Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo

j1Motto: Přebývající nádhera obklopuje všechny světy, všechna stvořeni, dobré i zlé. A je skutečnou jednotou. Jak tedy může unést v sobě protiklady dobra a zla? Není tu však žádný protiklad, protože zlo je korunním sídlem dobra.

Baal Šem Tov

Blížíme se nezadržitelně k tématu, které nejenže patří k nejdůležitějším otázkám lidského bytí, ale je také nejvíce náchylné k různým nedorozuměním. Je velmi nevhodné vybrat ze svého pojetí světa sem tam nějakou větu či odsta­vec a smíchat je s obsahem jiného pojetí. Právě úvahy o dobru a zlu vyvolávají v člověku, jak známo, zvlášť hlu­boké obavy, které snadno citově zamlží jeho rozvažování a schopnost poznání. Navzdory veškerému nebezpečí se odvážíme položit si otázku po přirozené podstatě zla, jíž se tak bránil Amfortas. Neboť stín, jehož působení jsme v procesu nemoci odkryli, vděčí za svou existenci lidskému rozlišování mezi dobrým a zlým, správným a falešným. Stín obsahuje všechno to, co jsme rozpoznali jako zlé, proto i stín musí být zlý. Zdá se tedy, že je nejen oprávněné, ale dokonce eticky a morálně nezbytné stín pronásledovat a bojovat proti němu všude tam, kde se projeví.

I v tomto případě jsme zdánlivou logiku u této úvahy tak fascinováni, že nám uniká, jak toto ušlechtile snažení ztroskotává na tom, že zlo prostě nejde vyhubit. Vyplatí se proto téma „dobrého a zlého” ještě jednou probrat z trochu jiného hlediska.

Už naše úvahy o zákonu polarity vedly k závěru, že dobro a zlo jsou dvěma aspekty téže jednoty, a proto na sobě existenčně závislé. Dobro žije ze zla a zlo z dobra. Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo. Takové formulce mohou připadat leckomu hrozivé, ale jejich pravdivost lze těžko teoreticky i prakticky popřít. Postoj k dobru a ke zlu je v naším kultuře silně ovliv­něn křesťanstvím a jeho teologií. A platí to i pro kruhy, kte­ré si myslí, že religiozitě nepodléhají. Nechceme z biblických výjevů odvozovat nějakou teorii, jde jen o to, že jsou vhod­né k dokonalému pochopení vážných mytologických pro­blémů. Biblické obrazy prostě vytvářejí naše kulturní záze­mí, a proto nás mohou dovést k vysvětlení nedorozumění vznikajícího z toho, že zatímco ostatní náboženství se v po­jetí dobra a zla shodují, křesťanská teologie se odštěpila a podává jiný výklad.

Pro náš problém je rozhodující podání prvotního hří­chu ve Starém zákoně. Vzpomínáme si, že v druhé kapitole knihy Genesis se vypráví o tom, jak byl do Edenu uveden první člověk – Adam a jak tu kromě všech možných proje­vů říše přírody rostly dva zvláštní stromy:

  • strom života
  • a strom poznání dobrého a zlého.

Pro další pochopení si musíme uvědomit, že Adam není muž, ale dvojpohlavní bytost – androgyn. Je to celistvý člověk, který nepodléhá polaritě, protože se ještě nerozdělil v protikladný pár, ještě je zajedno se vším. Tento stav kosmického vědomí je na­ zván rájem.

