Bogumírovy časy – Pověsti o Sedmiříčí

 

003_Pták_Sva

  1. Žil v oněch dobách Bogumír – manžel Slávy. A ti měli tři dcery a dva syny. Přivedli svá stáda do stepí a žili si tam vprostřed trav jako za dob našich pra­předků.
  2. Byli velmi zbožní, a naslouchali hlasu Vyšně. A tam jejich máti, které se říkalo Slavuňa, přinášela Bohu v oběť proso.
  3. I řekl jim Bogumír sedmého dne (v neděli)1: „Musíme provdat naše dcery, abychom spatřili vnuky“. Tak pravil a zapřáhl povoz a jel, kam ho oči vedly. I dojel k dubu vprostřed pole, rozdělal tam oheň a zůstal u něj nocovat. I spatřil za večerního soumraku, jak se k němu blíží tři mužové na koních.
  4. I řekli mu: — Buď zdráv! Zdalipak něčeho hledáš? I pověděl jim Bogumír o své starosti. A oni mu odvětili, že oni sami jsou na cestě proto, aby si našli manželky. I vrátil se Bogumír do svých stepí a přivedl svým dcerám tři muže.
  5. Odtud se zrodily tři slovanské rody. Odtud pocházejí Drevlané, Křivici a Polané2, neboť jméno první Bogumírovy dcery bylo – Dřeva, druhé –Skreva, a třetí Poleva.
  6. A Bogumírovi synové  se jmenovali  –  starší  Seva a mladší Rus. Od nich vzešli Severjané a Rusi3.
  7. A oni tři mužové byli tři posli: Utrennik (Jitřník), Poludennik (Poledník) a Večerník.
  8. Zrodily se ty rody v Sedmiříčí4, kde jsme přebývali za mořem v Kraji Zeleném, když jsme byli pastevci dobytka. A bylo to za dávných časů před naším odchodem ke Karpatské hoře. I bylo to tisíc tři sta roků před Hermanarikem5. V té době se urputně bo­jovalo o břehy Gótského6 moře, a tam naši praotco­vé stavěli mohyly z bílého kamení, pod nimiž jsme pochovali své bojary a vojevůdce, kteří padli v bitvě.

013_Skytská zlatá spona  nájdená na Sibíry

2. Lado předává tajemství suriny Kvasurovi a Bogumírovi

  1. Také budeme vyprávět o tom, kterak Kvasura7 do­stal od Bohů tajemství jak dělat surinu. A právě ona je tím prostředkem k hašení  žízně, který máme. A my se musíme na Radogošti vůkol Bohů radovat, a plesat, a věnce vyhazovat do nebe, a zpívat, oslavu­jíce Bohy.
  2. Kvasura byl muž silný, kterého Bozi obdarovali učením. A tu k němu při­šel bůh Lado8, přikázal mu nalít med do vody a nechat ho vykvasit na Slunci. A tu Slunce-Surja způsobilo, že zkvasil a změnil se v nápoj zva­ný surica. A my jej pijeme na počest Bohů.
  3. A to se událo v předkyjevských dobách. A žil tehdy muž tuze slovutný, a začalo se mu říkat otec Blagomír, A dostal pona­učení od Svarožiče, jak činit úlitby zkvašeným ná­pojem, zvaným surina9. A my to tak vykonáváme na našem Radogošti10.
  4. A tomuto Bogumírovi se začalo říkat Tvastyr11, neboť Ten byl Praotcem jeho i všech Slovanů. I tak  to bylo, a tak to také bude, neboť Bohové vyřkli to jméno…
  5. A tak po sobě zanechal rody, a protože jsou Bohové původci těch rodů, z těch rodů vzešly další rody.
  6. A tak je Svarog Otcem, a ostatní jsou Jeho syny. A my jsme se Mu museli podřizovat, stejně jako jsme se podřizovali Rodu-Rodiči, který je Otcem veškerých rodů. A tento rod je rodem reků od Kyje až po Kyjevská knížata.

