Slovanské Německo

Jak dosvědčuje moderní historie, zhruba od konce VI. do poloviny XIII. století n.l. obývaly východ, sever a severozápad současného Německa velké skupiny západoslovanských kmenů Lužiců (Lužických Srbů), Luticů, Bodrců, Pomořanů a Ránů, kterým se dnes říká Polabští Slované. Tyto kmeny, jak tvrdí ortodoxní historikové, vystřídaly ve druhé polovině VI. století „germánské” kmeny Langobardů, Rugiů, Lugiů, Chizobradů, Varinů, Veledů a další, jež zde žily v antice. Nicméně mnoho badatelů tvrdí, že existuje „překvapující shoda kmenových názvů Polabských, Pomořanských a dalších západních Slovanů se staršími, na daném území známými etnickými názvy z prvních staletí našeho letopočtu,” uváděných v římských pramenech. Dohromady je takových párových, shodných antických a středověkých slovanských názvů kmenů, žijících v dané oblasti, známo asi patnáct. To znamená, že Slované žili na území Německa minimálně od těchto prvních staletí.

Osídlili rozsáhlé území od ústí řeky Labe (Elbe) a jeho přítoku Sály (Saale) na západě až k řece Odra (Oder) na východě, od Krušných hor (na hranici s Českou republikou) na jihu až k Baltskému moři na severu. Takto země Polabských Slovanů zaujímaly nejméně třetinu současného německého státu. Polabští Slované se sdružovali ve třech kmenových svazech:

  • Lužičtí Srbové,
  • Luticové (Veleti)
  • a Bodrci (Obodrité, Rarogové nebo Rerekové).

S nimi byli spřízněny také pomořanské kmeny žijící na jižním pobřeží Baltského moře, zhruba od ústí řeky Odry k ústí Visly a na jihu po řeku Noteč, na hranicích s polskými kmeny. O tom, že slovanské národy už před dávnými dobami žily na území Německa, svědčí množství toponym (topos – „místo“, a onoma – „jméno, název“, podstatné jméno označující název zeměpisného objektu), která po sobě zanechaly. Například,

– Berlín, Schwerin, Witzin, Děvín, Alt Teterin, Karpin. Koncovka „-in” ve slovanských toponymech je přízvučná.
– Lausitz (Lužice), Chemnitz, Dobranitz (Dobrancy), Doberschütz (Dobrosicy), Doberschau (Dobruša).
Lübow, Teterow, Güstrow, Lütow, Golzow, Mirow, Burow.
– Lübbenau, Schandau, Torgau.

Nejznámější toponyma slovanského původu jsou:

Město Saská Kamenice – (něm. Chemnitz, luž. Kamjenica), nazvané podle nevelké říčky Kamenice, přítoku řeky Zwickauer-Mulde. Slovo “chemnitz” pochází z “kamjenica” z jazyka Lužických Srbů a znamená “kamenný potok nebo řeka”. Město Lužice (něm. Lausitz, luž. Lužica), původně “bažinatá země”. Lužice je historická oblast v Německu, kde dosud žije slovanský národ Lužiců (Lužických Srbů). Město Lübeck (něm. Lübeck, luž. Ljubica). Založeno nedaleko pevnosti Vagrů Ljubice. Město Rostock (něm. Rostock, luž. Rostok) označuje místo, kde se voda se rozlévá do všech směrů. Město Ratzeburg (slovanská osada Ratibor) je poprvé připomínána v dokumentech německého krále Jindřicha IV. v roce 1062 jako Racesburg. Název pochází od jména obodritského knížete Ratibora (něm. Ratse).

  • Město Prenzlau (něm. Prenzlau, luž. Prenclav).
  • Město Zossen (něm. Zossen, slov. Sosny).
  • Město Brandenburg (něm. Brandenburg, slov. Branibor).
  • Město Meklenburg – dříve nazývané Rarog (Rerik), později Mikulin Bor.
  • Město Oldenburg – slovanský Starograd (Stargard).
  • Město Demmin – Dymín.
  • Město Schwerin – bodrcký Zvěřín.
  • Město Drážďany (něm. Dresden) – Drozdjany.
  • Město Lipsko (něm. Leipzig) – Lipsk, Lipeck.
  • Město Vratislav (něm. Breslau) – Breslavľ.
  • Město Rosslau – Rusislava.
  • Město Prilvitz – Prilebica.
  • Město Řezno (něm. Regensburg) – Rezno.
  • Město Míšeň (Meissen) – Mišno.
  • Město Meziboř (Merseburg) – Mežibor.

A starší názvy těchto současných německých měst nepotřebují vysvětlení: Ljubek (Lübeck), Bremen (Bremen), Vejden (Weiden), Ljubben (Lübben), Torgau (Torgau), Kljuc (Klütz), Ribnic (Ribnitz), Karov (Karow), Teterov (Teterow), Maľchin (Malchin), Mirov (Mirow), Rossov (Rossow), Kiric (Kyritz), Beckov (Buckow), Kamenc (Kamenz), Lebau (Löbau), Zebnic (Sebnitz) atd., atd.

