POBYT VE TMĚ

http://www.suenee.cz/

Po 10 dnech v tmavé místnosti bez jídla a kontaktu s lidmi mi hodinu před úsvitem Monika prostrčila černým podávacím okénkem ve zdi bubínek, sirky a svíčku, abych mohla proces ukončit a vyjít z místnosti do lesa. První zašlehnutí sirky bylo bolestné, myslela jsem, že mi vypálí oči. Během té chvilky zmizelo infračervené vidění i svítící květ visící už pár hodin v prostoru, s ním zmizel i celý svět, jehož sem byla součástí. Už ve vlaku cestou do civilizace jsem působila jako mimozemská návštěva, když sem zírala na tuto realitu a na to, jaká vlastně je. Po těch 10 dnech se vše změnilo, protože se změnil můj pohled na vše.

eye-dark-300x165Do tmy jsem vstoupila odevzdaná a skoro bez informací o tom, co se bude dít, jen jsem slyšela, že lidé vidí démony, nebo se u nich objevují různé psychické potíže. Můj záměr byl projít tmou, poznat ji jak venku, tak uvnitř mně a objevit to světlo, které je v nejzazším koutu tmy.

Ještě první hodiny pobytu mi v hlavě doznívaly rady umněle vycucané z prstu milující maminkou předan při loučení. Maminčin laskavý výčet možných úrazů a dalších komplikací, které by se mi mohly ve tmě přihodit, obohacený o rady kamarádek, které ve tmě taky nikdy nebyly, mi svojí komičností trochu připomínal seznam vedlejších příznaků na lécích jako např.: „Nekontrolovatelné vyplazování jazyka“ na antidepresivech. Jediné, co jsem si zjistila sama, bylo, že po 3 dnech koukání do tmy (tedy nezavírat oči) začne šišinka mozková místo dopaminu a melatoninu vytvářet DMT, látku, díky které máme vize, sny nebo putujeme dalšími realitami. Pokud ve tmě nemáte půst a jíte, tak se podíl DMT silně snižuje, je to proto, že trávicí látky, které se vylučují při jídle, tráví právě i DMT, takže jsem měla plný půst. Pak jsem věděla, že je dobré zajistit si časovou dezorientaci, takže jsem se s Monikou dohodla, že mi bude dávat do tmavého okénka pití v nepravidelných časech.

Představa o tom, jestli je den nebo noc a jak dlouho jsem spala zmizela po 3 dnech, vše se mi slilo. První dny jsem si zavedla systém, který mi měl zaručit pohodové přežití pobytu, jednalo se o systém meditací, fyzického cvičení, masáží a dalších aktivit. Druhý den navečer jsem toho měla dost, říkala sem si že to nevydržím a zblázním se nudou, pochopila jsem, v čem spočívá efektivita trestu „samotka“. Na třetí den sem se rozhodla udělat obměnu v systému a udělat si pobyt zábavným. Zkoušela sem si olíznout loket jazykem, nejde to. Dát nohu za krk, jde to. Tancovala jsem, dělala různý akrobatický kousky, protože jsem byla v tichu, tak jsem měla vysílání „telepatického rádia“, kde jsem si v sobě vyprávěla různé pořady rádia. Zpívala, navštívila jsem fiktivního psychiatra a požádala ho o prášky na tmu. Byl to zábavný den, nicméně třetí den večer jsem na tom byla úplně stejně jako den předtím. Měla jsem toho dost. Kdybych uměla lézt po zdi, tak bych lezla.

Sedla jsem si a plně prožila ten nepříjemný tlak na to chtít svou situaci rychle změnit. Ptala jsem se existence, co mám dělat a ona mi odpověděla. Najednou sem v hlavě slyšela: „Nedělej nic, vzdej se.“ Tak jsem to udělala. Hodiny jsem seděla nehnutě, nedělala nic a sledovala nic. Nešlo ani o meditaci a ani o odpočinek. Takto jsem koukala beze spánku asi dva dny, čas najednou přestal být důležitý. Program pobytu přestal být důležitý. Přestal být důležitý i záměr, se kterým jsem přišla. Jediná důležitá byla pravdivost toho okamžiku a tu jsem poznávala každý ten okamžik. Film, který běžně jede v hlavě o tom, co bylo, co bude, co mám dělat, a nebo si teď myslet, kdo jsem a kdo nejsem, celý vnitřní monolog se 4. den zcela zastavil.

