Velebení Triglava

Z  Velesovej knihy

 

1. „Nuž, začněte, zaprvé, – skloňte hlavu před Triglavem!“ – takto jsme začínali, velice Jej velebili, Svaroga – praotce bohů, který nás očekává, opěvovali.
2. Svarog –  nejvyšší Bůh Božího Rodu a celého Rodu – věčně tryskající pramen, který v létě vytéká ze džbánu, v zimě nezamrzá, napájí tou vodou žíznivé!
3. „Pili jsme i my, dokud se náš čas nenaplnil, dokud jsme se sami k němu neodebrali, k rajským blahoslaveným luhům!
4. A Hromovládci –  Bohu Perunovi, Bohu bitev a zápasů jsme říkali: „Ty, kdož oživuješ, co se zjevilo na svět, nepřestávej otáčet Koly!
5. „Ty, kdož vedls’ nás cestou pravdy k bitvě a tryzně převeliké!“
6. „Ó, vy, kdož padli jste v boji, vy, kteří jste kráčeli, žijte věčným životem v Perunově vojsku!“
7. I oslavovali jsme Svantovíta. On jest bohem Pravi i Javi! Opěvujeme Ho v písních, vždyť Svantovít – to je Svět. Spatřili jsme skrze Něj širý Svět.
8. Pohleďte, jak povznáší Jav, a chrání nás před Naví! My Mu pějeme chválu!
9. Jásali jsme –  Jeho jsme velebili, vzývali jsme našeho Boha, neb onen Bůh nosil Zemi se Sluncem, a držel hvězdy, a upevňoval světlo.
10. Opěvujte velikého Svantovíta: „Sláva našemu Bohu!“I naplňte svá srdce žalem, abyste se mohli zříci zlých skutků, které činíme, a dosáhli tak dobra. Nechť obejmou se dítka Boží!
11. A rcete:  „Vše, cokoli bylo stvořeno, není s to rozervaná mysl obsáhnout!“
12. Musíte to pocítit, neb jen toho jste schopni, neb se tu skrývá veliké tajemství: kterak Svarog a Perun – jsou zároveň i Svantovítem.
13. Ti dva obestírají nebe, střetá se tu Černobog s Bělobogem, kteří podpírají Svargu, aby tento Boží Svět nebyl svržen.
14. Za těmito dvěma – Chors a Veles, Stribog. Dále – Vyšen, Lela, Letenica.
15. Dále Radegast, Koleda a Kryšeň, každý –   bezmála Svrchovaný vládce.
16. Dalšími v pořadí jsou Siva, Jar a Dažbog. A hle Bělojar, Lado, rovněž Kupala, a Senič, a Zitnič, a Venič, a Zernič, Ovsenič, a Prosič, a Studič, a Ledič, a Lutič.
17. Za Nimi následují – Ptičič, Zverinič a Milič a Doždič, a Plodič, a Jagodinič, a Pčelič, Nerestič, a Klenič. Ozernič, a Vetryč, Solomič, a Gribič, a Lovič, Besidič, a Sněžic, a Stranic, a Svjatič, a Řadič, Svijetič, Korovič, a Krásíc, a Travič, a Steblič.
18. Za nimi jsouť – Rodič, Maslenič, a Živič, a Vedič, a Listvič, a Cvetič, a Vodič, a Zvezdič, a Gromič, a Semič, a Lipič, a Rybič, Berezič, Zelenič, a Goryč, a Straclič, a Spasič, a Listopadič, a Myslič, a Gostič, a Ratič, a Strynič, a Čurič-Rodič,
19. a zde je Semargl-Ogněbog – Je čistý i zuřivý, rychle zrozený. To jsouť – Triglavové vespolek.
20. A hle, přicházíš ty, již beze stopy smutku, a dveřník ihned Otevírá bránu a přivádí tě sem dovnitř –  do tohoto překrásného Irije. Teče tu řeka Ra, ta, která předěluje nebeskou Svargu a Jav.
21. A Čislobog tu odpočítává naše dny. Udává své číslo Bohům, má-li být Svarogův Den, má-li být Noc, a odtíná Jav od Navi. Neboť On sám je jsoucí. On sám je v Božím Dnu. V noci však nepřebývá nikdo, jen náš Bůh Did-Dub-Snop.
22. Sláva Perunovi – Bohu ohnivých kadeří! To on posílá střely do nepřátel, a věrné vede po cestě. Právě on je ctí a soudem vojínů, je spravedlivý – zlatorouný, milosrdný!
23. Když zemřeš, odebereš se na Svarogovy lučiny, i uslyšíš Perunicino slovo: „To není nikdo jiný – než sám ruský vojín, žádný Varjag nebo Řek, pochází ze slavného slovanského rodu, přišel sem, aby opěvoval vaši Matku, Naši Matku Sva, – na Tvé luhy, ó, veliký Svarogu!“
24. Nato promluví nebeský Svarog: „Vykroč můj synu, do té věčné krásy! Tam uvidíš děda i bábu. O, jak se zaradují, jak se potěší, když tě znenadání spatří! Do dnešního dne prolévali slzy, a teď se mohou nechat unášet radostí nad tvým věčným životem až do konce věků!
25. O takové kráse jste ještě neslyšeli. Jelikož jste však v Jasuňově vojsku, nejste vůbec takoví jak Řekové. Dostává se vám jiné slávy. Došli jste až k našemu Iriji, zde jste spatřili přenádherné květy, a stromy, a také louky.
26. Musíte tu vázat snopy, v potu tváře chystat tato pole ke žním, a plíti ječmen, a sklízet pšenici do sýpek nebeského Svaroga.  Neb to je jinší bohatství!
27. Na zemi jste všichni přebývali v prachu, a v chorobách, a strázních, teď však již nastanou pokojné dny.
28. Stáli jsme na svém místě a bili se s nepřáteli nelítostně, a když jsme se slávou padli, pak přišli jsme sem, stejně jako jiní.
29. A hle, Matka Sva tluče křídly o své boky, celá jak v ohnivé světelné záři. A každé její pírko je překrásné: rudé, modré, rezavě hnědé, žluté, i stříbrné, zlaté a bílé.
30. A září stejně, jak Slunce-car, létá si po sluneční

