Odchod Áriů – Pověsti o Jarovi a Jarunovi

1. Jar zavedl praotce do Ruského Kraje, neboť kdyby neodešli, časná chladna by jiní způsobila obrovské utrpení (XX. -V. tis. př. n. 1.)

  1. Jakmile nás opustil Bus1, nastala veliká seč trvající mnoho měsíců. Rus se stokrát znovu postavila na nohy a nastokrát byla opět poražena od půlnoci k poledni2.
  2. A totéž za starých časů museli vytrpět naši praotcové. A proto byli otcem Jarem odvedeni do Ruského kraje, neboť, kdyby zůstali, hodně by strádali v důsledku časných zim.
  3. A tehdy jsme doputovali na toto místo a usídlili se tu jako rolníci ohnišťané na ruské zemi. A tak uplynula dvě temna znamenající dvacet tisíc let3.
  4. (…) A hodně jsme toho věděli, a vyráběli jsme v ohništích hliněné nádoby, a orali dobrou zem a také jsme se vyznali v chovu dobytka, jako naši otcové.
  5. I vydal se proti nám zlý kmen. A přepadl nás, a my jsme byli nuceni skrýt se v lesích, a žili jsme tam ja­ko lovci a rybáři. A tam jsme se dokázali vyhnout nebezpečí. Tak jsme přečkali jednu tmu – deset ti­síc let, a potom jsme začali všude budovat hradiště a ohnišťanské vesnice.
  6. Po druhé tmě – deseti tisících letech – nastala veli­ká chladna4, a my jsme se vydali k poledni, protože tam jsou úrodná místa…

Rurik

2. Nastala veliká chladna (5 tis. let př. n. l). A potom (ve 4. tis. př. n. 1.) jsme řekli Jarunovi: „Odveď nás odtud pryč!“ Putovali jsme z Inského kraje kolem Farsijské země.

  1. Znovu a znovu přicházela veliká chladna. Proto se otcové začali bít, aby nám vybojovali jiné kraje.
  2. A mnozí z nás začali říkat, že již není třeba obracet se k Rodu, uctívat ho, protože to ohnišťanům nepřináší žádnou útěchu. Pojďme raději sami, jen tak jak jsme, přebývat v lesích nebo na horách.
  3. Taková slova pronesli naši praotcové. I rozhněval se   velmi   Bůh   Svarog   kvůli   onomu   rozhodnutí a začal běsnit. I uchystal a seslal na ty hory veliký trest a paniku5. A tak Slovany probudilo uprostřed noci hrozivé hromobití, a otřesy země. Vtom za­slechli ržát koně na horách. A zachváceni strachem se srotili do houfů a vyběhli ven z osad, i ovce tam ponechavši.
  4. I spatřili ráno pobořené domy, jedny tyčící se strmě vzhůru, jiné zbořené, jiné zmizevší ve veliké díře v Zemi tak, že po nich nezůstalo ani stopy, jako by vůbec nikdy předtím ani neexistovaly. I byli Slova­né na mizině a neměli nic, čím by se živili.
  5. I řekli otci Jarunovi: „Odveď nás odtud pryč!“ I řekl Jaruna: „Pak vám tedy budu vládnout i se svými syny!“ I odvětili mu: „Od nynějška vás bu­deme poslouchat!“ I vydali se Kyj, Sček a Choryv –   tři Jarunovi synové – na obhlídku jiných zemí. I vzešel od nich slovanský rod, který žije až dopo­sud. A my jsme toho svědky. Takovou dal Dažbog budoucnost smrtelníkům. Pějme chválu na Jeho moudrost! Též vzpomínejme oněch časů a vyprávějme o nich.
  6. Původně slovan­ský rod přebýval ve velikých a vy­sokých horách. Tam jsme orali zem a chovali ovce a vodili je pást na travnaté luči­ny. A jednou se pak lidé probudi­li, protože zaslechli pod oblaky hlasité rzáni koní. A když jsme to uslyšeli, zmocnil se nás strach, a báli jsme se, že se nedokážeme zachránit. Pak na­stal veliký hlad a mor. I odešli jsme z kraje Inského a šli, kam nás oči vedly. I přešli jsme kolem Země Farsijské, a putovali dále, neboť ta země nebyla vhodná pro ovce.
  7. Putovali jsme přes hory a viděli kamení, na němž nelze sít proso. Proto jsme tím místem jenom pro­šli, abychom nakonec spatřili kvetoucí a zelené stepi. A tam jsme se zastavili na dvě léta, a potom zas pokračovali dále, neboť se ukázalo, že tam žijí dravci. Přešli jsme kolem Kajaly k řece Nepře, která nás chrání v každé bitvě. A pro líté nepřátele tvoří ta řeka Nepra překážku na jejich cestě. I usadil se tam rod Slovanů a byli jsme ohnišťany, jelikož každý měl v zemi jámu a ohniště.
  8. I začali jsme uctívat Svaroga a Dažboga, kteří pře­bývají v přečisté Svarze. A Peruna a Striboga, kteří jsou vládci nad hromy a blesky. A Stribog se také v podobě větrů zuřivě prohání po Zemi. A toho boha Lado, který je vládcem pořádku, radosti a všelikého milosrdenství. A boha Kupalu, který vládne nejrůznějším koupelím a omývání. A boha Jara, který je pánem jarního rozkvětu a rusalek s vodníky, a lesních mužů i domácích skřítků. A Svaroga, který vládne veškerému rodu. A Ščura i praščury (praotce), kteří zemřeli před mnoha sty lety. Tyto Bohy jsme uctívali a Oni nás obdarovali radostí.
  9. A tehdy    Slované    poprvé    postavili    modlitební a obětní místo v tom jiném městě Kyjevě6, který slul rovněž Kyjev. A kolem něj jsme se usadili v dubových lesích. A tam se začali na větvích hou­pat lesní muži, a jejich brady byly propleteny chmelem, vlasy trávami. A do svých vousů si vetkávali zelené listí a vodní řasy, které sbírali v nížinách a na blatech.