Najednou ke mně přišla první vize. V té vizi jsem byla v jeskyni a seděla u ohně. Nějaký hlas mi říkal, že když jsem takhle seděla, tak sem nemohla dělat nic než jen sedět a čekat, jako to dělám teď, jen přijímám, co je. Mohla jsem jen čekat, jestli se muž vrátí s jídlem a být pro něj tady a teď, ať už přijde v jakémkoli stavu s jídlem či bez něj. Mohla jsem jen věřit, že je tu pro mě hojnost všeho potřebného, a že když jsem plně ve vědomí, tak jsem na správném místě, kam ke mně přichází vše to, co tu pro mě je. Pochopila jsem tou vizí důležitost toho být tady a teď. Že je to jediné místo, vnitřní prostor, ve kterém je pro nás v danou chvíli vše, co potřebujeme. Kdekoli jinde to není a kdekoli jinde také cítíme pocit nedostatku. Měla jsem pocit osvobození a radovala se z toho pochopení. Najednou se mi zvednul žaludek a já šla zvracet. Něco ve mně už nemělo ve mně prostor pro další existenci. Najednou jsem měla pocit, že mi někdo zasvítil halogenovou baterkou do obličeje. Podívala jsem se po původu toho silného světla a nade mnou byla kupole chrámu. Strop byl asi trojnásobně vyšší než strop místnosti. Chrám byl klidný a já cítila, že mi ta vize říká, že jsem obdržela určité pochopení. Rozhlédla jsem se po malé místnosti se sprchou a záchodem a viděla, že světlo z chrámu osvětlovalo místnost. Viděla jsem obrysy umyvadla, sprchy atd. Věděla jsem, že tu můžu stát hodiny a obraz nezmizí. Jen jsem se existence zeptala, proč je to křesťanský chrám a ona řekla, že je to jedno, že chrám je chrám, a že mi ukáže další…

Odplazila jsem se po 2 dnech nespaní a nicnedělání ze záchodu na postel a lehla si. Najednou jsem na stropě viděla nebe, hvězdy, nebeský chrám, … Bylo to ještě mnohem hlubší než kupole chrámu. Viděla jsem nekonečno. Při bližším pohledu jsem viděla galaxie a viděla jsem, že je tam, stejně jako tady, život. Obraz byl velmi živý. Zkusila sem zavřít oči a zjistila, že obraz vidím stále. Chvíli jsem si s tím hrála a střídala otevřené a zavřené oči. Obraz byl stejný – neměnný tak i tak.

Ani nevím, jak jsem usnula. Když sem se probudila, měla jsem pocit, že je možná noc a že jsem spala tak 2 dny. Od té doby to už ale přestalo být důležité. Co je vlastně za část dne a jak dlouho jsem spala, nebo budu spát? Přestala jsem to sledovat a také se v tom orientovat. Začala jsem se v prostoru cítit skvěle, ničeho jsem se nebála, užívala si to a měla jsem pocit, že kdyby na mě zapomněli, tak bych tu mohla zůstat na věky a byla bych spokojená. Ale nebyl to únik, bylo to hluboké spojení s „tady a teď“ ve mně, s mým středem. Nic sem nepotřebovala a bylo mi dobře.

Zase jsem si sedla a nedělala nic. Když sem měla pocit, že chci tančit, tančila jsem. Když sem chtěla projít sprchou, šla jsem se ponořit do proudu teplé a studené vody, ale ne proto, abych měla nějaký program, abych dělala něco, ale proto, že jsem cítila, že tady a teď to má být, že má energie to tak chce. Cítila jsem pomalu svou energii, jak mě vede k tomu, co dělat. Následovala jsem ji a tím dostala odpověď ohledně budoucnosti – „následuj svou energii“. Od tohoto dne jsem následovala svou energii a šla podle ní.