Člověk Adam tedy dosud žije v jednotě vědo­mí, ale téma polarity je už nastolena dvěma stromy. Téma štěpení probleskuje Knihou zrodu od samého počátku, neboť nové vzniká vždy oddělováním a rozdvoj­ováním. A tak už prvá zpráva o stvoření hovoří o polarizaci: světlo-tma, voda-země, Slunce-Měsíc. I o člověku se doví­dáme, že byl stvořen jako „muž a žena”. V průběhu vyprá­vění se pak téma polarity stále zhušťuje. A pak dochází k tomu, že si Adam přeje, aby se jedna z částí jeho bytosti oddělila a stala formálně samostatnou. Takový krok už nutně vyžaduje jistou ztrátu vědomí, což náš příběh opisuje odkazem, že Adam upadl do spánku. Bůh v něm odebírá celému a zdravému člověku Adamovi jedno žebro a dělá z něj cosi samostatného. Slovo, které Luther přeložil jako „žebro”, zní v hebrej­ském originále Iselah, tj. strana. Je příbuzné se slovem tsel = stín. Celý, zdravý člověk je tedy rozložen do dvou formálně odlišitelných aspektů nazvaných muž a žena. Do jeho vědomí však toto rozštěpení ještě zcela nezasáhlo, oba si rozdíl ještě neuvědomují, neboť jsou dosud v jednotě ráje. Formální rozdělení je však předpokladem pro našeptávání hada slibujícího ženě, té přijímající složce člověka, že poži­tí ovoce ze stromu poznání ji obdaří schopností rozlišovat dobré a zlé, tedy schopností poznání.

j2Had svůj slib dodrží. Lidé vnímají polaritu, rozlišují dobro a zlo, muže a ženu. Tímto krokem ztrácejí jednotu (kosmické vědomí) a získávají polaritu (poznávací schop­nost). Musí ovšem opustit ráj, zahradu jednoty, a zřítit se do polárního světa materiálních forem. Toto je historie prvotního pádu.

Takto padá člověk z jednoty do polarity. Mytologie všech národů a dob znají ústřední téma lidského bytí a odívají je do různých šatů. Pád člověka spočívá v jeho odpadnutí od jednoty. Pád a odpadnutí mají tentýž slovní základ. (V němčině Siinde a Sonderung, tj. hřích a oddělení.) V řečtině je pravý význam slova hřích ještě zřetelnější. Hamartéma znamená hřích a příbuzné slovo hamartanein nezasáhnout cíl, minout bod, hřešit. Hřích tedy znamená neschopnost zasáhnout bod, protože bod žádný rozměr nemá. Polaritní vědomí nedokáže bod -jednotu za­sáhnout – a to je ten hřích. Žít v hříchu je jen jiným označe­ním pro formulaci žít v polaritě. Tím se i křesťanský pojem „dědičného hříchu” stává srozumitelnějším.

Člověk je obdařen polaritním vědomím, je tedy hříš­ný. Polarita nás nutí projít cestou protikladů, až se všechno naučíme a všechno dosáhneme, abychom se opět „stali do­konalými, jako je dokonalý Otec na nebesích”. Pouť polari­tou ovšem přivolává vinu. „Dědičný hřích” jasně ukazuje, že hřích nemá nic společného s konkrétním lidským jedná­ním. Tento poznatek má vrcholný význam, neboť církev v průběhu času smysl dědičného hříchu překroutila a namluvila nám, že hřích znamená konat zlo a dá se od­ stranit dobrým a správným jednáním.

Hřích ale není jed­ním pólem polarity, je to polarita sama. Není také odstrani­telný, každé lidské jednání je hříšné. Toto poselství nacházíme ještě nezfalšované v řecké tragédii. Jejím ústředním tématem je to, že člověk musí ne­ustále volit mezi dvěma možnostmi, ale nezávisle na své volbě je vždycky vinen. Pro křesťanství se teologické nepo­chopení hříchu stalo osudným. Stálá snaha věřících nedo­pouštět se hříchu a vyhýbat se zlému vedla k potlačování oblastí kvalifikovaných jako zlé, a tím k vytvoření silného stínu. Tento stín je zodpovědný za to, že se z křesťanství stalo jedno z nejméně snášenlivých náboženství, že rozpouta­lo hony na čarodějnice, inkvizici a vyvražďování lidí. Neprožitý pól se vždycky prosadí a přemůže ušlechtilé duše právě tehdy, kdy s tím nepočítají. Polarizace mezi dobrem a zlem jako protiklady vedla v křesťanství k vytvoření opozice Boha a ďábla jako repre­zentantů dobrého a zlého, což není pro ostatní náboženství typické, z ďábla je činěn odpůrce Boha a Bůh je nepozoro­vaně vtahován do polarity – a tím ztrácí svou spásnou i lé­čivou sílu.

