Miroslav Zelenka – Podstata lidské bytosti a tvůrčí princip

Lidská bytost je relativně autonomní součástí vícedimenzionální bytosti (která je relativně autonomní součástí Teoversa). Jejich vzájemný vztah si lze představit jako vztah části hologramu k celému hologramu. I část hologramu obsahuje ve „zhoršené kvalitě“ všechny informace obsažené v celém hologramu. Vědomí (z běžně používaných pojmů se jedná spíše o podvědomí) každé lidské bytosti tak obsahuje v omezené míře informace o všech aspektech bytosti včetně aspektů z našeho pohledu nejkladnějších i nejzápornějších.  Multidimenzionální bytost obsahuje všechny aspekty, zatímco její část, což je naše současná inkarnace (ego neboli role kosmické hry, kterou jsme si přišli zahrát), obsahuje pouze aspekty některé, což ji odlišuje od jiných inkarnací téže multidimenzionální bytosti.

Pro některé duše je obtížné přijmout i ty z našeho pohledu nejkladnější aspekty své duše, protože „mají dojem“, že si je vzhledem ke svým předchozím životům „nezaslouží“. Tento proces probíhá většinou na úrovni podvědomí a na vědomé úrovni jsou racionálním rozumem nalézány zástupné příčiny. Tuto skutečnost zdůrazňuji proto, že obtížnost až nemožnost přijmout nejzápornější aspekty své duše je celkem běžné a známé. Zrovna tak jako se naše vědomí koncentruje při snění konkrétního snu na určité astrální prostředí, na určitou část astrální reality, tak vícedimenzionální bytost částí svého vědomí se koncentruje (sní svůj vědomý sen) při inkarnaci na určité 3D prostředí. Vícedimenzionální bytost na rozdíl od nás však sní všechny své sny vědomě paralelně (současně).

Je možné si představit vícedimenzionální bytost jako člověka a jednotlivé inkarnace jako jednotlivé buňky člověka a skupiny (nebo shluky) inkarnací (na určité planetě, hvězdném systému či galaxii) jako jeho orgány.

Duchovní úroveň duše (pokud o něčem takovém má smysl hovořit) by se snad dala vyjádřit mírou pochopení základního principu polarity (jin a jang) a vyrovnání se se všemi aspekty naší duše jako části hologramu vědomí Bytosti a to zejména s těmi z našeho pohledu nejodpornějšími. To umožňuje i chápání negativních aspektů u jiných bytostí. Naše nadřazená mysl (overego) je námi stále, ale my jsme jí pouze v prchavých okamžicích silně rozšířeného vědomí.

My, jakožto bytosti, které neobsahují všechny aspekty vícedimenzionální bytosti, snadno docházíme k tomu, že se ztotožníme s naším egem, naší rolí a odsuzujeme u druhých ty aspekty, které momentálně v naší osobnosti obsaženy nejsou, i když jinak jsou součástí našeho bytostného já (vícedimenzionální bytosti). Pokud se neztotožníme s naší rolí (s egem), ale jsme schopni si uvědomit své pravé já, které obsahuje všechny aspekty, jsme schopni neodsuzovat druhé. Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Aby ho však odlišil od ostatních druhů bytostí, nutně ho musel omezit v jeho komplexnosti (dokonalosti). Rovněž tak další omezení komplexnosti přineslo i odlišení jednotlivých lidských (nejen) bytostí vzájemně od sebe.

Uvědomění si vlastní podstaty znamená pochopení toho, co je ego a duše a jejich vzájemný vztah, pochopit, co či kdo je hlavním tvůrčím prvkem v tomto vztahu. V okamžiku, když jsem schopen si uvědomit, že já (duše) tvořím a pozoruji své ego, tak mám naději tvořit ego odlišné, které bude hrát roli dle mých nových představ. Tuto základní informaci opakuji častěji, protože dle mého názoru v této oblasti panuje hodně nepřesností. Jako příklad si dovoluji ocitovat část jednoho textu na toto téma. Důležitá věc, kterou je třeba pochopit je, že ego vás může řídit a šálit celou dobu a svým způsobem může být lstivé a mazané. Vaše duše vás nikdy nepodvede a vždy vás povede k pravdě, ke Stvořiteli a lásce; jak si jen můžete nedovolit přijmout tak blaženou skutečnost, jakou vám duše nabízí?