014_Kvasura z Retry

3. Bohové Bogumírovi neodpírali pozemských rados­tí. Po Bogumírovi následoval Árij se svými syny.

  1. I dopřáli Bohové Bogumírovi pozemských radostí, a tak jsme je měli i my. A my jsme si Ho rovněž na­jali, aby byl bánem-vladařem. A nejstaršího muže rodu jsme volili za knížete, a ten se za starých časů stával naším vůdcem, kterého si tehdy všichni na­jímali. A toto knížecí vladaření trvalo dlouho, do­kud mu synové Řecka neučinili přítrž a nebyl tomu všemu konec, jelikož nejvyšší vládci začali vládnout z pokolení na pokolení. A my bychom neměli od­vádět poplatky jejich potomkům, aby nám vládli.
  2. A po Bogumírovi následoval Árij se syny. A když Hunové zosnovali velikou válku, aby si vybudovali svou velikou zemi, odešli jsme odtamtud na Rus.
  3. A nyní nastala jiná doba a my se musíme chopit otěží a jít stále dopředu. A nikdo o nás nebude ří­kat, že jsme opustili své země a vzali si jiné, nýbrž se o nás bude říkat, že jsme se za sebe udatně bili.
  4. Neboť Rusičové nenechali Řekům své země na po­spas, nýbrž o ně bojovali.
  5. Řeka Ra v těch dobách tvořila hranici s jinými zeměmi. A tehdy si naši nepřátelé usmysleli, že nás přepadnou, a my jsme byli nuceni bojovat za naše snopy, abychom si udrželi naše stepi a nedali nikomu naši zem. To jsme museli dělat, abychom kvůli našim polím nemuseli pálit duby, a sít na popelu, a žnout obilí, neboť jsme měli travnaté stepi. A museli jsme vodit dobytek na pastvu, ochraňujíce ho před nepřáteli.

Bogumírovy časyPověsti o Sedmiříčí

Ve starých posvátných knihách Slovanů, jako je Velesova kniha a Véda Slovanů, stejně jako v obdobných védských pověstech se nám dochovalo veliké množství překrásných a moudrých legend o praotci Bogumírovi.

Bogumír byl také nazýván Bohem Imirem, Blahým Imirem (ve Velesově knize a skandinávské Eddě), carem Imou (ve Védě Slovanů), Jimou Xšajta (v Avestě) , Jamou (ve Védách Indie), Jü (v Číně), Džem-šidem (v Knize králů neboli Šach-nam Firdousí), Čim-bulatem (ve volžských a především marijských pověstechl). Jeho jméno bylo známo od Afriky (Imán, Omán), přes západní Evropu (Kimmer), Malou Asii (biblický Homér), až po dálný sever Ruska (Jamal) a Sibiř (Omoľ).

Původně se jméno tohoto patriarchy vyslovovalo jako [H´m´] a znamenalo „kam“ neboli šaman (od slovesa „kamlati“). První zvuk jména se vyslovuje jako měkké jihoruské „g“, druhý je změkčené „m“. Další jména jsou odvozena od původního jména v souladu se zákony etymologie. Slované jej nazývali jak carem Imou, tak i – jako např. ve Velesově knize – Bogumírem (neboli bohem-šamanem) a Blagomírem (blahým šamanem).

Tento obraz zahaluje veliké tajemství. Je nazýván bezmála Stvořitelem světa, či bohem smrti, nebo prvním carem-knězem, božím synem a Praotcem.

 019_mapa

Výklad pověsti o Bogumírovi

 Uplynulo více jak pět tisíc let od těch dob, kdy se v Irijských, neboli Uralských horách narodil syn boha Jara a Slunce, jinak také Tarcha Dažboga a bohyně Zimy a Smrti, čili Mareny Svaro­govny.

Marena a Dažbog obdařili syna tajemstvím dvojí nesmrtelnosti – duševní a fyzické. Dažbog mu dal napít mléka-abrity, které vy­tékalo z vemene nebeské krávy Amelfy, Bogumírovy prabáby. A tak Bogumír získal duševní nesmrtelnost. Marena dala synovi fyzickou nesmrtelnost. Od těch dob se k Bogumírovi často připlazil Had, který mu přinášel jablka z Irijské zahrady. Když je muž požil, opouštěly jej nemoci, do těla se vlévaly nové životní síly. Bogumír zůstal smrtelníkem, avšak jeho život se mohl prodlužovat donekonečna. Nicméně smrtelníci neměli v Iriji co pohledávat, proto Bogumír se ženou Slavuní opustili Irijskou horu. BogumÍr dal přednost životu ve zjevivšÍm se světě, zvolil si slasti a strasti fyzického přechodného života. Rozhodl se státi se praotcem velikých národů.