Bůh je jednotou, která v sobě spojuje všechny protiklady bez rozlišení, tedy dobro i zlo. Naproti tomu ďábel jako právoplatný pán polarity je vyzbrojen symboly dě­lení a párovosti: rohy, kopyty, vidlemi, pentagramem s dvěma ostrými rohy nahoře apod. V této terminologii je polaritní svět ďábelský, tj. hříšný. Neexistuje žádná mož­nost jej změnit, proto také všichni staří Mistři učí, že je tře­ba jej opustit.

Narážíme tu na hluboký rozdíl mezi náboženstvím a sociálním posláním. Pravé náboženství nikdy nechtělo udělat z tohoto světa ráj, ale učilo, jak z něho vyjít do jed­noty. Pravá filozofie ví, že v polárním světě nemůže žádný pól existovat sám o sobě, že každý člověk musí všechny radosti vyvážit stejnou mírou utrpení. V tomto smyslu je věda „ďábelská”, protože se zasazuje o vytváření polarit a rozvoj mnohotvárnosti. Každé funkční využití lidských možností obsahuje nčco „ďábelského”, protože jednání váže energii a zabraňuje splynutí v jednotu. Toto je obsahem Je­žíšova pokušení na poušti: ďábel od něho požaduje jen to, aby využil svých možností k uskutečnění neškodných či dokonce užitečných změn.

Budiž poznamenáno, že označením něčeho za ďábelské nic neproklínáme, chceme jen upozornit, že pojmy jako hřích, vina, ďábel se jednoduše vztahují k polaritě a že všech­ no, co se na ní podílí, může být takto označeno. Ať děláme, co děláme, vždy máme vinu a hřích. Je důležité, abychom se s touto vinou naučili žít. Jinak bychom nebyli k sobě poctiví.

Vykoupení z hříchu je dosažením jednoty, ale té nedosáhne ten, kdo se pokouší vyhnout skutečnosti. Proto je cesta ke spáse těžká. Je totiž obtížena vinou.

V evangeliích je často uváděno pochopení hříchu: fa­rizejové zastávají církevní stanovisko, že můžeme spasit svou duši dodržováním přikázání a vyhýbáním se zlému. Ježíš jim odporuje slovy: „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem.” V kázání na hoře překonává a relativizuje Moj­žíšův zákon překroucený doslovným chápáním odkazu, že pouhá myšlenka má stejnou váhu jako její uskutečnění. Neměli bychom přehlédnout, že v tomto kázání nebyla zpřís­něna přikázání, nýbrž odhalena iluze, že v polaritě je mož­né odstranit hřích. Čisté učení však bylo lidem nepříjemné už před dvěma tisícovkami let, proto se snažili sprovodit je ze světa. Pravda vždycky rozzlobí, ať už pochází z kterých­koli úst. Ničí všechny iluze, jimiž se je pokouší naše Já zachránit. Pravda je tvrdá a ostrá a nehodí se pro sentimentální snění a morální sebeobelhávání. Sandókai, jeden ze základních textů zenu, říká:

Světlo a tma stojí proti sobě. Jedno však závisí na druhém jako krok pravé nohy na kroku levé.

V Pravdivé knize o prameni příčin můžeme číst Varo­vání před dobrými skutky. Jang-Cu říká: „Kdo činí dobro, nečiní tak pro slávu, přesto však slávy dojde. Sláva sama o sobě nepřináší zisk, přece však zisk přinese. Zisk nesou­visí se spory, přesto se na něj spory přilepí. Proto se vzneše­ný chrání konat dobro.” Víme velmi dobře, jak je to vyzývavé, jestliže otázku konání dobra a vyhýbání se zlu chápeme v její absolutní platnosti. Víme také, že přitom stoupá potlačovaný strach. Strach, který se nejlépe odstraňuje tím, že tvrdošíjně lpíme na dosavadních normách. Přesto se vyplatí zdržet se ještě chvíli u tohoto tématu a podívat se na ně ze všech stran.

