Velebení Triglava

Z Velesovej knihy

„Nuž, začněte, zaprvé, – skloňte hlavu před Triglavem!“ – takto jsme začínali, velice Jej velebili, Svaroga – praotce bohů, který nás očekává, opěvovali.
Svarog – nejvyšší Bůh Božího Rodu a celého Rodu – věčně tryskající pramen, který v létě vytéká ze džbánu, v zimě nezamrzá, napájí tou vodou žíznivé!
„Pili jsme i my, dokud se náš čas nenaplnil, dokud jsme se sami k němu neodebrali, k rajským blahoslaveným luhům!
A Hromovládci – Bohu Perunovi, Bohu bitev a zápasů jsme říkali: „Ty, kdož oživuješ, co se zjevilo na svět, nepřestávej otáčet Koly!
„Ty, kdož vedls’ nás cestou pravdy k bitvě a tryzně převeliké!“
„Ó, vy, kdož padli jste v boji, vy, kteří jste kráčeli, žijte věčným životem v Perunově vojsku!“
I oslavovali jsme Svantovíta. On jest bohem Pravi i Javi! Opěvujeme Ho v písních, vždyť Svantovít – to je Svět. Spatřili jsme skrze Něj širý Svět.
Pohleďte, jak povznáší Jav, a chrání nás před Naví! My Mu pějeme chválu!
Jásali jsme – Jeho jsme velebili, vzývali jsme našeho Boha, neb onen Bůh nosil Zemi se Sluncem, a držel hvězdy, a upevňoval světlo.
Opěvujte velikého Svantovíta: „Sláva našemu Bohu!“I naplňte svá srdce žalem, abyste se mohli zříci zlých skutků, které činíme, a dosáhli tak dobra. Nechť obejmou se dítka Boží!
A rcete: „Vše, cokoli bylo stvořeno, není s to rozervaná mysl obsáhnout!“
Musíte to pocítit, neb jen toho jste schopni, neb se tu skrývá veliké tajemství: kterak Svarog a Perun – jsou zároveň i Svantovítem.
Ti dva obestírají nebe, střetá se tu Černobog s Bělobogem, kteří podpírají Svargu, aby tento Boží Svět nebyl svržen.
Za těmito dvěma – Chors a Veles, Stribog. Dále – Vyšen, Lela, Letenica.
Dále Radegast, Koleda a Kryšeň, každý – bezmála Svrchovaný vládce.
Dalšími v pořadí jsou Siva, Jar a Dažbog. A hle Bělojar, Lado, rovněž Kupala, a Senič, a Zitnič, a Venič, a Zernič, Ovsenič, a Prosič, a Studič, a Ledič, a Lutič.
Za Nimi následují – Ptičič, Zverinič a Milič a Doždič, a Plodič, a Jagodinič, a Pčelič, Nerestič, a Klenič. Ozernič, a Vetryč, Solomič, a Gribič, a Lovič, Besidič, a Sněžic, a Stranic, a Svjatič, a Řadič, Svijetič, Korovič, a Krásíc, a Travič, a Steblič.
Za nimi jsouť – Rodič, Maslenič, a Živič, a Vedič, a Listvič, a Cvetič, a Vodič, a Zvezdič, a Gromič, a Semič, a Lipič, a Rybič, Berezič, Zelenič, a Goryč, a Straclič, a Spasič, a Listopadič, a Myslič, a Gostič, a Ratič, a Strynič, a Čurič-Rodič,
a zde je Semargl-Ogněbog – Je čistý i zuřivý, rychle zrozený. To jsouť – Triglavové vespolek.
A hle, přicházíš ty, již beze stopy smutku, a dveřník ihned Otevírá bránu a přivádí tě sem dovnitř – do tohoto překrásného Irije. Teče tu řeka Ra, ta, která předěluje nebeskou Svargu a Jav.
A Čislobog tu odpočítává naše dny. Udává své číslo Bohům, má-li být Svarogův Den, má-li být Noc, a odtíná Jav od Navi. Neboť On sám je jsoucí. On sám je v Božím Dnu. V noci však nepřebývá nikdo, jen náš Bůh Did-Dub-Snop.
Sláva Perunovi – Bohu ohnivých kadeří! To on posílá střely do nepřátel, a věrné vede po cestě. Právě on je ctí a soudem vojínů, je spravedlivý – zlatorouný, milosrdný!
Když zemřeš, odebereš se na Svarogovy lučiny, i uslyšíš Perunicino slovo: „To není nikdo jiný – než sám ruský vojín, žádný Varjag nebo Řek, pochází ze slavného slovanského rodu, přišel sem, aby opěvoval vaši Matku, Naši Matku Sva, – na Tvé luhy, ó, veliký Svarogu!“
Nato promluví nebeský Svarog: „Vykroč můj synu, do té věčné krásy! Tam uvidíš děda i bábu. O, jak se zaradují, jak se potěší, když tě znenadání spatří! Do dnešního dne prolévali slzy, a teď se mohou nechat unášet radostí nad tvým věčným životem až do konce věků!
O takové kráse jste ještě neslyšeli. Jelikož jste však v Jasuňově vojsku, nejste vůbec takoví jak Řekové. Dostává se vám jiné slávy. Došli jste až k našemu Iriji, zde jste spatřili přenádherné květy, a stromy, a také louky.
Musíte tu vázat snopy, v potu tváře chystat tato pole ke žním, a plíti ječmen, a sklízet pšenici do sýpek nebeského Svaroga. Neb to je jinší bohatství!
Na zemi jste všichni přebývali v prachu, a v chorobách, a strázních, teď však již nastanou pokojné dny.
Stáli jsme na svém místě a bili se s nepřáteli nelítostně, a když jsme se slávou padli, pak přišli jsme sem, stejně jako jiní.
A hle, Matka Sva tluče křídly o své boky, celá jak v ohnivé světelné záři. A každé její pírko je překrásné: rudé, modré, rezavě hnědé, žluté, i stříbrné, zlaté a bílé.
A září stejně, jak Slunce-car, létá si po sluneční

