Duše miluje jednotu

predchádzajúci článok

John O’DonohueKniha keltské moudrosti

Když se rozhodnete učinit svou duši domovem, v němž jsou s láskou přijímány všechny skutečnosti tak, jak přicházejí, vaše vnitřní rozervanost se ztratí. Vaše opuštěná, zanedbávaná a negativní já splynou v nedílnou jednotu. Duše je moudrá a citlivá, ví, že kde je jednota, je i sounáležitost. Duše miluje jednotu. Co vy rozdělujete, vaše duše zase spojí. S přibývajícími zkušenostmi se vaše paměť plní směsicí rozmanitých vzpomínek. Duše je kněžkou paměti, vybírá, třídí a pořádávše uplynulé tváří v tvář přítomnosti. Tato liturgie vzpomínání, doslova nového členění (angl, re-membering), ve vás stále probíhá. Samota vám může nabídnout skutečné bohatství a nekonečnou kreativitu.

Samota přírody je především tichá. To krásně vyjadřuje stará irská moudrost: „Castar na daoine ar a chéile ach ní ˙castar na sléibhte ar a chéile“ – což znamená: „Hory se nesetkají nikdy, ale lidé se mohou vždycky sejít.“ Je zvláštní, že dvě hory stojí vedle sebe miliony let, a nemohou se k sobě ani trochu přiblížit. Mohou z nich však sestoupit do údolí dva lidé, kteří se navzájem neznají, setkat se a sdílet spolu své vnitřní světy. V takovém oddělení prožívá příroda svou samotu určitě nejsilněji.

 Oceán je pro lidské oko jednou z nejúchvatnějších podívaných. Na mořském břehu můžeme být svědky zázraku dokonalé plynulosti. Když prožíváme duševní zmatek, je uklidňující projít se po pobřeží a nechat do sebe vstoupit rytmus oceánu. Oceán rozmotá vaše vnitřní propletence. Všechna vlákna se uvolní a vrátí na své místo. Umělé rozpory se zmírňují, uvolňují a uzdravují. Avšak oceán sám sebe nevidí. Ani světlo, díky kterému vše vidíme, samo sebe nevidí, světlo je slepé. V Haydnově Stvoření světa završuje stvořitelské dílo právě slavnostní příchod muže a ženy.

Naše samota je jiná než samota přírody a světa zvířat. V lidské mysli existuje jakési zrcadlo, které uchovává vše, co se v něm odrazí. Lidská samota proto neznamená nutně totéž co osamělost. V hluboké samotě je přítomno silné napětí a mocné přitažlivé síly. Když se uchýlíte do samoty, prožíváte společenství se vším a se všemi. Když se horečnatě snažíte vyniknout ve vnějším světě a hledáte útočiště ve své společenské roli a svém image, ocitáte se ve vyhnanství. Když se tiše a trpělivě vracíte k sobě samému, nalézáte jednotu a sounáležitost. Věčnost a hloubku, jež se skrývají ve vaší samotě, nemůže vnímat nikdo jiný než vy sám. To je jedna ze skutečností, ze kterých je zřejmé, že k individualitě jistá samota patří. S věčností ve svém nitru se setkáte pouze tehdy, budete-li čelit a vzdorovat svému strachu. Nic nevyvolává pocit osamělosti víc než strach. K světu vašeho nitra nemá přístup nikdo jiný; jste jeho správcem a vstupní branou. Nikdo jiný nemůže tento svět vidět tak, jak jej vidíte vy.

Nikdo jiný nemůže vnitřně prožívat váš život tak, jak jej prožíváte vy. Je tedy zcela nemožné srovnávat dva různé lidi, protože každý z nich stojí na zcela rozdílné půdě. Když se srovnáváte s druhými lidmi, zvete si do svého vědomí nepřítele. Je to nebezpečné, protože takový host vám může ublížit. Jeden z nejtěžších úkolů, které stojí před člověkem usilujícím o hluboký vnitřní život, spočívá v tom najít svou osobní dynamiku, svůj jedinečný jazyk, své vlastní vnímání světa a ono místo ve svém nitru, kde prožíváte sounáležitost s ostatním světem. Máte-li svému životu zůstat věrní, je třeba, abyste se své vizi zcela oddali a stále se k ní vraceli.

Pokoušíte-li se pohlížet na sebe tak, jak vás vidí druzí, uvidíte jen zkreslený obraz; vaše vlastní vnitřní světlo a krása vyblednou, pohasnou a zmizí. Vaše představa o duševní kráse musí zůstat vaší soukromou záležitostí. Tajemství je sestrou posvátného. Se zánikem úcty k tajemství, který přinesla moderní doba, se z našeho života vytratil i smysl pro posvátné. Na naše soukromí má destruktivní vliv moderní informační technologie. To, co je v nás hluboké a skryté, musíme chránit. Proto se dnes objevuje takový hlad po jazyku duše. Duše je plachá. Hlad po jazyku duše ukazuje, že duše byla přinucena uchýlit se do ústraní. Pouze tam může žít ve svém vlastním rytmu a podle své vlastní povahy. Moderní svět, přesvědčený o své soběstačnosti, duši odmítl a vytlačil ji na okraj, kde nyní živoří.

Jedním ze způsobů, jak znovu navázat kontakt s hlubinami své duše, by mohl být respekt k její plachosti. Přestože být plachý nemusí být úplně snadné, člověk působící plaše je rozhodně přitažlivý. Nietzsche řekl, že jeden z nejlepších způsobů, jak někoho přimět, aby se o vás zajímal, je červenat se. Plachost je tajemná, vzácná a hluboká hodnota. Nemá nic společného se ztřeštěnou povrchností, která je typická pro většinu našich dnešních rozhovorů. Máme-li navázat spojení se svým vnitřním životem, neměli bychom se snažit rovnou se duše zmocnit nebo se s ní střetnout. Jinak řečeno, neonové vědomí velké části moderní psychologie a spirituality nám ke sblížení s naší duší nepomůže.

John O’DonohueKniha keltské moudrosti

nasledujúci článok –  Ke spiritualitě nevměšování

This entry was posted in Atla-Ra. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s