Paul Brunton – O CHOVÁNÍ A UMĚNÍ (2/2)

Paul Brunton – Skrytá nauka za jógou I

O CHOVÁNÍ A UMĚNÍ

predchádzajúca časť

Filozof se neobává žádné stránky života. Učiní protichůdné doplňujícím! Proto nepotřebuje utíkat ze světa jako asketa. Jestliže považuje nějaký útěk za nutný, provede ho tajně uvnitř svého srdce a neoznamuje ho veřejně oblečením barevného mnišského roucha. Podle jeho názoru nepovede k moudrosti žádné opuštění světa, protože on ví, že byl postaven do světa, aby se naučil jeho lekcím. Nicméně je zajedno s mnichem v tom, že si přeje být osvobozen od otroctví tužeb a že hledá vládu nad svými vlastními city. Dále však nemůže putovat s fanatickým asketou. Tím, že hlavní úsilí filozofa je namířeno směrem k ovládání myšlení a k ukáznění intelektu, bude odměněn schopností procházet pohodlím i nepohodlím s takovým odpoutáním, že udrží jeho mysl nezčeřenou a opatří mu sílu pracovat uprostřed intenzivního ruchu jakéhokoliv okolí bez nejmenší ztráty vnitřního klidu.

Ladislav Medňanský-Rieka Poprad pri Strážkach

Asketický život je dobrým a nutným začátkem, ale když je zmrazen do frigidity a strnulosti a stane se profesí, je to špatný konec. Moudrý člověk se neobává schválit ušlechtilé a výborné řádky Terence: „Jsem člověkem; nic z toho, co je lidské, mi není cizí.” Bude se pohybovat bez pokušení v uspěchaném proudu městských davů, kde je ho třeba, zatímco bázliví se skrývají v jeskyních; udrží si svůj jasný klid uprostřed práce nebo volného času, neboť jeho asketické zřeknutí se je skryto hluboko v mysli. Nebude mít zapotřebí, aby zničil lidskou náklonost jen proto, aby zničil lidský egoismus. K udržení citové rovnováhy nebude muset přezírat poklady umění ani půvaby přírody.

Ale problémy činnosti a chování nevyčerpávají zájem člověka o společnost a o svět. On se také snaží obojí zkrášlit, a tak se rodí umění. Filozofie musí pro umění najít místo a zhodnotit jeho příspěvek pro celek. Umění je opravdu palivem pro filozofické snažení. Proč se člověk cítí přitahován k hudbě, malířství, architektuře, poezii, dramatu a k jiným uměním? Co je to krása, která vábí člověka prostřednictvím jeho menších lásek? Je pěstování umělecké citlivosti stupněm k jeho hledání? Ti, kteří se domnívají, že filozofie odděluje člověka ode všeho, co je hřejivé a krásné v životě, se mýlí. Vůně bílého jasnímu mu působí právě tolik potěšení jako jiným lidem, a určitě na něho zapůsobí uchvacující krása slunce, zapadajícího jako velká ohnivá koule, rovněž něžný hlas houslí nebude pro něho bezvýznamný. Liší se od jiných lidí v tom, že zůstává stále zakotven ve vyšším hledisku, které zařaďuje tyto zkušenosti tam, kam patří, a nedovoluje, aby ho uchvátily úplně.

Práce pravého umělce je především prací obrazotvornou. Je oprávněn nazývat se tvořivým umělcem do té míry, do jaké může vytvořit původní dílo tím, co má jako první k dispozici -obrazotvorností. Může-li pracovat jen druhým způsobem, tedy pouze fotograficky kopírovat v malbě, ve dřevě, v kamení, ve slově nebo ve zvukuto, co jiní již vytvořili, nazýváme ho talentovaným umělcem, ale ne tvořivým umělcem. Kompetentní kritici jdou skutečně tak daleko, že oddělují obě třídy a odmítají obdařit titulem umělec toho, kdo nemá obrazotvornost a nazývají ho pouze řemeslníkem. Obvykle existují v dílech génia autentická znamení, která ukazují hloubku jeho obrazotvorné síly. Nicméně představivost sama není nakonec ničím jiným než spletí mentálních obrazů, tedy myšlenek. Mozart, který byl géniem dokonce již jako dítě, popsal postup své zkušenosti hudební kompozice krátkou, ale osvětlující větou: „Všechno to hledání a tvoření ve mně probíhá jako ve velmi živém snu!” V tomto světě, který si umělec vytvořil ze sebe sama, musí zdomácnět tak dokonale a musí jím být tak zaujat, že bude pociťovat příchod času k jídlu jako vyrušení a příchod přátel jako obtěžování. Proto se Balzac zamykal v pokoji ve dne v noci. Když psal ony obdivuhodné romány, byl právě tak ve stavu polotransu, jako kterýkoli indický jogín.