Obr: výskyt slovanských toponym v Německu

Картра со славянскими топонимами в ГерманииSlovanská toponyma jsou běžná v těchto současných zemích Německa: Dolní Sasko – oblast východně od Hamburku, takzvaný „Wendland“, východní polovina Šlesvicka-Holštýnska, na celém území Meklenburska- Předního Pomořanska, Braniborska, Saska a Saska-Anhaltska, Thüringenu, Bavorska a Berlína.

V XIX. století český vědec A. V. Šember našel na mapě Rakouska 1000 slovanských názvů řek, hor, lesů, nížin a městeček. Výsledky svých výzkumů publikoval v knize „Západní Slované v pravěku“ (1860). Zde je třeba dodat, že rakouské hlavní město Vídeň – to je slovanský Vindebož, a město Zwettl je bývalá Světlá. Samotné Rakousko se nazývalo až do poněmčení knížectvím Ostrija (Ostří)! Bohužel, v současné době jsou písemné informace o vzdáleném životě západních Slovanů, pokud vůbec, dostupné jen v pramenech sepsaných německými křesťanskými autory.

„… Říše Slovanů je desetkrát větší než naše Sasko, když k ní připočteme Čechy a Poláky žijící na této straně Odry, kteří se nijak neliší od obyvatel Slovanské říše ani svým vzhledem, ani jazykem … Slovanských národů jest mnoho.

Z nich největší jsou západní Vagrové, žijící na hranici s Transalbingy. Jejich město, které leží u moře, je Oldenburg (Stargrad). Za nimi následují Obodritové, které nyní nazývají Reregy, a jejich město Magnopolis (Velehrad). Na východ od nás (od Hamburku) žijí Polabinci (Polabané), jejichž město se nazývá Racesburg (Ratibor). Za nimi jsou Lingoni (Glinjané) a Varabové. Následují Chyžané a Čerezpěňané, kteří jsou odděleni od Dolenců a Ratarů řekou Pěnou a městem Dymínem. Tam je hranice hamburské diecéze. Chyžané a Čerezpěňané žijí na sever od řeky Pěny, Dolenci a Rataři na jihu. Tyto čtyři národy jsou z důvodu své chrabrosti nazývány Wilzové nebo Lutici. Existují i další slovanské kmeny, které žijí mezi Labem a Odrou (Elbe a Oder)” (Adam Brémský – severoněmecký kronikář, kanovník a scholastik, „Činy kněží hamburské církve“ (kolem r. 1066)).

Díky internetu můžeme vidět, že v současnosti v Německu existuje několik architektonických muzeí pod širým nebem, které představují zrekonstruovaná slovanská hradiště, velké osady a vesnice ze VII.-XII. století. Například slovanské hradiště s přilehlou vesnicí na místě obodritského osídlení v Gross Radenu (Slawenburg-Raddusch) v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Vykopávky, které objevily desítky velkých slovanských sídel, začaly v této oblasti po druhé světové válce, a v 70. letech Němci rekonstruovali slovanský kostel a obytné domy hradiště.

Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден

 Archeologické vykopávky odhalily, že slovanská hradiště jsou tvořena mocnými kruhovými opevněními ze dřeva a zeminy s výškou valů přes 10 metrů. Osady, rozložené kolem nich, sestávaly z jedno- a dvoupatrových roubených domů. Hlavním zaměstnáním obyvatel bylo zemědělství a chov zvířat, drobná řemesla, tkalcovství, hrnčířství, pivovarnictví, zpracování železa a kostí, a také rybolov.

Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден Славянское поселение в Гросс-Раден. Храм

Славянское поселение в Гросс-Раден. ХрамTvrz se obvykle zakládala na strategickém místě, na vyvýšenině, na vysokém břehu řeky nebo u brodu přes řeku. Například tvrz slovanského kmene Sprévanů (Sprewanen) Köpenick (Kopjenik) na soutoku řek Sprévy (Spree) a jejího přítoku Dahme. Hlavní tvrzí slovanského kmene Stodoranů (Havolanů, něm. Heveller) byl Branibor u ústí řeky Havoly (Havel). Nejinak je tomu i u bývalého slovanského města Torgelow, které se rovněž nachází ve spolkové zemi Přední Pomořansko. Leží na Ukře (Uecker). V tomto městě se nachází národopisné muzeum pod širým nebem, nazvané Ukranenland. Muzeum je věnované historii jednoho západoslovanského kmene, nazývaného Ukřané (Die Ukrer, Ukranen), kteří, jak říkají vědci, zde sídlili v VI. století.

Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии

Zemi kdysi patřící Ukřanům dnes v Německu nazývají Uckermark. V Ukranenlandu byla po archeologických průzkumech v původním rozsahu rekonstruována slovanská vesnice z IX.-X. století. Při návštěvě tohoto muzea můžete na vlastní oči vidět, jak vypadaly lodě slovanských námořníků, vládnoucí v této době Baltskému moři, seznámit se se životem slovanských zemědělců a řemeslníků tohoto období, podívat se na práci litce bronzu, hrnčíře, kováře i pivovarníka, poslechnout si středověkou hudbu a ochutnat jídla té doby. Návštěvníci muzea mohou také zakoupit nakládanou zeleninu a džemy, ochutnat čerstvě vařené pivo a naučit se pracovat s hlínou.

Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии. Кузница Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии. Кузнец Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии. Гончар обучает ремеслу Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии. Варят пиво Музей Украненланд (Ukranenland) в Германии. Ладья Сварог

V muzejním přistavišti mohou vidět bárku „Svarog“ – první rekonstruovanou slovanskou loď v Německu, postavenou podle archeologických nálezů na ostrově Rujana v městě Ralswiek. Tento typ lodi je datován před 900 lety. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1997. A také bárku „Svantovit“ – rekonstrukci polské lodi, nalezené během vykopávek ve městečku Lebafelde, známé rovněž pod názvem Charbrow (postavena kolem roku 1100), rekonstrukce v roce 1998.

Největším slovanským městem bylo hlavní město Vagrů – Stargard, později přejmenovaný Němci na Oldenburg, kde se nacházelo sídlo knížete Vagrů a svatyně. Vagrové byli západoslovanský kmen, žijící ve středověku na poloostrově Wagrien. Byli nejseverozápadnějším kmenem bodrcko-obodritského svazu. Oblast jejich osídlení, kterou zabrali v VII. století, zahrnovala východ současné německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Moderní německá rekonstrukce Stargardu se nachází v architektonickém muzeu „Oldenburger Wallmuseum“.

Славянский музей Oldenburger Wallmuseum в Германии Славянский музей Oldenburger Wallmuseum в Германии Славянский музей Oldenburger Wallmuseum в Германии Славянский музей Oldenburger Wallmuseum в Германии Славянский музей Oldenburger Wallmuseum в Германии

Němci sestavili zvláštní katalog slovanských měst a pevností na území Německa a umístili ho na stránce http://slawenburgen.npage.de, která je dostupná, k naší lítosti, pouze v němčině. V něm s německou důkladností a pečlivostí dokonce vyznačili souřadnice míst a polohu každého města pomocí programu GoogleEarth. Konkrétně našli a popsali slovanská města v těchto spolkových zemích Německa: Berlín – 8, Braniborsko – 166, Meklenbursko – 285, Dolní Sasko – 9, Sasko – 125, Sasko-Anhaltsko – 36, Šlesvicko-Holštýnsko – 38, Durynsko – 9; jsou zde popsány Rostock, Schwerin, Stralsund, města na ostrově Rujana (23) a Usedom (4). Celkem: 703 slovanských měst na území Německa! Některé popisy jsou doplněny nákresy – rekonstrukcemi toho, co zde bylo téměř před tisíci lety.

Славянские городища земли Мекленбург Славянский город Шпандау (Spandau) в Германии Славянский город Торнов (Tornow) в Германии Славянский город Штольпе (Stolpe) в Германии Славянский город Ратцебург (Ratzeburg) в Германии

Tak město na Baltském moři Stralsund (Strelovo) ležící na břehu úžiny Strelasund, která odděluje ostrov Rujana od pevniny, bylo založeno Slovany ve IV. století, a 31. října 1234 kníže ostrova Rujana Vislav I. (Wizlaw I.) udělil „rybářské vsi na řece Stralow“ status a práva města.

Славянский город Штральсунд (Stralsund) в Германии Славянский город Бранденбург (Brandenburg) в Германии Славянский город Хитцакер (Hitzacker) в Германии Славянский город Эггезин (Eggesin) в Германии Славянский город Копеник (Koepenick) в Германии

Jak je vidět z německé webstránky, Slované si vybírali pro své osady strategická místana pobřeží, v blízkosti jezer a řek, což jim umožnilo nejen udržet kontakt se sousedy, ale také uživit se po celý rok. Na stránce jsou i fotografie hradišť, nebo spíše toho, co zbylo ze slovanského dědictví, a zbylo toho, bohužel, jen málo. Na většině snímků lze vidět jen kopce a valy uprostřed polí, zarostlé trávou a stromy, na jiných zase zbytky kamenných zdí pevností.

Славянский город Гарц (Garz) в Германии Славянский город Белзиг (Belzig) в Германии Славянский город Бесков (Beeskow) в Германии Славянский город Шонефельд (Schoenefeld) в Германии Славянский город Ландсберг (Landsberg) в Германии

Bohužel, v hodinách moderní historie, která se dnes přednáší ruským dětem, nenajdeme nejen jména slovanských knížat, která vybudovala tato hradiště, ale ani zmínku o tom, že to Slovanům patřila tato území, že zde žili, obchodovali, bojovali po dobu nejméně tisíc let. Nicméně o tom, kupodivu, dobře vědí a píší němečtí vědci. Například existuje monumentální pojednání z roku 1741, které napsal Ernest Joachim Westphalen, nazvané „Monumenta inedita rerum Germanorum”, jenž zase obsahuje pojednání J.F. Chemnitze: „Genealogie vévodů z Meklenburgu“, psané v meklenburském dialektu podle ztracených středověkých pramenů. V tomto pojednání jsou vyjmenována knížata Venedů a Obodritů počínaje V. stoletím n.l., od nichž odvozují své rodokmeny mnohé německé rody.

