Ztracený svět hedvábné stezky

http://slavonie.org

Úžasné objevy indoevropských kultur ve Střední Asii jsou známy již třicet let [1], přesto v češtině dosud nevyšel žádný podrobnější článek [2] či monografie – vyjma velice stručných encyklopedických hesel a historického nebo záhadologického bulváru.

pozůstatky domů, Niya, poušť Taklamakan

Tato informační „blokáda“ je přinejmenším zčásti odůvodňována „politickou korektností“ a akademicky pohodlným ignorováním všeho, co napomáhá rozvoji a pochopení naší indoevropské identity. Mlčení ohledně árijských, skýthských či tocharských kultur a solárního kultu ve Střední Asii má své důvody. Je pochopitelné, že financovat archeologický výzkum ztracené bílé civilizace, která užívala svastiku a sluneční symboly, a jejíž hmotná kultura vykazuje příbuzenství s Evropany (západo-halštatského okruhu) a s Árijci jihoruských stepí, není v zájmu čínské okupační správy ani současných evropských vlád.

Abychom toto mlčení pomohli přerušit, přinášíme vám překlad článku z časopisu National Geographic zabývajícího se nálezy ze Sin-ťiangu (Xinjiang). Bibliografický záznam naleznete na konci článku. Místní jména pro lepší dohledatelnost ponecháváme v anglické transkripci. Fotografie jsou přetištěny z National Geographic a z jiných zdrojů. Upozorňujeme ještě na autorovu chybnou záměnu římského solárního božstva „Sol Invictus Mithras“ s indoárijským bohem „Mitrou“, která se v článku vyskytuje na dvou místech.

V čínské poušti Taklamakan, kde po 500 let vzkvétalo město Niya až do svého pádu ve 3. st. n. l., trčí ze země zbytky domu. Úroveň střechy ukazují záblesky světla zachycené na fotografii delším expozičním časem. Z písků pouště Taklamakan bylo vykopáno okolo stovky mumifikovaných lidských pozůstatků, včetně mnohých s indoevropskými rysy, podobnými většině dnešních obyvatel Xinjiangu. Ve vesnici Zaghuluq ležící 150 km východně od města Niya, podlíž města Qarqan, nalezl ujgurský archeolog Dolkun Kamberi hrob muže, který umožnil poznat první obyvatele této oblasti. Na spánku má namalovaný symbol zářícího slunce, možnou spojitost s uctíváním indoiránského boha Mithry. Dr. Kamberi věří, že pozdní civilizace Tarimské pánve vytvořila království jako Niya podél sítě obchodních cest, známých jako hedvábná stezka.

mumifikovaný bílý muž se slunečním znamením na spánku, oblast Quarqan

Obyvatelé města Niya stavějí domy s ohništi a s nábytkem složitě zdobeným řezbami poukazujícími na řecký a římský vliv. Pomalovávají štukované zdi rostlinnými motivy. Ababekri, místní průvodce, se cítil jako doma, protože to bylo jako v jeho vesnici Qarqan Asqan – poslední vesnicí před pouští. Jeho dům je také postaven z rákosu a z kůlů. Jeho rozvržení je stejné jako u těchto skeletů od města Niya. A jeho ujgurská vesnice je plná lidí podobných těm, kteří zde dávno žili, staletí před tím než zemi ovládli čínští Hanové.

vyřezávaná dvířka, Niya

V dnešním Xinjiangu se rozrůstala bohatá království, která obchodovala pomocí hedvábné stezky a podobně jako Čína přijala buddhismus. Řezby na dřevěných dvířkách z města Niya dokazují existenci společnosti, která znala indické slony i mytické příšery jiných kultur. Na misce z města Niya je zobrazen symbol pohybujícího se slunce, možná znamení mithraistického kultu. Některé vzory mají jednoznačně předlohy v hellénské kultuře.

keramický střep s otisky prstů a nádoba se svastikou, Niya

Ve městě Niya jsem našel keramické střepy s otisky prstů hrnčíře. Nadšeně jsem je ukázal Wangovi Binghuovi, vedoucímu archeologovi z Xinjiangu a úředníku z města Niya, který s námi cestoval. Požádal jsem jej o povolení je přivést domů do Spojených států, kde, jak jsem mu řekl, by forenzní antropolog mohl být schopen pomocí tohoto otisku získat o hrnčíři informace. Wang Binghua (hanský Číňan) podržel na chvíli střepy v ruce a pak se zeptal: „A uměl by zjistit, zda ten hrnčíř byl bílý muž?“ Odpověděl jsem, že nevím. On přikývl a schoval střepy do kapsy. Pak už jsem je nikdy více neviděl.

(obrázok) – dřevěné tabulky s písmem kharóšthí. Na počátku 20. století prozkoumal britský archeolog Sir Aurel Stein velice pečlivým způsobem 20 čtverečních mil planiny Niya. Mezi jeho nálezy byly stovky „dřevěných dokumentů“ v písmu kharóšthí, což je indické písmo aramejského původu pocházející z pátého století př. n. l., které se používalo k obchodu podél hedvábné stezky. Byly nalezeny dva typy záznamů. Úzké pruhy obsahovaly záznamy běžného charakteru. Soukromé dopisy byly uloženy v chráněných dřevěných obálkách zajištěných stuhou a zapečetěných voskem.

Tarimskou pánev začali čínští archeologové znovu objevovat na konci 70. let. Navazovali tak na Steina a Svena Hedina, švédského cestovatele, který nalezl ztracené město Loulan. Loulan byl hlavním městem království, které možná zahrnovalo i město Niya. Loulan, ležící na jezeře Lop Nur, byl znám cestovatelům po hedvábné stezce ve druhém století př. n. l. Města jako Loulan a Niya vzrůstala podél řek křižujících Tarimskou pánev. Na horních tocích řek se usazovalo stále více lidí, ale vodní zdroje vyschly, což zapřičinilo odliv obyvatel a města byla ponechána písku. Jezero Lop se posouvalo s tím, jak řeka měnila směr. Ve čtvrtém století bylo již vyschlé a Loulan byl městem duchů.

krajina planiny Niya; vidíme pozůstatky dřevěného domu

viac sa dočítate:  TU

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s