3. Velebeno budiž Indrovo jméno! My, Áriové jsme přišli ze Země Árijské do Kraje Inského. Synové Jaruny: Kyj, Sček a Choriv se rozdělili na rody a vydali se na jih a na západ.

  1. Budeme vyprávět o tom, jak jsme přišli do svého domova, kde doposud žijeme. Velebeno budiž Indrovo jméno! Je bohem našich mečů. Bohem, který zná Védy. Opěvujme tedy Jeho moc!
  2. Měli jsme stáda dobytka, a opatrovali jsme je a starali se o ně. My samotní jsme Áriové, a přišli jsme ze Země Árijské do Kraje Inského7. A došedše do travnatého kraje, dostalo se nám žírných luk pro naše stáda. A předtím nás postihlo tamní veliké zemětřesení8.
  3. A tam náš praotec Jaruna řekl, aby se tři jeho syno­vé rozdělili na tři rody a vydali se na jih i na západ Slunce. A stalo se, že Kyj, Sček a Choriv tak učinili a rozdělili se do tří rodů. A tak se každý vydal do svého kraje, a Kyj vybudoval město, který dostal jméno Kyjev. A tam jsme prožili zimu, a potom putovali na jih, kde jsme pásli první léto dobytek.

004_Roxlanský zlatý fals

4. Stařešinou byl Ščeko z rodu Árijů. Jaruna v Penzi (Pandžáb) říkal, že budeme žít v blahobytu.

  1. Podrobněji bychom o našem počátku pověděli toto. Tisíc pět set let před Direm přišli naši pradědo­vé ke Karpatské hoře9, i usadili se tam a žili po­klidným životem, protože v čele rodů stáli otcové rodičů, a stařešinou rodu byl Ščeko z rodu Árjů.
  2. I Parkun nám byl nakloněn, tak jsme se tam usadili a prožili   tak   pět   set   let,   a pak  jsme   se   vydali k Slunce východu a došli až k řece Nepře. Ta řeka se vlévá do moře a my jsme se usídlili při jejím toku na  severu a nazývali se jednou Něpry, jindy zas Pripjatiči. A tam jsme se usadili a pět set let nám vládlo věče, a Bozi nás chránili před mnohými nepřáteli, kterým se říkalo pohané.
  3. A bylo tam mnoho Ilyrů. A ohnišťan Oseděň vodil stáda skotu do těch stepí, a tam nad námi bděli Bo­hové. Možná právě toto předvídal otce Jaruna v Penzi, že budeme mít hodně zlata a budeme žít v blahobytu…

006_Rod Svarog s atributy

5. Starý Árij (Jaruna) vládl padesát století před Chazary (ve 4. tis. př. n. l.)

  1. Naše krev je svatá krev! To pravil náš kníže, když jsme zvolili naším knížetem Starého Árije. Tak nám vládl skrze věče před padesáti staletími. I shromažďovali jsme se na oněch sněmech, abychom soudili, ať šlo o kohokoli: člověka nízkého rodu, či někoho, kdo byl panovníkem-   vládcem. A tak vládl náš otec nad všemi a velebil Bohy.
  2. A o to blaho jsme přišli kvůli Chazarům po Troja­nových10 časech, kdy se poprvé stalo, že knížata do­sadila na stolec své syny a vnuky v rozporu s rozhodnutím věče.