*** 

Vysvetlivky a poznámky:

***

Velesova kniha hned na svém začátku vyzývá, abychom se sklonili před Triglavem. Triglav představuje Svaroga, Peruna a Svantovíta vjednom.

Svarog je Pán Nebes, Předek bohů (ind. svarga – nebe, ráj). Nejmilostivější a zároveň hrozivý Bůh Svarog očekává lidi v nebeském Ráji, zvaném Irij neboli Svarga či Jasuň, jak Irij nazývá ­Velesova kniha. Svarog je nejstarším bohem Božího rodu, je „zřídlem“ celého rodu. Následuje bližší vysvětlení.

• Slované nazývají slovem „rod“ celý vesmír, který do sebe zahrnuje všechny bohy – jak nebeské, tak i pekelné. Rod vystupuje ve dvou hypostazích: jako bůh vesmíru a jako domácí bůh-předek, zakladatel rodu, a v těchto hypostazích je zmiňován rovněž ve Velesově knize. Rod je otcem i matkou všech bohů, je to v podstatě samotný vesmír.
• Svarog je stejně jako rod nebeským pramenem, který „vytéká z hliněného džbánu“, nebeského pramene života. Svarog je muž­ská hypostaze rodu, je Tvastyrem (Rod II., 2:6), v hinduismu Tvaštar, neboli stvořitelem našeho světa (On „dal dohromady“ neboli stvořil náš svět). Svarog je nebeský kovář, od jeho úderů na kovadlinu se rozlétají jiskry-blesky. Podobně Slované ať již s kladivem nebo mečem v ruce vidí Peruna.

