Paul Brunton – NAUKA O KARMĚ (1/2)

Paul Brunton – Skrytá nauka za jogou

Vědecká elita minulého století přezírala fakt, že mysl je základem, jenž udržuje vše ostatní v lidském životě. Nacházela se proto v postoji eticky nebezpečného materialismu, který udělal z člověka mechanicky řízeného dvounohého tvora. I když se dnes přední vědci vynořují z to-hoto materialistického období, prudké útoky jejich předchůdců vážně poškodily stavbu náboženské autority a velmi oslabily sílu náboženského vlivu. Zpopularizování vědy na Západě činí davy méně přístupné napomenutím a disciplínám, které předkládá náboženství. Kromě toho, následkem válek bývá často úpadek náboženské víry a lhostejnost k zákoníkům morálky.

Blížíme se proto k době, kdy bude hlavní společenské ospravedlnění náboženství – jeho moc udržovat chování davu v jistých mezích – určitě oslabeno. Příklad ruského násilného zavržení organizovaného náboženství, které následovalo po první světové válce a revoluci, je jevem, který je třeba klidně a střízlivě vzít v úvahu. Nemělo by být nadšeně obdivováno nezopovědnými a nevyrovnanými, ani by nemělo být odsuzováno zpátečníky a nepoučitelnými. Neboť stojíme tváří v tvář období, kdy rozklad morálních principů, uvolňování společenských pout, snižováni individuálních měřítek a všeobecný sklon otřásat společností a pobuřovat ji se spojují, aby vytvořily eticky nebezpečnou situaci. Ti, kteří se starají o lidské blaho, by měli pochopit, že zastaralé principy, které ztratily mnoho ze své síly, si s touto situací nebudou umět přiměřeně poradit. Náboženství se nebude moci vyhnout této přísné otázce a udělá lépe pro lidstvo i pro sebe, když jí bude čelit s odvahou a se zdravým rozumem. Jeho přispění je vždy potřebné, ale musí být vhodné. Každé instituční ortodoxní náboženství se může zachránit z krize, jejíž úvodní dunění již ohlašuje její příchod a dokonce může účinně rozšířit svůj vliv, jestliže bude mít odvahu

  • za prvé, odložit špatné zvyky, když to bude třeba, a nalézt lepší život pro člověka;
  • za druhé, řídit se tím, co je v něm eticky nejvyššího a ne nejnižšího;
  • a za třetí, jestliže opustí mentální otročení dětinskému dogmatu a stane se intelektuálně pokrokové.

Mělo by připustit nové názory nebo změnit a přizpůsobit svůj systém, kdekoli je to nutné. Musí postupovat souběžně s intelektem člověka, musí se pohybovat s naší měnící se dobou a nezůstávat nepružnou zatvrzelou vírou. Někteří rozumnější duchovní se již vzdali svých starých primitivních představ ve prospěch postupujícího vědění, ale mnohem více jich je pouhými uzlíky bázlivých konvenčních pověr, pěkně svázaných do-hromady a ozdobených kloboukem, oděvem a střevíci. Veledůstojný Inge neváhal hájit odvážné rozumné změny v křesťanské nauce, zatímco v Africe a v Asii islámští, hinduističtí a buddhističtí kněží udělali v menší míře totéž. Ale dokud nebudou nejvyšší hodnostáři odvážně hlásat jemnější a rozumnější představy, obhajitelnější víru, dokud nebudou hodnotit živoucí etiku více než umírající historii, uškodí nynější směry jejich zastaralým dogmatům a, což je horší, uškodí morální opoře jejich ctitelů. Iluze stádečka věřících lze omluvit, ale nevědomost nebo svéhlavost samotných kněží je neodpustitelná. Svět je těhotný novými myšlenkami. Začínající porodní bolesti na něj působí a je možné očekávat jeho výkřiky. Celý vesmír podléhá zákonu změny; celé dějiny pouze vyprávějí o neu-stálém přizpůsobování se okolí.