Ale kdo nebo co je tedy to já, jehož je ego a duše? Z textu logicky vyplývá, že „já“ je jakýsi subjekt odlišný od ega i duše. S pochopením toho, co je naší podstatou, pak souvisí do značné míry i otázka smyslu našeho současného života (naší inkarnace). Jsou náboženské a filosofické směry, jejichž ústřední myšlenkou je to, že hlavním smyslem života je vývoj směřující k ukončení koloběhu inkarnací.  Pokud jsme součástí vícedimenzionální bytosti, jejíž součástí jsou rovněž všechny „naše“ inkarnace a rovněž mnohé další i nám neznámé formy bytí i na podstatně vyšší úrovni než si vůbec dokážeme představit, tak se mi zdá poněkud nelogické, aby nejvyšším smyslem života bylo v tzv. příštím životě se neinkarnovat.  Jinak řečeno, když jsem bůh (a to jsme všichni) a přicházím na Zemi v rámci tohoto života zahrát si roli člověka a uvědomím si, kdo jsem, tak přeci nemohu přijmout teorii, že nejvyšším smyslem života, pokud ne jediným, je stát se bohem.

Každý z nás je bohem a má možnost se na to rozpomenout a opět se jím stát. Je však třeba si uvědomit, že když se staneme bohem a budeme mít jeho možnosti, nemusíme již mít a pravděpodobně již také nebudeme mít naše lidské touhy. Takže tyto boží schopnosti nevyužijeme tak, jak jsme coby lidé toužili. Mnozí lidé si představují ráj jako místo, kde by uskutečnili svá nesplněná přání a touhy. Ti, kteří nejsou na nejvyšším stupni pyramidy poznání, neslyší, když jim bůh říká „Já jsem ty“ a když jim tuto informaci říká někdo jiný, tak tomu nevěří. Takže těm, kteří již tuto informaci přijali od „boha“, nezbývá než tuto informaci předávat. Protože jí lidé nevěří, tak zároveň radit a pomáhat ostatním, kteří o to mají zájem, v cestě na nejvyšší stupeň pyramidy, aby i oni tu základní informaci mohli uslyšet přímo od boha.

Zrození je nezpochybnitelný atraktor (atraktor je bod, do kterého systém směřuje) každé duše v období mezi životy. Zrovna tak smrt je nezpochybnitelný atraktor žijící lidské bytosti. Smyslem bytí na této úrovni a tím i nejobecnějším smyslem bytí je využití polarity k tvůrčímu procesu. Záměrně zde používám pojem bytí (ve smyslu existence vědomí) a ne pojem život, protože definic života je mnoho a vzhledem k jejich časté biologické orientaci nejsou pro tyto účely příliš vhodné.

Strach, že zapomeneme nápad či myšlenku, nám brání ve vytváření dalších myšlenek. Zkusme se zamyslet, jak často (málokdy) tvoříme pouze pro radost z tvorby, bez závislosti na radosti z výsledků tvorby. Nejblíže k radosti z tvorby jsou jamující muzikanti. Proto pokud jsme účastni takovéto tvorby, nejlépe aktivně zažíváme velmi silné pozitivní energie. Například, když si hrajme na piano pouze pro radost a volně tvoříme a přitom nám vznikne krásně znějící melodie. V tom okamžiku se snažíme si ji zapamatovat místo toho, abychom tvořili další. Mnoho lidí mnohé zážitky prožívá pouze za tím účelem, aby si je zapamatovali či jinak zdokumentovali, nebo dokonce o nich jiným vyprávěli.

Zvláštním druhem radosti z tvůrčího procesu je vaření, když se člověk dostane do stavu, kdy není pro něj podstatné zapamatovat si vložené ingredience (recept), protože víra v příští tvoření je dostatečně silná. Největší svobodu zažívá člověk při tvůrčím procesu. Když je mysl nechána sama sobě, tak si hraje, tak tvoří. Tvoří obrazy a příběhy. Rozdíl proti nám známému tvoření obrazů a příběhů je v tom, že mysl tvoří obrazy a příběhy, které je možno vnímat všemi smysly. Tak jako je podstatou malířského plátna to, že je nosičem vizuálních informací – obrazů, tak je podstatou duše to, že je nosičem rolí.