Po pár hodinách jsem zase zasedla a jen koukala do tmy. Najednou jsem viděla své tělo zevnitř, jakoby někdo osvítil jeskyni ohněm. Já seděla v té jeskyni a ona měla tvar obrysů mého těla zevnitř. Z tohoto místa uvnitř mě najednou začaly ven z mého těla vylétávat do prostoru obrazy. Taková zvláštní forma vysílání na plátno. Promítačka bylo toto místo uvnitř mě a plátno byl venkovní prostor. Ale celou scénu jsem opět viděla, ať už sem měla oči zavřené nebo otevřené.

Už několik dní můj mozek vytvářel látku DMT, která je v takovém množství halucinogenní, ale já jsem si to vůbec neuvědomovala, že by se dělo něco neobvyklého. Vše mi připadalo přirozené, jako bych takto s plnými vizemi už někdy žila a prožila tak mnoho času. Nijak mě to neděsilo a ani nepřekvapovalo. Naopak jsem měla radost, že to zase zažívám. Ty obrazy zevnitř mi v prostoru promítly různé vzpomínky z dětství, na které jsem zapomněla. Na ně se nabalily další vzpomínky až po současnost a já pochopila některé své vzorce, strachy, svůj vývoj, proč jednám v některých situacích tak, jak jednám a kam mě některé vzorce dovedly.

Cítila jsem soucit s Martinou, která seděla v té místnosti, protože jsem viděla, kam jí ty různé vzorce dovedly a jak nesvobodná díky nim byla. Že si často nevybírala to, co skutečně chtěla, ale právě podle určitých vzorců, a že to bylo také její vězení. Zároveň jsem měla úplný nadhled nad její situací, bylo to osvobozující. Takové „učení“ jsem dostávala od tmy nepřetržitě cca 12 hodin. Celý ten čas jsem se chodila po každé „epizodě“ sprchovat, jak mi říkala má energie.

V jednu chvíli někdo začal bušit na zeď prostoru, podupávat venku před zdí a najednou jakoby se někdo zvenku prosákl do místnosti a byl a dýchal v prostoru. Byl to jediný skutečně děsivý moment. Ale řekla jsem tomu, co do místnosti vstoupilo, že té bytosti posílám světlo a mír a zmizelo to. Nic tak děsivého už nikdy nepřišlo.

Pak jsem hodiny seděla v tiché radosti a cítila se osvobozená, děkovala jsem velkému duchu za pocit očištění a najednou jsem viděla vlastní ruku, jak odsunuje peřinu. Zpozorněla jsem a pořádně se na ruku zadívala a pomalu pohyb opakovala, skutečně, viděla jsem od té chvíle ve tmě! Vidění bylo ale jiné než běžné vidění v místnosti, kde je trochu světlo. Tady byla úplná tma. Jednalo se o něco jako infračervené vidění. Předměty jako př. postel a dveře jsem nejdříve zahlédla a pak si rukou ověřila, že to vidím správně. Viděla jsem, že jsou o něco tmavší než okolní zeď. S tímto viděním sem si hrála několik hodin a hádala, co vidím, kde to končí a kde začíná. Dveře jsem osahala snad padesátkrát. Další dar, který mi tma poslala.

Poslední hodiny před úsvitem a mým výlezem (což jsem v té chvíli samozřejmě nevěděla, že mi zbývá pár hodin do ukončení procesu) jsem opět seděla a dívala se do prostoru. Najednou před mýma očima začala jakási svítivá tužka kreslit spirálu, která se začala točit a změnila se v kolečko, ze kterého vyrostlo několik okvětních lístků, byl to květ – lotosový květ. Ten visel už permanentně celou dobu v prostoru do chvíle, než sem zaslechla, že Monika dala do tmavého okénka bubínek, sirky a svíčku, abych mohla proces ukončit a vyjít z místnosti do lesa.

Světlo na konci cesty. První zašlehnutí sirky bylo bolestné, myslela jsem, že mi vypálí oči. Během té chvilky zmizelo infračervené vidění i svítící květ visící už pár hodin v prostoru. S ním zmizel i celý svět, jehož sem byla součástí. Už ve vlaku cestou do civilizace jsem působila jako mimozemská návštěva, když sem zírala na tuto realitu jaká vlastně je. Po těch 10 dnech se vše změnilo, protože se změnil i můj pohled na vše.

http://www.suenee.cz/pobyt-ve-tme/

 

This entry was posted in Atla-Ra. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s