007_Slon a Jaruna

6. Jaruna a Kisek. Rozdělení Praslovanů Áriů a Pragermánů. Osídlení Goluně11. Boje proti Jazygům.

  1. 1.     To naše neklidné svědomí nás nutí, abychom opě­vovali skutky našich otců. A tak říkáme skutečně dobré věci o našem kmeni a nelžeme!
  2. I vyprávíme tu pravdu o našem prvním pánu, jímž počínajíce vzešla naše knížata, volená i údělná.
  3. Onen Kiska12 putoval v čele našich praotců po stepích se svým dobytkem na polední stranu, a došel tam, kde září slunce.
  4. I přišed k němu otec Jarun, pravil: – Oba jsme měli své rody: děti, muže, i ženy. A nejstarší z rodu vedli války proti nepřátelům. I dohodli se, aby jejich kmeny sloučily svá stáda ovcí i dobytka dohromady a stah se jediným kme­nem. A totéž Bohové navrhují i nám. Vždyť jsme viděli jejich udatnost od těch dob a na věčné časy.
  5. A když se začaly sčítat hlasy, jedni byli pro spojení, druzí pro něco jiného. A tehdy otec Jaruna odvedl od nich svá stáda i lid. A odvedl je daleko a tam pravil:  „Zde vybudujeme město.  Od nynějška tu bude  stát  Goluň13která  byla  dříve  holou  stepí a lesem“.
  6. A také Kiska odešel pryč. A také odvedl svůj licí do jiných  míst,  aby se nemísil  s lidem  otce Jaruny. A tak ti naši předkové vybudovali na těch územích města a vesnice.
  7. A tak Kiska odešel se svými lidmi, aby si vybudoval jinou zem. A tam se usadili, a tímto způsobem se rozešli a oddělili hranicí, a rozhodli se, že si budou navzájem  cizí. Ti všichni   měli jak  obilí  tak  sílu a jeden druhému v ničem nebránili.
  8. 8.     I byl ten Kiska slavný a lidé otce Jaruny byli rovněž slavní, jelikož si v té době získávali hojně slávy a pole znala jejich meče a střely.
  9. I vtrhli do jeho kraje cizáci a začali loupit dobytek. A Kisek tehdy proti nim zaútočil. A prvního dne je porazil, avšak druhého dne byl on sám i se svými lidmi poražen. I začala se ta místa černat krkavci, a převeliké množství ptáků pojídalo ostatky lidí, skolených meči.
  10. I řekl otec Jaruna:  –   Jak je  vše   mrtvo   a černá   se   hejny  krkavců! A krkavci skřehotají nad našimi soukmenovci a jedí naše padlé!
  11. I naplnilo se Jarovo srdce nevolí, i zvolal na svou přízeň: – Podpořte Kiseka a jeho lid! Všichni sedlejte koně! A všichni se na tu výzvu vrhli na cizáky a bili se s nimi tak dlouho, dokud je neporazili. A vtom si začali uvědomovat pravdu, že jsme byli silní pouze tehdy, pokud jsme drželi pospolu – tenkrát nás nikdo nedokázal přemoci. Ani ve stepích, když jsme byli jednotní, nás nepřemohli, neb jsme Rusové a slávu jsme získali od proklínajících nás nepřátel.
  12. A ti, když viděli naše živobytí, pokoušeli se nás oloupit o naše stříbrné korbele, meče, ba i hliněné hrnce na jídlo s prosem, a o všechno obilí. Avšak stepi nám budou patřit až do našeho konce! Žád­nou nouzí tam netrpíme, zatímco oni nám předpo­vídají jiný život.
  13. A tato naše slova jsou pravdivá, kdežto jejich slova jsou lživá, neboť oni vykládají lež a neposlouchají nás.
  14. Na to Kisek, stejně jako Jaruna, pronesl před úto­kem řeč ke svým lidem, a oni pojali nenávist vůči nepřátelům, zaútočili a zvítězili. A to byl důkaz oné obrovské síly, kterou Jav nechtěla obdařit ne­přátele. Když jsme byli každý zvlášť, byli jsme slabí – avšak takto jsme nabyli veliké síly, kdežto nepřátelé nebyli tak silní, neboť my jsme Rusiči, a nepřátelé nikoli.
  15. A právě tam, kde byla prolita naše krev, tam je naše zem. A nepřátelé to vědí. A tak se snaží naši zem uchvátit. Ale všechny jejich snahy budou marné, stejně jako v dávných dobách, za časů našich otců.
  16. Pronášeli a předávali jsme si ta slova zpaměti, a žádné z těch slov se neztratilo. I říkali jsme našim bratřím, že budou obdařeni nadpřirozenou silou, a konečně zvítězí nad svými nepřáteli, kteří baží po jejich zemích. A srazte je k zemi, ať mají ústa pl­na té země, a břicha jí budou nacpána a nebu­dou pak moci klnouti.
  17. Buďte syny svých Bohů, a budete jejich silou ob­dařeni až do konce!
  18. Neměli jsme obilí, aby­chom nasytili své útroby, neboť bylo sežehnuto ne­přátelským ohněm. A krávy naše trpěly stejně jako my. A tak jsme pomocí našich železných akinaků dobyli brzkého vítězství na jihu, a tak jsme se stali silnější než naši nepřátelé!

005_Pohár zo Zakavkazu - bitevné scény

Vysvetlivky a poznámky:

Výklad Pověsti o Jarovi

Podle Evropských legend se za dávných časů na Severu v ledovém oceánu rozkládaly bájné arktické ostrovy, osídlené bohy a prvními prapředky, předky národů bílé rasy. Existoval například ostrov, který Řekové pojmenovali Tule a Slované Tulský ostrov, ovšem i další strovy, jako např. Veliký (ostrov Velesův a Svarogův), Bílý (Favorský), Zlatý (Alatyrský) a další. K blahoslaveným severským zemím, uctívaným jako pravlast Slovanů, patřila i část současného pobřeží Ledového oceánu. Odtud odešli a odnesli si s sebou védskou víru předkové Indo-Áriů, z nichž se část stala Slovany. Podle pověsti zprostředkované Velesovou knihou, vyvedl prapředky Slovanů bůh Slunce a první předek Jar (Rod I., 1:2, Trojan I., 2:11). Slované považovali vždy sebe samotné za vnuky Slunce, pozemskému vládci často říkali Rudé Slunko.