***

Vysvetlivky a poznámky:

***

Velesova kniha hned na svém začátku vyzývá, abychom se sklonili před Triglavem. Triglav představuje Svaroga, Peruna a Svantovíta vjednom.

Svarog je Pán Nebes, Předek bohů (ind. svarga – nebe, ráj). Nejmilostivější a zároveň hrozivý Bůh Svarog očekává lidi v nebeském Ráji, zvaném Irij neboli Svarga či Jasuň, jak Irij nazývá Velesova kniha. Svarog je nejstarším bohem Božího rodu, je „zřídlem“ celého rodu. Následuje bližší vysvětlení.

Slované nazývají slovem „rod“ celý vesmír, který do sebe zahrnuje všechny bohy – jak nebeské, tak i pekelné. Rod vystupuje ve dvou hypostazích: jako bůh vesmíru a jako domácí bůh-předek, zakladatel rodu, a v těchto hypostazích je zmiňován rovněž ve Velesově knize. Rod je otcem i matkou všech bohů, je to v podstatě samotný vesmír.
Svarog je stejně jako rod nebeským pramenem, který „vytéká z hliněného džbánu“, nebeského pramene života. Svarog je mužská hypostaze rodu, je Tvastyrem (Rod II., 2:6), v hinduismu Tvaštar, neboli stvořitelem našeho světa (On „dal dohromady“ neboli stvořil náš svět). Svarog je nebeský kovář, od jeho úderů na kovadlinu se rozlétají jiskry-blesky. Podobně Slované ať již s kladivem nebo mečem v ruce vidí Peruna.