A tak odešel spolu s dětmi a se ženou Slavuní, jež byla dce­rou patriarcha Mana. Byla považována za převtělení Matky Sva­-Slávy. A v samotném Bogumírovi bylo spatřováno převtělení pra­otce Svaroga, neboť byl Svarogovým vnukem po Marenině linii a pravnukem po linii Dažboga. Svarog, bůh nebes, je Bogumírovým praotcem, proto jsou Bo­gumírovi potomci Slovano-Kimmeriové rovněž Svarogovy děti. O tom se ve Velesově knize říká (Rod II., 2:6): „A tak je Svarog Ot­cem a ostatní jsou Jeho syny“. Dále se ve Velesově knize udává pořadí, jinými slovy výčet zjevení Nejvyššího. První: Rod –  „Otec všech rodů“, potom Svarog, dále samotný Bogumír –   třetí v řadě, od nějž vze­šel rod „od Kyje až po knížata kyjevská“ A od těch dob každý Bogumírův potomek, veškeré slovanstvo, v sobě nese onu prapůvodní božskou jiskru.

„Žil v oněch dobách Bogumir – manžel Slávy. A ti měli tři dcery a dva syny. Přivedli svá stáda do stepi a žili si tam vprostřed trav jako za dob našich předků. Byli velmi zbožní, a naslouchali hlasu Vyšně.“ (Rod II., 1:1).

Jak je řečeno ve Velesově knize, stepi, v nichž se usadila Bogumírova rodina, se rozprostírají v Sedmiříčí, u pramenů řeky Ra, „za mořem v kraji zeleném“. Neboli za Kaspickým (Chvalynským) mořem, ve stepích jižně od Uralu, kterým se i nyní říká Sedmiříčí. Pramen řeky Ra (v současnosti Volhy) se nalézá u hor Iremel a Avalak. Řeka Ra protékala koryty současných řek Bělaja, dále Kamy a Volhy, po dolním toku Donu.

Bogumírova rodina přišla do posvátného Medvědího údolí, nedaleko nejvyšších hor Jižního Uralu – Iremel a Jamantau. poblíž Medvědí hory Arkaim („ark“ – znamená „medvěd“). Medvědí  horou se nazývala také proto, že se zde zjevoval Veles v medvědí podobě. Bogumír se usídlil v Medvědím údolí, neboť se považoval za Velesova pravnuka. Byl Dažbogovým synem a vnukem Rosy, za jejíhož otce byl považován podle Koledovy knihy Veles-Gvidon. Zde, v posvátném údolí Arkaima byl na příkaz boha Velese založen Bogumírem a jeho rodinou posvátný „Kajle-grad“. O tomto městě se zmiňuje Véda Slovanů jako o Kulatém městě (Kalica,  Kolo-grad, nebo Kajle-grad). Jméno tohoto města má několik významů. „Kolo“ –   „kajle“ neznamena pouze „kruh“ , ale i „bůh“, „car-vládce“.

Srovnej: Koleda – jméno na zem sestoupivšího Nejvyššího vládce; kolo jako  symbol Nejvyššího Rodu; Chajle je oslovením Nejvyššího v Slovanské védě (Chajre je u Řeků, Chare –  v Indii, totéž co Chvála, Sláva); Kej –   titul íránských vládců.

Tento Kulatý grad je rovněž podrobně popsán v Avestě :

„A tak Jima udělal var (dvůr) o velikosti běhu na všechny čtyři strany pro lidská obydlí… Ve vnějším okruhu udělal devět průchodů, v prostředním šest, ve vnitřním tři…“ (Videvdad, Fragard 2, 33-38).

 Tento popis Kajle-gradu souhlasí s podobou zřícenin starého města, které bylo nedávno objeveno v Arkaimu. Když se Bogumírovi potomci stěhovali z tohoto města, zakládali nová města nesoucí podobně znějící názvy: ve Střední Asii – Chivu, na Kavkaze – Kijar, na Dněpru – Kyjev. Hory a údolí jižního Uralu, okolí Arkaimu jsou kolébkou samotného védského náboženství. Tady na hoře Iremel u pramene řeky Ra leží „běložhavý“ kámen Alatyr. Vedle hory Iremel se na­lézá nejvyšší vrcholek jižního Uralu – Jamantau („Jama“ je védské jméno Bogumírovo, „tau“ znamená hora). Právě k této hoře se pojí pověst o prvním přinášení obětí, které uskutečnil Jama-Bogumír. Je popsáno jak ve Velesově knize, tak i v Avestě, i v „Knize králů“, a rovněž v knihách zoroastrických kněží-mobadů.

