ZRKADLENIE A JEHO RIEŠENIE…

Teorii zrcadel se také říká teorie rezonancí. Podle ní nám svět nastavuje zrcadla. Každá událost, každé setkání v životě je nastavené zrcadlo. Jestliže na mne začne křičet šéf a já se začnu v duchu nebo nahlas rozčilovat, znamená to, že šéf ve mně rozezvučel agresivní strunu. Svou agresí rozezvučel mou agresi, čili jsem právě v agresivitě stejný jako on.

To pro mne není odsouzení, ale zpráva. Sám o sobě se dozvídám, že jsem vzteklý. Všechno je v podstatě energie. Pokud na mne někdo křičí, vysílá ke mně určitou formu energie. Tato energie je charakterizovaná určitou frekvencí, která může rozkmitat v mém nitru pouze to, co je na podobnou frekvenci naladěno. Rozezvučíme-li ladičku a pohybujeme jí nad strunami klavíru se sešlápnutým pedálem, většina strun si toho vůbec nevšimne – kromě těch, které jsou naladěny na stejnou frekvenci jako ladička, pouze ty se rozezní. Přesně tak je to i s námi.

Jestliže ke mně dorazí energie s určitou frekvencí a já mám v sobě některou strunu naladěnu na stejnou frekvenci, tak se ozvu. Lidová moudrost praví, že potrefená husa se ozve. Pokud bych takovou strunu v sobě neměl, protože bych měl své „struny“ vyladěny mimo oblast agresivity, energie agrese by skrze mne prošla, aniž by měla co rozeznít. Tato teorie vám umožní lépe porozumět sám sobě. Každého z nás občas někdo nějak „vytočí“, urazí nebo rozesmutní. To je zpráva pro nás, svět nám tak nastavuje zrcadlo. Máme v tu chvíli příležitost si uvědomit, že se často rozčilujeme na svůj vlastní obraz v zrcadle. Takové zjištění nebývá příjemné, protože nás může upozorňovat na naše struny, které pečlivě ukrýváme.

Každý z nás na této planetě, a to zcela bez výjimky, máme v sobě kus dobra i kus zla. Navenek obvykle prezentujeme dobro a zlem se raději moc nechlubíme, často je utajujeme i sami před sebou. Tato snaha je podle mne úplně marná. Svoje potlačené stinné stránky pak nevědomky projektujeme do svého okolí, kde nás potom rozčilují. Na druhém člověku nám obvykle vadí právě ty vlastnosti, o nichž podvědomě tušíme, ţe je v sobě máme také. Zatím co my se tím trápíme a snažíme se to v sobě potlačit, druhý si to klidně prezentuje – což nás pochopitelně musí rozzlobit. Tuto teorii není nutno dotahovat ad absurdum, protože by mohla vést k depresi.

Představte si, že jdete po ulici a uvidíte člověka, jak mlátí holí psa. Pes kňučí a ve vás se něco ozve. Teď je potřeba zkoumat, jaká to byla struna, která se ve vás rozezvučela. Jestliže dostanete chuť vyrvat tomu člověku klacek z ruky a přerazit jej o něho, pak jste se o sobě právě dozvěděli, že jste stejní jako on. Jeho agresivita rozezněla strunu vaší agresivity. Nebo pocítíte lítost a soucit s trápeným zvířetem a máte chuť je ochránit – dozvěděli jste se tedy o svém soucitu. Proto sledujte, co se ve vás pohne. Jinak se vám může stát, že když uvidíte, jak někdo někoho vraždí a nezůstanete úplně klidní, začnete se považovat za potenciálního vraha. Buďte sami sobě nezaujatým pozorovatelem, získejte nad sebou určitý nadhled a uvažujte, co jste se právě dozvěděli, a čemu se tedy máte naučit. Teorie zrcadel má jeden velice nepříjemný aspekt. Podle ní totiž platí, že ten člověk, který mi v životě vadí a rozčiluje mě nejvíc, je mi nejvíc podoben. Zvláště trefně to vystihuje vztah mezi rodiči a dětmi. Pokud vás jeden z vašich potomků trvale dráždí, je vaším dokonalým zrcadlem. Teď je čas na vaše dotazy.

Viac sa dočítate

TU

 

This entry was posted in Atla-Ra. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s