j3Nemáme v úmyslu odvozovat naše teze z určitého náboženství, ale již zmíněné nepochopení hříchu v křesťan­ském kulturním okruhu zapustilo hluboké kořeny a ovlivnilo naše hodnotová stanoviska více, než jsme ochotni připustit. Jiná náboženství neměla a nemají s tímto tématem takové problémy. V hinduistické božské trojici Bráhma-Višnu-Šiva připadá role ničitele Šivovi a ten představuje antagonistickou sílu k Bráhmovi, Stvořiteli. Takové podání ulehčuje po­chopení nutné hry sil. O Buddhovi se vypráví tato historka: Přišel k němu mladý muž s přáním stát se jeho žákem. Buddha se ho zeptal: „Už jsi někdy kradl?” Mladík odpověděl: „Nikdy.” Buddha odvětil: „Tedy jdi a kraď, a až se to nau­číš, můžeš za mnou opět přijít.” V Šindžinmei, v jednom z nejstarších a nejdůležitěj­ ších textů zenového buddhismu, čteme ve 22. verši: „Zůstane-li v nás i ta nejmenší představa o správném a falešném, zahyne náš duch ve zmatku.” Pochybnost, která rozkládá polarity do protikladů, je zlem, ale přesto nutnou oklikou k rozumovému úsudku.

K poznání potřebujeme vždy dva póly, nesmíme však uvíznout v jejich protikladnosti, ale musíme využít napětí mezi nimi jako impulz a energii na cestě k jednotě.

Člověk je hříšný, je vinný, ale právě tato vina ho vyznamenává, je zástavou jeho svobody. Zdá se nám důležité, aby se člověk naučil svou vinu akceptovat a nedal se od ní utlačovat. Lidská vina má metafyzickou podstatu a není způsobena naším jednáním. Jejím viditelným výrazem je však nutnost rozhodovat se a jednat. Přiznání viny osvobozuje od strachu z ní. Strach stísňuje a nejjistěji zabraňuje nutnému otevře­ní a rozšíření vědomí.

Hřích neodstraníme tím, že se bude­me snažit konat dobro, takové počínání se musí zaplatit po­tlačením protipólu. Takový pokus skončí nezdarem. Cesta k jednotě však vyžaduje víc než pouhý útěk a pohled stranou. Žádá od nás, abychom objevovali polari­tu stále vědoměji, aniž se lekneme překonávání konfliktnosti lidského bytí, abychom byli schopni slučovat v sobě protiklady. Nevyhýbat se, nýbrž vykupovat se prožíváním – tak zní požadavek. K tomu je nutné stále znovu zpochybňo­vat naše strnulé hodnotové systémy, a pak poznáme, v čem spočívá tajemství zla – v tom, že skutečně neexistuje.

Říká­me, že jednota stojí mimo polaritu, a nazýváme ji Bohem či Světlem. Na počátku bylo světlo jako všeobjímající jednota. Mimo ně nebylo nic. Tma vznikla teprve krokem do polarity, a to jen proto, aby bylo světlo vnímatelné. Temnota je čistě umělým produktem polarity, nutná k tomu, aby světlo bylo viditelné v rovině polárního vědomí. Slouží světlu jako ja­kýsi světlonoš, o čemž svědčí např. název Lucifer. Kdyby zmizela polarita, zmizela by i temnota, neboť nemá žádnou vlastní existenci. Světlo existuje, tma ne. Proto často připo­mínaný souboj sil světla se silami tmy není žádným skuteč­ným soubojem – výsledek je předem znám. Tma nemůže světlo přemoci. Světlo ale tmu obratem transformuje ve svět­lo, proto se tma světlu vyhýbá. Jinak by se ihned odhalila jako neexistence. Tuto zákonitost můžeme v našem fyzikálním světě dobře sledovat, a to ze dvou stran. Předpoklá­dejme, že máme prostor naplněný světlem a kolem něj pa­nuje tma. Můžeme klidně otevřít dveře a okna a vpustit do­vnitř tmu. Co se stane? V prostoru se nesetmí, nýbrž pro­světlí se tmavé okolí. Nyní postup obraťme: prostor je tem­ný a světlo je kolem. Otevřeme-li nyní okna a dveře, pro­světlí se prostor, světlo transformovalo tmu.