Perun je bůh bouře a války. Hromovládce. Oživuje stvořené, vdechuje život všemu, co existuje. Volání k Perunovi „aby nepřestával otáčet Kolem“ znamená, aby nepřestal bdít nad řádem svě­ta nad východem a západem zlatého slunečního kotouče, nad otáčením nebeského Kola. Perun je hrozivý bůh, avšak vystupuje ve Velesově knize zároveň jako bůh milosrdný a neskonale spravedlivý. Perun je milostivý vůči těm, kteří ho uctívají a hrozivý pro nepřátele Rusi. Dochovalo se nemálo zprávo Perunovi. „Pověsť vremennych let“ vypráví o Perunově kultu takto: „Začal Vladimír v Kyjevě vládnout  jako jediný kníže. I postavil na chlumu vně dvorce věžního a sice Peruna dřevěného  s hlavou stříbrnou a zlatým vousem…“ Na Peruna přísahali ruští „družiníci“. V letech 907 – 91l (po výpravě knížete Olega na Cařihrad-Konstantinopol) byla mezi Rusí a Byzancí podepsána mírová smlouva:

„Císař Leon spolu  s Alexandrem uzavřeli s Olegem mír…. ti samotní políbivše kříž, vedli Olega i jeho muže k přísaze a podle ruského zákona přísahali svou zbraní a při Perunovi, při svém bohu, a Velesovi, dobytčím bohu…  zpečetili mír.“

Poslední smlouva před konečným přijetím křesťanství, kterou Rus uzavřela roku 971, byla rovněž stvrzena přísahou ruskými bohy:

„Pakliže tyto (podmínky) dříve dojednané nesplníme… vždyť máme přísahu od Boha, v nějž věříme, a od Peruna… pak vlastními zbraněmi budeme rozsekání…“

Odkazy na Peruna nalezneme v mnoha církevních poučeních proti pohanství z IX. až XII. století, jako např. v poučení ,,Slovo ob idolech“ (Slovo o modlách), „Slovo Christolubca“ (Slovo toho, kdo uctívá Krista), „Slovo Ioanna Zlatousta“ (Slovo Jana Zlatoústého).

Perun hromovládce je znám pod jménem Perkunas rovněž Litevcům a Lotyšům. V pohádkách pobaltských národů často vystupuje jako Perkunasův nepřítel Velňas (Velinas), prchající před  hrozivým hromovládcem. Perun nebyl vždy zobrazován pouze s jednou hlavou. Pobaltští Slované, jak dokládá Saxo Grammatikus, se klaněli pětihlavé modle nazývané Porenucij-Perun. Čtvero tváří měl na ramenou a jednu na hrudi.

Perunovy pohanské chrámy se obvykle budovaly na kopcích, kde mu byly přinášeny oběti. V letopisu z roku 944 stojí tento zápis:

„A k ránu sezval Igor síly (řecké) a přišel na chlum, kde stojí Perun, složil zde své zbraně, a štíty, a zlato…“

 Pohanský chrám s velkolepou Perunovou sochou stál v Kyjevě a rovněž v Novgorodu. Vzpomínka na.. novgorodskou Perunovu svatyni se udržela až do 17. století. V roce 1654 si cestovatel Adam Olearius zapsal:

„Obyvatelé Novgorodští, když ještě byli pohany, měli modlu, které říkali Perun, neboli bůh ohně, neboť Rusové říkali ohni Perun. A na tom místě, kde byla postavena tato jejich modla, stojí klášter, který si zachoval jméno modly a byl nazván Perunovým klášterem. Toto božstvo mělo podobu člověka s křemenem v ruce, který připomínal střelu blesku nebo paprsek. Na znamení uctívání tohoto božstva udržovali ve dne v noci hořící, nikdy neuhasínající oheň rozdělávaný z dubového dříví, a jestliže služebník dopustil, aby oheň zhasl, stihl ho trest smrti.“

Keltové říkali bohu bouřky obdobně –   (P)erkunia. Indickému bohu Indrovi se přezdívá Paljanya, což je rovněž obdoba jména boha Peruna. Všimněme si, že v Rigvedě nalezneme rovněž zmín­ku o bohu jménem Parajanya (Parjanya), což je bůh bouřkového mraku, který není totožný s Indrou, avšak je s ním neustále spo­ojen.