Legendy vyprávějí o pradávném slovansko-árijském carovi, který vládl před 20 tisíci lety (Velesova kniha, Rod I., 1:3). Právě jeho staří Slované nazývali prvním carem – Rudým Slunkem. Nazývali jej otcem Jarem nebo Jarilou. V těch dobách Slované žili na severu, přičemž život předtím, než nastalo období chladna, byl podle vyprávění šťastný a ničím nezkalený uprostřed kvetoucích zahrad a zurčících řek bohatých na vodu. Kromě toho legendy líčí Slovany jako vysoce vyspělý národ, který ovládal mnohá řemesla (např. kovářské) a umění, a představují je coby mořeplavce. Avšak podnebí se změnilo, a Slované museli pravlast opustit.

017

Legenda o odchodu ze Severu (uvedená v Koledově knize) zní takto: v dávných dobách, když prapředci Slovanů obývali severské ostrovy, se na Bílém ostrově konala veliká slavnost. Shromáždili se na ní všichni bohové, včetně knížete, vládce Slovanů, neboli boha Slunce – Jara. Náhle se zvedl vichr a na černohřívém oři přicválal z jihu Černý Idol. Zmrazil Bílé moře a ukradl z Alatyrského ostrova zlaté býky boha Slunce. Potom odvedl ony býky daleko na jih. A kvůli tomu začala na severu zima, nastala Chladna. Bohové a jimi vedené lidské rody začali Černého Idola stíhat. Přeplavili se přes Bílé moře a putovali od severu přes kouzelnou zemi Biarmii na jižní Ural. A potom od Uralu osídlili postupně’ celou Ruskou zemi.

Právě na to vzpomíná Velesova kniha (Rod I., 1:2): „A tak vodili dobytek naši praotcové, a přivedl je otec Jar do Ruského kraje, protože kdyby zůstali, vytrpěli by mnoho strázní kvůli časným chladnům…“ Dále se na stejné desce říká, že Slované, kteří přšli ze severu „žili jako lovci a rybáři“ a že po příchodu zim se „vydali na jih.“ A v onom místě přehradili přesídlencům od severu cestu vládci Biarmije (Permské země na středním Uralu a v Pokamí). Byl to bůh Barma, jeho manželka Tarusa a jejich děti Man a Maňa.

Mezi příchozími a vládci té země se rozpoutal boj. Ruští bo­hové Jarila a Ilm Tulský použili velikého Blesku a Koledovy zbraně, přičemž popis jejich působení velmi připomíná následky použití současných vysoce účinných zbraní: „popraskala obloha i hory“, „připlul černý mrak”, „zafoukal ostrý vítr“, „Slunce ztratilo lesk“. Nic­méně na oplátku použil bůh Barma velikou Barmovu zbraň, která dokázala odrazit jakoukoli jinou zbraň. Barmovi a jeho příbuz­ným, proti nimž bojovali obyvatelé Bílého ostrova, pomáhali se­verští gnomové-gomozulové. Přivazovali železnými lany mořské mysy, aby nebyly bořeny, když obyvatelé Bílého ostrova používali kouzelnou zbraň. A tehdy se bohové dohodli na smíru. Po rozhovorech vyslyšel Barma Ilmovu a Jarilovu prosbu a dovolil slovanským kmenům přejít přes svá území. A právě v té době se v Biarmii-Permi usadily některé kmeny Praslovanů (Uralorusů), kteří od těch dob žili ved­le Permjaků, Turkotatarů a Mansů (což jsou potomci Barmy, Ta­rusy a Mana).

012_Mapa

Jarila a další bohové se vydali dále k jižnímu Uralu. Po cestě zvítězili nad třemi chromými vědmami, obry-lidojedy, kteří jezdili na bílých a hnědých medvědech, a rovněž nad dubovými a sosno­vými obry, kteří si sedlali zajíce, stříbrné i obyčejné lišky. V průběhu těchto bitev Ilm i Jar několikrát padli, avšak Nej­vyšší je znovu oživoval. Nakonec našli hluboko na jihu Černého Idola, který si nechal kovat zbraně u kováře za železným lesem. Po vítězství nad Černým Idolem se stali Kryšeň a Jarila bohy Bí­lého moře a Uralských hor. Jar, který přišel spolu s Kryšněm z dálného severu na jižní Ural a do Sedmiřečí, putoval potom dále do Indie. Ve Velesově knize (Rod I., 3; Rod I., 2) se hovoří o velikém přesidlování Áriú nejprve od severu, ze země árijské do kraje Inského. Inským kra­jem se rozumí jižní Ural, Čína a Přední Indie. A potom z kraje Inského přes zemi Farsijskou (Irán), Sýrii, Mezopotámii se Áriové vydali k Dněpru a ke Karpatským horám. Podle Velesovy knihy (Rod I., 2), po době velikého chladna byli mnozí Áriové zvikláni ve své víře v boha:

Znovu a znovu přicházela veliká chladna. Proto se otcové začali bít, aby nám vybojovali jiné kraje. A mnozí z nás začali říkat, že již není třeba obracet se k Rodu, uctívat ho, protože to ohnišťanům nepřináší žádnou útěchu.“

A tehdy se Áriové-Slované začali bít v jiných zemích a hledali útěchu v lesích a v horách. A v textu (Rod I., 3) je přímo řečeno, že v době válek za tohoto velikého stěhování začali Áriové uctívat boha války Indru (tentýž je ve staroslovanském verši o „Holubí knize“ nazýván Indrikem-zvířetem): „I budiž pochváleno Indrovo jméno! Je bohem našich mečů. Bohem, znajícím Védy!“