Perun je bůh bouře a války. Hromovládce. Oživuje stvořené, vdechuje život všemu, co existuje. Volání k Perunovi „aby nepřestával otáčet Kolem“ znamená, aby nepřestal bdít nad řádem světa nad východem a západem zlatého slunečního kotouče, nad otáčením nebeského Kola. Perun je hrozivý bůh, avšak vystupuje ve Velesově knize zároveň jako bůh milosrdný a neskonale spravedlivý. Perun je milostivý vůči těm, kteří ho uctívají a hrozivý pro nepřátele Rusi. Dochovalo se nemálo zprávo Perunovi. „Pověsť vremennych let“ vypráví o Perunově kultu takto: „Začal Vladimír v Kyjevě vládnout jako jediný kníže. I postavil na chlumu vně dvorce věžního a sice Peruna dřevěného s hlavou stříbrnou a zlatým vousem…“ Na Peruna přísahali ruští „družiníci“. V letech 907 – 91l (po výpravě knížete Olega na Cařihrad-Konstantinopol) byla mezi Rusí a Byzancí podepsána mírová smlouva:

„Císař Leon spolu s Alexandrem uzavřeli s Olegem mír…. ti samotní políbivše kříž, vedli Olega i jeho muže k přísaze a podle ruského zákona přísahali svou zbraní a při Perunovi, při svém bohu, a Velesovi, dobytčím bohu… zpečetili mír.“

Poslední smlouva před konečným přijetím křesťanství, kterou Rus uzavřela roku 971, byla rovněž stvrzena přísahou ruskými bohy:

„Pakliže tyto (podmínky) dříve dojednané nesplníme… vždyť máme přísahu od Boha, v nějž věříme, a od Peruna… pak vlastními zbraněmi budeme rozsekání…“

Odkazy na Peruna nalezneme v mnoha církevních poučeních proti pohanství z IX. až XII. století, jako např. v poučení ,,Slovo ob idolech“ (Slovo o modlách), „Slovo Christolubca“ (Slovo toho, kdo uctívá Krista), „Slovo Ioanna Zlatousta“ (Slovo Jana Zlatoústého).

Perun hromovládce je znám pod jménem Perkunas rovněž Litevcům a Lotyšům. V pohádkách pobaltských národů často vystupuje jako Perkunasův nepřítel Velňas (Velinas), prchající před hrozivým hromovládcem. Perun nebyl vždy zobrazován pouze s jednou hlavou. Pobaltští Slované, jak dokládá Saxo Grammatikus, se klaněli pětihlavé modle nazývané Porenucij-Perun. Čtvero tváří měl na ramenou a jednu na hrudi.

Perunovy pohanské chrámy se obvykle budovaly na kopcích, kde mu byly přinášeny oběti. V letopisu z roku 944 stojí tento zápis:

„A k ránu sezval Igor síly (řecké) a přišel na chlum, kde stojí Perun, složil zde své zbraně, a štíty, a zlato…“

Pohanský chrám s velkolepou Perunovou sochou stál v Kyjevě a rovněž v Novgorodu. Vzpomínka na.. novgorodskou Perunovu svatyni se udržela až do 17. století. V roce 1654 si cestovatel Adam Olearius zapsal:

„Obyvatelé Novgorodští, když ještě byli pohany, měli modlu, které říkali Perun, neboli bůh ohně, neboť Rusové říkali ohni Perun. A na tom místě, kde byla postavena tato jejich modla, stojí klášter, který si zachoval jméno modly a byl nazván Perunovým klášterem. Toto božstvo mělo podobu člověka s křemenem v ruce, který připomínal střelu blesku nebo paprsek. Na znamení uctívání tohoto božstva udržovali ve dne v noci hořící, nikdy neuhasínající oheň rozdělávaný z dubového dříví, a jestliže služebník dopustil, aby oheň zhasl, stihl ho trest smrti.“

Keltové říkali bohu bouřky obdobně – (P)erkunia. Indickému bohu Indrovi se přezdívá Paljanya, což je rovněž obdoba jména boha Peruna. Všimněme si, že v Rigvedě nalezneme rovněž zmínku o bohu jménem Parajanya (Parjanya), což je bůh bouřkového mraku, který není totožný s Indrou, avšak je s ním neustále spoojen.