Svantovít – je bůh nebes a světla západních Slovanů. Čtyř­hlavá modla Svantovíta (Sventovíta) stála v hlavní svatyni pobalt­ských Slovanů, v Arkoně, na ostrově Rujána. Soudě podle Vele­sovy knihy, Svantovíta uctívali nejen na západních slovanských územích, nýbrž i v severním Rusku, v Novgorodě. Tato víra byla do Novgorodu přenesena přesídlenci ze západních zemí – Vagry, Obodrity, Raňany. Staří Slované věřili v jediného nebeského boha, svrchovaného vládce, kterého nazývali nejrůznějšími jmény: Svarog, Perun, Svantovít, a konečně také Triglav, neboli Trojice. To znamená, že

• Svarog je bůh otec,
• Perun syn,
• Svantovít svatý duch. Tvoří tak předkřesťanskou trojici.

Velesova kniha hovoří o „velikém tajemství“ trojjedinosti Peruna, Svaroga a Svantovíta. Ostatní bohové se podřizují svrchovanému vládci Triglavovi. Existují rovněž historická svědectví o tom, že staří Slované uctí­vali Triglava. Triglavův kult byl znám pomořanským Slovanům. V životopise sv. Ottona Bambergského se vypráví, že v prvních městech Pomořanska, ve Štětíně a Wolině, byly hlavní chrámy za­svěceny právě Triglavovi. Štětínští kněží hlásali, že Triglav je jejich nejvyšší bůh a že je vůči lidskému rodu blahosklonný.

Veles je bůh stád a bohatství, bůh moudrosti; ve své chtonické hypostazi je průvodcem do záhrobí. Ve Velesově knize rovněž vypouští na nebesa sluneční oře (Kryň 4:1). V dávné minulosti byl Veles bohem Slunce a Chorsovým bratrem. Nyní je Veles slunečním, měsíčním a hvězdným bohem zároveň. O Velesovi byla zmínka ve smlouvě mezi Rusy a Byzantinci jako o „dobytčím bohu“. V Kyjevě stála jeho modla v Podole v přístavištích řeky Počajny. Veles je bůh moudrosti, poezie. Pěvci a básníci se mu klanějí, považují se za Velesovy vnuky. Velesovým vnukem je nazýván ve Slově o pluku Igorově epický pěvec Bojan.

Chors je bůh slunce, nebeského tělesa. Bůh Slunce a slunečního disku Chors byl uctíván od dob praslovansko-iránské jednoty, ba dokonce dříve: slovo Chors je blízké k árijskému (íránskému) slovu „horsed“ – slunce. Chors patřil do Vladimírova pantheonu, což svědčí o síle Chorsova kultu v té době. Byla o něm rovněž zmínka ve Slově o pluku Igorově, kde se vypráví o tom, jak se kníže Vseslav proměňuje v noci ve vlka, a „křižuje cestu velikému Chersovi“. Neboli přetínal dráhu Slunci, jel na sever.

Stribog je bůh větrů. Ve Slově o pluku Igorově jsou větry nazývány Stribogovými vnuky a ve Velesově knize (Rod I., 2:7) se říká, že Stribog řádí po zemi v podobě větrů.

Cernobog a Bělobog jsou dvě vzájemně bojující božstva. O Bělobogovi nalezneme zmínku ve staročeském slovníku „Mater Verborum“. Černobogu se klaněli pobaltští Slované. Učení o zápase těchto bohů, o zápase sil Javi a Navi, to je pradávné dialektické učení, podobné staroindickým učením o různých stranách a hybných silách bytí, o „gunách“ – sattva, rajas a tamas, nebo čínskému dialektickému učení Jin a Jang.

Vyšeň je Nebeský vládce Slovanů. V Indii mu říkají Višnu, v bulharských Rodopských horách Višna. Jméno Vyšeň lze chápat rovněž jako pojmenování Dažboga-Roda s významem –  Nejvyšší.

Lela je dcerou Lady. Je nazývána dcerou Bohyně manželství Lady v díle „Pověsť vremennych let“, figuruje i v Czenstochowském rukopisu Jana z Michoczina z roku 1423. Neméně důležitá jsou i jazyková svědectví, kdy ruské «лелеять», «лелекать» znamená milovat; «лелека» je dítě atd. Lela je staroslovanská bohyně lásky.

