Paul Brunton – Hledání Nadjá

TAJEMSTVÍ ČLOVĚKA

Paul Brunton – Hledání Nadjá

„PŘEJI SI, ABYSTE SI ZA SVŮJ KONEČNÝ CÍL ZVOLILI NEJVYŠŠÍ PRAVDU, NEBOŤ JEDINĚ TÁ VYTRVÁ, AŽ VŠECHNA NÁBOŽENSTVÍ, OKULTISMUS ATD. PADNOU.”

PAUL BRUNTON

První – a lze říci, že po dosti dlouhou dobu nejmocnější – myšlenka, která převládá ve vědomí nemluvněte, je vědomí vlastního já. Poslední myšlenka, která při smrti odchází s duchem ze svého obydlí – mozku je rovněž myšlenka já. Během let, která plynou mezi těmito dvěma body, zrození a smrtí – let, která tvoří onen složitý obraz obyčejných událostí, nepředvídaných veseloher, občasných tragedií, krátkého svitu slunce a vlekoucích se stínů, toho všeho, co nazýváme životem – je hlavním a nejdůležitějším zájmem většiny lidských bytostí zaměstnávat se tímtéž já.

PAUL BRUNTON pb_in_vevey3

Může se to zdát podivné, ale toto já je zahaleno tajemstvím, jeho původ je neznámý – člověk sám sebe zná méně než cokoliv jiného ve světě. Člověk si ale není vědom této nevědomosti; uvědomí si ji teprve tehdy, když začne být zvědavý na svůj pocit totožnosti a začne o sobě přemýšlet. Pak se sám sobě stane hlavní a největší záhadou, záhadou větší než je Sfinga, a tím největším problémem pro něho bude zase on sám. Kdykoliv najde potřebnou odvahu, aby kladl životu otázku a kladl ji neustále, otázku, jak si vyložit své lidské zkušenosti bez předem přijatých názorů, bude udiven svou neschopností pochopit Pravdu – plnou pravdu o svém vztahu jako jednotlivce k nesmírné Životní Síle, ve které vše žije, pohybuje se a existuje, a jejíž je on sám pouze jedním z jejích projevů.

I když jsme stále ještě slabými loudaly v nesmírné a tiché kosmické evoluci, nesmíme zapomínat, že vesmír dosahuje svého nejvyššího viditelného projevu v lidském rodu, který svým souhrnným charakterem ztělesňuje většinu prvků a principů, jež nacházíme v jednodušších projevech. A tak můžeme doufat, že při úspěšné analýze člověka nalezneme první klíč k pochopení samotného vesmíru. Vskutku, ve
všeobecném pojetí světa dnešní vědy objektivní vesmír rychle ustupuje, stává se řadou symbolů, které Příroda předkládá lidskému vědomí. Zákon relativity dokazuje, že hmota a čas jsou takovými nejasnými odvozenými pojmy, a kvantová teorie nás natolik vzdaluje od starého a nemoderního materialistického vysvětlování hmoty, že bystrý vědec musí dříve či později pochopit, že hranice vědeckého zkoumání nelze překročit, dokud nebudou překročeny současné hranice lidského vědomí.

Dean Inge kdesi napsal, že „z astronomického hlediska jsme pouhými tvory jednoho dne”. Jedním ze smutných výsledků jak vědeckého, tak filozofického bádání je, že si hluboce uvědomujeme pomíjející povahu tohoto množství tvarů, jež tvoří vesmír. Jsme nuceni přemýšlet o faktu smrtelnosti a někdy býváme zděšeni představou o marnosti veškerého lidského snažení. Ze snahy člověka pochopit své pravé já vznikla všechna náboženství, velká i malá, mnoho filozofických soustav a několik oborů vědy, stejně jako ony tajemné a nyní zaniklé nauky a rituální cesty, po nichž se kráčelo tajně a které vedly do starověkých chrámů mystérií.

Avšak navzdory všem těmto historickým snahám existuje jen mizivý počet lidí, kteří mohou poctivě prohlásit, že jim jejich chápání a ovládání života dostačuje, počet skutečně tak malý, že většina z nás prchá sama před sebou a mrzutě přijímá úpadkový názor, že tajemství života nebylo nikdy určeno k tomu, aby bylo člověkem vyřešeno. Přijímáme jeho nepochopitelnost a podrobujeme se myšlence, že nikdy nemůžeme zcela překročit svou duchovní nevědomost a lidskou slabost. Takový je věčný zmatek lidské mysli, když uvažuje o sobě samé. Nicméně, tento postoj rezignace, tato nesmělá bázeň vyzvat život, aby vydal své vzpírající se tajemství, postoj, jenž někdy nešťastně degeneruje v lenivost a netečnost k duchovnímu aspektu života, určitě není hoden člověka, který je dnes zdánlivě nejinteligentnějším a nejmocnějším ze všech tvorů.

Vědomosti normálního člověka o jeho vlastním já jsou více méně omezeny na běžnou představu, že jeho tělo, složené ze svalů, krve a kostí, je celistvým organismem. Někde v horní části tohoto organismu, to jest, v hlavě, je šedá a bílá látka zvaná mozek, v jejíž spletitých závitech se tvoří pochod nazývaný myšlení a ten vytváří dojmy, představy a argumenty. Kromě toho také ví, že v tomto těle občas vznikají rozmanité city, jako je duchovní touha, sex, láska, nenávist, žárlivost, strach atd., a ty ho vybízejí k případným činům na hmotné úrovni, podle toho, který z těchto citů převládá nad ostatními. Pro průměrného člověka toto vše vytváří jeho „osobnost”, jeho ,já”. Uvědomuje si v sobě něco jiného a tento omezený pojem považuje za dostatečný pro všechny situace svého každodenního života. A opravdu, jestliže člověk nezačne o této záležitosti uvažovat, může projít celým svým životem a shledat, že tento jeho pojem je dostačující.

Ale uvažujte na okamžik o tom, že člověk není nic jiného než tato tělesná schránka a pak se snažte pochopit důsledky takovéhoto názoru.

Zde je tvor, složený z nejrůznějších fyzických látek a chemických prvků v různém poměru, pevně držených pohromadě v koženém obalu, a přitom tyto nehybné a zdánlivě neinteligentní látky – jakými jsou uhlík, dusík, fosfor aj.- které nacházíme v člověku takto spojeny, projevují jakýsi živoucí princip, jakousi podivnou životnost a schopnost inteligentního záměrného myšlení a sebevědomého jednání. Což to není neobyčejné mystérium?

Rozřešil je snad některý vědec? Odpověď zní: Žádný! Proč? Protože žádný vědec nikde na světě až dosud nebyl schopen spojit tyto základní tvořivé prvky lidského těla do homogenního tvora vlastní výroby, který by žil, pohyboval se, hovořil a jednal jako člověk. Naproti tomu mnoho vědců pronáší své názory, sestavuje složité a důmyslné systémy a teorie, většinou na materialistickém základu, které tvrdí, že vysvětlují člověka. Ale zkouškou každé toerie musí nakonec být laboratorní pokus nebo zkušenost samotného života. Až některý z těchto vědců dokáže stvořit člověka chemickým postupem, pak svou teorii prokáže – ale ne dříve! Věda, která toho tolik ví o různých věcech, stále ještě pokulhává a opožďuje se v chápání neviditelné životní síly, která se projevuje v lidském rodu; ale věda kráčí směrem k pravdě, a proto můžeme být optimističtí.

zdroj

This entry was posted in Philosophy of Life. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s