Podivuhodné paralely – Amerika – Nový Rím

Emil Páleš – AMERIKA, NOVÝ RÍM

010_flintNasledujúce orifielské obdobie (2061-2133) sa rýchlo blíži. Doposiaľ v každom orifielskom období na Západe vzkriesili ducha Augustovej éry a pokúsili sa obnovíť Rímsku ríšu. Kto budú Rimania 21. storočia? Spisovatelia, žurnalisti a svetová verejnosť to tušia a stále častejšie vyslovujú: Američania sú Rimania našej doby. Je to analógia, ktorej obraz nadobúda čím ďalej, tým ostrejšie kontúry. Rím aj Spojené štáty v ranej fáze vývoja odvrhli monarchiu a ako posvätný vyzdvihli republikánsky ideál slobody. Trinásť amerických kolónií vypovedalo poslušnosť britskej korune rovnako ako Rimania zvrhli nadvládu etruských kráľov. Potom sa rozširovali a zjednotili Apeninský poloostrov, resp. severoamerický subkontinent do federálneho zvázu.

Vzťah Američanov k Európe pripomína vzťah Ríma ku Grécku. Európa sa dá prirovnať k helénskemu svetu tvorenému mestskými štátmi s vysoko vyprofilovanými kultúrami a dlhou tradíciou. Na západ od nich vznikal nový mladší, dcérsky svet tak, že prisťahovalci zo starého kontinentu na vyššom kultúrnom stupni (Tyrrhenos, Aeneas) sa ujímali vlády nad tamojším obyvateľstvom. Američania ako Rimania boli rodovo vykorenení z kultúrnej kontinuity, bola to zmes etník, prisťahovalcov a utečencov, z ktorej sa kul nový národ.

Kým obyvatelia starého kontinentu si zachovávali svoju tvorivú kultúrnu rozmanitosť a členitosť, za morom na západ od nich sa utvoril monolit, ktorý začal materskému kontinentu vojensky dominovať. Jedni boli hrdí na svoju vysokú kultúru, druhí na svoju akcieschopnosť a občiansku cnosť. Vznikla symbióza, kde nový kontinent stál na čele vojenského bloku zahŕňajúceho aj starý svet, od ktorého bol kultúrne závislý. Rimania neboli teoretici, ale veľkí praktici podobne ako Američania. Sotva existuje americká filozofia alebo umelecký smer; najmä prvých sto-dvesto rokov všetci vedci, umelci, myslitelia boli Gréci presťahovaní do mocného a bohatého Ríma, čo sa podobá na odliv európskych mozgov do Spojených štátov.

Rím aj Amerika vrastali do úlohy svetovej veľmoci pomaly. Obe impériá nie sú výsledkom náhleho výboja dajakého Napoleona alebo Džingischána, ale postupných, opatrných krokov. Rimania dlho chceli brániť len sami seba Amerika robila izolacionistickú politiku. Do roztržiek v starom svete boli vtiahnutí len ako obrancovia slobody pred despotmi: grécke štáty požiadali Rím o pomoc pred expanziou Filipa Macedónskeho, Európa Ameriku pred Hitlerom. Rímske aj americké posádky tam potom už zostali.  Rimania dobyli svet tak, že sa stále iba bránili alebo bránili svojich spojencov. Boli mimoriadne citliví na urážky a mali nadmernú potrebu bezpečnosti. Každý obranný kruh okolo Rima vytvoril nové hranice, ktoré si vyžadovali ďalší a ešte ďalší obranný kruh. Táto pomalosť, defenzivita, až obsedantná potreba zaisťovať sa, integrácia dobytých území do trvalých štruktúr, dôležitosť strojov a techniky sú pečaťou saturnského ducha. Marsovou pečaťou je blesková vojna, Hitlerova alebo Džingischánova, vytvára však len efemérne ríše.

Američania sa podobajú Rimanom v tom, že rovnováhu síl považujú za neprijateľnú hrozbu. Dobre sa cítia, len ak oni sami ohrozujú celý svet, nikto nemôže ohroziť ich. V roku 1962 chceli vtiahnuť svet do tretej svetovej vojny len preto, že Rusi na Kube umiestnili rakety rovnako ako oni sami do Turecka.

006_flint

Ani Rimania nezniesli rovnocenné vyjednávanie. Nadobro zničili Kartágo nie preto, že by ich ohrozovalo, ale preto, že by bolo schopné ohroziť ich. Cato Starší bol známy tým, že každý svoj prejav v senáte zakončil slovami:

„Okrem toho si myslím, že Kartágo musí byt’ zničené”.

