně žijí ve své utopické zemi ve stavu neustálé blaženosti, klaní se Apollonovi (bohu slunce) a staví kruhové chrámy. Přestože je možné najít určité paralely mezi lidem severní Evropy v době bronzové (o nichž měli Řekové jakési povědomí) a Hyperborejci, je zřejmé, že většina zmínek obsahuje více mýtické představivosti než faktů. Hyperborejci vzývající Slunce nám v mnohém připomínají duchovně osvícené bytosti íránských tradic.
Podobné mýty přetrvaly ještě dlouho v předkřesťanské severní Evropě. Severští bohové byli vzýváni tváří k severu. Mýtus o Hyperborei byl i v dobách Vikingů stále živý. Dokonce ještě v 11. století našeho letopočtu historik Adam Brémský, který se ve svém díle zabýval pohanskými rituály, jichž se stal svědkem ve Švédsku, tvrdil, že nejseverněji žijícími lidmi na světě byli Hyperborejci.
Je tedy zřejmé, že v mnoha starověkých indoevropských mytologiích se shodně objevuje severská domovina a ráj. Bez přehánění proto můžeme tvrdit, že tento polární mýtus lze vysledovat až k lidem obývajícím prehistorickou Evropu a části Asie. V severní Evropě se stal součástí vnitřní geografie severské představivosti. Hyperborea je bezesporu ztraceným světadílem této evropské představivosti. A bylo to právě spojení tohoto konceptu ztracené Hyperborey a důkladného studia pozapomenutých run, co vytvořilo základ vědomého oživení pohanství v Evropě.
Zdroj : kniha Richarda Rudgleye – Vzkříšení pohanství, nakladatelství Mladá fronta, Praha 2008
Atlara's Blog 