Bogumír vystoupil na onu vysokou horu. A tu se mu zjevil bůh Kvasura, seslaný bohyní Ladou a drakem Ládónem, střežícím zlatá jablka Irije. Kvasura obdržel od Lady tajemství přípravy posvátného medového a slunečního nápoje –   suriny. ,,A tu k němu přišel bůh Lado, přikázal mu nalít med do vody a nechat ho vykvasit na Slunci. A vtom Slunce-Surja způsobilo, že zkvasil a změnil se v nápoj zvaný surica. A my jej pijeme na počest Bohů.” (Rod II., 2:2).

A potom Kvasura předal toto tajemství Bogumírovi. A Bogu­mír učinil první oběť božskou surjou na hoře Jamantau. Podle čínské legendy vyrobil za tímto účelem devět trojnožek-obětnic,  kdy každou z nich dokázalo pohnout z místa pouze devadesát tisíc lidí (podle mého je to přehnané).

Toto přinášení obětí jej obdařilo velikou silou. A dostal od bohů „farr“, neboli boží znamení. Nyní se na jeho přání mohl vedle něj, stejně jako vedle samotného Svaroga, zjevovat had Ládón, a kolem jeho hlavy se tvořila zář. A tak ,,I dopřáli Bohové Bogumírovi pozemských radostí, a tak jsme je měli i my.” (Rod II., 3:1). Ve zdech posvátného Kajle-gradu přežil Bogumír se svou ro­dinou Potopu světa, k níž došlo poté, co Dažbog rozbil zlaté vejce s Kašejovou smrtí. Před potopou Bogumíra varoval Asila Veles (tentýž vystupuje avestských legendách jako Achura Mazda, který na potopu upozornil vládce Jimu). Vody se nedotkly svatého města, a tam bylo Bogumírem zachráněno zvířectvo, rostliny a lidé. Po potopě před Bogumírem vyvstal nelehký úkol. Musel pro­vdat své dcery a oženit své syny, aby se dočkal vnuků a aby Bo­gumírův rod měl pokračovatele a množil se. Avšak v té době bylo obtížné nalézt ženichy a nevěsty, neboť země byla vylidněná.

Jsou známa vyprávění o mnoha dcerách Bohumírových, z nichž se ve Velesově knize hovoří o třech, jménem Dreva, Poleva a Skreva, od nichž vzešly Drevljané, Poljané a Kriviči. Bogumírovými dcerami jsou rovněž nazývány noc – Kupalnica, úsvit – Utrennica (Jitřenka) a večerní čevánky –  Večernica, k nimž je dodáván rovněž duch poledne – Poludnica.

 kd_01

A rovněž překrásné  polobohyně –   Pluga, Podaga a Prija. Jako Bogumírovi synové jsou ve Velesově knize jmenováni Seva a Rus –   prarodiče Severjanů a Rusů. Východní legendy k nim přidávají Kimari – prarodiče Kimmeriů, Skyta – praotce Skytů a Kazara (který je nejspíš Kajsak) –   praotce Kozáků a mnoha jiných východních národů sakské skupiny. A tak se Bogumír rozhodl hledat manžele pro své dcery. I zapřáhl tehdy povoz a jel, kam ho oči vedly. I přijel k posvátnému mu dubu stojícímu v poli a zůstal tam na noc u ohně přinášeje oběti a vzývaje boha ohně.

A tehdy se Bogumírovi zjevily na koních děti boha slunce Utrennik („Jitřník“), Poludennik („Poledník“), Večeník a Polunočník („Půlnočník“) – ochránci čtyř světových stran, kteří spolu s otcem chrání svět před vpádem zlých sil. Ve starobylém jazyce se jim říká rovněž Kumarové (neboli jinoši), kteří sestoupili z pohoří Kumartag, jenž spojuje hory Jamantau a Iremel A potom se zjevil samotný Semargl, a po něm i Veles, doprovázený svými dětmi-mudrci v podobě medvíďat, které byly dušemi sedmi hvězd Velké Medvědice, a říkalo se jim – Kriv, Prov, Brag, Ant, Podag, Ark a Sava. Jsou známi i indickým Védám pod jmény: Pulahstja (Kriv), Vasištha (Prov), Bhrigu (Brag), Angiras (Ant), Dakši (Podag), Višvamitra (Ark) atd. A tehdy se Bogumír s ženichy vrátil do Kajle-gradu. A konala se veliká svatební hostina. I provdal Bogumír své dcery za syny bohů. A od jejich potomstva vzešly mnohé významné rody lidi polobohů a rovněž rody lesních mužů a rusalek.