Když se vůdci náboženství dobrovolně podřídí tomuto zákonu, jejich odměna bude velká v každém směru.

  • Ti, kteří se podrobí ve správném čase budou jednat moudře;
  • ti, kteří se staví na odpor v nesprávném čase, budou jednat pošetile.

V našem věku pokračujícího vzdělání musí náboženství dobrovolně vyčistit svá bludiště tradičního smetí a zreorganizovat se na intelektuálnějším základě. Tajemství a tradice učinily z organizovaného náboženství mocné instituce; věda a pátrající duch je ničí. Proto poslední slovo rady každého příznivce náboženství, jenž není hluchý k hlasu ducha a času, ani slepý ke světové krizi, je, že náboženství musí růst s rostoucí myslí člověka.

Postoj nepokrokové náboženské instituce, která strnule ovládá své stoupence, zavazuje je navždy, aby věřili dětinské víře a zrazuje před zájmem o současné vědění, se neliší od postoje učitele, který, zatímco vítá nové žáky do své třídy, brání starým žákům v postupu do následující vyšší třídy a chtěl by je navždy držet u sebe v téže třídě.

Náboženství nesmí nikdy zapomínat na svůj vyšší účel, kterým je připravovat ty pokročilejší ze svého stáda pro následující vyšší stupeň. Přestane se pak pohoršovat nad individualismem mystiků, ale spíše se bude těšit z jejich pokroku. Tímto způsobem dobře pomůže jiným, ale sobě pomůže nejvíce. Konečně, existuje dostatek naděje pro náboženství, protože je ho zapotřebí. Jen kdyby v sobě probudilo novou energii a odvážně se přetvořilo!

Ale i když se tato nepravděpodobná událost stane, nebude tím zcela rozřešena eticky nebezpečná poválečná situace. Mnoho lidí bude stále neodvolatelně ztraceno pro náboženství, nechť se ono lidem sebevíce přizpůsobí. Když nevědomí lidé myslí, že náboženství je podvod, přeskočí často ke klamnému závěru, že morálka je mýtus. Dějiny ukazují, že ztotožňování etiky s kterýmkoli zvláštním náboženským vyznáním v dobách velkých sociálních změn mělo katastrofální následky. Když vyznání víry pomine, etika spojená s ním pomine též. Ten, kdo se stará o blaho rasy, nemůže pohlížet netečně na tuto temnou budoucnost. Co lze dělat? Lék spočívá v připomínce, že ti, kteří zaujali moderní postoj, se nepodrobí etickým napomenutím, dokud tato napomenutí nemají vědecký základ. Je však takový základ dosažitelný? Je nějaká rozumná etika pro ně použitelná, etika, která je pozvedne a ne poníží, a která poskytne rozumný podnět ke správnému jednání? Odpověď je, že již dávno existuje v Asii ta nejrozumnější nauka. Na neštěstí si neudržela svou původní čistotu, ale degenerující čas smíchal s ní mnoho pověry nepatřící k věci, zatímco lidé ve své obrazotvornosti zapletli mnoho náboženského dogmatu do toho, co je v podstatě zdravou a vědeckou základnou rozumného etického zákoníku. Indické jméno této úctyhodné nauky je karma.

Podstatou této nauky je, za prvé, psychologická reakce, to znamená, že navyklé myšlenky se formují do tendencí a tak působí na náš vlastní charakter; ten zase se projevuje dříve či později ve skutcích; ty opět nejen že působí na jiné lidi, ale také tajemným principem reakce, na nás. Rozřešení tohoto principu zahrnuje v sobě, za druhé, fyzické znovuzrození, což je setrvání myšlenky ve sféře Podvědomé Mysli, právě tak, jako dříve či později znovuobjevení více nebo méně stejného „charakteru” nebo osobnosti na této zemi.

