Kníže Niklot – poslední boj Obodritů

http://pohanskykruh.wordpress.com

Je jen málo osobností, jimž by bylo možno bez zaváhání a jedním dechem vyslovit ty nejhlubší poklony, jaké si muž dokáže vysloužit: věrný bojovník až do hořkého konce, hrdina a čestný muž. Jednou z nich je velký státník dávno zaniklé slovanské země pohanských Obodritů, kníže Niklot. Dnes, po odstranění balastu, přehlížení a zaujatosti křesťansky zaměřených historiků minulosti, je možné o tomto statečném muži i o době, v níž žil, konečně napsat plnou pravdu.

polabian_slavs1

Niklot se narodil roku 1090 do pro svůj národ velmi bolestné doby, doby, kdy znamení už jasně ukazovala na blížící se konec a rozplynutí národa Obodritů v německém a křesťanském moři. Po odstavení od moci dynastie Mstivojovců, která se pokoušela přibližně o totéž, o co v Čechách Přemyslovci (pokřesťanštěním alespoň vládnoucích vrstev a podřízením se mocnému německému sousedovi zachovat jakous-takous šanci na přežití národa) si obodritští předáci uvědomili, že pokud si budou chtít udržet šance na uchování pohanské víry, pak se bez spojení s bojovnými Lutici a Rujany do budoucna nebudou schopní křesťanské přesile ubránit. Svolávají sněm, na němž je roku 1066 obodritským vládcem zvolen zatvrzelý vyznavač Svarožicova kultu, rujanský kníže Kruk. Volba to byla šťastná – Kruk je rozhodný vládce, ze země vyhání křesťany a Němce, ruší biskupství a důrazně obnovuje rodnou víru. V zemi nastává opět soulad mezi vládnoucími knížaty a prostým lidem, neboť všichni mají víru, kterou beztak nosí už stovky generací ve svém srdci; současně se tím posiluje i spojenectví s Lutici.

Sasové i Dánové vidí, že v jejich sousedství vyrůstá silná pohanská dvojzemě, v tehdejší Evropě naprosto ojedinělá, a podněcují potomky posledního knížete dynastie Mstivojovců, kolaboranstkého Gotšalka (u Obodritů sehrál podobnou roli, jako v Čechách kníže Václav) k opětovnému uchopení vlády. To se nakonec daří, starý Kruk je roku 1105 křesťanskou reakcí zavražděn a navzdory zoufalému odporu obodritského lidu se na knížecí stolec vrací Gotšalkův syn Jindřich. Luticové okamžitě svolávají do Arkony sněm, a před tvářemi Svantovíta spojenectví s Obodrity vypovídají. Niklotovi je v té době 15 let.

min_01

Jindřich se poučuje z osudů svého otce, který byl zabit během pohanského povstání, a ač sám horlivý křesťan, národu křesťanství příliš nenutí. Tím však výčet jeho ctností končí – proti kdysi přátelským Luticům zasahuje tvrdou silou, čímž jen posiluje vnitřní odboj. Jeho synové Svatopluk a Kanut si už dobře osvojili pravou podstatu křesťanské víry – církví požehnaný a podporovaný boj o materiální uzurpátorství, a tak se ihned po otcově smrti začínají rvát o vládu. Právo na ni má dle otcovy volby Kanut, proto jej bratr Svatopluk rok po otcově smrti dá zavraždit, načež ve spojení se Sasy a Holštýnci a věren otcově příkladu opět napadá Lutice, z nichž si všechny, až na Rujany, podrobuje. Sám je rok nato zavražděn Dány, stejně jako o pár měsíců později jeho syn Zviník, načež zemi kupuje jako léno dánský princ Knut Lavard – i ten je však téměř okamžitě zavražděn. Míra hněvu mezi pohanským lidem Obodritů a Luticů dostupuje vrcholu. K velkému žalu Sasů i Dánů však není nikdo, koho by mohli jako legálního křesťanského nástupce instalovat na trůn, takže se konečně opět prosadí rodový sněm, který volí dva panovníky – Niklota a Pribislava. Píše se rok 1131 a začíná osudová – a i když téměř poslední, tak zřejmě nejslavnější – kapitola dějin obodritské země…

Pribislavova hvězda rychle upadá. Dostává západní a severozápadní část země a nedokáže zabránit neutuchajícímu přílivu saských a holandských kolonistů. Nakonec podléhá darům saského hraběte Adolfa a kapituluje. Ne tak Niklot – ten se podřídit odmítá, a proto je zajat a uvězněn. Jeho synové Pribislav a Vartislav zatím plení dánská a saská města, takže Adolf, ovládán strachem z mocného saského vévody Jindřicha Lva, nakonec Niklota propouští. Ten přijímá jeho následné pohostinství, načež mu klidným hlasem řekne: děkuji ti za tvou pohostinnost, ale nevěřím ani jí, ani tobě. Bohové tě přinutí zaplatit za vše, cos udělal.