V tu dobu bylo souhvězdí Kozoroha, symbolizující Indrika a jeho otce Dyje vidět přímo na jihu. Ve védské astrologii to znamená, že Dyj a Indra stojí poblíž trůnu Černého boha, který sídlí na jihu. A právě tehdy Černý bůh spolčený s Indrou a Dyjem ukradl sluneční krávy boha Slunce (proto také nastala chladna, a Áriové opustili severskou pravlast). A teprve v dobách míru se Slované opět vrátili k uctívání Rodu a jiných hypostazí Nejvyššího. Z Velesovy knihy vyplývá, že část Áriů se začala klanět Indrovi, jako trestající hypostazi Boha. A tehdy se Áriové vydali na jih do Indie, vedeni otcem Jarem (Starým Árjem) za vpředu na jihu zářícím souhvězdím Indry- Kozoroha.

Po vítězství na Urale se kmeny vedené Jarem vydaly rovněž do Evropy, v té době obývané národy černé rasy, které se klaně1y Černému Bohu, zjevujícímu se v podobě Hada, Idola nebo Kostěje.

V oněch legendách se rovněž hovoří o chladnu, které nastalo v důsledku toho, že Černý Idol ukradl lidem posvátný oheň. Lidé, nemajíce ohně, se pokoušeli nabrat sluneční světlo do dlaní a nosili ho do svých obydlí, ale tepleji jim díky tomu nebylo a oni se měnili ve valouny. Taková legenda o valounech, přinesených velikým ledovcem, se stala součástí Koľadovy knihy a uchovali ji Bělorusové (podobné legendy mají rovněž mnohé jiné národy). Když nastala chladna a lidé začali hynout, Vyšnij-Kryšeň se rozhodl zachránit lidstvo a dobýt oheň, který střežil Černý Had, Kryšeň ukradl Černému Hadovi zázračný oheň v Černých horách na břehu Černého moře (neboli zopakoval starý hrdinský čin). Potom si vzal za ženu dceru Slunce bohyni Radu. Jejich děti se staly slovanským kmenem Jarů (Bělojarů, Novojarů), který se potom proslavil na Kavkaze, v Bělohoří.

Jarova vů1e pozvedala národy a vedla je do jiných krajů cestou mnoha neštěstí a válek. A tak se obnovovala tvář Země, rodily se nové říše, zanikaly říše původní, oslabené národy odcházely, aby je vystřídaly národy mladé a plné sil.

Výklad pověstí o Jarunovi

Za dávných dob Slovano-Áriové, vedeni bohem Slunce Jarem, doputovali ze severu do Asie a založili tam velikou říši v zemích současné Indie, Pákistánu a Sedmiříčí (stepi Kazachstánu a již­ního Uralu). V tehdejších dobách se védská víra rozšířila takřka po celé Zemi. Avšak hlavní události 5. tisíciletí před n. l. se odehrávaly v Pětiříčí –   Páňdžábu (neboli Penže, podle Velesovy knihy), čili poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my. Tato doba je posvátná jak pro védy Rusi, tak i pro védy indické. V té době se odehrály hlavní události indického eposu Mahábhárata.

A tehdy dochází ke druhému odchodu Áriů-Praslovanů. První byl ze severských ostrovů, druhý z Penže, z Indie. Podle slovanských legend přišli slovanští předkové do Indie z Uralu ve stejné době, kdy se zároveň usazovali v eurasijských stepích a na Ruské rovině. Jeden z eurasijských kmenů se tehdy vydal na jih, překonal Himaláje a ocitl se v Indii.

Podle slovanských legend se v nových zemích bůh Slunce Jar (vůdce Slovano-Áriů) tehdy utkal s Hadem Lamiou, který sloužil Bohu Šivovi, a porazil ho, což znamená vítězství přívrženců Jarova kultu nad zastánci Šivova kultu v Indii. Potom se tyto bitvy opakovaly mnohokrát i v jiných zemích: na severním Kavkazu, v Rodopských horách, v Malé Asii. V pozdních slovanských a řeckých (křesťanských) překladech těchto legend se bůh Jar změnil ve svatého Jiřího nebo Georgie. A tehdy po oné původní bitvě založili Jarovi potomci (čili potomci starého Árje) v Indii a Íránu Árijskou říši.

 008_Pontská váza - Skytovia

Jako boha a vůdce v té době uctívali Indrika. A on jim dal moc nad pokořenými národy. Původní obyvatelstvo Hindustánu bylo zotročeno, jejich města zbořena, neboť jako vyznavači Šivy (boha ničitele a boha hněvu) byli před Nejvyšším hříšní. Avšak i samotní Ariové, vedení Jarem, se tehdy odklonili od uctívání Nejvyššího a začali vyznávat Indru. A tento polobůh deformuje cestu pravdy. Proto civilizace Áriů i jejich města po určité době podlehla úpadku. Ke 2. tisíciletí př. n.1. po starých  dobyvatelích nezbylo ani stopy. Teprve po půl tisíciletí byla Indie zaplavena novými vlnami Áriů z Íránu, kteří s sebou přinesli rovněž učení o Nejvyšším-Višnuovi. Založili skutečně velikou védskou civilizaci staré a současné Indie.