A Semargl a Noc Kupalnica zplodili Hospodina Kupalu (téhož Indové nazývají Kapilou), zjevení na tento svět Nejvyššího vládce. A všichni Bogumírovi potomci, a Slované obzvlášť, se považují za děti bohů. Proto i nyní nazýváme ruský národ národem  vyvoleným. Plynula léta. Bogumírův rod se rozmnožoval, objevovala se nová města. Bogumírovi potomci začali plnit zemi, vytěsňovat rody prvních praobyvatel.

V Avestě je popsáno, jak se natřikrát rozšiřovala Bogumírova říše: „I bylo Jimově říši tři sta (potom šest set, devět set) let… Drobný dobytek, velký dobytek ani lidé už se neměli kam podít… Tehdy Jima vystoupil ke světlu v poledne na pouti Slunce. Obrátiv se k zemi zadul do zlatého rohu a přetáhl ji bičem (varianta: vrhnul zlatou střelu, všude, kam dolétla, se objevila souše), řka: Milá Spento Armajti (Svatá Zemi), rozestup se a rozprostři do šíře!… Takto Jima roztáhl zemi do šířky…“

A tak na Urale v jihoruských stepích vznikla Bogumírova říše. Zlatá střela avestijských legend v ruce Bogumírovy sochy plně odpovídá zlaté střele v ruce Bogumírovy sochy z Petry. Vrháním střely se mají na mysli dobyvačné výpravy Bogumírových rodů na všechny svčta strany. Jak se tento stát rozšiřoval, zabíral pak takřka celou Eurasii. Bo9umíra mají v paměti Slované, Skandinávci i Germánci, Indové i Iránci.

O jeho skutcích vyprávčjí rovněž Číňané. V Číně vystupuje ja­ko první předek Jü. Tam také ovládl pomocí samorostoucí země „sižan“ potopu (srov. se samorostoucí Spenta Armajti avestijských legend o Jimovi). Za pomoci draka Jin-Luna vyhloubil kanály (což je slovanský Ládón). Naučil Číňany řemeslům a umění. Založil staročínský stát, rozdělil Čínu na provincie a zanechal po sobě sakskou (neboli árijskou) dynastii prvních čínských císařů Sia.

Bogumíra pamatují rovněž v Africe. V Ruandě se o něm vypráví jako o prapředkovi a demiurgovi Imánovi (Ománovi), který stvořil svět, první dvojici lidí, a který chtěl rovněž obdařit lidi nesmrtelností, avšak zabránil mu v tom had.

Podle slovanských legend byl Bogumír největším z vůdců země Kimmerijské, neboli země boha Imira, Kimira (země Kim-puruša varny v indických Védách). Panoval zemi dlouho a moudře. V Avestě a Slovanských védách se říká, že se Bogumír dozvěděl mnoho od Ahury Mazdy (Velese) a potom předal své vědění lidem.

Podle knih mágů-mobadů (a také podle volžských pověstí o Čim-Bulatovi) věnoval prvních padesát let vlády na zdokonalování zbraní: naučil lidi tavit kovy, kovat zbroj a meče. Dalších padesát let zpracovával hedvábí, kožešiny a plátna, vynalezl tkalcovský stav. Potom se pustil do stavitelství měst, kvůli čemuž si ochočil démony-devy, kteří se mu podrobili a začali stavět zdi měst a překrásné paláce. V slovanské védě se hovoří také o tom, že vládce Ima-Bogumír učil lidi orat, sít, žnout, péci chléb a rovněž dělat z hlíny nádobí. Samotný Bogumír se tomu všemu naučil od boha Velese. Potom se Bogumír pustil do vyřizování státnických úkolů. V avestijských pověstech se tvrdí, že rozdělil národ na stavy (kasty): kněze, vojíny, řemeslníky a zemědělce. A ve Velesově knize ze Bogumír vystupuje co by zakladatel sněmovní a knížecí vlády: „A za Bogumírovy vlády to u nás chodilo jinak. A nejstaršího muže rodu jsme volili za knížete, a ten se za starých časů stával naším vůdcem“ (Rod II., 3: 1).