Niklot se vrací domů a rychle získává sílu. Podporu mu projevují znovu už i západní obodritské kmeny, a když se před jeho domem objeví nejen vyslanci Lužičanů, ale i lutický kníže Světojar s pověřením z rukou Svantovítových kněží, je jasné, že se rýsuje mocná slovanská síla, která dává šanci na získání skutečné svobody, a do budoucna i na vznik mocného pohanského slovanského státu. Křesťané jsou zneklidněni. Je jasné, že po dobrém polabský lid na cestu své otrocké víry a do jařma závislosti a nesvobody ani tentokrát nepřivedou. A tak když začne papež roku 1145 plánovat další křížovou výpravu, je dohodnuto, že kromě Jeruzaléma bude samostatná větev směřovat i do oblasti obývané zatvrzele pohanskými polabskými a pobaltskými slovanskými kmeny. Křižácká vojska se začala shromažďovat brzy na jaře roku 1147. Rozdělila se do tří větví

  • saská o síle 40 000 mužů byla řízena vévodou Jindřichem Lvem a jeho tchánem Konrádem ze Zahringenu,
  • lužická (ve které nechyběly ani snaživé české, moravské a polské oddíly) disponovala cca 60 000 muži (velení měl kníže Albrecht, zvaný Medvěd, a němečtí biskupové)
  • a dánská, řízená bratry Svenem a Knudem, čítala dokonce 100 000 mužů.

O cílech této výpravy si nelze dělat žádné iluze, byly jednoznačně shrnuty jejím šéfideologem a papežovým oblíbencem, cisterciáckým opatem Bernardem z Clairvaux:

cílem není pokřtění, ale buďto porobení, nebo likvidace pohanů.

Od dob německého císaře Oty před více než 200 lety nečelili Slované tak mocnému útoku. Niklot brzy prohlédl, že s jakoukoliv pomocí křesťanských vládců nemůže počítat, neboť spojenectví s pohany se automaticky rovnalo poštvání dalšího výpadu proti sobě a de facto vyobcování z tehdejší „slušné společnosti“. A tak mu kromě vlastních obodritských a spojeneckých lutických, rujanských a lužických sil zbýval pouze pomořanský kníže Ratibor, který v průběhu července se zhruba 10 000 muži urychleně posílil posádku lutické pevnosti Dymín, a převzal nad ní velení. Niklot se opevnil ve svém novém sídelním městě Dubínu, přičemž většinu hradisek, která by mohla sloužit jako opěrné body nepřítele, nechal spálit. V průběhu srpna začali křižáci překračovat Labe. Už od začátku bylo jasné, že tažení bude pro křesťany komplikovanější, než očekávali. Místa s křesťanskými novoosadníky, stejně jako již dříve procházené oblasti v sousedícím Holštýnsku, byla Slovany preventivně vypálena, studny zasypány a cesty zasekány. Doplňováno mohlo být jen velmi omezené množství zásob, a prakticky jediné obyvatelstvo, na které křižáci naráželi, byli vyděšení nově přivandrovalí křesťanéSlované dávno poschovávali zásoby a skrývali se v lesích. Odpor tak téměř nebyl zaznamenán. Křižáci proto postupovali dovnitř slovanské země se zdánlivou lehkostí, jen občas zpomalení drobnými partyzánskými výpady, a po několika týdnech oblehli obě hlavní pevnosti – Dubín i Dymín.

