Paul Brunton – NAUKA O KARMĚ (2/2)

Paul Brunton – Skrytá nauka za jogou

predchádzajúca 1 časť

Ten, kdo umisťuje účinek přítomných myšlenek a skutků jedině do budoucího zrození a vzdáleného vtělení, má na tuto nauku špatný názor. Musíme si pevně vtisknout do svých myslí,

  • že následky svých činů můžeme sklízet v kterémkoli okamžiku zde v tomto zrození;
  • že nesprávné nebo správné chování jednoho vtělení může určovat bídu nebo štěstí téhož vtělení;
  • že není opravdu nutné čekat na budoucí životy, abychom mohli pociťovat dobrodiní ctnosti nebo platit za bolesti, způsobené jiným.

Karma ovládá obojí, jak přítomné, tak budoucí zrození. Její reakce mo-hou vstoupit v činnost v týž den, kdy nějaký čin je vykonán, nebo tentýž rok, nebo v témže zrození, aniž čekají na budoucí vtělení. Vztah mezi zlým skutkem a jeho nevyhnutelnými odvetnými následky je jistý, ale doba, kdy se projeví, není známa a u každého jedince je tomu jinak. Tato nauka však neznamená, že všechna naše utrpení bez výjimky jsou zasloužená, neboť lidstvo je tak těsně spojeno, že nemůžeme vždy uniknout účinku zlých činů, provedených jinými, s nimiž jsme uvedeni do styku, i když neštěstí tím vytvořené, jsme nezavinili. V tomto případě však můžeme být ujištěni, že vyrovnávající práce karmy nakonec vnese do hry nějaký dobrý osud, který bychom jinak neměli.

Karma nás proto neodsuzuje k naprostému fatalismu. Ona je pouze částí života. Element svobody je rovněž přítomen. Neexistuje absolutní svoboda v životě, ale neexistuje ani absolutní fatalismus. Karma nás činí osobně zodpovědnými za naše myšlenky a skutky. Nemůžeme svalovat vinu za nesprávné jednání na bedra někoho jiného, ať je to člověk nebo Bůh.

Chápeme se svých starých tendencí s každým novým zrozením v tomto křehkém tělesném obydlí, obnovujeme velké lásky a velká přátelství, čelíme znovu problémům starých nepřátelství, trpíme nebo se radujeme ze svých zasloužených odměn a pijeme z poháru životní zkušenosti, dokud nejsme nasyceni. Ale sytost nutí k úvaze a ta přináší moudrost. Když stoupáme a klesáme na žebříku od otrhaného žebráka k vyšperkovanému králi, naučíme se nakonec jak správně zacházet s protichůdnými situacemi lidské existence. Když jsme byli pokoušeni, mučeni a klamáni, když jsme si popálili prsty pro nesprávné jednání nebo když jsme měli užitek ze správného jednání, chápeme konečně nejlepší způsob, jak se chovat při svém jednání s druhými lidmi. Všichni jsme výtvory své neviditelné zkušenosti a svého zapomenutého minulého myšlení, tedy času, a nemůžeme být káráni pro to, čím jsme; za to nemůžeme, ale zasluhujeme výtku za to, že se nepokoušíme být lepšími. A tak je čas největším učitelem. Žádný smrtelník nám nemůže dát lekce, které čas staví před naše oči. Přináší veškeré bohatství různých zkušeností, mění chyby v moudrost, bolest v mír, zklamání v kázeň a nenávist v dobrou vůli. Čas bude obracet pro nás hodnotnější stránky než ty, které jsou v knihách a bude mluvit moudřeji než rty lidí. Říká nám, abychom se od svých slabostí učili, ne abychom nad nimi plakali.

Je chybou stavět karmu jedině na úroveň morální. Pracuje také na intelektuální úrovni. Slabší inteligence dobrého člověka postavená do boje proti vyšší inteligenci zlého člověka může proto přinést na čas prvnímu ztrátu a dokonce utrpení, i když je morálně lepší. Je to proto, že se má učit vytvářet vyrovnanou osobnost a ne pouze jednostrannou. Kromě toho, zbožní lidé, kteří trpí přílišnou sentimentalitou, nechápou, že dobročinnost se stává ctností jedině tehdy, když se provádí ve správnou dobu a vůči správné osobě a že je nectností, když je nemístná a nevčasná. Karma nám dává jistotu, že žádné úsilí není promarněno. Ať v tomto zrození nebo v pozdějším, budeme se těšit z jeho spravedlivých následků. Tam, kde dědičnost selže při vysvětlení, proč se chytrý syn musí narodit bláznivým rodičům, karma zakročí a vyjasní onen problém. Dědíme fyzické charakteristiky po svých rodičích, ale mentální charakteristiky po své dřívější osobnosti na zemi. To vysvětluje, proč existují děti, které jsou staré na svůj věk, a dospělí, kteří jsou dětmi na svůj věk. Zavádí pořádek a spravedlnost tam, kde dříve vládl jedině chaos a krutost.