Na prahu svojej premeny na veľmoc Rím prešiel k filozofii preventívnej vojny, ako súčasná Amerika. Aký chaos by nastal, keby každý smel napadnúť inú krajinu preventívne, len na základe dohadov, s tým si americký prezident nerobí starosti, lebo také právo je samozrejme vyhradené iba Amerike. Ignorujú svetovú verejnú mienku a čudujú sa, rovnako ako Rimania, prečo ich svet nenávidí. Spolurozhodovanie Spojených národov je formálnym gestom: smú spolurozhodovať dovtedy, kým súhlasia.

Rím aj Amerika sa postupne vynorili ako unilaterálna mocnosť bez súpera. Ako kedysi Rím, ani dnes nemôže nikto pomýšľať na to, že napadol samotnú Ameriku, naopak ona vojensky obhajuje svoje zámery všade v zahraničí. Spojené štáty americké majú rozmiestnené vojenské základne v 130-tich krajinách sveta podobne ako Rimania svoje légie v provinciách. Elitné jednotky námornej pechoty sú novovekí prétoriáni. A pax romana (rímsky mier) bol tiež taký dvojznačný ako dnešný pax americana. Rimania znamenali mier, ale aj neslobodu. Prinášali do provincií civilizáciu, no aj ich vykorisťovali. Grécka kultúra v ich podaní zhrubla, našla u nich aj ochranu a šírila sa. Taká ambivalentná je dnes úloha Ameriky: mohla by chrániť európske duchovné hodnoty. Ale aj urobiť zo svetovlády samoúčel.

S heslom divide et impera (rozdeľuj a panuj) sa Rimania ujímali roly arbitra miestnych šarvátok (ako Amerika robí svetového policajta). Zaisťovali mier, ale s prevahou silnejšieho vo svoj vlastný prospech. Tá časť provinčných náčelníkov, ktorá sa spojila s Rimanmi, si postavila opulentné vily, prešla na rímsky spôsob života a vládla pod ochranou rímskej moci. Odcudzila sa však vlastnej kultúre a v očiach domácich predstavovala zradcov, čo zapredali vlastnú krajinu. Presne tak sú spojencami Američanov v iných krajinách bábkové vlády, ktoré by sa inak bez zahraničnej pomoci neudržali. Ropa, nerasty a iné prírodné bohatstvo prúdia do Ameriky, kde sa spotrebúvajú v nonšalantnom množstve, rovnako ako kedysi prúdilo obilie, cín, slonovina či vzácne drevá odvšadiaľ do Ríma. Bohatstvo Zeme musí prúdiť do Ameriky za falošný dolár nanútený ako svetové platidlo hospodárskym a vojenským násilím. Krajinu, ktorá sa to pokúsi zmeniť, spustošia, zbombardujú.

Riman sa v provincii správa arogantne; robí si, čo chce. Presne ako dnes, keď americké koncerny so zdanlivým súhlasom alebo aj len tak, bez súhlasu kradnú pralesy na Papui alebo odvážajú nerastné bohatstvo Venezuely a miestnych jednoducho zmlátia, ak sú proti. Rímsky občan stál nad zákonom krajiny, v ktorej žil. Aj keď sa niečoho dopustil, mohol byť súdený len v Ríme. Keď Židia chytili sv. Pavla a išli ho súdiť, stačilo mu zvolať: Civis romanus sum (som rímsky občan). Presne to si všade vyhradzujú Američania. Ak opitý americký vojak niekde znásilní ženu alebo jej zrazí dieťa, tá sa nemôže obrátiť na súdnictvo svojej krajiny o spravodlivosť.  Moc je najťažšia charakterová skúška a mení toho, kto ju získal. Súčasne s tým, ako sa Rím stal impériom, zmenil sa z republiky na cisárstvo. Obrovské provincie neboli demokratické, a kto im vládol, skorumpoval svojou mocou a bohatstvom aj samotný Rím. Senátori sa stali bábkarni v rukách vojvodcov ako Marius či Caesar a veľkých boháčov ako Pompeius či Crassus. Cisári však udržiavali zdanie republikánskych inštitúcií ešte dlho potom, čo už rozhodovali celkom sami.

