Následující tvrzení se dotýká mého zdraví: Když někoho ponižuji nebo odsuzuji, a není důležité, zda jde o dítě nebo dospělého člověka, nejvíc tím ubližuji sám sobě. Odsuzováním ostatních oslabuji sám sebe. Ztrácím chuť do života a dobrou náladu, prostě se cítím mizerně. V neposlední řadě se mi zhoršuje odolnost, což dokazuje změna hladiny bílých krvinek. Smýšlím-li o ostatních ponižujícím způsobem a přistupuji k nim s předsudky, určitým způsobem mě to svazuje. Už nedokážu být k těmto osobám otevřený (k pacientovi, zákazníkovi, žákovi, členu rodiny…). Zjišťuji, že je pro mne obtížné se k nim chovat vřele a dívat se jim otevřeně do očí. To nejlepší ve mně (mé lepší Já) už nevyzařuje vstřícnost. Začnu se mu nebo jí vyhýbat a někde v hloubi duše cítím, že jsem se oddělil od mého lepšího Já. S tímto člověkem už nikdy nebudeme naladěni na stejnou vlnovou délku.
Neříkám, že je to jednoduché. Neříkám, že sám hravě zvládám žít bez odsuzování a obviňování ostatních. Vím ale jednu věc: Mám potvrzeno, že odsuzováním ostatních si ubližuji a oslabuji. V takovém případě se nikdy necítím dobře. Člověk, opovrhující a přezírající jiné osoby není nikdy šťastný. To vědí všichni. Každého člověka občas napadají negativní a odsuzující myšlenky o jiných lidech. Stává se nám to všem. Otázka zní, jak na tyto své myšlenky reflektujeme…
Atlara's Blog 