 Lidé, kteří odmítají karmu, odmítají to, co je zjevné všude kolem nich. Ať dělají, co chtějí, jejich vlastní životy jsou do jisté míry neměnitelně předurčeny. Dobrá nebo špatná rodina, ve které se narodili, bohatství nebo chudoba, které zdědili, bílá nebo černá pleť, kterou mají, to vše jsou věci, při jejichž volbě byli bezmocní a v nichž pouze přijímali rozhodnutí karmy, netázáni o radu. Do omezené míry, ale ne více, kuje proto karma ocelový kruh kolem každého člověka.

Jiní lidé, kteří oživují staré strašidlo, že tam, kde není vzpomínka na minulé životy, nemůže být žádný užitek z přítomné radosti nebo bolesti vznikající z nich, přehlížejí dva body.

  • Prvním je samotné složení mysli, které předvádí našemu pohledu dvojitou tvář: podvědomí a vědomí. Již při počátečním studiu psychologie se seznámíme s tímto nepochybným faktem. Kolik z přítomné zkušenosti již zmizelo ve skladišti podvědomí!
  • Druhým bodem je, že lidé nemohou mít vzpomínku na jedno předešlé vtělení, aniž by měli vzpomínky na všechna ta tisíce vtělení, která mu předcházela. Ale kdo by mohl snést otevření objemných svazků lidské zkušenosti byť jen na jediný den? Kdo by mohl obsáhnout ten kinematografický film myriády bestiálních hrůz a myriády primitivních radostí, které nyní již dávno nejsou radostmi? Výsledkem této zkušenosti by byl pád do naprostého šílenství. Spíše bychom měli být vděčni Přírodě za tento dar zapomenutí, stejně jako bychom jí měli být vděčni za dar spánku. Kdybychom jej neměli, byli bychom zcela neschopni soustředit se na přítomný život.

Karma správně chápaná nikdy nezabíjí iniciativu, ale pozitivně ji podněcuje. To, co děláme nyní, přispěje účinně k vytváření naší budoucnosti bez ohledu na to, co jsme dělali v minulosti, ať si na ni pamatujeme nebo ne. Proto existuje vždy jistá míra naděje pro každého. Jsme současně nešťastnými stvořeními své minulosti a nadějnými stvořiteli své budoucnosti. Co lidé o osudu nechápou, je, že i když jsou jisté životní události více nebo méně předurčeny karmou při zrození, přece mohou být do jisté míry pozměněny změnou charakteru. Neboť charakter je semenem, kořenem, veškerého osudu. Jestliže musíme snášet některá omezení uložená osudem, dostali jsme také svobodu, abychom pracovali uvnitř těchto omezení. Uvést v soulad oba činitele a rozumně je přizpůsobit je uměním správného žití.

Zde může být správné podotknout, že indické učení dodává, že poslední myšlenky umírajícího člověka se spojí s jeho všeobecnými a podvědomými tendencemi, aby určily charakteristiky, které budou základnou v jeho následujícím vtělení. Bylo by tudíž dobře, kdyby tato fakta byla lépe známá a více využívána. Neboť tak se můžeme snadněji znovu setkat s těmi, které milujeme, tak si můžeme mentálně zobrazit a obdržet zvláštní pole služby, po které toužíme, a tak se žák spojuje těsněji se svým učitelem.

Jsou doby, kdy se má bojovat s osudem, a doby, kdy se má osud snášet. Když se toto poslednější období dostaví, je moudré použít čínskou techniku ovládání cyklu neštěstí, jak ji vykládají staré čínské klasické texty. Ta se zakládá na principu přizpůsobení se cyklu tím, že se člověk podrobí trpělivě a dobrovolně omezením a předejde je sebevládou. Jen pozorujte kejklíře, jak chytá padající vejce na porcelánový talíř, aniž by rozbil vejce nebo talíř! Jak to dělá? Když přichází okamžik setkání mezi vejcem a talířem, lehce talířem pohybuje směrem dolů. Rychlost tohoto pohybu se shoduje s rychlostí pádu vejce a takto zmírní náraz dotyku. Nebo pozorujte techniky zkušených boxerů. Když jeden dává tvrdou ránu druhému, ten udělá někdy zpětný pohyb, jako by se zdánlivě poddával ráně. Kdyby se pohnul kupředu, aby se setkal s útokem, síla nárazu by byla přirozeně větší, právě tak jako kombinovaná rychlost dvou vlaků blížících se k sobě je větší než každého jednotlivého vlaku. Boxer, který se poddá lehkým ustoupením, zmírní sílu rány, kterou dostává. Stejným způsobem se musíme setkávat s ranami karmy tím, že se pružně přizpůsobíme nevyhnutelnému, že se například nepokusíme o nové pod-nikání během temného cyklu.

