Labuť panna

Mladý rytíř spatřil kdysi, jda na lov, že tři labuti přilétají a u rybníka se usazují. S podivením uviděl, jak odkládají labuti obal, jenž se podobal jemnému rouchu, a jak potom místo labutí tři bělostkvoucí panny po vodě plovaly. Za nedlouho viděl je opět vystoupiti, do rouch se oblékati, jež se ihned v tu chvíli v obal labutí proměnila, a odlétati, jak byly přiletěly. Jedna z nich, nejmladší a nejkrásnější, okouzlila mladého rytíře tak, že od té doby neměl dnem ani nocí klidu, vida neustále milostný její zjev před sebou. Macecha jeho brzy zpozorovala, že ho netěší od té doby ani lov ani jiná kratochvíle, a hleděla ihned vypátrati příčinu jeho zármutku. Nebylo to tak nesnadné, neboť rytíř vyjevil jí, co ho souží, vypravoval o podivném zjevu, který spatřil, a vyznal, že bude opět veselým, dostane-li bělostkvoucí pannu. I odpověděla mu macecha: „Tvé přání může se splniti. Jdi příští čtvrtek při západu slunce k témuž místu, kde jsi ji posledně viděl. Ty tři labuti brzy opět se dostaví. Měj potom dobrý pozor, kam tvoje vyvolená panna svůj oblek položí; vezmi jej a spěchej s ním pryč. Nebude dlouho trvati a uslyšíš dvě labuti s velikým šramotem odlétati, a třetí panna bude rozpačitě hledati svého labutího obalu a přijde k tobě. Ale byť i na kolenou tebe úpěnlivě prosila, nedávej oděvu z rukou svých, chceš-li pannu podržeti.“

Mladý rytíř nemeškaje spěchal k rybníku. Nehonil však zvěře, nýbrž seděl jen a pln jsa touhy pátral po labutích. Dni až do čtvrtka zdály se mu býti nekonečně dlouhými, a ještě déle trvaly mu hodiny toho dne. Posléze zapadlo slunce, a za nedlouho bylo slyšeti šelestění ve vzduchu, načež tři labuti usadily se na břehu. Proměnily se okamžitě v milostné panny, tak krásné, jaké jen kdo kdy viděti mohl, položily svůj oděv do trávy a spěchaly přes bílý písek do šplounavé vody. Ze svého úkrytu rytíř dobře zpozoroval svou vyvolenou a viděl, kam svůj labutí obal položila. Tiše se tam připlížil, vzal oděv a schoval se v listnatém lese. Brzy slyšel dvě labuti s velikým šramotem odlétati, a třetí panna, jak macecha mu předpověděla, přišla k němu, padla před ním na sněhobílá kolena a prosila, aby jí vrátil její labutí obal.

„Ne“ pravil rytíř, vzal pannu za rameno a přikryl jí svým pláštěm. Potom ji posadil na svého nádherného koně a jel s ní domů. Matka připravila ihned svatbu. Oba žili šťastně pospolu a jejich dítky byly pokládány za nejkrásnější, které jen kdy si na zámeckém dvoře hrály.

Ale když uplynulo sedm roků a manželé jednou ve čtvrtek k odpočinku se odebrali, vyprávěl rytíř své choti, jakým způsobem ji dostal, a vyndal na její prosbu bílé roucho, jež dosud měl schované. Ale sotva měla je v rukou, proměnila se rychlostí blesku v labuť a zmizela otevřeným oknem. Rytíř potom své choti nikdy již nespatřil.

Literatura:
Severské pohádky; Výbor pohádek dánských, švédských a norských; česky vypravují A. M. Lounský, Jarosl. Svákovský; 1907.

Obrázek nakreslil Věnčeslav Černý.

Zdroj

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

2 Responses to Labuť panna

  1. anitraM píše:

    …uff smutný príbeh. 🙄

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s