Ke spiritualitě nevměšování

predchádzajúci článok – Duše miluje jednotu

John O’Donohue – Kniha keltské moudrosti

Když žijete na venkově, naučíte se úctě k přírodě, zvláště pak k moudrosti temného podsvětí. Když na jaře sejete, semena padají do temnoty země. Země pak udělá svou práci. Zasahovat do jejího rytmu a zpochybňovat její temnou moudrost nikdy nepřinese nic dobrého. V úterý zasadíte brambory a máte z toho radost. Ve středu potkáte někoho, kdo vám řekne, že zasadíte-li brambory příliš hustě vedle sebe, nic se vám neurodí. Vykopete tedy brambory a zasadíte je dál od sebe. Příští pondělí se setkáte s odborníkem, který tvrdí, že právě tato odrůda brambor se musí zasadit hustě vedle sebe. Znovu je vykopete a zasadíte blíž k sobě. Pokud budete podobným způsobem pokračovat, nikdy vám na zahradě nic nevyroste. Dnešní lidé neustále prohrabávají hlínu svého srdce. Dostali jiný nápad, mají lepší plán, našli nový syndrom, který vysvětluje, proč jsou takoví, jací jsou.

Objevili starou vzpomínku, která otvírá novou ránu. Neúnavně ze svých srdcí odhrabávají hlínu, pouštějí se do toho znovu a znovu. V přírodě neuvidíte stromy, které by se vážně zabývaly terapií svého kořenového systému nebo analyzovaly překážky, které musejí překonat na své cestě k světlu. Každý strom roste najednou dvěma směry, dolů do tmy a nahoru ke světlu, a vytváří si přitom tolik větviček a kořínků, kolik jich potřebuje k vyjádření své nespoutané touhy.

Negativní introspekce duši škodí. Mnoho lidí uvázne v její pasti na dlouhá léta a je ironií, že jim to ani trochu nepomůže k tomu, aby se změnili. Je moudré dovolit duši, aby svou tajnou práci vykonávala na odvrácené straně vašeho života. Možná si dlouho nevšimnete žádného pohybu. Možná se vám dostane jen nepatrných náznaků vašeho vnitřního růstu. Měli bychom s nimi být spokojeni a radovat se z nich.

Hlubiny duše nelze prozkoumávat ve studeném světle sebeanalýzy. Vnitřní svět se neotvírá snadno a rychle. Analýza možná není správnou cestou k poznání naší vnitřní temnoty. Všichni máme skrytá zraně; měli bychom je ošetřovat a umožnit jim, aby se vyléčila. Hegel k tomu krásně říká: „Die Wunden des Geistes heilen, ohne dass Narben bleiben“ –

„Rány ducha se uzdravují a nezůstávají po nich jizvy.“

Každé vaše zranění lze vyléčit, k tomuto léčení však dochází na skryté, těžko dosažitelné, neanalyzované úrovni naší přirozenosti. Potřebujeme si uvědomit, kde jsme byli zraněni, a poté vyzvat temnou hlubinu své duše, aby tuto poraněnou tkáň vyléčila a obnovila naši vnitřní jednotu. Pokud ke svému zranění přistupujeme citlivě a laskavě, vyléčí se. Podstatný vliv na vaše uzdravení má naděje a její kreativní potenciál. Pokud své duši důvěřujete, budete obdařeni vším, co potřebujete. Život sám je veliká svátost, skrze kterou jsme zraňováni i léčeni. Žijeme-li jej plně, život nám bude věrný.

John O’Donohue – Kniha keltské moudrosti

nasledujúci článok –  Jedním z největších hříchů je nežít svůj život

This entry was posted in Atla-Ra. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s