Spojené štáty sa podľa všetkého nachádzajú práve v tejto fáze prechodu k faktickej monarchii pod rúškom zdanlivej demokracie. V kabinete amerického prezidenta sa rozhoduje o celom svete, aj o nás, ale nás do toho nič nie je. Prvý muž Ameriky vystupuje ako cisár sveta, ale voliť ho smú len Američania. Takto aj rímsky cisár diktoval podmienky provinčným krajinám, ale volebné právo zostalo vyhradené len Rimanom v Itálii. Obyvatelia provincií si na rímske občianstvo počkali 300 rokov.

Rímsky ľud však prevolával na slávu komukoľvek, kto rozhadzoval strieborniaky a sľúbil panem et circenses (chlieb a hry). Verejná mienka sa vytvárala triviálnymi rnechanizmami manipulácie ľudu, ktorý dávno stratil svoje občianske cnosti. Mravne skazení životom na úkor druhých, obklopení otrokmi a otrokyňami z provincií, nežili vlastne v realite. Je to veľmi znepokojujúca analógia so súčasnou Amerikou. Demokracia sa zmenila na plutokraciu. Amorálna oligarchia boháčov uskutočňuje svoje zločinné, sebecké ciele v mene davu, ktorý nerozmýšľa a zaujíma ho len jedno: zachovanie blahobytu. Nevzdelanej Amerike sa dá nahovoriť čokoľvek, aj to, že 11. septembra 2001 neplatili zákony fyziky. Nevedia ani, kde je ktorá krajina, kto tam žije a čo si ctí. Vedia len, že treba kamsi ďaleko poslať armádu, aby sa nemali zajtra horšie než dnes. Médiá podávajú triviálne naivné schémy namiesto skutočnosti a spolu so zábavným priemyslom odvádzajú pozornosť davu k nepodstatnostiam. Médiá si platíme za to, aby nám hovorili, čo chceme počuť. Američan má potom notoricky čisté svedomie, akým boli známi aj Rimania: vždy sa cítili len sami ohrození, vždy boli v práve, trestali porušovanie (vynútených) zmlúv a podobne.

Podobnosť konkrétnych obrazov padá do oka, ak poznáme starý Rím. Jeden publicista vzal dokumentárny film o povahe Ríma, a kým nechal ďalej znieť slovo komentátora, nahradil obraz zábermi z dnešnej Ameriky: dav jasajúci pri krvavých gladiátorských zápasoch a nebezpečných pretekoch konských záprahov zábermi z boxu a pretekov formule 1, skorumpované tváre pokryteckých rímskych politikov americkými.

Svoju úlohu pri rozpade Ríma zohrali aj demografické pohyby. Blahobytní Rimania nemali viac deti a ľudský personál musel byť stále viac nahradzovaný porímštenými barbarmi. Tí si osvojovali rímsku kultúru v hrubých rysoch, no v jadre už nechápali cnosti, ktoré kedysi urobili Rím veľkým. Tak sa to chystá aj dnes. Nehispánski belosi, ktorí založili Spojené štáty, po roku 2050 nebudú viac vo svojej krajine tvoriť váčšinu. Cez hraničný múr sa do bohatej ríše tlačili barbari asi ako dnes Mexikáni do Spojených štátov. Dedičným nepriateľom imperiálneho Ríma bola Perzia. Dnes je to Irán, Irak, Afganistan – moslimské krajiny na území bývalej perzskej ríše.

Od vojny v Afganistane a Iraku, od bombardovania Srbska už o tom hovorí každý: Američania sú noví Rimania. Vyšli celé knihy o paralelnej histórii Ríma a Ameriky. Čo sa mi ešte pred pátnástimi rokmi ťažko vysvetľovalo, je teraz oficiálne: „Súvislosti medzi oboma kultúrami, ktoré oddeľujú svetadiely a tisícročia, prekvapujú a fascinujú ‘ hovorí predseda Národného ústavného centra, ktorému nedávno predsedal aj George Bush starší.

014_flint

Centrum otvorilo v roku 2010 výstavu pod názvom Staroveký Rím a Amerika. Rímsky orol tam stojí vedľa amerického orla, gladiátorská maska vedľa ragbyovej masky amerického futbalu, americkí prezidenti v tógach vedľa búst starých Rimanov. Nákrčná obruč rímskeho a amerického otroka. Vo vitríne je list adresovaný Johnovi Adamsovi, prvému viceprezidentovi a druhému prezidentovi Spojených štátov, kde sa jeho manželka popisuje ako Porcia, žena niekdajšieho rímskeho senátora Bruta. Otcovia-zakladatehia Spojených štátov boli totiž očarení starým Rímom. Preto budovu zastupiteľského orgánu podľa rímskeho vzoru nazvali Kapitol a jeho hornú snemovňu senátom.