Vyšeslav (477 do 486)
Alarik (486 do 507);
Alberik (517 do 590);
Johannes (590 do 630);
Radegast (630 do 664);
Vyšeslav (664 do 700);
Oritbert I. (700 do 724);
Oritbert II. (724 do 747);
Vladduch zem.772;
Viceslav (747 do 798);
Dragomir (798 do 809);
Slawomir (809 do 821);
Čelodrag (821 do 830);
Godemysl (Gostomysl) (830 do 844);
Dobemysl (Dobromysl) (844 do 861);
Mstivoj I. (861 do 865?);Oritbert III. (869 do 888);
Vyšeslav (888 do 934);
Billung (934 do 986);
Mečislav (983-1018);
Stoigněv 955;
Mstivoj II. (960-1025?);
Udo 1025;
Godoslav (-1067?);
Budyj (1066-1067);
Henrich (1096-1122);
Svjatopolk (1122-1135);
Přibyslav I. (1135-1146);
Nikolot (1140-1167);
Přibyslav II. (1167-1171 \ 1178?), který se stal zakladatelem rodu vévodů z Meklenburgu.

Venedsko-obodritská knížata vstupovala v dynastické svazky s evropskou šlechtou. Tak byl kníže Alarik ženat s burgundskou princeznou, Johannes s norskou princeznou, Radegast s granadskou (tj. španělskou), Alberik a Oritbert I. se sarmatskými, Oritbert II. s anglosaskou, a Viceslav a Mečislav Obodritský s ruskou a litevskou. Manželka Jaroslava Moudrého – Ingegerda – byla dcerou švédské královny Astrid, která byla do svatby obodritskou kněžnou. Matka Erika (Bohuslava) Pomořanského – krále norského, dánského a švédského – Maria z Mecklenburg-Schwerinu byla představitelkou meklenburského rodu. Velkovévoda meklenburský Karl Leopold byl nějakou dobu ženatý s neteří cara Petra I., dcerou Ivana V. Kateřinou.

Sophia Charlotte (1744-1818), princezna z Mecklenburg-Strelitz, která se narodila ve městě Mirow, se provdala za anglického krále Jiřího III., byla sama korunována, porodila 15 dětí a stala se babičkou slavné královny Viktorie. A již v XIX. století George, vévoda z Mecklenburg-Strelitz, pojal za manželku ruskou velkokněžnu a sloužil v armádě Ruského impéria v hodnosti generál-majora. Slovanská stopa se dodnes zachovala v německých lidových pověstech. Tak v knize J.V. Ivanovové-Bučacké „Plattes Land: Symboly severního Německa. Slovansko-germánská syntéza v meziříčí Labe a Odry“ je popsána následující legenda.

„Zmíněná legenda o Dívčím kameni u Malchinu (Meklenbursko) podobně demonstruje v paměti lidí zachované vědomosti o venedské minulosti meklenskurských zemí. ´Před mnoha staletími stál v Malchinu venedský hrad a v něm vládla poslední venedská kněžna, princezna Vendogard. Patřily jí téměř všechny lesy a pole v okolí Malchinu. A jedině o les v okolí jezera Kummerover měla spor s loupežným rytířem Landolfem, který žil v hradě na ostrově a nárokoval si práva na tento les. Jednoho dne se princezna se svou družinou a rytíř Landolf setkali v tomto lese, aby urovnali spor. Princezna slavnostně přísahala před Bohem, že tento les od nepaměti patřil jejím předkům, a jestli ji Bůh povolá k sobě, tak les musí přejít na obyvatele Malchinu. Landolf prý odpověděl nepřístojným klením a dodal: „Přísahat nebudu, protože ani Bůh není!“ ‘ [Neumann, 1998: SaM, č. 9, 15].

Za fiktivními jmény se skrývá protikladný etnický původ hrdinů: název Vendogard (Wendogard), soudě podle fonetické podoby, má slovanský původ a obsahuje kořenové etnonymum, zatímco Landolf (Landolph) je jméno německého původu. Ve sporu hrdinů legendy lze vidět mytologické zobrazení věkovitého historického „sporu” německých přistěhovalců-kolonistů a slovanských obyvatel Meklenburska o práva na zemi. Když analyzujeme legendu – protiklad jemné a zbožné princezny a lupiče, který měl špatnou pověst, pak vzniká dojem, jako by legenda na jedné straně zdůrazňovala mírnou povahu Venedů, na druhé straně demonstrovala soucitný postoj k nim, jako legenda o zvonech. Popřemýšlejme nad dalšími událostmi legendy: „Rozrušená troufalostí lupiče, kněžna pronesla: „To, že Bůh existuje a že les náleží mně, je stejně jisté jako to, že otisk mé nohy a žezla zůstane v tomto kameni navždy!”, a stopy skutečně zůstaly v tvrdé skále dodnes, a Boha zatrativší lupič byl potrestán“ [Neumann, 1998: SaM, č.9, 16]. Možná že toponymická legenda o Dívčím kameni je jakési folklórní potvrzení „odvěkého práva” Venedů na meklenburskou zemi … “