Svantovít – je bůh nebes a světla západních Slovanů. Čtyřhlavá modla Svantovíta (Sventovíta) stála v hlavní svatyni pobaltských Slovanů, v Arkoně, na ostrově Rujána. Soudě podle Velesovy knihy, Svantovíta uctívali nejen na západních slovanských územích, nýbrž i v severním Rusku, v Novgorodě. Tato víra byla do Novgorodu přenesena přesídlenci ze západních zemí – Vagry, Obodrity, Raňany. Staří Slované věřili v jediného nebeského boha, svrchovaného vládce, kterého nazývali nejrůznějšími jmény: Svarog, Perun, Svantovít, a konečně také Triglav, neboli Trojice. To znamená, že

Svarog je bůh otec,
Perun syn,
Svantovít svatý duch. Tvoří tak předkřesťanskou trojici.

Velesova kniha hovoří o „velikém tajemství“ trojjedinosti Peruna, Svaroga a Svantovíta. Ostatní bohové se podřizují svrchovanému vládci Triglavovi. Existují rovněž historická svědectví o tom, že staří Slované uctívali Triglava. Triglavův kult byl znám pomořanským Slovanům. V životopise sv. Ottona Bambergského se vypráví, že v prvních městech Pomořanska, ve Štětíně a Wolině, byly hlavní chrámy zasvěceny právě Triglavovi. Štětínští kněží hlásali, že Triglav je jejich nejvyšší bůh a že je vůči lidskému rodu blahosklonný.

Veles je bůh stád a bohatství, bůh moudrosti; ve své chtonické hypostazi je průvodcem do záhrobí. Ve Velesově knize rovněž vypouští na nebesa sluneční oře (Kryň 4:1). V dávné minulosti byl Veles bohem Slunce a Chorsovým bratrem. Nyní je Veles slunečním, měsíčním a hvězdným bohem zároveň. O Velesovi byla zmínka ve smlouvě mezi Rusy a Byzantinci jako o „dobytčím bohu“. V Kyjevě stála jeho modla v Podole v přístavištích řeky Počajny. Veles je bůh moudrosti, poezie. Pěvci a básníci se mu klanějí, považují se za Velesovy vnuky. Velesovým vnukem je nazýván ve Slově o pluku Igorově epický pěvec Bojan.

Chors je bůh slunce, nebeského tělesa. Bůh Slunce a slunečního disku Chors byl uctíván od dob praslovansko-iránské jednoty, ba dokonce dříve: slovo Chors je blízké k árijskému (íránskému) slovu „horsed“ – slunce. Chors patřil do Vladimírova pantheonu, což svědčí o síle Chorsova kultu v té době. Byla o něm rovněž zmínka ve Slově o pluku Igorově, kde se vypráví o tom, jak se kníže Vseslav proměňuje v noci ve vlka, a „křižuje cestu velikému Chersovi“. Neboli přetínal dráhu Slunci, jel na sever.

Stribog je bůh větrů. Ve Slově o pluku Igorově jsou větry nazývány Stribogovými vnuky a ve Velesově knize (Rod I., 2:7) se říká, že Stribog řádí po zemi v podobě větrů.

Cernobog a Bělobog jsou dvě vzájemně bojující božstva. O Bělobogovi nalezneme zmínku ve staročeském slovníku „Mater Verborum“. Černobogu se klaněli pobaltští Slované. Učení o zápase těchto bohů, o zápase sil Javi a Navi, to je pradávné dialektické učení, podobné staroindickým učením o různých stranách a hybných silách bytí, o „gunách“ – sattva, rajas a tamas, nebo čínskému dialektickému učení Jin a Jang.

Vyšeň je Nebeský vládce Slovanů. V Indii mu říkají Višnu, v bulharských Rodopských horách Višna. Jméno Vyšeň lze chápat rovněž jako pojmenování Dažboga-Roda s významem – Nejvyšší.

Lela je dcerou Lady. Je nazývána dcerou Bohyně manželství Lady v díle „Pověsť vremennych let“, figuruje i v Czenstochowském rukopisu Jana z Michoczina z roku 1423. Neméně důležitá jsou i jazyková svědectví, kdy ruské «лелеять», «лелекать» znamená milovat; «лелека» je dítě atd. Lela je staroslovanská bohyně lásky.