Podle Velesovy knihy (Rod I., 2) kvůli odpadlictví od staré víry, od uctívání Nejvyššího Rodu se v té době „velmi rozzlobil a začal běsnit… bůh Svarog“. A tehdy došlo k velikému zemětřesení a domy prapředků byly zbořeny, a skot hynul, padajíce do vznikajících zemských puklin. Stalo se to již po přesídlení ze severu – „ve vysokých  horách, v kraji Iňském poblíž země Farsijské“ (Rod I., 2), přesněji „v Penži“, neboli v Paňdžábu (Rod I., 4). Toto zemětřesení se odehrálo v Údolí Kulu poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my.

A došlo k němu po veliké bitvě na poli Kuru mezi rody Bhárá­tů, a také po odchodu Krišnově, který byl ztělesněním Nejvyšší­ho-Kryšni v tehdejší době. A tehdy se také hynoucí lidé obrátili k Jarunovi (v indickém eposu Arjunovi), aby je vyvedl ze země, zachvácené neštěstím.

I stalo se to v 5. – 3. tisíciletí př. n. 1., v tak zvané zvířetníkové éře Lady (Býka), kdy na obloze u trůnu Nejvyššího, neboli přímo na severu, zazářilo Jarilovo souhvězdí (pozorované v okamžik jarní rovnodennosti). Tehdy byl na zemi praotec Jaruna (Arjuna), ztělesnění boha Jara, jako jeho druhé zjevení. Podle Velesovy knihy (Rod I., 4) Jaruna spolu se svými dětmi Kyjem, Ščekem a Chorivem vyvedl předky Slovanů z Paňdžábu přes Írán a Kavkazské pohoří až k Dněpru a ke Karpatům. V té době z Indie odešli ti, kteří se rozhodli pro návrat k pradávné víře: „I uctívali jsme Svaroga a Dažboga, který dlí v přečisté Svarze“. A tím se začali Slované odlišovat od Áriů, kteří tehdy zůstali v Hindustánu, uctívajíce Indru a Dyje.

Tímto způsobem se ze společné rodiny árijských národů vy­členili Slované – ti, kteří na rozdíl od jiných, kteří uctívali Indru a Dyje, nežádali své bohy o nic, jen se skláněli před jejich sílou, uctívali Nejvyššího a Jeho jméno. Až do dnešního dne lze najít společné stopy mezi kulturami Indů státu Pandžáb, poblíž se roz­kládajících oblastí Pákistánu a rovněž Slovanů. Především karpat­ských Slovanů, kdy nalézáme podobné oděvy, předměty každodenního života, chrámy. Za zmínku rovněž stojí, že spolu s Jarunou tehdy do Evropy přišel kur, původem z Indie. Domnívám se, že Jaruna si ochočil kur (možná pojmenovaný na počest boha Slunce Korse). A od těch dob Slované obětovali kur Jarilovi a Árjovi, zatímco Řekové Bohu války Áresovi.

Údaje o odchodu praslovanských předků z Indie se zachovaly rovněž ve védské tradici samotné Indie. Jaruna, který vyvedl předky Slovanů z Iňského kraje do Karpat po velikém zemětřese­ní, je totožný s hrdinou indických Véd Arjunou, který dobyl severské země Kimmeriů, neboli severskou pravlast, Kimmerii, která se rozkládá v současném Rusku. Události popisované v indickém eposu Mahábhárata se odehrávají po slavné bitvě na poli Kuru. Zemětřesení, které údajně způsobilo odchod předků Slovanů z Indie (zmínka ve Velesově knize), začalo v okamžiku, kdy Zemi opustil Krišna, Vyšňovo zjevení na náš svět. Zemětřesení, které se svým rozsahem podobalo světové katastrofě pak doprovázelo odchod ze světa i dalších Kryšňových vtělení, jako např. Krista, keltského Esise, slovanského Buse Bělojara.

 011_Runy

Potom se Jaruna se svými syny Kyjem, Ščekem a Chorivem, a rovněž s bratrem Kisekem vydal na sever, za Himaláje, ke staré pravlasti, tam k prapůvodnímu Bělovodí, kam odešel samotný Kryšeň. A tam, v severním Bělovodí, na Rusi, Jaruna opět uzřel Boha. Cestu Jarunových synů z Indie na Rus můžeme vystopoval jak ve Velesově knize, ruských letopisech, tak i v íránských legendách a ve starobylých kronikách Zakavkazí.

Jaruna a jeho synové nejprve přišli z Indie do údolí poblíž hor, které nazvali Araratské (hory Árjovy, nebo boha Slunce Jara). Tam se Áriové usadili u řeky, které dali jméno Arax (Árjova řeka). Zde část Áriů splynula s budoucím arménským národem (jméno Ar-méni znamená „Árjovi lidé“). Avšak bojovníci, kteří sem přišli s Árjem-Jarunou ve 4. tisíciletí př. n. 1., si po dlouhou dobu i po přesídlení uchovali svou etnickou svébytnost, říkali si Indové  (později se nazývali Vindy, Venedy a Vandaly).

Mnoho svědectví o Jarunovi a jeho synech se uchovalo ve staroarménské „Taronově kronice“, kterou sepsal Zenob Glak, který byl mnichem v době, kdy svatý Jiří ve III. až IV. století n. l.  křtil Armény. Tento mnich se bezprostředně účastnil křtu Indů a sloužil v kostele, který byl dříve chrámem Jarunovým a Kisekovým. Své informace získal z první ruky: od indických kněží vyhnaných z chrámu nebo z rukopisů chrámové knihovny.

