Z knihy Světlo z dávných věků od Ivo Wiesnera
STOPY ALCHYMIE V ČASE
Možná přicházíme odjinud a snažíme se tam vrátit pomocí našich přístrojů.
Lorenz Eisley
Převažující neúspěchy středověkých alchymistů při výrobě zlata transmutací vedly většinu lidí k názoru na alchymii jako vysoce podezřelou až pitoreskní oblast činnosti rozličných podvodníků a dryáčníků. Máme zprávy mnohokráte ověřené, že i ve středověku existovali velice vzdělaní lidé, kteří dovedli připravit Kámen mudrců a jeho pomocí uskutečnili transmutace rtuti i olova ve zlato. Za časů Rudolfa II. Skot Alexandr Seton, řečený Cosmopolitanus, byl jedním z oněch vzácných moudrých mužů vlastnících prokazatelně Kámen mudrců. Podle řady náznaků znal i několik cest, dnes bychom řekli několik technologií jeho výroby. Bohužel, nepočítal s neukojitelnou lačností mocných po zlatě a neprozřetelné prořeknutí jej stálo uvěznění a kruté mučení ve vězení saského kurfiřta Kristiána II.. Cosmopolitanus však vzdor nejkrutějším mučícím metodám neprozradil nic z tajemství přípravy Kamene mudrců. Umírajícího Cosmopolitana unesl z vězení Sendivoj, když předem podplatil stráže i mučitele. Snad doufal, že vděčný Cosmopolitanus mu jako díky za své zachránění vyjeví tajemství Kamene mudrců. Ale nestalo se tak. Cosmopolitanus na následky mučení umírá a Sendivojovi odkazuje jak péči o svoji krásnou manželku, tak i zbytek Kamene mudrců spolu s doporučením, jak provést transmutaci olova ve zlato. Sendivoj pochoval Cosmopolitana a po nějakou dobu “honil vodu” jako věhlasný alchymista, když na požádání předváděl transmutaci. Úspěšnou transmutaci olova údajně předvedl i Rudolfovi II., bohužel pouze jednou, pak zásoba Kamene mudrců došla, a tím též skončilo alchymistické umění Sendivoje. Ten se potichu ztrácí ze scény a v ústraní sepisuje řadu dosti pochybných spisů o alchymistickém umění. Jisto však je, že Sendivoj připravit Kámen mudrců nedovedl.
Mnohého možná překvapí, že i ve 20.století existují úspěšní alchymisté, kteří jsou často i vzdělanými chemiky a fyziky. Snad nejzajímavější osobností je N.Fulcanelli, autor neobyčejně zajímavých a významných alchymických spisů: “Tajemství katedrál” a “Příbytky mudrců”. N.Fulcanelli to prý byl, kdo se v roce 1937 setkal v Paříži s profesorem Helbronnerem, zabývajícím se výzkumy v oblasti jaderné fyziky. Jacques Bergiér toto setkání popisuje a uvádí, že Fulcanelli varoval již v roce 1937 před uvolněním jaderné energie, protože se uvolňují nejen obrovské energie, ale hrozí i nebezpečí dlouhodobého zamoření země radioaktivitou. Fulcanelli upozornil, že k uvolnění atomické energie postačí jisté geometrické uspořádání poměrně malého množství krajně čistého kovu. Alchymisté to prý dávno vědí a vědí i o tom, že v minulosti bylo atomické energie zneužito proti lidem. Uvědomme si, že toto setkání se odehrálo několik let před objevem řetězové štěpné reakce a objevem obohacení izotopů uranu – jako podmínky zahájení této reakce. Že varování bylo plně oprávněné ukázala tragedie obyvatel Hirošimy a Nagasaki, jakož i vysoké radioaktivní zamoření ovzduší v 50.letech po uskutečněných zkouškách nukleárních zbraní velké ráže.
Když v roce 323 př.n.l. umírá v Babylone Alexandr Veliký, rozpadá se jeho obrovská říše velmi rychle na menší království, která si rozebrali jeho bývalí generálové. Výraznější úloha v dějinách připadla vytvořeným dvěma říším. První z nich byla egyptská říše Ptolemaiovců, druhou byla asijská říše Seleukovců na území dnešní Sýrie. Nás však eminentně zajímá říše Ptolemaiovců. Půdu pro rozkvět řeckoegyptské symbiózy připravil již Alexandr Veliký tím, že porazil Peršany a tak osvobodil Egypt. Osvoboditel Alexandr byl Egypťany přijat nejen jako představitel starého kulturního národa, ale i jako nový vládce – farao, v němž je vtělen božský Osiris, představující příslib znovuvzkříšení prastaré egyptské kultury a moci.
