Cestou ke Starým pověstem českým

„Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů“

Tereza Hýsková

Dalo by se říci, že Staré pověsti české jsou v současnosti nejživějším dílem Aloise Jiráska. Svědčí o tom nejen výstava, která právě probíhá v Národním muzeu, ale především neutuchající intenzita jejich vydávání v různých edicích s více či méně šetrnými zásahy. Jirásek však nebyl zdaleka prvním autorem, který tajemné příběhy starých Čechů čtenářům zprostředkoval. Následující referát se pokusí přiblížit alespoň některé zdroje jeho inspirace.

Libuše

Libuše a Přemysl

zdroj: http://www.ao-institut.sk

ilustrace:
Jana Olivová

Původním impulzem k sepsání Starých pověstí českých byl Jiráskův záměr obrátit svou pozornost ke čtenářskému okruhu mládeže a vytvořit pro ni soubor povídek z českých dějin. Poprvé byly Staré pověsti knižně vydány roku 1894 v nakladatelství Josefa R. Vilímka (v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající) (1), ale už v průběhu předcházejícího roku vycházely u téhož nakladatele v sešitech, jejichž konečný počet se vyšplhal na jedenáct.

Postupné vydávání Jiráskovi umožnilo při práci na konečné knižní verzi zohledňovat různé vnější podněty, pocházející mj. od Věnceslava Černého, který svými ilustracemi doplnil prvních dvacet vydání. Ilustrace vytvářel ještě podle rukopisu a na jeho popud doplnil Jirásek např. poznámku o ochraně Šemíkova hrobu občany Neumětel (2). K sepsání pověstí mohl Jiráska inspirovat Josef Václav Sládek nebo František Bartoš, kterému jsou pověsti dedikovány (3).

Jirásek v podstatě ustanovil historickou pověst jako samostatný žánr drobné prózy (do té doby byla spíše součástí větších útvarů), ale při výstavbě využíval různé známé žánrové typy – např. sentimentální vypravování (Bivoj a Kazi, Ctirad a Šárka), dobrodružné příběhy (O Horymírovi), heraldické pověsti (O Bruncvíkovi) aj. Objevují se i vyprávění s nadpřirozenými prvky (Faustův dům) a s psychologickými momenty (Mistr Hanuš a Staroměstský orloj), v závěrečné části pracuje s žánry proroctví a věštby (4). Jirásek v Pověstech vytvořil jakousi národní epopej (v komentářích k vydání v edici Česká knižnice se můžeme dočíst, že nabídnul „moderní variantu českého mýtu“)(5), pověsti jsou ale do jisté míry modifikovány. V čem tato modifikace spočívá, se pokusím naznačit ve druhé části práce, v níž na příkladech popíšu, jak Jirásek zacházel se svými kronikářskými prameny. Ve své době byl překvapivý i výběr pověstí – Jirásek vynechal některé známé české látky (např. pověst O Oldřichovi a Boženě nebo Břetislavovi a Jitce) a naproti tomu zařadil do svého souboru pověsti židovské, moravské (poměrně neznámé vypravování o Ječmínkovi) a slovenské. Jazyk Čechů a Slováků je v knize pokládán za jeden a je zde důležitou součástí národního uvědomění – často se výrazu jazyk používá zástupně za slovo národ nebo vlast.

Staré pověsti české otevírá stejně nazvaný oddíl bájných vyprávění z české prehistorie od příchodu Praotce Čecha až po smrt knížete Hostivíta. Do druhého oddílu s podtitulem Pověsti doby křesťanské je včleněn ještě soubor pověstí O staré Praze. Celek uzavírá oddíl Ze starobylých proroctví, ukončený vizí lepší budoucnosti pro národ. Zvláštní pozornosti při zpracování se dostalo době mytické, která svým způsobem soutěžila s rukopisy, ke kterým se na konci 19. století opět začala obracet zvýšená pozornost. Pověsti nejsou jen učleněny do skupin, ale i navzájem provázány a patrná je snaha o chronologické uspořádání. Období, kterým se nevěnuje podrobně, se Jirásek pokouší ve vyprávění překlenout alespoň stručným náznakem dalších událostí (například v závěru pověsti Durynk a Neklan).