Kým zakladatelia Spojených štátov sa inšpirovali republikánskym Rímom, súčasná Amerika sa už inšpiruje Rímom v jeho imperiálnej fáze. Právomoci sa sústreďujú v rukách prezidenta, patriotické zákony obmedzujú občianske práva v mene strachu pred terorizmom. Zastrašený kongres dvíha ruky na povel, ako kedysi rímski senátori. Bohatstvo sa koncentruje a prehlbuje sa rozdiel medzi boháčmi a chudobou. Rýchlo sa plní, čo som predpovedal o blížiacom sa veku Orifiela. No až keď si uvedomíme, že štátne symboly USA skryto-otvorene hlásajú návrat rímskeho impéria už dávno, zastavuje sa na chvíľu rozum. Ako je to možné? Ako často v dejinách, inšpirujúci duch vstúpi podvedome do symbolov už na počiatku vecí a pre toho, kto vie čítať ich reč, prezrádza budúcnosť. Veľká pečať Spojených štátov vytlačená na dolárovej bankovke zobrazuje pyramídu a okolo nej latinský nápis: Novus ordo seclorum. To je prevzaté zo štvrtej eklogy Vergília. V preklade tento verš znamená „zrodil sa nový poriadok vekov” alebo nový vek v poradí” a pokračuje slovami „vracia sa vláda Saturna”! Tieto slová neoslavujú tvorcov republikánskeho Ríma, ale Oktaviána Augusta, prvého cisára a zakladateľa rímskeho impéria.

Oswald Spengler, toľko kritizovaný ako pahistorik, predpovedal návrat  rímkej ríše skôr a presnejšie než všetci ostatní. V prvom rade upozornil, že

Imperium  Romanum sa už nejaví ako jednorázový fenomén, ale… ako typický konečný stav, ktorý tu už  bol niekol’kokrát“.

Je to okamih, kedy sa kultúra mení na civilizáciu, stav vyčerpania ducha, keď z bývalého vnútorného obsahu zostanú len vonkajšie technické a organizačné formy. Národ, čosi spojené s kultúrnymi hodnotami, sa mení na beztvarú masu ovládanú abstraktnou veličinou peňazí. Americkí cestujúci v Európe mu pripadajú ako noví Rimania: „Luza príliš rýchlo zbohatlých Rimanov očumovala diela Periklovej doby, ktorým rozumela tak málo, ako rozumejú americkí návštevníci Michelangelovej Sixtínskej kaplnke”.

Keď sa lepšie prizrieme na Spenglerovu „Tabul’ku súčasných epoch ducha” medzi antickou a západoeurópskou civilizáciou, zistíme, že Spengler naprosto správne prirad’uje epochy archanjelov jednu k druhej tak, ako sa opakujú v rovnakom poradí o 2088 rokov neskôr.

  • Orifielské obdobie prirovnáva k orifielskému (Parmenida k Descartovi),
  • gabrielské ku gabrielskému (gréckych senzualistov k anglickým),
  • rafaelské k rafaelskému (sofistov k osvietencom),
  • anaelské k anaelskému (epikurejcov k romantikom).

Romantizmus bol fázou analogickou k helénizmu, v Napoleonovi (1800) vidí analógiu Alexandra (300 pr. Kr.).

Podľa Spenglera teraz (2010) žijeme v dobe Sullovej (90 pr. Kr.), ktorý ako prvý začal zastrašovať rímsky senát silou. Presne to prežívame: plutokrati, doteraz skryto ovplyvňujúci politiku, začali počas svetovej finančnej krízy otvorenými hrozbami vnucovať svoju vôľu národným parlamentom. Doba Caesarova a Augustova, premena republík na faktické cisárstvo, by mala nasledovať v rokoch 2050-70, čo je presne začiatok orifielského obdobia (2061).