Zenob Glak nazýval Jarunu řecky Demetrem, neboli doslovně přeložil význam jeho jména. „Árij“ znamená oráč, srovnej s ruským „orataj“, a „demetrios“ v řečtině znamená zemědělec (Jar je ruský bůh zemědělství a Slunce, Démétér je řecká bohyně zemědělství). Glak uvádí rovněž jméno Demetrova bratra –   Gisanej, přičemž význam tohoto jména vykládá jako „copatý“ (od „ges“ –   „cop“):

„A tak, jelikož měl Gisanq copy, měli  i jeho služebníci copy, které jim nařídil ustřih­nout (po násilném křtu) vladař Antex“.

Mimochodem tyto copy lze srovnat s copy současných vyznavačů Krišny a s kozáckým „oseledcem“ . Tento Jarunův bratr je znám i Velesově knize, kde se mu říká Kisek, praotec germánských národů. Památku na jeho jméno do­posud uchovávají západní Němci, obyvatelé Hesenska. Podle západoevropských legend, převyprávěných Isidorem Sevillským v VI. století, jmenoval se praotec Germánců Kus. Po příchodu do Arménie založili Jaruna a Kisek starobylé hlavní město Arménie, město Boha Višnu (Višap). Vztyčili tu ko­losy: šestnáctimetrového Kiseka (Gisaneje) z mědi a osmimetrové­ho Jarunu (Demetria) z kamene. Zbořeny byly tyto sochy teprve ve IV. století n. I.

Pak založili Jarunovi synové –   Kyj (Kuar), Šček (Meltej) a Choriv (Chorean) poblíž Araratu starověká arménská města: Kuara, Melteja a Choreana. Tato města byla potom známa po mnoho staletÍ. Stejnojmenná města byla později zakládána rovněž na severním Kavkaze poblíž Donu, a pak i v Dněprovské Rusi. Tyto legendy lze porovnat se známou legendou „Povesť vre­mennych let“ o založení Kyjeva Kyjem, Ščekem a Chorivem. Ti založili na Dněpru (nedaleko budoucího Kyjeva) veliké město Goluň (Koluň), nazvané na počest Kolo-gradu v uralské pravlasti, v Arkaimu. Podle Velesovy knihy tehdy ve 4. tisíciletí př. n. l. přišlo spolu s Jarunou a Kyjem k Donu, do Přidněpří a do Karpat mnoho slovanských kmenů. Usidlovali se, vytlačujíce kmeny Danajců, které legendy líčí jako obry zrozené mořem, zápasící s bohy (neboli atlanty).

 002_Zlatá Plaketa z Merdžan

Do stejné doby Velesova kniha (Rod I., 6) zařazuje rovněž vy­členění Slovanů z Jarunova rodu a Germánců z Kisekova rodu.  K tomuto rozdělení došlo na základě rozhodnutí sněmu – věče. Jaruna tehdy navrhoval, aby jednota rodu zůstala zachována a za  příklad uváděl otce, kteří: „dohodli se, aby jejich kmeny sloučily svá stáda ovcí i dobytka dohromady a stali se jediným kmenem. A totéž Bohové navrhují i nám.“ Avšak když došlo na sčítání hlasů, „Jedni byli pro spojení druzí se vyslovili pro něco jiného.“ A nakonec se kmeny Jaruny a Kiseka rozešly. A to okamžitě vedlo k velmi smutným následkům. Velesova kniha (Rod I., 7) vypráví o tom, že ihned po rozdělení přepadly Kisekův rod kmeny Jágů, a jen málo chybělo a Rodoviče vybily. Pragermánce tehdy zachránili na poslední chvíli přispěchavší Jarunovi válečníci.

A potom odešel Kisekův rod daleko na sever do Skandinávie. Právě tam se podle Velesovy knihy rozprostírají Kisekovy země a země boha Skandinávců a Germánců Odina.

,,A tamje země Odinova, jenž k nim přešel od nás. A tam se přinášejí oběti na jiný způsob. A tam jsme byli za starých dob, a tam jsme bojovali. A uzřeli jsme tam ruku, která nám hrozila, a viděli Krutého Odina … “ (Trojan IV., 9).

Áriové, kteří přišli s Jarunou a jeho syny, splynuli v zemích Rusi s místním obyvatelstvem, spřízněným co do jazyka a obyčejů. A potom následovaly rovněž další vlny stěhování indoíránských (praslovanských) rodů z Uralu, ze Sedmiříčí a dokonce i ze severní Číny. K tomu však docházelo v jiných tisíciletích. Takové byly cesty usazování první vlny Praslovanů z rodu Jara a Jaruny v Evropě.

——————————————————————

1 Odchod a Proměnění posledního vtělení Nejvyššího vládce, knížete Buse Bělojara (z 20. na 21. března roku 368 n. 1.) znamenal konce Svarogova dne a začátek nového Svarogova dne, a zároveň konec Bělojarovy epochy (Trajánových věků) a počátek Zlého věku (éra ryb), začátek věku válek a velikého stěhování národů. Zde se události, následující po Busově odchodu, srovnávají se začátkem Posvátných dějin – s odchodem Áriů ze severské pravlasti pod vedením boha Jara (Jarily), což se událo na počátku minulého Svarogova dne. Tehdy došlo také k prvnímu odchodu a proměnění vtělení nejvyššího boha Kryšně.