Letenica je podle staročeského slovníku „Mater Verborum“ Perunovou manželkou a matkou Devany: „Devana-Letnicina i Perunova dci“.

Radegast, Kryšeň, Kolada – názvy svátků a jména bohů – ochránců těchto svátků. Každý z nich je svrchovaným vládcem, úplnou expanzí Vyšně.

Kryšeň – je jméno boha Krišny (jeho první sestoupení na zem), úplné expanze Vyšně.

Koleda je podle legend Rodopských hor, které sesbíral I.Verkovič, synem boha Višny a Zlaty Majky, a podle rekonstruo­vaných písní z „Hvězdné Koledovy knihy“ – synem Vyšně­-Dažboga a Zlatogorky.

Siva – srovnej s indickým slovem siva (blahý, blažený, dobrý).  V hinduismu mu odpovídá Šiva, jedno božstvo z trojice Trimurti. Ve „Védě Slovanů“ je bohem-nepřítelem Gurgie (Jarily). Trestá zemědělce, kteří mu nepřinášejí oběti.

Jar –  Jarilo, bůh slunce, jara, probouzející se přírody a zároveň bůh-bojovník. Význam boha Jarily jako boha zemědělství stoupl v Kyjevské Rusi v důsledku boje s novgorodským (a roxolaňským) Velesovým kultem. Jarilo je v „Hvězdné Koledově knize“ synem Velese, syna Slunce. Jako „prudká-zuřivá-jará“ (rusky „jaraja“) hypostaze Velese, je Jarilo – Bůh bořitel, Bůh války. To je dotvrzováno rovněž historickými fakty o Jarilově kultu. Například pobaltští Slované měli podle svědectví cestovatelů raného středověku ve městech Volego­še a Gavolane chrámy, zasvěcené Jarovitovi-Jarilovi. Ve volegošin­ském chrámu visel Jarovítův štít obrovských rozměrů a mistrné práce, který byl pokryt zlatými plátky. Ve válečných dobách jej snímali se stěny chrámu a nesli před vojskem. On je zároveň jarní hypostazí Velese, proto je Jarilo bůh jara, jarního kvetení, lásky, slunečnosti.

Dažbog – sluneční bůh, slovanský Apollón. Slované se považovali za potomky cara-Slunce –   Dažboga. Tak o sobě Rusiči hovoří jak ve Velesově knize, tak i ve Slově o puku Igorově. Obraťme pozornost k Ipatjevskému letopisu z roku 1114 (který pochází z textu slovanských překladů Kroniky Jana Malaly), kde   se o Dažbogovi říká toto:

„Jeho (Svarogův) syn, jménem Slunce, říkají mu Dažbog… Vládce Slunce, syn Svarogův, jenž jest Dažbogem, je muž silný“, „jím počínaje začali lidé odváděti daně císařům.“

Semargl – je ve Velesově knize bohem ohně. Existuje staroruské slovo „Smaga“, které znamená plamen. Je příbuzné s íránským Simurgu, tento pták se podobá ohnivému ptáku Matarišvanu (ptáku-ohniváku).

Cislobog – je bůh času.

Did-Dub-Snop – to je Triglav: Did – Svarog, Dub – Perun, Snop – Veles. Všimněme si, že v tomto Triglavu je Svantovít nahrazen Velesem. Před přesídlením západních Slovanů na novgorodská území nebyl součástí Triglava Svantovít, nýbrž Veles.

——————————————————————–

¹ – pohybuje se po slunečnímu kolu, po sluneční dráze, neboli po sluneční ekliptice (zdánlivá roční dráha Slunce mezi hvězdami).

² – zde je rovněž i krásou Rodu Sedeho (Sedoj, Mudryj, Svatoj). Neboli tato slova mají rovněž smysl: vyzařuje svatou krásu, pocházející od Rodu Božího, neboť „sedm“ – je svaté „sedyjevo“ číslo

Reklamy