Orifielské premeny sa dotknú celého sveta (aj Európskej únii hrozí premena na centralizovaný monolit). No v Augustovej ére to boli predošetkým dve vyslovene saturnské ríše, ktoré si podmaňovali svet zo západu a z východu: Rím a Čína. Bude to tak aj teraz? Po roku 2050 Čína dobehne Spojené štáty a stane sa hospodárskou veľmocou číslo jeden. Tento štát, kde cisárska tradícia ignorujúca slobodu jednotlivca nikdy nevymizla, prechádza nebývalým rozmachom a skupuje nerastné bohatstvo Zeme.

Do konca 21. storočia sa vyčerpajú nielen svetové zásoby ropy, ale aj rôznych kovov a iných surovin. Nebude ani dosť vody. Ropa neznamená len palivo pre dopravu, ale polovica výrobkov okolo nás je z ropy a úrodnosť zeme je ropnými hnojivami vybičovaná na štvornásobok. Obdivuhodné, s akou nevyhnutnosťou sa na obzore črtá nový orifielský vekvek mníchov a impérií. Buď sa rozšíri nejaké novoveké mníšske hnutie, ktoré primäje ľudí obmedziť vlastné sebectvo a konzumnú mentalitu dobrovoľne, alebo sa núdza a globálne výzvy vyriešia vzostupom absolútnych štátov, ktoré nastolia poriadok za cenu obetovania slobôd jednotlivca. Až Orifiel rozprestrie svoje krídla, budeme pestovať stoické saturnské cnosti sebavlády a sebazaprenia buď dobrovoľne, alebo sa svet zmení na žalár, kde budeme robiť to isté v okovách.

zdroj

026_Rhinegold-Rackhan-12

***

V článku od Emila Páleša je zmienka o Sullovi (rímskom politikovi, vojvodcovi a konzulovi), ktorý začal zastrašovať v (90 pr. Kr.) rímsky senát silou.  Pridávam zopár informácií o tejto osobnosti …  

***

LUCIUS CORNELIUS SULLA – římský vojevůdce, politik, konzul, vůdce optimátů

(138 př. n. l. – 78 př. n. l.)  – v letech 82 – 79 př. n. l. vládnul jako doživotní diktátor pod jménem Sulla Felix Imperator

Lucius Cornelius Sulla se narodil roku 138 př.n.l ve starém rodu Corneliů. Jeho patricijský původ, klasické vzdělání a konzervativní založení ho předurčilo stát se vůdcem prosenátní strany optimátů. Za války v Africe sloužil pod svým budoucím protivníkem Gaiem Mariem a velel oddílu, který zajal numidského krále Iugurthu. Koncem roku 100 př.n.l. se po několikaleté nadvládě populárů Gaia Maria situace v Římě začala měnit. Mariův stoupenec tribun lidu Lucius Appuleius Saturninus nejprve prosadil zákon, který Mariovým veteránům zajišťoval pozemky v nových koloniích v Africe a Narbonnské Galii. Saturninus rovněž prosazoval udělení římského občanství spojencům Říma z minulých válek, a také pro ně chtěl pozemky v koloniích. S tím ovšem nesouhlasili nejen optimáti, ale i příslušníci jezdeckého stavu a mnozí nemajetní římští občané. V bouřlivých předvolebních dnech byl zabit Gaius Memmius kandidát optimátů na konzula. Senát vyzval úřadujícího konzula Maria k zásahu proti vzbouřencům a Marius nechal čelné představitele populárů uvěznit. Rozlícený dav aristokratů pronikl do vězení a vězně ubil. Zemřel Saturninus i kandidát populárů na konzula Glaucia. Gaius Marius rezignoval a opustil Řím.

Moc přešla do rukou optimátů. Saturninovy zákony byly zrušeny.Válku se spojenci už nešlo zastavit. Odmítali se smířit, že za Řím krváceli a na jejich vlastních územích jsou významné úřady jen pro římské občany. Požadovali rozšíření římského občanství. Když neuspěli sáhli po zbraních. Vytvořili vlastní státní celek zbudovaný podle římského vzoru. Centrem jejich území v centrální Itálii se stalo město Corfinium. Do boje vyslali armádu o síle 100 000 mužů. Za války se spojenci musel Řím mobilizovat všechny rezervy. Do armády byli verbováni i propušťenci a žoldnéři nalákaní na příslib kořisti. V bojích mezi roky 90-88 př.n.l. zahynulo 300 000 lidí. Nakonec Řím ustoupil a zákonem (Lex Iulia) z roku 90 př.n.l. přiznal občanství věrným spojencům a v roce 89 př.n.l. zákonem (Lex Papiria) všem bývalým spojencům, kteří složí zbraně a do šedesáti dnů se dostaví do Říma. Po válkách se spojenci se celkově změnil charakter Říma. Z městské republiky se rozrostl na celou Itálii.