Niklotem hájený Dubín zažíval těžké chvíle. Dánští bratři připluli po moři a se svou mohutnou armádou Niklotovi zcela odřízli možnou ústupovou mořskou cestu, zatímco oddíly Sasů, Holanďanů, Francouzů a dnešních Rakušanů a Italů kolem Dubína vytvořily pevný, 270 stupňů široký krunýř, čímž bylo obklíčení pevnosti prakticky dokonáno – dřevěnou pevnost chráněnou zčásti jezerem a hájenou posádkou ne více než 20 000 obránců, včetně žen a dětí, tak obléhalo na 140 000 křižáků…

Prvním protivníkem, na kterého se Niklot zaměřil, byli Dánové. Jak správně očekával, mezi oběma bratry Svenem a Knudem hrozí spory, oba totiž usilují o vládu a nevěří si navzájem, navíc velmi dobře věděl, že bratři připluli především z povinnosti. Stačí sebemenší záminka, a… Pozdě Dánové zaslechli smělé: Heej, ra!, pozdě si všimli modrých vlajek se zlatými rarohy na bronzem zpevněných lodích … a jaké bylo jejich překvapení, když si Rujaňané připluli pouze pro kořist z lodí jarla Svena, které totálně zničili, zatímco majetek Knuda zůstal nepoškozen! Všechno Knudovo zůstalo, jak bylo, ani jeden voják nezahynul, ani námořník, šermíř, střelec z praku, ani veslař, nevěřícně zíraje… Moment překvapení byl dokonalý, a dokonalá byla i zuřivost Svena: Knud se paktuje s Niklotem! Marně se Knud zapřísahával, marně bratra přesvědčoval – dánská účast byla pro křižáky ztracena, a oba bratři se svými armádami postupně odpluli domů. Rujanská pomoc v pravý čas měla pro obléhané obrovský význam, nejen materiální (Arkona poslala velice slušné zásoby potravin), ale především duchovní.

 Křesťané, ač nyní slabší počtem mužů i bojové techniky, však zdaleka neskládali zbraně. Po pár týdnech euforie, s nástupem zimního počasí, si Niklot uvědomil, že musí existovat důvod, proč nejeví snahu od obléhání upustit nebo ho rozhodnout rychlým útokem – čekají další posily!

A tato obava se brzy potvrdila – po neúspěchu Dánů se mělo hned na jaře k Dubínu vydat švédské loďstvo, silnější, disciplinovanější a v boji zkušenější, než bylo dánské. Proti tomuto loďstvu neměli Rujaňané počtem ani kvalitou svých plavidel šanci. Kromě toho obdržel Niklot zprávy, že v Itálii se chystají k Dubínu další mocné posily, a s nimi výkonné zápalné katapulty, kterým by pravděpodobně hradby pevnosti neodolaly. Na tato nebezpečí Světojar rychle upozornil arkonské žrece, kteří pro Niklota zorganizovali aspoň přesné sledování případného pohybu Švédů. I přes Niklotovo výslovné přání však byli Rujaňané se svým loďstvem odhodláni Švédy napadnout a jejich síly nasazené na Dubín tak aspoň omezit. Velitel obléhatelů, burgundský vévoda Karoling, mezitím chystal dvě vysoké a velmi dobře zajištěné věže, jejichž přípravě nebyli Slované schopní zabránit, a které měly být předpolím připravovaného rozhodujícího útoku.

 Rujaňané nakonec odpluli z Dubína, až když se dozvěděli, že se blíží Švédové, většina z nich vstříc jisté smrti. Když se však přiblížili k „nepřátelským“ lodím, jaké bylo jejich překvapení! – nešlo o Švédy, ale o Rusy z oblasti Ladogy a Pskova, které loni Niklot také žádal o pomoc, ale oni mu ji nedokázali s určitostí přislíbit! Přinesli i cenný dar – erb švédského sídelního města Segtuny, které předtím dobyli. Bylo jasné, že jazýček na miskách vah se v oblasti bojové síly začíná přiklánět na stranu Slovanů.

 I přes výraznou posilu zkušenými ruskými bojovníky bylo však jasné, že pokud dorazí avizované vojsko z Itálie, bude situace velmi svízelná. Vše se schylovalo k rozhodující bitvě. Latikajnen i Tverdoslav, vůdcové ruských posil, neměli problém vyvolit jako vrchního velitele pro tuto bitvu Niklota, který se však, ač nerad, nechal na varování žrece Veleslava z Velesova chrámu a po oznámení své žádosti Perunovi, zastupovat Světojarem – křesťané se totiž chystali, v duchu svých tradičních orientálních zásad, Niklota osobně likvidovat, a demoralizované vojsko potom o to snáze porazit. Navíc se neblížily ani avizované lutické posily s modrými vlajkami se Sluncem a vlčími symboly – bylo nasnadě, že i u Dymína je situace vážná. Přesto však Lutici pomoc poslali. Vojsko vedené vojvodou Ljutoborem čítalo zhruba 10 000 zkušených a dobře vyzbrojených mužů, a s papisty vévody z Bernu, kteří měli cca dvojnásobnou převahu, se utkalo zhruba 50 kilometrů od Dubína. Lutici, posilnění sérií dobrých znamení avizovaných svatyní z Retry, se na papisty vrhli s velkým nasazením a bitvu vyhráli, po cca hodině se zbytek křesťanů rozutekl do lesů, kde se stali kořistí Ljutoborových pomocných oddílů. V bitvě zahynul i samotný vévoda z Bernu.