Jedná se o podobenství s malířským plátnem, na které malíř maluje svůj autoportrét. Vždy, když se malíř změní (zejména s věkem), přemaluje obraz na plátně novou vrstvou. Někdy jsou to malé změny, jen pouhé domalování, jindy je nutno obraz přemalovat celý. Když pak někdo jeho obraz po dlouhých letech najde a bude chtít zjistit, co je skutečná podstata malíře a bude odstraňovat jednu vrstvu po druhé, skončí nakonec tím, že mu zbude čisté plátno.

Lidé často nechápou, proč by se někdo mohl chtít inkarnovat do role těžce trpícího člověka nebo do opačné role těžkého ubližovatele. Je nutno si představit a přímo se vžít do vědomí vícedimenzionální bytosti, která je plně svobodná a ví, že se jí nemůže absolutně nikdy nic stát. Nezdá se mi tak těžké pochopit, že takováto bytost si prostě chce zahrát všechny možné varianty svého bytí. Jen takový malý příměr. Je všeobecně známo, že herci charakterních rolí si velmi touží zahrát aspoň jednou padoucha. Duše na vyšším vývojovém stupni si může určit omezující faktory jako je omezené poznání nebo nižší inteligence. Duše na nižším vývojovém stupni si nemůže jako omezující faktor určit vyšší inteligenci, protože ji není schopna.

Reinkarnace umožňují zkoumání a poznávání bytí (reality) z různých úhlů pohledu. Proto při vstupu do nového života dochází k zapomenutí předchozích zkušeností a ztrátě předchozích informací, abychom mohli zažívat a zkoumat bytí neovlivněni dosavadním poznáním a dosavadními zkušenostmi a mohli tak získat poznání nové, v čemž by nám předchozí poznání mohlo bránit či alespoň nové poznání zkreslovat či ovlivňovat.

Např. člověk hrubě odsuzující jinou rasu se může v dalším životě inkarnovat jako příslušník této rasy, aby pochopil i jeho vidění světa. Bytost, která má za sebou více zkušeností, má větší šanci chápat širší spektrum zkušeností a informací a tím být i svobodnější. Díky tomu je méně náchylná k podléhání manipulacím a tím i svedení z cesty poznání. Snadněji také intuicí i logikou rozlišuje předkládané pravdy, polopravdy a lži. V současné době je snadné studovat podstatu naší 3D reality a nakonec i vlastní na základě podobnosti s virtuální realitou on-line her na internetu, ve kterých je běžně dána možnost výběru role a stanovení základních vlastností osobnosti (tzv. avatara).

Jak už jsem vícekrát uvedl, naším problémem není ego, ale egoismus, což je závislost na egu. Proto zde uvádím jednu z možných forem „léčby“ (zbavování se) egoismu. Vizualizace ega jako obalu, který pevně svírá naše vědomí (duši). Přílivem energie přes 6. čakru si vizuálně prostorově rozšiřujeme své vědomí tak, že začne praskat obal našeho ega a jako nafukovací balonek se naše vědomí rozšiřuje. Naše ego přilepené na vědomí se nerozšiřuje a na povrchu našeho vědomí (nafukovacího balonku) tak zůstává přilepené ego, které již nepokrývá celý povrch vědomí. Díky tomu může proudit do našeho vědomí i čistá božská světelná energie a naše vědomí se může napojit na overego. Tím jsme schopni rozpoznávat i to, co je součástí našeho ega a čím ho přesahujeme a vnímat i své ego jakoby z pohledu zvenčí a tím chápat naše závislosti na roli, kterou tu hrajeme, závislosti na egu, tedy chápat podstatu a příčiny našeho egoismu. To nám umožní, pokud udržíme bdělost, nebýt egoističtí.

http://www.miroslav-zelenka.cz

This entry was posted in Philosophy of Life. Bookmark the permalink.

Jedna reakcia na Miroslav Zelenka – Podstata lidské bytosti a tvůrčí princip

  1. Zuzana Vevericikova píše:

    UHOL POHLADU … INDIVIDUALITA&JEDNOTA

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s