Zlo je také umělým produktem našeho polaritního vě­domí jako čas a prostor a slouží jako podklad, jako jakési hnojivo dobru, je mateřským lůnem světla. Zlo tedy není protikladem dobra, jen polarita je sama o sobě zlem, je hří­chem, protože svět duality nemá žádný konečný bod, žád­nou vlastní existenci. Stejná zákonitost platí i pro naše vě­domí. Jako vědomé označujeme ty vlastnosti a aspekty, kte­ré leží ve světle lidského vědomí a které proto můžeme vi­dět. Stín je pak místem, které není světlem vědomí prosví­ceno, a je tudíž nevědomé. Temné aspekty však vzbuzují obavy a strach jen potud, pokud leží v temnotě. Stačí pouhé nahlédnutí do obsahu stínu, vnesení světla, aby se z nevě­domého stalo vědomé. Něco pozorovat, to je kouzelná formule pro cestu sebepoznání. Pozorování proměňuje kvalitu pozorovaného, protože přináší světlo, tj. vědomí, do tmy. Lidé pořád chtějí měnit nějaké věci a těžko chápou, že jediné, co se od nás žádá, je schopnost pozorování.

Nejvyšším cílem člověka – říkejme mu třeba moudrost či osvícení – je všechno pozoro­vat a poznávat takové, jaké to je.

V tom je pravé sebepoznání. Pokud nás ještě něco ruší, a pokud to považujeme za potřebné změnit, sebepoznání jsme dosud nedosáhli. Musíme se naučit pozorovat věci a události tohoto svě­ta, aniž by nás naše ego hned nabádalo k odmítnutí či sou­hlasu. Musíme pozorovat svět s klidnou pokorou jako mno­hostranné hry klamu. Ve vzpomínaném textu zenového buddhizmu je tím míněno to, že pokud máme nejmenší předsta­vu o zlu a dobru, náš duch propadne zmatku. Každé hodno­cení nás svazuje se světem forem a vězní nás. A pokud jsme v něm uvězněni, zůstáváme hříšní, neúplní, nezdraví. Trvá i naše touha po lepším světě a naše snaha ho měnit. A tak se znovu stáváme zajatci iluze zrcadlení, věříme v nedokonalost světa a nepozorujeme, že ne svět, ale jen náš pohled je ne­dokonalý a brání nám vidět jednotu.

Naučme se tedy rozpoznávat ve všem sebe a dosahovat rovnováhy. Je tím míněna snaha vyhledávat střed polarit a odtud pozorovat pulzující póly. Duševní rovnováha je jediným postojem, který umožňuje pozorovat jevové formy bez hodnocení, bez vášnivého přitakávání či popírání, bez identifikace. Tuto rovnováhu bychom neměli samozřejmě zaměňovat s lhostejností, s tou indiferentní směsí neúčasti a nezájmu, jakou měl na mysli Ježíš, když mluvil o „vlaž­ných”. Takoví lidé se vyhýbají konfliktům a jsou přesvěd­čeni, že uniknou do světa blaženosti, jaký si musí opravdu hledající člověk tvrdě zasloužit tím, že rozpozná konfliktnost svého bytí a nebude se bát vědomě projít polaritou, aby ji překonal. Ví, že musí kdykoli sjednotit protiklady, které vytvořilo jeho Já. Neštítí se nutných rozhodnutí, i když ví, že tím na sebe přivolá vinu, ale snaží se, aby v nich neuvízl. Protiklady se nevyrovnávají samy od sebe, musíme je takříkajíc vlastnoručně prožít, abychom si je přivlastnili. Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli.