 V Dubínu zatím nadále rostla nervozita, a to až do doby, kdy byli obránci hradeb svědky zajímavé scény: jestřáb napadl sokola, přičemž oba ptáci spadli k zemi. Téměř jej zabil, když v tom vyběhl z lesa vlk a sokolovi pomohl. Sokol, ač zraněný, byl zachráněn. Toto znamení žreci okamžitě vyložili jako pomoc Luticů (vlčího národa) sokolovi, což byl obecně posvátný pták syna nejvyššího boha Svaroga, Svarožiče. Posilněni uvedenou věštbou, očekávali válečníci rozhodující boj.

 ArkonaSvantevit

K tomu došlo před hradbami Dubína následujícího jitra. Niklot postavil silnou hradbu z vozů, za kterou umístil oddíly lučištníků. Před hradbou potom byly lehké pohyblivé a málo chráněné oddíly z mladších bojovníků, které měly svou pohyblivostí rozbíjet prvotní očekávaný útok křesťanské jízdy. Křídla potom tvořila jízda novgorodských Slovenů, smolenských Krivičů a družin z Pskova. Obodritskou jízdní rezervu skryl v lese a sám se, na základě Velesovy vůle, ustanovil velitelem záložního vojska. Místo velitele, z pohledu křesťanů Niklota, zaujal jeho zástupce Světojar.

Křesťanů bylo opět snad o třetinu víc než Slovanů, ale ti, podpořeni sérií dobrých znamení (po sestavení vojska znovu uviděli nad svými hlavami kroužit orly), už byli mnohem klidnější. Vlastní bitvě ještě předcházel osobní souboj templářského velmistra se Světojarem. Poté, co velmistr přišel o štít, pokračoval souboj krátkými meči, dokud pod Světojarem neklesl kůň. Velmistr zřejmě počítal s tím, že kůň Slovana zalehne, ale ten stačil uskočit, a než se velmistr nadál, vrazil mu Světojar krátký meč do hrdla.

Vlastní bitva trvala zhruba tři hodiny. Křesťanům se podařilo rozbít střed Niklotovy obrany i hradbu, a tím prakticky zlikvidovat lužické lučištníky. Brzy bylo zřejmé, že neodolá ani Světojarova družina, protože velmi účinná boční obrana křižáků Niklotovi znemožňovala nasazení posil. Světojar padl. Ruské oddíly ztratily mnoho mužů a byly vázány v izolovaných skupinkách, pouze Novgoroďané obklíčili Sasy a zdálo se, že je zlikvidují. Povzbuzeni úspěchem v centru boje, rozhodli se křesťané nasadit záložní síly, a na bojišti se v bílých pláštích objevili templářští jezdci. Niklotovi nezbývalo, než odpovědět také nasazením rezerv – a vstříc templářům vyjeli na koních Obodrité…Slovanští koně byli těžší, a jejich jezdci (i díky silnějšímu brnění) sice pomalejší než templáři, ale to v boji na omezeném prostoru nehrálo významnější roli, navíc obodritské masky účinně plašily templářské koně.

 Templářské oddíly nedokázaly rozhodnout bitvu, a hlavní křesťanské síly se tak pomalu, ale jistě dostávaly do obklíčení. Právě v této rozhodující chvíli navíc dorazily Ljutoborovy lutické posily. Křesťané začali bitvu ztrácet, a rozložení sil jim ani nedovolovalo smysluplný ústup či útěk. Bitva se změnila v jatka, kdy rozzuření slovanští bojovníci, naplnění nezměrnou zuřivostí za všechna příkoří a ponížení, jichž byli od narození svědky, nepřítele beze stopy slitování masakrovali…z křesťanských bojovníků tak přežilo pouhých několik set, z nichž větší část byla poté propuštěna, aby doma zvěstovali, čeho byli svědky.