 

To, že Balzac dobře chápal mystický charakter svého umění, dokazuje jeho vlastní výrok: „Spisovatel dnes nahrazuje kněze… utěšuje, odsu-zuje, prorokuje. Jeho hlas nezaznívá v lodi katedrály, šíří se jako burá-cení hromu od jednoho konce světa k druhému.” Tvoření pravého umění není ničím menším než cvičením jógy. Umělec je na stejné úrovni s mystikem, jenomže on hledá pamětihodnou krásu tam, kde mystik hledá pamětihodný mír.

Inspirace prostě znamená, že umělec je tak uchvácen řadami představ, že ho po daný čas zcela ovládá jejich skutečnost. Pro něho se myšlenka stala dočasně tím, co je pociťováno jako Skutečné. V tomto ohledu je umělec opravdovým mystikem.Oba získávají vroucí víru ve skutečnost svých mentálních konstrukcí. Oba přicházejí nevědomky k pravdě mentalismu toutéž cestou – tím, že se intenzívně, soustředěně ponoří do je-diné převládající představy nebo do jediné řady myšlenek. Oba jsou nakonec vědomými, polovědomými nebo nevědomými věřícími v men-talismus. Malíř Whistler viděl velkou krásu v řece Temži, zastřené mlhou, jež zahalovala její špinavé bárky a loděnice, hráze s pobíhajícími krysami a vlečné parníky; to skutečně znamená, že krása kterou viděl, byla obsažena v jeho vlastní mysli. Umělec, který by chtěl dosáhnout úrovně tvořivého génia, musí být mentalistou. Musí věřit v tuto jemnou a ušlechtilou nauku, která se hodí jen pro jemné a ušlechtilé povahy. Kdyby byl jiný, byl by nepoctivý ke své vlastní zkušenosti a slepý k jejímu skrytému významu.

Slyšíme často o zotročující extázi, v níž umělec tvoří své dílo, a o zádumčivé melancholii, která pak následuje. Vznáší se chvíli v oblacích, ale potom chodí po zemi olověnýma nohama, lituje, že nedovedl zachytit svou povznesenou náladu, že ji nedovedl udržet. Nezáviďme mu! Platí těžce za své extáze; platí za ně mincí chmurných nálad a temných depresí.

Je dvojí vysvětlení, dvě příčiny, vysvětlující tento fakt, který možno nalézt ve všech životopisech géniů:

  • první je, že během tvořivé práce zapomíná na sebe, že ztrácí úplně své já, neboť jedině dokonalým sou-středěním může uskutečnit dokonalé dílo. Jestliže nemůže zapomenout na své ego, pak se nemůže dokonale soustředit, nemůže se tudíž stát dokonalým umělcem. Nebo se sjednotí citově se svým čekajícím obecenstvem, vnoří svou individualitu do jiných a takto ztrácí své ego z jiné příčiny.
  • Druhé vysvětlení je, že krátká radost, kterou získává z těchto vzácných okamžiků, kdy je ponořen ve své představě, je tatáž, kterou jeho obecenstvo později získá až spatří nebo až bude vnímat dokončený výtvor jeho práce.

Jestliže tento druhý fakt vůbec něco znamená, pak znamená to, že jak umělec v určitém okamžiku inspirovaného tvoření, tak obecenstvo zcela zaujaté vnímáním jsou, nebo by měli být, naprosto ponořeni do světa představ. V této posvátné chvíli shledávají myšlenku nadevše důležitou a právě tak skutečnou, jako dříve považovali ve své víře hmotný svět. Kromě toho, umělec v touze nalézt dokonalý výraz svých představ v malbě nebo na papíře se nevědomky snaží zdolat domnělé překážky mezi myšlenkou a věcí, mezi myslí a hmotou. On zkrátka usiluje o zkonstruování druhé představy, která má být dokonalou kopií jeho první představy.

Nyní můžeme chápat, proč umělec trpí, když jeho tvořivá nálada zmizí. Tehdy, psychologicky řečeno, upadá zpět do všedního egoistického stavu a do obyčejného nesoustředěného stavu. Kontrast je tak nápadný jako mezi červeným a bílým a podle toho ovlivňuje jeho city. To jsou některá základní poučení filozofie vzhledem k umění.

 

This entry was posted in Philosophy of Life. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s