Podotýkáme, že slova o odvěkosti práv Venedů na meklenburskou zemi bychom nedávali do uvozovek, z toho prostého důvodu, že dnes už je o tom dostatek nejen folklórních, ale i písemných svědectví, stejně jako o tom, že tuto zemi opravdu Slovanům sebrali Němci …

Venedská křížová výprava

Vagry, stejně jako ostatní západoslovanské kmeny, postihl nezáviděníhodný osud. Na počátku X. století začal německý Drang nach Osten (pochod na východ), v jehož průběhu byli západní Slované částečně vyhnáni ze svých zemí, částečně obráceni na křesťanství a asimilováni, ale většina jich byla prostě vyhlazena. V roce 1147 křesťanské společenství zorganizovalo druhou křižáckou výpravu, která se také nazývá Venedská, a poslalo křižáky proti polabským Slovanům, navzdory skutečnosti, že mnoho z polabských a pomořanských slovanských zemí v té době již byly křesťanské, přinejmenším formálně. Jak vidno, náboženské motivy nebyly jediným důvodem pro výpravu.

Parazitické temné síly, které stály za procesem jak duchovního, tak fyzického vyhlazení Slovanů, využívaly všech prostředků (o příčinách vyhlazování zejména Slovanů viz kniha N. Levašova „Zrcadlo mojí duše”, díl 3, kap. 1). Tak také využily německých, dánských a polských vévodů, markrabat a dalších zástupců „evropské elity“, kteří se jí stali relativně nedávno, poté, co byla západoevropská území postupně oddělena od Slovansko-árijské říše, a jejich touhy zatnout spáry do slovanského bohatství. Nedala jim pokoj slovanská „země širá, bohatá obilím i tučnými pastvinami, oplývající rybami, masem a všelikými statky …”, jak poznamenal ve své „Slovanské kronice“ křesťanský misionář z 12. století Helmold (Gemold). To, že Slované žili dobře a bohatě, uvádějí všichni křesťanští kronikáři. A přestože se stavěli k pohanským Slovanům s nadutostí fanatiků, jistých si výlučností a nadřazeností své víry, i oni si všímají vynikajících lidských kvalit Slovanů. Tentýž Helmold píše:

„… Prusové dosud nepoznali světlo víry; lidé, disponující mnoha jedinečnými dobrými vlastnostmi, „velice lidumilní“”vůči trpícím nouzí; „spěchají vstříc těm, kdo se vystavují nebezpečí na moři nebo pronásledování ze strany pirátů, a přicházejí jim na pomoc. O zlato a stříbro téměř nic nedbají. Mají hojnost neznámých kožešin, pro něž naši zemi zaplavil smrtelný jed pýchy. A oni si jich váží jako hnoje, domnívám se, ve výtku nám, kteří vzdychají po kožešinovém oděvu jako po největším štěstí. Proto za lněné oblečení, které se u nás nazývá faldones, dávají nám tak drahé kožešiny…“

A zde jsou slova křesťanského biskupa Ottona z Bambergu, který dvakrát, v roce 1124 a 1127, navštívil zemi pomořanských Slovanů s cílem obrátit je křesťanství: „… ryb je tam neuvěřitelné bohatství, jak v mořích, tak i v řekách, jezerech a rybnících. Za denár bys koupil vůz čerstvých sleďů, a kdybych začal vyprávět, co vím o jejich vůni a tloušťce, byl bych obviněn z obžerství. Po celé zemi je mnoho jelenů, daňků a divokých koní, medvědů, divočáků a sviní a všeliké zvěře; máslo z krav a mléko ovčí, tučná jehňata a berani, s hojností medu a pšenice, s konopím a mákem, a všemi druhy zeleniny, a kdyby tam byly vinice, olivy a fíkovníky, myslel bys, že je to země zaslíbená, tak mnoho v ní je ovocných stromů … Poctivost a přátelství mezi nimi jsou takové, že neznají vůbec ni krádež, ni klam, oni drží své truhlice a skříňky nezamčené. Ve skutečnosti žádné zámky ani klíče jsme tam neviděli, a oni sami byli velmi udiveni, vidouce naše vaky a skříňky zamčené. Šaty své, peníze a všechny svoje drahocennosti ukládají do svých sudů a nádob, prostě zakrytých víkem, a nebojí se žádného klamu, neboť jej nezakusili…” A tak v roce 1147 začala křížová výprava proti západním Slovanům, která byla zamýšlena už v letech 1107-1108, krátce po první křížové výpravě na Konstantinopol (viz N. Levašov „Zrcadlo mojí duše”, díl 2, kapitola 5). Popis této výpravy je uveden v rozsáhlém článku profesora N. Gracianského „Křížová výprava v roce 1147 proti Slovanům a její výsledky” (magazín „Otázky historie” číslo 2-3/1946). Uvádíme ho ve zkráceném znění. Celý článek i s poznámkami pod čarou lze stáhnout ze Sovětniku (www.1-sovetnik.com/Articles/article-944.zip).