Ve válce se spojenci vynikl nad ostatní velitele především Sulla, zejména krutým a nekompromisním vedením bojů v Samniu a Kampánii. Jeho válečné zásluhy mu v roce 88 př.n.l. vynesly úřad konzula a optimáty ovládaný senát ho pověřil tažením do Řecka a Malé Asie proti pontskému králi Mithridatovi VI. Pontské království se rozkládalo na území východního Turecka, Arménie a jeho území patřil i Chersonesos (Krym) a celé pobřeží Černého moře . Římu zde vyrostl největší protivník od punských válek. Mithridatés(120/63) využil války Říma se spojenci, a vydávaje se za osvoboditele od římského jha, vstoupil v roce 89 př.n.l. do římské provincie Asie. V řeckých městech na západě Malé Asie bylo na jeho popud zmasakrováno na 80 000 lidí italského původu. Potom Mithridates přes Thrákii a Makedonii vpadl do Řecka v čele obrovské armády (celá pontská říše disponovala asi 400 000 vojáky). Mnohá řecká města ho skutečně uvítala jako osvoboditele.

Řím Mithridatovi okamžitě vyhlásil válku, ale zasáhnout mohl až v roce 88př n. l.. Sulla dostal šest legií a shromáždil svou armádu v Kampánii. Ovšem poté co Sulla odtáhnul z Říma svolal Mariův stoupenec, tribun lidu Publius Sulpicius Rufus, lidové shromáždění, na kterém s pomocí nových římských občanů prosadil Sullovo odvolání a jeho nahrazení Mariem. Legáti, kteří byli vysláni za Sullou nepochodili. Sulla se jim odmítl podřídit a jeho rozzuření vojáci je zabili. Sulla vytáhl na Řím a na Esquilinském tržišti snadno za hodinu porazil narychlo sestavené vojsko populárů. Sulla nechal popravit lidové magistráty v čele s Rufem a uprchlého Maria nechal prohlásit nepřítelem státu. Dále zrušil tributní sněmy a právo veta lidových tribunů. Hlavním nositelem moci se stal senát, který Sulla rozšířil o 300 nových členů z řad nobility, aby si zajistil jeho podporu. Sulla ale respektoval zvolení Lucia Cornelia Cinny jedním z konzulů, pouze si od tohoto populára nechal přísahat věrnost.

Sulla mohl pokračovat v tažení do Řecka. Ve válce s Mithridatem se osvědčil jako skvělý vojevůdce. Nejprve porazil Mithridatova vojska v Boiótii. V roce 87 př.n.l. a oblehl Athény, které 1. 3. 86 př.n.l. Athény dobyl a strašlivě zpustošil. Sulla nechal vyloupit i svatyně v Delfách a Olympii. Získal obrovskou kořist. Mincemi vyraženými z uloupeného zlata štědře odměnil své vojáky, kteří milovaného velitele nazvali Sulla Felix. Sám Sulla považoval bohyni štěstěny za svoji patronku. Tažení dál úspěšně pokračovalo. V dubnu a květnu roku 86 př.n.l. triumfoval nad trojnásobnou přesilou nepřátel u Chaironeie, na podzim téhož roku porážkou Mithridata u Orchomenu dostal Řecko pod svou kontrolu.

Mezitím se opět změnila situace v Římě. Populár L. Cornelius Cinna porušil svůj slib loajality daný Sullovi a pokusil se prosadit změnu Sullových zákonů. Záměr mu nevyšel, musel uprchnout z Říma a byl zbaven konzulského úřadu. Cinnovi se podařilo v Kampánské Nole shromáždit vojsko, povolal z Afriky zpět Maria a po obléhání a vyhladovění Řím kapituloval. Část optimátů uprchla,část byla povražděna. Zabit byl i Cinnův spolukonzul Gnaeus Octavius. Populárové nastolili vládu teroru. V roce 86 př.nl. se Cinna a Marius nechali zvolit konzuly a zrušili Sullovy zákony. Zanedlouho poté Marius zemřel. Po jeho smrti bylo proti Sulovi posláno vojsko, kterému velel nový konzul Lucius Valerius Flaccus.