V prvních vydáních je před autorem zdůrazněn titul Staré pověsti české a dodatek „vypravuje Alois Jirásek“ jej tak pasuje spíše do role vypravěče příběhů z dávných časů. Avšak autorská stylizace se vzdaluje lidovému vyprávění – nezastírá se umělecké převyprávění, často užívaným slohovým postupem je líčení, při četbě narazíme na velmi vzletně podané a patetické pasáže (zejména v úvodních a závěrečných částech jednotlivých oddílů). Jak podotýkají autoři komentáře, jazyk příběhů je archaičtější než bylo na konci 19. století obvyklé (6).

V komentáři jsou rovněž vyčerpávajícím způsobem shrnuty různorodé prameny Starých pověstí českých (7), z nichž je pro četné parafráze potřeba vyzdvihnout zejména Kroniku českou Václava Hájka z Libočan a Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka. Při popisu způsobu, jakým Jirásek své zdroje využíval a k čemu tím mířil, se zaměřím na dobu mytickou a ponechám tedy stranou Svátkovy pražské pověsti. Ke komparaci využiji vedle Hájka ještě kroniky Kosmovu a takřečeného Dalimila, s jejichž texty nakládal Jirásek volněji. Vývoj látky ukážu na konkrétním příkladů tří pověstí – O Čechovi, O Libuši a O Přemyslovi (8).

II.

Jako první zaznamenal staré pověsti Kosmas. S největší pravděpodobností si je sám nevymýšlel, ale vycházel z ústně tradovaných příběhů (9). Českou mytickou látku zpracoval s patrnými aluzemi a paralelami k antickému bájesloví (10). Ve Starých pověstech českých je tento prvek značně potlačen – Jirásek se držel čistě pohanského mýtu.

O Čechovi:

Kosmas se ve vypravování soustředí zejména na příchod prvních obyvatel, v němž uplatňuje biblický motiv – Čechové jsou vylíčeni jako národ vyvolený pro obývání určitého kusu země, ležícího z tehdejšího pohledu v Germánii. O Čechovi jako o osobě Kosmas nic bližšího neříká, ale už zde najdeme tvrzení, že právě podle něj byla země pojmenována. Autor další kroniky, dle zvyklosti označovaný jako Dalimil, specifikuje důvod příchodu Čechovy družiny – Čech přišel z Charvátské země „neboť se zde dopustil vraždy/zbaven domova byl navždy“. Dále se Dalimil shoduje s Kosmou – líčí soužití nových obyvatel země pod Řípem velmi idylicky, oba ale vytýkají Čechům nemravnost – „muž za oněch dob/každou noc měl jinou z rob./Bez manželství jak ten skot/obcovat jim bylo vhod“

Hájek se už v těchto nejstarších dobách uchyluje k přesné dataci (právě historické nepřesnosti byly jeho kronice často vyčítány, nepřijatelná byla již pro obrozenskou kritiku 18. století). Z Charvátska přichází spolu s Čechem i kníže Lech, o jejich motivaci však Hájek mlčí. Příběh zde nalezneme už ve verzi, kterou známe z Jiráskovy knihy, liší se však rozsahem. Hájek připisuje četné odbočení, popisuje například podrobněji Lechovu cestu do Polska, Jirásek se daleko více drží dějové linie, jejímž středem je vojvoda Čech. V jeho podání pověsti se objevuje výrazná idealizační tendence. Důraz je kladen na bezproblémové soužití Čechů při budování společného domova, jejich rovnost, demokratické zřízení, detailně se líčí způsob života – řemeslo, lov, bydlení i uctívání pohanských božstev:

„Volený starosta spravoval všechny v rodu i jeho majetek. Ve jménu rodu modlitby začínal i končil, oběti přinášel, hosti vítal, rozvaděné v rodu soudil a čeledi práci rozděloval. Každý měl svůj úkol, každý své dílo.“

Zatímco kronikáři o náboženství nejstarších Čechů svorně (a z pochopitelných důvodů) mlčí, Jirásek věnuje líčení pohanského ritu poměrně dlouhé pasáže. Idealizována je oproti starším verzím i postava Čecha, který není vrah, ale spolu s Lechem vyvádí svůj lid z Charvátské země zmítané nepokoji. Jiráskovo pojetí tak odpovídá nejen původnímu určení mládeži, ale i mýtu, který se snažil vytvořit pro podporu národního uvědomění.