j4

Po­třebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě, bez bázně a hany, postavili k výzvám života. Rozhodujícím slovem v této větě je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité, co děláme, jako to, jak to děláme. Přisuzováním dobrého a zlého postihujeme jen to, co děláme. Je však třeba se ptát i „jak něco děláme.” Jednáme vědomě? Podílí se na tom naše ego? Nezapojili jsme naše Já? Odpovědi na tyto otáz­ky rozhodují o tom, zda nás naše jednání svazuje, či osvo­bozuje. Přikázání, zákony a morálka nás k dokonalosti nedo­vedou. Poslouchat je dobré, ale nestačí to. Víme přece, že i „čert poslouchá”. Vnější příkazy a zákazy mají své opráv­nění, pokud člověk nedospěl a nepřiznal si vlastní odpověd­nost. Zákaz hrát si se sirkami má svou platnost pro děti a ztrácí význam, když si hrají dospělí.

Jestliže v sobě člo­věk našel vlastní zákon, vyvazuje se ze všech ostatních. Nejvnitrnější zákon pak představuje povinnost najít svůj střed, najít a realizovat své skutečné Já, být zajedno se vším, co je. Nástroj sjednocení protikladů se jmenuje láska. Prin­cipem lásky je sebeotevření a vpouštění toho, co zatím bylo vně. Láska usiluje o jedinost, touží splynout, ne se oddělovat. Láska je klíčem ke smiřování protikladů, neboť promě­ňuje Ty v Já a Já v Ty. Je přitkáním bez omezujících podmí­nek. Láska chce splynout s celým vesmírem, a dokud se nám to nepodaří, nedosáhli jsme pravé lásky. Dokud si láska vybírá, není to opravdová láska. Láska sjednocuje, výběr rozděluje. Pravá láska nezná žárlivost, protože nechce vlast­nit, chce se rozplynout.

Symbolem takového všeobjímajícího citu je láska, ja­kou chová Bůh k lidem. Do tohoto obrazu se těžko hodí představa, že Bůh svou lásku rozděluje podle nějakého klí­če. Ani my sami nebudeme žárlit proto, že Bůh má rád také ještě někoho jiného. Bůh – jednota – nerozlišuje dobré a zlé, a proto je láskou. Slunce posílá teplo všem lidem a neroz­děluje své paprsky podle zásluh. Jenom člověk se cítí povo­lán vrhat kameny – a neměl by se proto divit, pokud vždy zasáhne jen sám sebe. Láska nezná žádné hranice, žádné překážky, láska proměňuje. Miluje zlo – a to bude vykoupeno.

 Rüdiger Dahlke – Nemoc jako cesta

zdroj

This entry was posted in Philosophy of Life. Bookmark the permalink.

Jedna reakcia na Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo

  1. ŽeruHmyz píše:

    Dobro a zlo existuje pouze díky tomu, že se nežije primárně z pozice duše, ale z pozice polarizované mysli.

    Duše je androgynní a sama o sobě nemůže existovat níže nežli v 5. dimenzi, kde žádné rozdělení na dobro a na zlo neexistuje, jelikož je zde vše součástí jednoho a téhož spektra.

    V tomto světě 3D/4D jsou některé vrstvy multispektrální duše rozdělené na jin a jang (ženskou a mužskou část). Je rozdíl mezi slovem “duše” vysloveným myslí (která je polarizovaná) a duší SKUTEČNOU (která polarizovaná není).

    Takže stačí být v kontaktu s živým zdrojem duše a šířit energii tohoto zdroje (živého světla – centrálního slunce) a neživím tím ani dobro ani zlo, ale CELEK, čímž pádem jeho neharmonické (zlé) části automaticky zanikají, jelikož šířím energii rovnováhy – harmonie.

    V dualitě 3D/4D existuje PROTIKLADNÁ pozitivita (pak by platil název tohoto článku), zatímco v jednotě 5D (a dál) existuje pozitivita NESTRANNÁ (a název článku neplatí).

    Tento článek je úplná hovadina, podporující dualitu a ignorantství.

    S láskou ŽH🙂 ♥

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s