Po vylodění v Malé Asii se Flaccovi vojáci vzbouřili, svého velitele zabili a přešli na stranu úspěšného Sully. Sulla potom vydrancoval řecká města v Malé Asii, aby je potrestal za vzpouru proti Římu. V srpnu 85 př.n.l. dojednal Sulla s Mithridatem tzv. Dardanský mír. Mithridates zaplatil reparace a uznal svrchovanost Říma nad Řeckem. Sulla na oplátku uznal Mithridata králem Pontie ( později museli Římané vést s Mithridatem ještě dvě války, v letech 83/82 př.n.l. a v letech74/64 př.n.l.,kdy ho porazil Gnaeus Pompeius). Na závěr svého tažení donutil Sulla Řeky zaplatit obrovskou kontribuci 33 000 talentů stříbra (asi 865 tun) a zpětně vyplatit daně za pět let. Řecko bylo působením tří armád na svém území těžce poničeno.

Na jaře 83 př.n.l. se Sulla vylodil v Brundisiu a táhnul na Řím. Tam už nevládl Cinna, toho jeho vlastní vojáci zabili v roce 84 př.n.l., v Anconě odkud chystal válku se Sullou. Cestou k Římu se k Sullovým 40 000 vojáků přidávali další příznivci. V jeho armádě nyní sloužili takoví vojevůdci jako Lucius Licinius Lucullus nebo dva pozdější triumvirové Marcus Licinius Crassus a Gnaeus Pompeius ( ten dokonce za svých peněz postavil dvě legie,které dal Sullovi k dispozici). 1. 11. 83 př.n.l. rozprášil Sulla v bitvě u Collinské brány armádu populárů a ovládl Řím. Nastalo krvavé zúčtování. Bylo povražděno na 90 senátorů a 2600 jezdců. Smrti neunikl ani Mariuv syn Gaius Marius mladší. Spolu s ním nechal Sulla vyvraždit celé městečko Praeneste, kde se Marius skrýval. Obzvlášť krutě se Sulla vypořádal s nepoddajnými Samnity.

 Soubor:Jugurtha captured.jpg

Šest tisíc zajatých Samnitů dal zmasakrovat ny Martově poli v době kdy zasedal senát. V roce 82 př.n.l. se Sulla prohlásil doživotním diktátorem pod jménem SullaFelix Imperator a vydal ústavu, která mu umožňovala měnit zákony, konfiskovat majetek, odvolávat magistráty i spojenecké krále. Nechal sepsat seznamy nepřátelských nebo podezřelých osob tzv. proskripce. Osoby uvedené ne seznamu byly postaveny mimo zákon, kdokoli je mohl beztrestně zabít a navíc tím získat část majetku proskribovaného. Navíc zákon o proskripcích (Lex Cornelia de proscriptione) nebyl časově omezen a seznamy mohly být průběžně doplňovány, čehož zneužívali Sullovy stoupenci k vyřizování účtů. Ke svým vojáků byl Sulla jako obvykle štědrý a odměňoval je majetky nepřátelských měst a kmenů. Usazováním svých veteránů chtěl Sulla urychlit romanizaci Itálie. Znovu obnovil platnost zákonů zrušených Cinnou a Mariem. Kromě rozšíření senátu a omezení moci lidových shromáždění a tribunů lidu se přenesla část soudní pravomoce na senát. Moc cenzorů byla oslabena doplňováním senátu o bývalé kvéstory. Sulla se snažil upevnit centrální moc. Zvýšil počet kvéstorů na dvacet a praetorů na osm. Úřady konzula a praetora se prodloužili na dva roky, první rok strávili v Římě a pak byli na rok posláni do provincií ve funkci prokonzulů a propraetorů.

V roce 79 př.n.l. Sulla ze zdravotních důvodů rezignoval a uchýlil se na rodné statky v Kampánii, kde v roce 78 př.n.l. zemřel.

Lucius Cornelius Sulla byl vynikající vojevůdce a patří mezi nejvýznamnější osobnosti republikánského Říma. Zachránil v krizové situaci celistvost Říma a obnovil vážnost senátu. Svou reputaci si pokazil krutostí pří válečných taženích a krvavými represemi proti svým odpůrcům. Dokonce i Sullův příznivec historik Titus Livius o něm napsal

zhanobil své překrásné vítězství krutostí tak strašnou, jaká se v žádném člověku dosud neprojevila”.

zdroj

Soubor:Sulla Coin.jpg

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s