Zde nám to opět může potvrdit věda. Kvantová teorie a princip neurčitosti vrhly překvapivě nové světlo na fyziku. Staré názory vědy byly příznivé víře v karmu; nové názory jsou příznivé víře ve svobodnou vůli. Staré názory byly založeny na konstrukci světa, který je sevřen v železných spárech fyzického zákona. Determinismus a nevyhnutelnost byly nezbyt-nými vyhlídkami v takovém vesmíru. Nová věda šla za tuto chladno-krevnou strnulost a pronikla do zvláštní samovolnosti subatomového života. Její objev dokončuje kruh. Je pravda, že vesmír má svobodu ve svém srdci a osud na svém obvodu. Člověk je proto stvořením obou vlivů. Praktické poučení je:

Změňte převládající ráz svých myšlenek a časem pomůžete změnit převládající stav svých záležitostí. Opravte své mentální a etické chyby a oprava bude nakonec směřovat k tomu, že se projeví lepším charakterem a zlepšeným prostředím. Člověk buduje a mění své prostředí do pozoruhodné míry, konstruuje historii svého života a upravuje své vlastní okolnosti pouhou silou mysli, neboť osud je konec-konců tím, co si člověk sám vyslouží a svou vlastní myslí vytvoří. Karma odhaluje, jak to může být, a nauka o mentalismu, proč tomu tak musí být. Nakonec se musíme učit pomocí jógických cvičení a filozofické úvahy umění být klidní. Neboť potíže musí přijít, ale jak přijdou, tak také odejdou. Tatáž síla, která je přinesla, je zase odnese. Štěstí je otáčejícím se kolem. Zatím by mysl měla zůstat pevně zakotvena v tom, kam patří v pravdě, ne v iluzi.

Ačkoli je karma opravdu vědeckým zákonem, přivlastnila si ji asijská náboženství právě tak, jako pohanské víry pravěké Evropy. A nebýt zřejmé historické události mohla být také článkem v zásadách moderního křesťanství, neboť žila v křesťanské víře po pět století po Ježíšovi.

 

Skupina lidí, koncil cařihradský, ji tehdy odstranili z křesťanské nauky, ne proto, že urážela Ježíšovu etiku (co by mohlo být ušlechtilejší, než její dokonalá harmonie s Mistrovým vlastním tvrzením: Cokoli zasijete, to také sklidíte?); ne proto, že urážela neporušenost křesťanství (kde je jasnější její obhajoba nežli ve spisech velkého křesťanského patriarchy Origena?), ale proto, že urážela jejich vlastní malicherné osobní předsudky. Tak bylo malé skupině pošetilých lidí, sedících u břehu Marmorského moře, pět set padesát let po objevení se Ježíše, dovoleno odstranit křesťanskou zásadu, která se nehodila jejich vlastnímu druhu povahy. Tak oloupili Západ o náboženskou víru, která otáčením dějinného kola musí být nyní vrácena modernímu světu pro vědeckou pravdu, kterou skutečně je. Je povinností těch, kteří vládnou národům, vedou myšlenky, ovlivňu-jící výchovu a řídí náboženství, aby provedli toto znovunastolení.1)

  1. l) Pozn. autora: Důstojný Sigurgeir Sigurdsson, islandský biskup a autorův osobní přítel, udělal odvážně tento pokus. Výsledek byl pozoruhodně úspěšný mezi mladší generaci, která energicky zareagovala.

Pravda to vyžaduje v každém případě, ale bezpečnost a přežití západní civilizace to velitelsky vyžaduje ještě více. Když si lidé uvědomí, že nemohou uniknout následkům toho, čím jsou a co dělají, budou pozornější v chování a opatrnější v myšlení. Když pochopí, že nenávist je ostrý bumerang, který nejen zraňuje nenáviděného, ale také nenávidě-jícího, budou váhat dvakrát i třikrát, než se oddají tomuto nejhoršímu ze všech lidských hříchů. Když pochopí, že jejich život v tomto vesmíru je určen, aby byl vývojovým procesem postupného vzrůstu chápání, začnou odhadovat správně své fyzické, morální a mentální hodnoty. Zdravý etický život bude následovat přirozeně jako výsledek takového chápání. Zá-pad velice a rychle potřebuje přijmout karmu a znovuzrození, protože ony činí lidí a národy eticky zodpovědnými tak, jak je žádné nerozumné a nesouvislé dogma nemůže učinit. Moderní vědecké poznání může snadno začlenit tyto nauky do rámce svých pouček za předpokladu, že jsou správně podány, protože jedině ony jasně vysvětlují, jak prosto-rnyslný Hotentot se vyvíjí v důmyslného Hegela.

Žijeme v hlučné babylonské věži. Téměř každý má co říci, říká to co nejhlasitěji a přece, přes všechen tento pokřik, málo lidí řekne něco, co stojí vůbec za to, neboť málo jich nám říká, proč vůbec jsme zde na zemi. Odtud naléhavost zpopularizovat nauku o karmě!

Paul Brunton

 PAUL BRUNTON

This entry was posted in Philosophy of Life. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s