Nicméně za jeho největší úspěch se po právu označuje to, že pronikl do tajů léčitelství a poznal tajemství fyzické nesmrtelnosti (říká se, že od své matky Mareny – bohyně smrti). A tak sebe i své  nejbližší postavil naroveň bohů. Proto se také dožil více jak 900 let. Ovšem to byl právě jeho hřích. Neboť poznav tajemství fyzické nesmrtelnosti a, navíc, učiniv ji přístupnou mnoha lidem, degradoval a zavrhl nesmrtelnost duchovní. Tím si podle prorokal Zarathuštry přivolal svůj další pád.

„Toto se psalo o císaři lmovi: pobýval on v nebi tři roky, i sloužil tam nejvyšíHmu Bohu. Bohu Vyšněmu dělal pomyšlení – Ten mu tehdy věnoval jasnou kni­hu….“ (Slovanská véda, VII.,110).

Ima-Bogumír se stal největším vládcem-knězem. Dokázal se zaživa vznést do nebe, kde po tři roky sloužil u trůnu Nejvyššího. Proto také obdržel od Boha Vyšně jako dar Jasnou knihu, která obsahuje hymny věnované bohům, které se zpívají během oběto­vání. A s touto knihou se spustil k lidem. Tak se dostal na úroveň bohů. Začal být uctíván stejnou mě­rou jako Kryšeň, Veles i Koleda, kteří také přinesli od trůnu Nej­vyššího Svaté knihy.

Bogumír se stal prvním člověkem, který se začal řídit védský­mi předpisy a obětovat bohům. Podle Velesovy knihy to byla bo­hyně Lada a bůh Kvasura, kdo naučil Bogumíra obětovat rozlé­váním posvátné surici po oltáři. Bogumír začal také jako první přinášet hojné zvířecí oběti.  V Slovanské védě se hovoří o tom, že Velesovi obětoval „tři sta volů a tři sta krav“. A v Avestě se říká, že vládce Ima obětoval bohyni Seře (je totožná s řekou Ra-Surjou) na hoře Chukarja (Jamantau) „sto hřebců a tisíc krav, a miriádu ovcí“. A to bylo tím pravým obětová­ním, neboť podle avestijských legend lidé v té době nejedli maso. V sedmistém nebo devítistém roku života (podle zdrojů Šáhná­me a Avesty) Bogumír za pomoci oddaných divů a draka Ládóna pozvedl svůj trůn až k samotnému nebi. Došel k závěru, že není nad něho nikoho vyššího. Zpychl a začal se dožadovati, aby byl uctíván jako „hlavní nade všemi bohy“, tedy nejen jako boží syn, nýbrž jako samotný Svrchovaný vládce, neboli syn rovný otci.

Do vínku mi dáno být Pánem Vesmíru Co vykonal jsem skutků skvělých nadmíru

Kdo zažeh’ živné světlo umění a vědění Toť já byl jako první, mně podobného není!

Šáhnáme, Džemšil, 945.

Tak toto řekl Džemšid-Bogumír. Také začal trvat na tom, aby se těm, kdož se mu nepodřídili, říkalo démoni. I zahájil proti nim válku ve všech zemích.

Po těchto slovech a skutcích byli mnozí lidé uvedeni do rozpaků a nevěděli si rady. Jedni svrhli sochy starých bohů a postavili v chrámech vyobrazení vladaře Bogumíra. Jiní se však nechtěli podrobit těmto novotám. Vyústilo to až v náboženské rozepře mezi příslušníky jednoho kmene. A tak předci Skandinávců a Germánů přijali Imira-Bogumíra za svého boha. Ve skandinávských pověstech, v Eddě, vypudil Imirův obraz Roda a Svaroga. Imir to je v Eddě samotný Stvořitel-Rod, z jehož těla se na počátku věků zjevil svět.

Jiné národy, například předci Slovanů, si v tomto případě ochovali chladnou hlavu, a nadále uctívali jak Roda, tak i jiné bohy, i Dažbohova syna Bogumíra. Bogumíra Slované uctívali jako rovného Svarogovi, nicméně nikdo nezapomínal na to, že vlastně přišel až po Svarogovi. Ve Velesově knize se říká: „A tomuto Bogumírovi se začalo říkat Stvořitel-Tvastyr, neboť Ten (Tvastyr Svarog) byl Praotcem jeho i všech Slovanů.“ (Rod II, 2:4). Nazývat jménem Tvastyr znamená dát Bogumíru jméno samotného Stvořitele Svaroga. Také tam se říká, že „bohové dali toto jméno“, čímž se potvrzuje „bohootevřenost“ tohoto Bogumírova jména, převtělení Tvastyra- Svaroga.