„… Křižáci se rozhodli vytáhnout na polabské Slovany se dvěma armádami: jedna měla jít z dolního Labe proti Obodritům, druhá z Magdeburku proti Luticům. V čele první armády stáli Jindřich Lev, Konrád, vévoda burgundský, arcibiskup brémský Adalbert, biskup brémský Dittmar a další. S touto armádou se měli spojit Dánové, vedení oběma svými králi – Svenem a Knutem, kteří se rozhodli ukončit vnitřní spory kvůli akci proti společným nepřátelům – Obodritům.

V čele druhé armády stáli ze světských knížat falckrabata Fridrich Saský, Herman Rýnský, markrabata Albrecht Medvěd a Konrád Míšeňský, a z duchovních knížat, kromě papežského legáta, biskupa havelberského, také arcibiskup Fridrich Magdeburský, biskupové halberstadský, merzeburský, brandenburský a münsterský, a také Vibald, opat korvejský. Ten měl zálusk na ostrov Rujana, zakládaje svoje požadavky na staré absurdní verzi o tom, že Svantovít uctívaný na ostrově je Slovany zbožštěný sv. Vít, patron korvejského kláštera, kterému prý jeden z německých králů věnoval ostrov. Jenom neochvějná důvěra Němců v úspěch mohla přimět opata vytáhnout za Labe, aby zabránil porušování práv svého kláštera při předpokládaném rozdělování slovanského území.

O počtu křižáků, kteří vytáhli proti Slovanům, máme tyto údaje: v severní armádě bylo prý 40 tisíc lidí, v jižní 60 tisíc, v dánské 100 tisíc. Samozřejmě, tato čísla jsou velmi přehnaná, ale v každém případě ukazují, že za Labe vytáhlo obrovské, do té doby nevídané německo-dánské vojsko, které mělo jednou provždy skoncovat s nezávislostí Slovanů a jejich pohanstvím. Slované však tváří v tvář tak strašlivé hrozbě neztratili ducha a vůbec se nechystali podrobit se Němcům. Hlavním hrdinou obrany proti nepřátelům se stal odvážný Niklot, kníže Obodritů. Helmold rozhodně nemá rád Niklota a ne vždy je spravedlivý ve svých soudech o něm, ale to, co říká o činech tohoto knížete, jasně vykresluje jeho nadání jako vojevůdce. „Uslyševši, že se brzy shromáždí vojsko k jeho zničení, – čteme u Helmolda, – Niklot svolal všechen svůj lid a začal budovat opevnění Dobín, aby byl úkrytem pro lid v případě nouze …”

Zároveň Niklot hledal spojence pro nadcházející boj a obrátil se na holštýnského hraběte Adolfa s připomenutím uzavřené dohody. Ačkoli Adolf nesympatizoval s křížovou výpravou, samozřejmě odmítl pomáhat Niklotovi proti svému vévodovi, Jindřichovi Lvu, a jedinými spojenci knížete se stali Ránové. Opíraje se o spojenectví s militantními námořníky, Niklot vypracoval, jak ukazují následující události, vynikající plán obrany. Celou řadou kombinovaných akcí na pevnině a na moři zamýšlel udolat křižáky hladem a tím zmařit všechny jejich uchvatitelské plány. Prvním Niklotovým cílem bylo zničení předpokládané nejbližší operační základny křižáků ve Vagrii. Náhlým útokem z moře Niklot obsadil 29. června Lübeck a zničil lodě kotvící v přístavu, přičemž „lidé, opivši se velkým popíjením, nemohli se zvednout ze svých postelí a lodí, dokud je nepřítel neobklíčil a, založiv oheň, nezničil lodě naložené zbožím. A bylo zabito v ten den na 300 i více mužů.”

Když takto zničil lodě v lübeckém přístavu a vydal město plamenům, poslal Niklot dva oddíly jezdců, kteří projeli celou zemi Vagrů a pobili či zajali německé kolonisty zde usazené. Pouze kolonistů z Holštýnska, sídlících na západ od horního toku Travny, se Slované z nějakého důvodu nedotkli.

Možná chtěl Niklot zasít nesváry mezi Němci a vrhnout podezření na Holštýnce, že jednali ve shodě se Slovany. Pokud ano, pak Niklot brilantně dosáhl svého cíle, protože na Holštýnce opravdu padlo podezření ze zrady … Takže prvním výsledkem křížové výpravy proti Slovanům, vyhlášené na frankfurtském sněmu, bylo zničení prosperujícího německého obchodního města na Baltu a téměř úplné vyhlazení kolonistů, s velkými obtížemi sebraných k osídlení dobyté Vagrie z různých oblastí Německa a Nizozemí. Slované zřejmě neutrpěli při svém smělém nájezdu žádné ztráty, vrátili se na lodě a „odpluli, obtíženi zajatci a různým majetkem, který ukořistili v zemi Vagrů.“

Neočekávaná Niklotova diverzní akce přirozeně vyvolala velký rozruch mezi Němci, a křižácká armáda spěchala napadnout zemi Slovanů, “za účelem omezení jejich násilí.” Niklot vyprázdnil a zpustošil území svého knížectví, jímž křižáci museli projít, a usadil se s množstvím proviantu a velkými silami v Dobíně. Německá vojska, vytáhnuvší proti Obodritům z Dolního Labe, byla pod Dobínem pravděpodobně už v červenci. Sem si pospíšili i Dánové, jejichž flotila přistála na slovanském pobřeží zřejmě ve Vismarském zálivu, poblíž Zvěřínského jezera, kde ležel Dobín.