Karma tvoří potřebu opětného vyrovnání a vede nevyhnutelně k znovuzrození, k projevu dynamických činitelů, kteří byli uvedeni do pohybu. Následek tohoto principu je osobní vyrov-nání, to znamená, že činy, kterými ubližujeme jiným, jsou nevyhnutelně odraženy zpět na nás a takto ubližují nám, kdežto činy, kterými činíme dobro jiným, přinášejí nakonec dobro také nám. Tuto nauku, stejně jako nauku o mentalismu, objevili prozíraví indičtí mudrci odhalující silou intenzivního soustředění mysli. Tohoto soustředění užívali k zostření inteligence, věnované spletitým problémům nestejnosti jak charakteru, tak prostředí lidských bytostí. Tak došli k rozeznávání jistého rytmu, pracujícího pod nepřetržitým plynutím osudu člověka.

Neexistuje nic takového, jako přírodní zákon ve smyslu libovolného nebo autoritativního nařízení, vydaného nějakou nejvyšší bytostí. Člověk vytváří zákon přírody ve svém myšlení, aby popsal, jak se nějaká zvláštní část přírody chová. Karma je dokonale vědecký zákon. Přesně se hodí ke třem velkým vědeckým objevům, jejichž prohlášení a ověření vzrušily v devatenáctém století přemýšlivé lidi ohromnými možnostmi, které byly takto odhaleny. Hodí se i ke dvěma dalším objevům, které nebyly tak senzační. První dva byly:

  • evoluce zvířecích a lidských tvarů,
  • zachování a nezničitelnost energie.

První objev shrnul všechny myriády druhů v přírodě do určitého schématu postupného zdokonalování, dávaje tak alespoň ospravedlnění bolestivému obětování jednotlivce na oltáři jeho třídy. Druhý objev sloučil různé projevy tepla, práce a chemické síly v jednoduchý a sjednocený systém. I když modernější názory velmi pozměnily původní vysvětlení metody těchto procesů, a přestože, jak” obou stále zůstává velmi tajemné, přece jejich základní principy zůstávají nedotčené. Vývojový charakter velkých přírodních změn a zachování energie se hodí lépe ke známým faktům všeobecného univerzálního pohybu než kterékoli jiné hypotézy. Třetí vědecká nauka, která si zaslouží zmínku, je nauka o dědičnosti. Vzory živočišného těla jsou zděděné. Vrátíme-li se v čase ještě více nazpět, najdeme čtvrtou významnou vědeckou nauku. Newtonův třetí zákon pohybu odhaluje, že každá akce budí reakci, která je stejně velká, ale opačného směru. Ale ještě nejsme hotovi, neboť je zde pátý objev vědy, který nelze přehlížet: veškerý život je ve svém základě jednotný. Vesmír tvoří jedinou jsoucnost. Všechny vědy se dotýkají v některém bodě jedna druhé a žádná nemůže stát sama. Jednota vesmíru je základním zákonem jeho bytí.

Když uvedeme všechny tyto vědecké principy do harmonie s karmou, shledáme, že ji analogicky podporují.

  • Zákon evoluce odhaluje, že život je pokračování všeho toho, co se odehrávalo předtím. Jsme pouhými články v dlouhých řadách. Začínáme jako molekula a končíme jako složitý člověk. Tlačíme se směrem k neviditelnému cíli, protože cítíme potřebu celistvosti. Prošli jsme již dlouhou cestou od planetárního bahna až ke svému dnešnímu já. Ale budeme muset putovat ještě dále. Neboť koncem této cesty bude vznešené odhalení, že člověk není pouze číslicí v statistickém sčítání, ani oslavenou opicí z džungle, ale nevědomým, spoluúčastníkem požehnané a dobrotivé Skutečnosti.
  • Princip o zachování energie vyjadřuje fakt, že žádná energie nemůže být zničena v procesu svých přeměn. Stejně tak nejsou lidské myšlenky a skutky ničím jiným, než energiemi, které nejsou zničeny, ale které se objevují znovu ve formě svých účinků na nás nebo na jiné. Jsou semeny, která nakonec vzklíčí v časo-prostorový projev.
  • Věda připouští v nauce o dědičnosti, že každé tělo mělo před narozením nějaký způsob existence. Podobně musela mít i mysl před narozením nějaký způsob existence. Mentální charakteristiky jsou přenesené a mohou pocházet jedině z dřívější pozemské existence.
  • Newtonův zákon o akci a reakci se objevuje znovu ve světle etiky, kde platí tentýž postup. Cokoli činíme jiným, je nám vráceno nějakým způsobem a v nějaké době. Život nám splácí v naší vlastní minci. Naše zločiny nás jednoho dne vyhledají. Dobré skutky, které děláme, věští dobrý osud, který nakonec sklidíme. Dostaneme zpět to, co dáváme.