Mezitím se na zemi zjevil samotný Vládce Zla Achriman (Černobog). Ten založil Babylón, potom svedl syna vládce Prarabů semitů Zohaka a změnil jej v tříhlavého draka (v Avestě Aži Dahaka, u Srbů Aždaja, Bulharů Ažder, u Rusů  –   Jaščer).

Bogumírova říše se začala tříštit kvůli náboženským třenicím. A došlo to tak daleko, že se našli nejbližší Bogumírovi spolubojovníci, kteří se přišli poklonit Zochakovi s prosbou, aby se stal vládcem Kimmerijské země a nastolil tam pořádek. Učinili to proto, že Bogumír přišel o božské znamení „farr“, opustil jej drak Ládón. A jelikož se Zohak sám změnil v draka, znamenalo to podle nich, že „farr“ přešel k němu. Začala předlouhá válka mezi zastánci Bogumíra a Jaščera. Bitvy zuřily na obrovském území Eurasie v horách i na rovinách, lid Babylonu až po uralský Kajle-grad. Pouze ze zajatců, kterým se jen tak-tak podařilo uprchnout před obětováním Jaščerovi, se vytvořil národ Kurdů (což jsou mimo jiné rovněž uralští Baškirové)

Po mnoha bitvách byla Bogumírova vojska poražena. Kajle-grad byl opuštěn. Začala hrůzná tisíciletá vláda draka Zohaka, vzkvétala říše Černobogova, která byla zbořena teprve po příchodu Dažbogova syna Árje. Bogumír byl nucen prchnout do Číny, kde byl po stu letech zabit. Podle staré uralské legendy ho zabil samotný otec Dažbog (nebo Veles v jedné ze svých podob). Rozetnul Bogumíra na dvě půlky. Jedna, ta tmavá, odešla do Pekla. Změnila se v příšeru Ja­mu, která začala požírat duše hříšníků.

Druhá část, světlá, se vznesla do Irije. V Iriji Bogumír usedl po Dažbogově pravici mezi významnými bohy, stal se nebeským ochráncem Slovanů.

***

1 Neděle (Sedyjův den)

2 Drevljané, východní sousedé Volyňanů-Doudlebů.

V letopisu „Vypravování o dávných dobách“ se říká, že Drevljané přebývající v lesích,  „žili zvířecky, jako dobytek, zabíjeli jeden druhého, jedli vše nečisté, nežili v manželství, honili u vody dívky…“ Nicméně toto svědectví nemusí být bráno za bernou minci, neboť je známo, že

  • Drevljané měli knížecí vládu. Možná, že Nestor, obyvatel Kyjeva, potomek Poljanů, měl důvody, které jej vedly k tomu, aby špinil sousedy Drevljany. Zmiňuje se o nich Konstantin VII. Porfyrogennétos jako o  Dervleninech.
  • Kriviči. Žili na území současné Smolenské a Pskovské ob­lasti. Jsou známi rovněž z antických zdrojů. Ptolemaios je zřejmě nazývá Karvones, Konstantin VII. Porfyrogennétos – Krivitacini.
  • Poljané. Podle „Vypravování o dávných dobách“; „Takto ti Slované přišedše a usadivše se na Dněpru, říkající se Poljané, (…) od nich jsou Polané v Kyjevě až do dnešního dne.“

3 Severjané. V letopisu „Vypravování o dávných do­bách“ se říká, že žili na třech řekách levého břehu Dněpru: „A druzí usídlení u Děny’, Semi, Suly a nazývali se Sever.“ U Ptolemaia se tomuto kmeni říká – Savari.

Rusi. Velesova kniha naprosto vyvrací normanskou verzi o Původu etnonyma „Rusi“, která pochází z „Vypravování o dávných dobách“ („… jdouce za moře k Varjaagům, k Rusům… a od oněch Varjagů (Normanů) dostala jméno Ruská země“). Je více než pravděpodobné, že Nestor, který plnil objednávku velkoknížat varjažského původu, byl nucen hovořit právě takto.

Slovinci. Podle Velesovy knihy a podle dějepisných údajů byli Góty a Huny ve IV. století n. l. douceni (některé jednotlivé rody dokonce dříve) presídlit se k Ilmeňskému Jezeru: Zmiňuje se o nich Ptolemamaios – Stavani, Stlavani.