Prví připluli Gótové se svým králem Knutem a Jutové (Šlesvikové) s králem Svenem. Potom přitáhli Svenovi poddaní Zealandové a Skanové. Větší část dánských sil se po přistání připojila k Sasům pod Dobínem, druhá část zůstala na ochranu lodí.

Niklot, opevněný v Dobíně, mohl provést druhou část svého promyšleného obranného plánu, jmenovitě odříznout námořní cesty křižáků a udeřit na dánské loďstvo, které pravděpodobně zásobovalo obléhající, poněvadž obyvateli opuštěná země Obodritů a zpustošená Vagrie nemohly nakrmit křižácké vojsko. Kromě toho, suché komunikace obecně bylo obtížné využívat kvůli bažinaté povaze terénu.

Niklot brilantně vyřešil úkol pomocí ránských námořníků. U Helmolda čteme: „Jednou obležení, vidouce, že vojsko Dánů jedná váhavě – neboť oni jsou jen doma válečníky, v cizí zemi se neliší udatností – učinili nečekaně výpad, mnohé z nich pobili a jejich těly pohnojili zemi. Pomoci jim nebylo možno, jelikož mezi (vojsky) leželo jezero …“ Niklotovy akce na zemi a Ránů na moři probíhaly současně a koordinovaně: Niklot musel odvést pozornost dánského vojska od lodí a pomoci tak Ránům zvítězit. Tento cíl byl splněn, a Ránové měli na moři nemenší úspěch než Obodrité na souši Celá skanská flotila připadla vítězům, a Ránové tak zdvojnásobili svoje síly …

Navzdory skutečnosti, že se značná část dánského loďstva zachovala, moře ovládli Ránové. Zásobování armády ležící pod Dobínem v důsledku toho muselo být zastaveno, a vojsku hrozil hladomor. To zchladilo válečné nadšení křižáků a začali pomýšlet na ústup. Dánové, hořící touhou pomstít se Niklotovi za porážku, jen co se dozvěděli o útoku Ránů, změnil svůj záměr a spěchali k lodím. Zdá se, že už se pod Dobín nevrátili a bez meškání odpluli domů, a co se týče zbývajících Sasů pod pevností, ti začali mluvit o neúčelnosti výpravy, o tom, že je nesmyslné pustošit zemi, která platila daň Němcům. „Cožpak země, kterou pustošíme – tak prý hovořili Sasové – není naší zemí? A lidé, s nimiž bojujeme, nejsou naši lidé? Proč bychom měli být nepřáteli sami sobě a mrhat nám odváděnými daněmi? Neplynou-li z toho ztráty vládcům našim … “ Jak vidno, Němci pochopili nesmyslnost svého počínání až poté, co jim Slované dali tvrdou lekci, která ukázala, že místo očekávané snadné kořisti hrozí křižáckým hrabivcům ve slovanské zemi jedině strasti …

Hlavní (jižní) křižácká armáda se shromáždila, jak bylo dohodnuto, v Magdeburgu … Hlavní směr celé výpravy očividně udával Albrecht Medvěd, který chtěl pomocí křižáků rozšířit hranice své severní marky za Pěnu a Odru. Otto z Bambergu zde již rozšířil křesťanství, ale je nutné si uvědomit, že knížata tuto skutečnost před masami křižáků zatajila, vzbuzujíce jejich lačnost perspektivou bohaté kořisti u pohanů, vůči kterým vše bylo dovoleno. Duchovní knížata soutěžila svými válečnými plány se světskými, přičemž hlava prelátů, arcibiskup magdeburský toužil podřídit své pravomoci nezávislé biskupství pomořanské a ovládnout jeho obrovské příjmy z bohatého Pomořanska

Armáda táhla do Pomořan tou samou cestou, jíž jel před 20 lety Otto z Bambergu. Křižáci prošli s velkými obtížemi hustý les, který odděluje území Stodoranů (Havolanů) od Moričanů, a došli k jezeru Müritz na pohanském území, které neuznávalo ani Němce, ani křesťanství.

Obyvatelé uprchli, zachraňujíce, co se dalo, a křižáci vyplenili a spálili slovanská sídla. Přitom bylo vypáleno i slovanské město Malchin spolu s pohanskou svatyní před jeho branami. Značíc svou cestu rabováním, žhářstvím a vražděním, armáda vytáhla k Dymínu – městu Luticů na Pěně – ale než dorazila k městu, rozdělila se: část vojska zamířila ke Štětínu.