Letenica je podle staročeského slovníku „Mater Verborum“ Perunovou manželkou a matkou Devany: „Devana-Letnicina i Perunova dci“.

Radegast, Kryšeň, Kolada – názvy svátků a jména bohů – ochránců těchto svátků. Každý z nich je svrchovaným vládcem, úplnou expanzí Vyšně.

Kryšeň – je jméno boha Krišny (jeho první sestoupení na zem), úplné expanze Vyšně.

Koleda je podle legend Rodopských hor, které sesbíral I.Verkovič, synem boha Višny a Zlaty Majky, a podle rekonstruovaných písní z „Hvězdné Koledovy knihy“ – synem Vyšně-Dažboga a Zlatogorky.

Siva – srovnej s indickým slovem siva (blahý, blažený, dobrý). V hinduismu mu odpovídá Šiva, jedno božstvo z trojice Trimurti. Ve „Védě Slovanů“ je bohem-nepřítelem Gurgie (Jarily). Trestá zemědělce, kteří mu nepřinášejí oběti.

Jar – Jarilo, bůh slunce, jara, probouzející se přírody a zároveň bůh-bojovník. Význam boha Jarily jako boha zemědělství stoupl v Kyjevské Rusi v důsledku boje s novgorodským (a roxolaňským) Velesovým kultem. Jarilo je v „Hvězdné Koledově knize“ synem Velese, syna Slunce. Jako „prudká-zuřivá-jará“ (rusky „jaraja“) hypostaze Velese, je Jarilo – Bůh bořitel, Bůh války. To je dotvrzováno rovněž historickými fakty o Jarilově kultu. Například pobaltští Slované měli podle svědectví cestovatelů raného středověku ve městech Volegoše a Gavolane chrámy, zasvěcené Jarovitovi-Jarilovi. Ve volegošinském chrámu visel Jarovítův štít obrovských rozměrů a mistrné práce, který byl pokryt zlatými plátky. Ve válečných dobách jej snímali se stěny chrámu a nesli před vojskem. On je zároveň jarní hypostazí Velese, proto je Jarilo bůh jara, jarního kvetení, lásky, slunečnosti.

Dažbog – sluneční bůh, slovanský Apollón. Slované se považovali za potomky cara-Slunce – Dažboga. Tak o sobě Rusiči hovoří jak ve Velesově knize, tak i ve Slově o puku Igorově. Obraťme pozornost k Ipatjevskému letopisu z roku 1114 (který pochází z textu slovanských překladů Kroniky Jana Malaly), kde se o Dažbogovi říká toto:

„Jeho (Svarogův) syn, jménem Slunce, říkají mu Dažbog… Vládce Slunce, syn Svarogův, jenž jest Dažbogem, je muž silný“, „jím počínaje začali lidé odváděti daně císařům.“

Semargl – je ve Velesově knize bohem ohně. Existuje staroruské slovo „Smaga“, které znamená plamen. Je příbuzné s íránským Simurgu, tento pták se podobá ohnivému ptáku Matarišvanu (ptáku-ohniváku).

Cislobog – je bůh času.

Did-Dub-Snop – to je Triglav: Did – Svarog, Dub – Perun, Snop – Veles. Všimněme si, že v tomto Triglavu je Svantovít nahrazen Velesem. Před přesídlením západních Slovanů na novgorodská území nebyl součástí Triglava Svantovít, nýbrž Veles.

——————————————————————–

¹ – pohybuje se po slunečnímu kolu, po sluneční dráze, neboli po sluneční ekliptice (zdánlivá roční dráha Slunce mezi hvězdami).

² – zde je rovněž i krásou Rodu Sedeho (Sedoj, Mudryj, Svatoj). Neboli tato slova mají rovněž smysl: vyzařuje svatou krásu, pocházející od Rodu Božího, neboť „sedm“ – je svaté „sedyjevo“ číslo