Jednotný charakter celého vesmíru musí zahrnovat i život člověka. Každé přestoupení tohoto zákona musí dříve nebo později přinést potrestání v podobě utrpení nebo konfliktu. Každé jeho splnění musí stejně tak přinést harmonii a štěstí. Kromě toho ukazuje tatáž individuální jednota, že znovuzrození je nevyhnutelné kvůli souvislosti světového procesu, protože každé objevení se života se musí vynořit z toho, co se někde před tím odehrálo, protože přítomnost nemůže být oddělena od minulosti.

Život lidský se takto stává výchovou mysli, charakteru a schopností. Tato výchova se rozvinuje po dlouhá časová období v řadách zpřízněných fyzických znovuvtělení, z nichž každé opatřuje vhodná poučení pomocí zkušeností a úvah, jež se v nich tvoří. Všechno žijící se učí. Celé vtělení je výchovou. Přijmout nové tělo znamená zaujmout nové místo ve škole života. Vzrůst mysli je pravým životopisem člověka. Celé dějiny se stávají alegorií. Právě tak, jako tvoří elementární výchovu dítěte chápání tří základních úkonů – čtení, psaní a počtů – tak tvoří ve větší škole života elementární výchovu dospělého člověka chápání těchto tří pojmů: Reakce, Znovuzrození a Odplaty. Mentálně, zápasy o existenci směřují nejdříve k rozvinutí a potom k zostření rozumu; eticky, pomalu se nám vtiskuje do mysli pojem, jaká semena sejeme, takovou žeň podle nich sklidíme; technicky, schopnost se pozvedá z necvičené prostřednosti a postupně se soustřeďuje zvláštními směry, až dosahuje svého vyvrcholení v snadné, nenucené genialitě.

Zákon karmy je jediný zákon, který logicky vysvětluje ona zklamání a neštěstí v existenci, která jinak musí být přijímána jako hrůzu nahánějící výtvory pouhé náhody nebo jako nespravedlivé rozkazy nějakého náladového Božství. Bez karmy se musíme vzdát řešení těchto problémů, jakoby to byly naprosto nerozluštitelné hádanky. Bezmocné nemluvně, které se narodí slepé, dítě vychované ve špinavém neřestném brlohu, po slávě dychtící mladík, který marně zápasí, aby nalezl vhodné vyjádření pro neuznanou schopnost, žena středního věku, jejíž celý život byl zničen nešťastným sňatkem, starší živitel rodiny, který padne neblaze pod auto – to jsou tragedie, které způsobí, že život vypadá buď jako ošklivá hra pouhé náhody, nebo jako politováníhodná hříčka krutého Boha.

Karma však dává rozumnější tvářnost těmto záhadám tím, že je mění v důsledek nesprávných činů dříve vykonaných buď v téže existenci, nebo v některém dřívějším pozemském vtělení. Takto to odpovídá hlu-boké potřebě lidského srdce, která žádá přiměřenější spravedlnost v životě.

pokračovanie

This entry was posted in Philosophy of Life. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s