Alexandr bohužel příliš brzy umírá, a tak se pozornost i přízeň Egypta zaměří na jeho dědice – Ptolemaiovce. A Ptolemaios, “toho jména prvý” vskutku naděje a očekávání Egypta nezklamal. Jako Alexandrův vojevůdce získal bohaté zkušenosti při výpravě do Indie a ty nyní plně využívá nejen jako vynikající voják, ale i politik ostré a pronikavé inteligence s neobvykle širokým státnickým rozhledem. Zdá se, že teprve v Egyptě se jeho schopnosti plně projevují. Vytváří pevné základy egyptské říše ptolemaiovské éry, na nichž Ptolemaios II. vytváří novou kulturu spojující to nejlepší, co ze sebe vydala stará egyptská kultura s jiskřivým espritem řecké civilizace. Z tohoto spojení vzniká skvělá helénská kultura inspirující dodnes mnohé vědecké i umělecké osobnosti.
V Alexandrii Ptolemaiovci vybudovali Museion s neobvykle bohatou knihovnou. Museion byl vědeckovýzkumný ústav podobný uspořádáním naší Akademii věd, v němž se tehdejší nejlepší vědci zabývali přírodními vědami, zejména fyzikou, matematikou, alchymií, ale i lékařstvím a metalurgií. Kolem alexandrijské knihovny vznikla skupina encyklopedistů zabývajících se shromažďováním dochovaných vědeckých znalostí. Bibliotheka obsahovala obrovský bibliografický fond čítající údajně 700 000 svitků a fólií. Vedle hlavního knihovníka Erastothena tvořili skupinu encyklopedistů Synesius, Poemandros, Pelagius, Pseudo-Demokritos, Zosimos Panopolský, Stefanus Aeneas z Gázy a další. Bohužel, jak je pro stávající Železný věk typické, moudrost, vědění a umění vadí stejně jako pravda nejen mocným, ale i fanatikům a maniakům. V roce 47 přn.l. byla značná část tohoto faktografického pokladu zničena během rozsáhlého požáru. To, co se podařilo před ohněm uchránit bylo zničeno paliči po přelomu věku.
Z příkazu císaře Diokleciána byly v roce 296 n.l. zničeny všechny svitky pojednávající o alchymii, v roce 389 n.l. z podnětu arcibiskupa Theofila proběhla další vlna ničení pokladu alexandrijské Bibliotheky a zbytky, které se podařilo zachránit, podlehly zkáze v roce 643 n.l. při dobytí Alexandrie islámskými dobyvateli. Tyto téměř programové akce ničení kulturního odkazu předků jsou typické pro náboženské fanatiky a mocí zaslepené hlupáky. Podobný osud totiž postihl i menší, ale neméně proslulé starověké knihovny,
- především knihovnu Ptahovy svatyně v Memfidě,
- knihovnu v Pergamonu,
- knihovnu Jeruzalémského chrámu
- a Pisistratovy sbírky.
Není tedy divu, že dnes máme k dispozici tak málo zpráv o umění i znalostech našich předků. Z tohoto kulturního bohatství se dochovalo pouze nepatrné torso 100 papyrových svitků, kusů pláten a jeden pergamen. Tento fragment byl nalezen v thébských hrobech a je připisován Zosimovi Panopolskému. Jde však patrně o mladší opisy původních bibliografií alexandrijských encyklopedistů. Vesměs jsou psány dvouřečím egyptsko-řeckým (bilingvou) a pojednávají o starých řemeslnických technologiích výroby a zpracování zejména kovů. Podle místa současného uložení (Univerzita v Leydenu) jsou tyto fragmenty známy častěji jako “Leydenské rukopisy“. Řecké opisy mladšího původu jsou uloženy v Národní knihovně v Paříži a v Britském muzeu v Londýně. Univerzitní knihovny v Miláně, Vídni a Gothe vlastní opisy z XI. – XIII. století n.l..
Mnoho starověkých autorů výslovně zdůrazňuje, že starý Egypt pouze navázal na odkazy dřívějších civilizací a osvojil si jejich často překvapivě vysoké vědecké a technické poznatky a znalosti. Bohužel, důkazy se ve své většině změnily dávno v popel. Chceme-li zachránit co se dá, musíme velmi pečlivě vyhodnotit sebemenší údaj, artefakt či sdělení.