4 Sedmiříčí. V současnosti je Sedmiříčím (kazašsky Žetysu) nazývána historicko-geografická oblast mezi jezery Balchaš, Sasykol, Alaklol a džungarským Alatau. Název pochází od sedmi řek vlévajících se do Balchaše. Je to starobylé centrum zemědělství využívajícího zavlažování. Nicméně ve starověku se Sedmiříčím nazývaly rovněž všechny stepi od Altaje po Kaspické moře. Když se Ariové přesídlili z jižního Uralu do Indie, nazvali nové země rovněž Sedmiříčím: Sapta sindhavag (doslova – sedm řek). Tak védští Áriové nazývali současný stát Paňdžáb. Za tyto řeky považovali pět řek Pandžábu, a rovněž řeky Ind a Kábul (nebo mýtickou řeku Sarasvati).

V Sedmiříčí se zformovaly rody Slovanů, jejichž prapředky byli Bogumírovi synové a dcery. Od dcer pravděpodobně vzešly matriarchální kmeny, ze synů pak patriarchální.

5 Přelom l. a 2. tisíciletí př. n. l.

6 Zde je to Azovské moře, kam přišli Góti ze Sedmiříčí o něco dříve než Slované (ve 2. tisíciletí př. n. 1.).

7 Kvasura, bůh veselí a chmele. Od jeho jména pochází název nápoje „kvas“. V Eddě vystupuje jako Kvasir. Podle tamní pověsti byl stvořen po válce Asů a Vanů na důkaz míru. „Byl tak moudrý, že neexistouala otázka, kterou by nedokázal odpovědět. Hodně cestoval po světě a učil lidi moudrosti.“ Potom Kvasira zabili trpaslíci, jeho krev slili do dvou pohárů a do kotle, jeho krev smísili s medem. A z každého, kdo se tohoto medu napil, se stal buď skald nebo učenec. Ovšem Asům – bohům trpaslíci řekli, že se Kvasir zalknul ve své moudrosti, „nebot’ nebylo tak moudrého člověka, aby se od něho dala vyzvědět veškerá moudrost“.  A potom se tomu medu, smíchanému s Kvasirovou krví (s chmelem), říkalo „med poezie“, a na Rusi – kvasura (kvas).

8 Lado nebo Lada, bůh (bohyně) manželství, blahobytu. O bohyni Ladě nalezneme zmínky ve starých rukopisech. Autor Piskarevského letopisu doplnil příběh „Vypravování o dávných dobách“ o idolech Vladimíru: „Čtvrtý idol – Lado, byl bůh veselí a veškerého blahobytu. Přinášeli mu (idolovi) oběti ti, kdo se chystali vstoupit do manželství, měli ku pomoci Lada a užívali si výborného veselí a příjemného života… A na svatebních veselkách starý ďábelský půvab toho idola opěvují, rukama tleskajíce a bouchajíce o stůl“.

Lada je zmiňována rovněž v Czestochowském rukopisu Jana z Michoczina z roku 1423 (Ladu si, jak je vidět, pamatovali dokonce ještě v XV. století): „ …scházejí se stařeny, ženy a dívky, ale nikoli do chrámu, nikoli na modlitbu, ale na tanec; nikoli aby vzývali boha, ale ďábla: Issa­ya, Lado, Hely“. Existují i jiné zmínky o Ladě.

9Surica, posvátný nápoj, podobný íránské chaomě a indické somě. Jeho název pochází z indoevropského slova „Surja“ – slunce. V Rig-Vedě vystupuje bůh Soma (on je zároveň i nápojem) jako ženich Surji, v daném případě dcery Slunce. Tento mýtus lze chápat rovněž jako symbolický popis postupu přípravy svatého nápoje za pomoci Chmele-Chaomy-Somy a medu, který se nechává stát na Slun­ci-Surje, aby začal kvasit. Součástí surici a somy byly rovněž byliny a kravské mléko.

10 U níže následujícího úryvku textu je v kopii S. Ljaševského uvede­no, že stojí zvlášť a nesouvisí s předchozím (na rozdíl od kopie A. Kurenkova). Je podle smysl u zařazen do Trojan Pr: 6-7.

11 „Tvorcom“ (ind. Tvaštar), neboli stvořitelem. Je jedním ze Svarogových jmen. Tak pokřtili bohové Blagomíra (blahého Imíra), neboť jej uznali za pozemské ztčlesnění Svaroga. Proto se stal Bogumírem (bohem Imírem).

Z Velesovej knihy

004_arkaim

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s