 Niklotovo vítězství bylo fantastické a pohanští Slované na několik let ovládli zpátky prakticky všechna svá dřívější území, až k Labi a v severní části téměř až k Hamburku. Radost však neměla mít dlouhého trvání, a jak žrecové předpověděli, konečná znamení nebyla příznivá. Obratnými intrikami se Jindřichu Lvovi a německým biskupům opět podařilo rozložit obodritsko-lutickou koalici, a to až do té míry, že Niklot nijak nebránil průchodu saských vojsk svým územím, když šla plenit lutickou zemi. Výsledkem byla genocida s desítkami tisíc mrtvých, po níž se kdysi obávaní Luticové už nedokázali vzchopit, a následný pád slavné Arkony v červnu 1167.

Śmierć Niklota (Niklots Tod) — obraz Teodora Schloepkego w Schwerinie (dawnym Zwierzynie)

 Samotný Niklot byl vyprovokován k útoku na křesťanské přistěhovalce, kteří do neustálými válkami vylidněné obodritské země proudili ze západu po tisících, načež mu byla Sasy a Dány vyhlášena v roce 1160 opět válka. Tentokrát, už bez pomoci Luticů, nedokázal této invazi čelit, a po hádce se svými syny Pribislavem a Vartislavem, kteří bojovali v rozporu s otcovými pokyny, vyrazil tehdy už sedmdesátiletý stařec pod hradbami městečka Vorel proti Sasům na vlastní pěst, pouze s malou družinou. Stal se však obětí léčky, při níž padl.

 Traduje se, že když saští vojáci donesli jeho hlavu vévodovi Jindřichovi Lvovi, který právě se svými družiníky a Niklotovým zrádným synem Prislavem na louce obědval, zaleskly se v očích starého křesťanského válečníka slzy…Poté otcovu hlavu podal Prislavovi, který ji potěžkal a prohlásil, že je to sice hlava jeho otce, ale především je to hlava rebela a nepřítele křesťanské církve, což je rozhodující…

 Pribislav s Vartislavem poté pokračovali v otcově boji. Vartislav byl záhy zajat a Jindřichem Lvem oběšen, ale Pribislav kapitulovat odmítl. Nakonec se nechal pokřtít a obodritskou zemi, nebo spíše její malé torzo, si nechal Jindřichem Lvem, nyní už jako nově jmenovaný říšský kníže, udělit v léno. Tento mlčenlivý a hrdý muž pak jako družiník Jindřicha doprovázel až do své smrti roku 1178 na rytířském turnaji v Luneburku. Jeho rod se pak stal jedním z nejvýznamnějších německých šlechtických rodů, a jako pomořanští vévodové vládli pak své zemi Niklotovi potomci až do první světové války…

http://pohanskykruh.wordpress.com/2013/09/26/knize-niklot-posledni-boj-obodritu/

Literatura:

  1.  Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého      lidu, Veduta České Budějovice, 2006
  2. Helmolda, kněze buzovského, Slovanská      kronika. Přel. Karel Vrátný, Praha, 1947
  3. Vincencius: Letopis Vincencia,      kanovníka kostela Pražského, vyd. Josef Emler, Praha 1874
  4. http://tyras.sweb.cz/polabane/pravo.html
  5. https://atlara.wordpress.com/2012/07/13/vlci-niklotova-zavet/      – tzv. Niklotova závěť
  6. Grigorij Sidorov:      Chronologicko-ezoterická analýza současné civilizace, kniha II – III
  7. Záviš Kalandra: Sebrané spisy,      Slunovrat, 1968
  8. Pavel Josef Šafařík: Slovanské starožitnosti,      vyd. 1905, digitalizace Google 2011
  9. Naďa Profantová, Martin Profant:      Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri Praha, 2004
  10. Jan van Helsing: Ruce pryč od této knihy, Anch Books,      2011
  11. Antonín Horák: O Slovanech úplně jinak, Lípa Vizovice,      1991
  12. Slovanské Německo I-III – http://leva-net.webnode.cz/products/slovanske-nemecko-1-/     
  13. http://slavonie.org/
  14. http://bnw-nwo.wz.cz/religion/snilerman.pdf     
  15. http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2008&cis=38&cl=09        
This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s