O Libuši:

V pověsti o Libuši se Alois Jirásek inspiroval spíše Kosmovým a téměř totožným Hájkovým pojetím. Velmi podobné jsou si obě části legendy – ta o Libušině nepovedeném soudu i vyslání družiny pro Přemysla. Kosmas si přitom v několika věcech protiřečí – nejprve označuje Libuši za chytrou a ctnostnou, později zas za rozmařilou ženu, jíž chybí mužská autorita:

„Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc, jako při porodu.“

V jeho podání pak Libuše svým mužům přiznává, že její kůň cestu do Stadic „nejednou šlapal“, vypravěč však následně označuje Libušiny domnělé noční výlety za pomluvu:

„Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu však ať Žid Apella věří.“

 Zajímavé je, že už u Kosmy je celý spor o Libušino panování vyřešen velmi demokraticky – Libuše se vzdá svého postavení dobrovolně a nabídne poddaným mužům možnost, aby si sami zvolili svého vojvodu, oni nechají výběr na ní. Toto vyústění přebírá jak Hájek, tak Jirásek. Hájek, věrný svému stylu, je velmi konkrétní a do příběhu doplňuje různé vedlejší situace (objevuje se zde například moment, kdy Libuše ještě před soudem předpovídá, že si vezme za muže sedláka, který bude vládnout, a odmítá proto jiný nabízený sňatek). U Dalimila je těžiště příběhu v nacionálním vyznění, Libušino proroctví o budoucím manželu je založeno na Přemyslově českém původu. Potlačen je naopak motiv podezření, že by se kněžna znala s Přemyslem již dříve. Jirásek jej sice stranou neponechává, ale u vyslané družiny vyvolává údiv jen jistý krok Libušina koně. Samotná kněžna nezavdává k dohadům žádný důvod, není tak ničím porušen obraz moudré a spravedlivé panovnice, která se umí podvolit vůli svého lidu. Ani zde se neopomíjí pohanské obřady – důležitým prvkem je Libušino rozjímání u Perunovy modly. Zajímavým momentem této báje je její dějiště. Podle Jiráska se totiž Libušin soud odehrává na Vyšehradě, zatímco ve verzích kronikářů zakládá Vyšehrad až Přemysl po Libušině smrti. Na Vyšehrad byl děj pověsti ale umístěn v Rukopisu zelenohorském, což podporuje domněnku, že Jirásek čerpal inspiraci i v rukopisech, ač se k ní otevřeně nepřiznával (11).

O Přemyslovi:

Už v Kosmově kronice se objevují některé symbolické výjevy, které Jirásek přebírá. Prvním z nich je obraz, kdy Přemysl zaráží do země proutek, na kterém okamžitě vyraší tři odnože i s listy a ořechy. Dvě však záhy uschnou a jen jedna vyroste na znamení toho, že z Přemyslova pokolení se zrodí mnoho pánů, ale vždy bude panovat jen jeden. U Kosmy nalezneme i motiv lýkových střevíců, jež bere Přemysl s sebou, aby jeho potomci nezapomněli, odkud vyšli. Kosmovo vypravování končí přivedením Přemysla na hrad a jeho setkáním s Libuší: „… podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi.“ Závěrem je ještě zmíněno, že Přemysl s Libuší dali Čechům zákony. Další motiv, který Jirásek přebírá se objevuje u Dalimila – kdyby poslové přijeli později a Přemysl by stihl doorat brázdu, měl by se národ lépe. V této variantě už Přemysl nesvačí na ubruse, ale na radlici, tedy na železe na znamení toho, že bude vládnout železnou rukou, když se zemanům nelíbila ženská vláda Libušina. Dalimil končí vyprávění o Přemyslovi stejně jako Kosmas:

„sotva oráč u bran stojí/Libuše už svatbu strojí/páni knížetem ho volí/snášejí mu hory doly./Přemysl byl člověk znalý/s kněžnou lidu zákon dali.“

Hájek už potom do pověsti nevnáší po obsahové stránce nic nového. Jirásek končí pověst dynamickým obrazem veselí na hradě, zdůrazňuje při tom, že se vedle dosazení Přemysla na knížecí stolec slaví Libušina a Přemyslova svatba. Opět v souladu s původním určením mládeži je Jiráskova (ale i Hájkova) kněžna ctnostnější než v předchozích kronikářských podáních.