Půlnoc z 20. na 21. března roku 368 od Kristova narození, neboli 31. lutěně a I. bělojara r. 367/8 (rok 5575/6 od stvoření světa) – je hlavním bodem letopočtu slovanského védského kalendáře. V následujících vydáních Velesovy knihy bude brán jako počátek odpočtu veškerých dal. Tedy I. bělojara roku 1 od počátku Svarogova dne (I. den zlého věku, I. den po Busovu proměnění).

2 Směrem od severu na jih.

3 Kompletně je text této desky uveden ve třetí části „Busovy časy“ (Bus I., 1; Bus III., 1 a 2). Celý tento text je propojen podle smyslu a je souvislým textem jedné desky. Musel být rozdělen proto, že zachycuje rozsáhlé časové úseky a při chronologickém řazení všech textů Velesovy knihy je nutné jej uvádět vedle jiných textů jiných desek. Předpokládám, že bude důležité přečíst si ho rovněž i v té podobě, jak byl zapsán původně.

4 Má se na mysli poslední veliká doba ledová, trvající tři Svarogovy dny a vystřídaná oteplením v 11. až 13. tisíciletí př. n. 1., a také nové ochlazení v době mezi 5. až 3. tisíciletím př. n. 1., kdy se na severu Eurasie místo lesů rozprostřela tundra. Toto poslední ochlazení vedlo k přesídlení Ariů na jižní území, včetně zemí Romeů, neboli starých obyvatel Itálie, o čemž se hovoří ve třetí části.

5 Má se tu na mysli zemětřesení, k němuž došlo po odchodu Kryšně (Krišny) z tohoto světa. Toto zemětřesení zapříčinilo odchod Áriů-­Praslovanů v čele s Jarunou (Arjunou) z Paňdžábu, země Iňské. O tomto zemětřesení píše také Šrimad-Bhagavatam (píseň I., kap. 14., ř. 15): „Pohleď, dým halí oblohu. Zdá se, že se chvějí země i hory. Slyšíš, v nebi bez mráčků hřmí hrom a blesky šlehají z blankytu…“  Zemětřesení připo­mínající světovou katastrofu doprovázelo odchod z tohoto světa i další vtělení Nejvyššího, neboli Krista, keltského Esise, slovanského Buse Bělojara.

6 Zde se jedná o město Kuar (Kyjev Taronský) poblíž hory Ararat, který byl založen Jarunou ve 4. tis. př. n. l. O této události vypráví staro­germánský rukopis, sepsaný ve IV. století n. 1., tak zvaná Taronova kroni­ka, kde se hovoří o tom, jak do údolí Araratu přišli „od Indů“ bratři Gisaněj a Demetr (Slovany jsou nazýváni Kisek a Jaruna). A potom jejich synové Kuar, Meltej a Chorean (u Slovanů Kij, Šček a Choriv) tam založili svá města, nazvaná jejich jmény. Antský Kyjev a Kyjev na Dněpru byly založeny až mnohem později.

7 Zde se stejně jako v předchozím textu krajem Iňským má na mysli území Indie a Číny. V takovém případě je Arijskou zemí jižní Ural a Sedmiříčí (stepi od Balchaše po Kaspijské moře).

8 Jde o stejné zemětřesení jako to, které popisuje Rod I., 2:3.

9 Tisíc pět set let před Direm, ve VI. století př. n. l. byl vládcem skyt­ské říše Arianta, který bojoval mimo jiné i na Karpatech. Zde se tento Arianta sbližuje s Jarunou (Arjunou), který přivedl Slovany na Karpaty z Paňdžábu v 3. tis. př. n. l. Ve Velesově knize říkali jménem Árij (otec Or) také Árjovi Osedňovi, který rovněž došel až ke Karpatské hoře. Všichni tito Árjové byly uctíváni jakožto ztělesnění Jarily a prožili totožný život.

10 Trojánovy věky se odpočítávají od dob vlády patriarchy Trojána (současníka Árje Osedně, viz níže) až do časů Buse Bělojara. Neboli od 2. tisíciletí př. n. l. až do IV. st. n. l. Je to zvířetníkový věk Bělojara (Berana).

11 Goluň (Koluň) – jak předpokládají archeologové, to je nyní Bělské hradiště na řece Vorskle (přítok Dněpru). Je to Hérodotem zmiňované město Helon v zemi Budínů.

12 Tentýž u Arménů (v Taronově kronice, knize pocházející ze IV. st. n. 1.) vystupuje jako Gisenej, což znamená „copatý“. Je praotcem západních Germánců (Hessenců). Isidor Sevillský (historik z VI. Století) označoval za praotce Germánů Kuse.

13 Tento text připisuje založení města Goluň (Herodotova města Helonu v zemi Budínů) Jarunovi. Neboli klade založení tohoto města do 4. tisíciletí př. n. l. To znamená o dva tisíce let dříve, než je stáří tak zv. Belského hradiště, jak je udávají dnešní archeologové. Možná se jedná o jiné město. Avšak není ani důvod odmítat Jarunův příchod do těchto zemí, ba i západněji do Karpat, neboť existuje nepochybná spřízněnost mezi kulturami  obyvatel Paňdžábu a karpatských horalů (Huculů).

Z Velesovej knihy

Флот_Гипербореи_выполнит_приказ

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s