Existuje jedno velké tajemství, které má úzký vztah k Thowtovi, či spíše k dílu, které lidstvu zanechal. Starověcí historici udávají, že Thowtovy spisy byly soustředěny v egyptských chrámech a část jejich originálů i opisy byly za Ptolemaiovců soustředěny v alexandrijské Bibliothéce, kde tvořila jádro bibliografického fondu.
Sami egyptští kněží Solónovi sdělili, že existuje část spisů, které jsou umístěny v Chrámu posvátných zápisů, o jehož poloze i existenci dodnes není nic známo. Část těchto spisů tvoří svazky zlatých folií s vrytými či vytlačenými grafémy prastarého jazyka bohů.
V třetím věku dle galských letopisů, tedy v období vzniku Thowtových knih (asi od roku 9 440 – 6 400 př.n.l.), pro ryté či vysekávané zápisy bylo používáno linearizované písmo “cirth”, zvané také “certar”, které je identické s písmem z gloselských efemerid a jeho zjednodušenou verzi představují pozdější nordické runy.
Je dosti pravděpodobné, že quenijský jazyk Tolkienův je identický či blízký s tajemným jazykem starověku, o němž se zmiňuje Fulcanelli i další esoterici, jako o “Jazyku Ptáků“. Utajená část Thowtových spisů má být lidstvu zatajena do doby, než bude schopné zapsaná sdělení bez nebezpečí sebezničení přijmout. Západní esoterické zdroje naznačují, že Thowtovy knihy mají být v opisech uloženy také kdesi v západní Evropě. Původně měly být v držení řádu Templářů, ale po zničení tohoto řádu francouzským králem Filipem Sličným na počátku 14.století se po nich slehla zem. S touto hluboce utajovanou starověkou literaturou měl být uložen i artefakt zvaný “graal”. Nevíme co je graal, neznáme jeho účel ani důvod jeho krajně přísného utajení. Graal bývá často spojován s crusolem (číší), do níž byla zachycena Kristova krev, což je asi účelová desinformace. Sošky tzv. “Černé Isidy”, tak časté v západní starověké Evropě, znázorňovaly krásnou mladou ženu držící v ruce válcovitý předmět neznámého účelu. Podle esoterické tradice to měl být právě graal – nejvyšší esoterické tajemství starověku. Isida byla ztotožněna s manželkou Vládce země Elbereth, která však byla po celé Zemi uctívána jako Pramatka či Velká Matka mající mnoho místních jmen.
Křesťanství ve středověku tuto tradici transformovalo do mariánské tradice a graal nahradila soška malého Ježíška. Již opakovaně jsem se setkal se zmínkou o rozptýleném uložení starobylých artefaktů obsahujících zásadní sdělení pro budoucí lidstvo. Tato sdělení měla být zapsána do molekulární struktury několika velkých monokrystalů dlouhých několik dm. Domnívám se, že graal byl jedním z těchto informačních krystalů. Těsně před zatčením Templářů byla z Francie vyslána výprava šesti předních rytířů a jejich úkolem bylo za cenu vlastních životů dopravit do bezpečí utajované knihy a graal. Po čase tato výprava dosáhla úspěšně cíle, kterým byl Tibet a Agaharta. Do Evropy se vrátil jediný rytíř Templu.
Fenomém záznamu informací do molekulární struktury krystalu, či přesněji do krystalové mřížky, je dnes obecně znám a často využíván v řadě oborů. Jde o to, jestli jsme v současné době vůbec schopni objektivně poznat a vyhodnotit každý starověký artefakt. Pochybuji o tom. Naše civilizace zrodila mnoho vynikajících vědců: matematiků, fyziků, biologů, lékařů, archeologů, chemiků, historiků a dalších, ale ti v naprosté většině jsou zatíženi balvanem zpomalujícím až znemožňujícím pokrok. Tím balvanem je úzká odborná specializace, v řadě vědních oborů dovedená do absurdnosti. Zkuste třeba s biologem či archeologem zasvěceně pohovořit o matematice či fyzice. Velmi rychle nabudete poznatek, že se prostě nedomluvíte. Co je důsledkem příliš úzké vědecké specializace, ukáži na následujícím příkladu. Na tomto příkladu můžete nejlépe sami posoudit, zda víme, co vlastně hledáme a zda rozumíme správně tomu, co nacházíme?
Atlara's Blog 