Celkově se Jirásek nejvíce přibližuje právě kronice Václava Hájka z Libočan a to zejména stylem vypravování. Jirásek sám nijak nezastíral, že Hájek byl jeho hlavním pramenem jak v oddílu bájných vyprávění, tak v pověstech z doby křesťanské. Jak jsem se ale snažila naznačit výše, Jirásek pečlivě vybíral i motivy ze starších verzí pověstí a sestavil z nich mozaiku svých vypravování tak, aby co nejlépe odpovídala jeho (a dobovému) ideálu češství, podporovala vlastenectví a nepostrádala výchovné tendence.

Poznámky

1. Staré pověsti české / vypravuje Alois Jirásek ; s 97 illustracemi Věnceslava Černého. Praha, Josef R. Vilímek 1894, 348 s.

2. Jirásek, 2001, s. 73.

3. Více viz Janáčková, Komárek, 2001, s. 339.

4. Srov. Janáčková, J., Komárek K., 2001, s. 361-362.

5. Tamtéž, s. 347.

6. Tamtéž, s. 366.

7. Tamtéž, s. 347-361.

8. Své poznatky a ukázky čerpám z vydání uvedených v seznamu pramenů za tímto článkem. U Kroniky tak řečeného Dalimila cituji přebásnění Hany Vrbové z daného vydání.

9. Kosmas svůj pramen označuje jako „bájivá podání starců“ (srov. Dějiny české literatury I., 1959, s. 76.).

10. Více viz Sadílek, 1997.

11. Srov. Janáčková, Komárek, 2001, s 354-355.

Literatura:

Dějiny české literatury I. Praha. Nakladatelství ČSAV 1959, 531 s.

Janáčková, J., Komárek, K. Komentář in Jirásek, A. Staré pověsti české. Praha, NLN 2001, s. 339-379.

Sadílek, J. Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů : Antické a biblické motivy. Praha, Petrklíč 1997, 158 s.

Prameny:

Hájek z Libočan, V. Kronika česká. Praha, Odeon 1981, 736 s.

Jirásek, A. Staré pověsti české. Praha, Josef R. Vilímek 1894, 348 s.

Jirásek, A. Staré pověsti české. Praha, NLN 2001, 379 s.

Kosmova kronika česká. Praha, Paseka 2005, 301 s.

Kronika tak řečeného Dalimila. Praha, Paseka 2005, 259 s.

Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Praha, Neklan 1997, 90 s.

Svátek, J. Pražské pověsti a legendy. Praha, Paseka 2002, 204 s.

Tereza Hýsková

Pohřeb praotce Čecha

Smrt praotce Čecha

zdroj: http://www.ao-institut.sk

http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2938

Krok a jeho tři dcery, Kazi, Teta a Libuše.

Krok a jeho tři dcery, Kazi, Teta a Libuše.

Libušin soud a nesouhlas mužů: "Běda mužům, kterým žena vládne."

Libušin soud a nesouhlas mužů: “Běda mužům, kterým žena vládne.”

Praotec Čech ukazuje z hory Říp svému lidu novou vlast.

Praotec Čech ukazuje z hory Říp svému lidu novou vlast.

Libuše a Přemysl

Libuše a Přemysl

Přemysl Oráč je povolán, aby se stal knížetem Čech

Přemysl Oráč je povolán, aby se stal knížetem Čech

Libuše_1

Libuše věští slávu Prahy: “Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.”

Libušin kůň vede poselsvo za Přemyslem Oráčem

Libušin kůň vede poselsvo za Přemyslem Oráčem

Libuše vítá Přemysla.

Libuše vítá Přemysla.

Poslové u Přemysla Oráče.

Poslové u Přemysla Oráče.

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s