Pod Dymínem se křižáci nečekaně setkali se stejným odporem Slovanů jako pod Dobínem. Nevíme přesně, co se tu odehrálo, ale podle některých náznaků můžeme soudit, že na Pěně křižáci utrpěli stejný nezdar, jako u Obodritů pod Dobínem. Helmold ne náhodou směšuje události pod oběma slovanskými pevnostmi v jedno vyprávění o neúspěchu křížové výpravy. Existuje i jiné zprávy o neshodách a nezdaru křižáků pod Dymínem. Nejjasnějším ukazatelem tohoto nezdaru je chování korvejského opata, který se rychle rozloučil se svými sny o ovládnutí Rujany a už 8. září se vrátil z výpravy domů. Vyjadřuje svou radost, že se zbavil nebezpečí ve slovanské zemi, opat říká, že tažení, i když bezvýsledné, bylo zato splněno „s poslušností” …

Naprostý nezdar postihl také tu armádu, která se vypravila proti Štětínu, hlavnímu městu Pomořanska. Když křižáci oblehli město, obležení vystavili na městských valech kříže na znamení, že jsou křesťané, a tehdy mezi vojskem zavládl zmatek. Všem začalo být jasné, že se zorganizovaný podnik dostal do křiklavého rozporu s idejemi vyhlášenými Bernardem z Clairvaux a papežem, a řadoví křižáci pochopili, že byli oklamáni knížaty, kteří jejich rukama ne od pohanů, ale od křesťanů chtějí ukořistit nové země a nové příjmy …

Tímto široce pojatá křížová výprava proti Slovanům ve všem s hanbou ztroskotala, a současníci v tomto ohledu neměli žádných pochyb: všichni téměř jednomyslně komentují naprostý neúspěch tažení Němců za Labe. Přitom jedni vysvětlují nezdar výpravy spory mezi knížaty, druzí neznalostí nepřátelského terénu, třetí tím, že křižáci nehájili „Boží věc“, vedeni čistě kořistnickými úmysly. Ve skutečnosti tažení selhalo díky hrdinnému odporu Slovanů, a samotné neshody knížat a rozklad armády začaly až poté, co Němci nečekaně narazili na silné slovanské pevnosti, jejichž obránci rozhodně čelili německým kořistníkům. Koneckonců i pod Štětínem rozhodly nikoliv kříže, umístěné na městských valech, ale hrozivý vzhled štětínského opevnění, bráněného statečnou slovanskou posádkou …“

Naneštěstí se tím německé pronikání na východ nezastavilo. V roce 1150 bylo pomocí intrik a podvodu dobyto knížectví braniborské. Vagria se postupně a vytrvale christianizovala cestou plíživého průniku přistěhovalců z Německa a Nizozemska.

Jediný, kdo stále vzdoroval křesťanské agresi, byl obodritský kníže Niklot. Po křesťanském tažení se mu podařilo obnovit starý stát Obodritů v jeho původních hranicích, s výjimkou Vagrie a Polabí obsazených Němci, a podmanit si sousední přímořské kmeny Luticů – Chyžanů a Čerezpěňanů. Bohužel, svaz Luticů a Obodritů se ukázal být křehký, a Niklot poté, co se nedokázal dohodnout s příbuznými slovanskými kmeny, dělá osudovou chybu – aby si podmanil Lutice, obrací se na Němce. Přes země Luticů se přehnal oheň a meč, což znamenalo, že o sjednocení severních polabských kmenů v samostatný slovanský stát nemohla být řeč. Obodritský stát, obnovený Niklotem, také nebyl stabilní a držel jen z vnějšího donucení. Zanikl v roce 1160 během další invaze. Tehdy zahynul i sám Niklot, když upadl do léčky. Takto je popsána poslední Niklotova bitva v „Historii Meklenburgu“:

„Niklot s několika odvážnými ze své družiny provedl výpad z pevnosti. Zalehli do zálohy nedaleko nepřátelského tábora. Brzy se z tábora Sasů objevil „spížovací“ oddíl k obstarání proviantu – jídla. Mezi „kmány” byli vmíseni rytíři, kteří pod prostým svrchním oděvem skrývali brnění … Prudce vrazil Niklot v houšť nepřátel, nemaje žádné podezření na úskok, a bodl do jednoho z nich své kopí, ale ostří odskočilo od neviditelného brnění. Tu Niklot pochopil, že byl oklamán. Pokusil se prchnout ke svým, ale bylo už pozdě. Nepřátelští jezdci ho dohnali, a dřív, než mu mohla přijít pomoc, byl zabit … “

Tak politická roztříštěnost západních Slovanů vedla k  jejich téměř úplnému vyhlazení …

zdroj: http://www.peshera.org/khrono/khrono-09_2.html#01

překlad Klára

http://leva-net.webnode.cz/chronologie/a9-vedicke-symboly/slovanske-nemecko/

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

1 Response to Slovanské Německo

  1. Jitka Ptáčková píše:

    Skvělý článek, přečetla jsem jedním dechem, děkuji,

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s