HYPERBOREA (8)

predchádzajúca 7 časť

A co bylo po válce?

Na konci 40. let v Chibinách téměř současně zahynuly hned dvě geologické expedice: jednu zavalily kameny v soutěsce, další utonuli v jezeře. Zájem opadl a až do 70. let bylo ticho. A když se pak ozvali nový zájemci o expedice na Kolský poloostrov, byla oblast Seidozera vyhlášena za posvátnou oblast národa Loparů a volný přístup byl znemožněn. Později byla uskutečněna nová, tentokrát státní “vědecká” expedice, v jejíž sestavě byli čtyři odborníci: voják, technik, biolog a geolog. Žádný archeolog ani odborník na staré jazyky nebo starověké kultury. A výsledek? Hyperborea se nenašla. A zase bylo nějaký rok ticho.

h59-Chibiny Chibiny

Přesně po 75 letech po Barčenkovi se k Lovozeru vypravila expedice “Hyperborea 97“, kterou vedl doktor filosofických věd Valerij Ďomin. Ďomin řadu let shromažďoval materiály o Hyperboreji a byl přesvědčen, že tato země mohla skutečně být prarodinou současné lidské civilizace. Tvrdil při tom, že materiální důkazy její existence je třeba hledat na ruském severu podél Severního ledového oceánu. O svých prvních zážitcích na severu později napsal:

Předtím, než zde budete chtít něco podniknout, je třeba o dovolení požádat duchy – neviditelné pány hor, lesů a jezer. Tak učí pamětníci Saamy. Bílé mince hodit Pánovi vody, žluté – Pánu půdy a mentálně vyslovit příslušné kouzlo. Jinak máte problém. Neštěstí a potíže – ani malé – nikdo nechce, a tak ctíme posvátnost místa a dodržujeme všechny starověké zvyky. A přesto na sebe zlomyslnost přírodních živlů nenechala dlouho čekat: konec expedice nemilosrdně poznačily bouře na jezeře: při zpáteční cestě loď najela na pod vodou neviditelný kámen, zlomil se šroub, a my museli až ke břehu doveslovat (průvodce, který se tu plaví už 27 let a zná tu každý kámen, jen nechápavě kroutil hlavou).

Naším prvním cílem bylo obrovské zobrazení podivné postavy na strmém útesu protilehlé strany jezera dlouhého 10 kilometrů. Černé, tragicky rozpřažené. Dostat se až k ní na téměř absolutně vertikální žulovou stěnu se bez horolezeckého vybavení nedá. Při čelním slunečním osvětlení je tato záhadná postava viditelná již z dálky.

Už z poloviny jezera je jasně zřetelná a neustále tak k sobě vábí pohled svou tajemnou nepostižitelností. A čím blíže ke skále, tím grandióznější je to podívaná. Nikdo přesně neví, jak a kdy se tu tento obří petroglyf objevil. A dá se to vůbec považovat za petroglyf? Podle laponské legendy byl tento Kujva vůdcem zákeřných mimozemšťanů, kteří téměř zničili naivní a mírumilovné Laponce. Ale saamský šaman-noid prý vyzval na pomoc duchy hor, invazi agresívních mimozemšťanů zastavil a samotného Kujvu proměnil ve stín na skále… 

Podobné stíny zůstaly na zdech Hirošimy. Víme, že na Zemi žily bytosti obří velikosti a dnes už víme i to, že proměnit jakoukoliv biomasu v pouhý stín lze nejen v důsledku jaderného výbuchu, ale i s pomocí laserové zbraně, založené na principu jaderného čerpání. A ještě – pomocí světla blesku.

Tato expedice potvrdila a nafotografovala Barčenkem odhalené artefakty,: dvoukilometrovou dlážděnou silnici vedoucí přes šíji od Lovozera k Seidozeru; pyramidové kameny; i onu obří černou postavu na strmém útesu. Zároveň však učinila i několik svých velkých objevů. Například hned ona dlážděná “silnice”. Když se členové expedice pokusili zjistit tloušťku kamenů, dostali se až do hloubky půldruhého metru, avšak kamenné zdivo pokračovalo dál! Nejednalo se tedy o silnici, ale o mohutnou, dva kilometry dlouhou a několik metrů širokou hradbu, po jejímž zarovnaném vrchu chodili v domnění, že se jedná o dlážděnou cestu.

Dále zde objevili velmi zvětralé zbytky stavby připomínající pozůstatky starověké observatoře. A nakonec – ruiny města. Obrovské, do pravého úhlu vytesané (nebo odlité?) kamenné kvádry, schodiště nikam, zřícené sloupy… Je zřejmé, že kdysi na severu všude existovaly mohutné kamenné stavby. Tentokrát tedy už byla Hyperborea, přesněji jedno z jejích center, nalezena!

h60-kameny2A jen tak naokraj: podle tvrzení geologů představuje oblast Seidozera geotermální anomálii. Mikroklima je zde výrazně odlišné od jiných míst Kolského poloostrova. Dokonce se tu dá vzácně narazit i na keříky s hrozny divoké révy, což je dalším potvrzením, že v hyperborejských časech zde klima bylo úplně jiné, vhodné i pro pěstování vinné révy.

O rok později se sem skupina vrátila znova, jako expedice “Hyperborea 98”, a už v ní byli i odborníci na anomální jevy, které oficiální věda – na rozdíl od nás – nebere vážně. Tak zhruba v místech, kde přibližně v roce 1922 Barčenko objevil onen vstup do podzemí, se snažili pomoci ufologové i extrasenzorici, kteří se z vůle osudu nacházeli mezi členy expedice. Okouzlující studentka Valerie, “čarodějka v desáté generaci”, jak se sama představila, oznámila, že našla onen ukrytý vchod, vedoucí do rozsáhlého podzemního prostoru, ale odtud že k ní jde varovná informace: tajemní podzemní obyvatelé že dávají “červené světlo” a další hledání striktně zakazují. Dlužno poznamenat, že ač tato informace možná zní poněkud komicky, s největší pravděpodobností nebyla zas až tak daleko od pravdy a patron této vědmy, ufolog Valerij, to pak upřesnil: tam, hluboko pod zemí je základna mimozemšťanů!

Dodejme k tomu, že jedna z dalších expedic na místo přijela už s patřičným vybavením a v této oblasti provedla geolokaci. Ta prokázala, že pod dnem vodní plochy se táhne tunel zaplněný bahnem. Vede od jednoho břehu ke druhému a mizí v útrobách hory Ninčurt. Georadar, který zemi “prosvítí” do hloubky 30 metrů v podstatě potvrdil, co tři roky předtím už sdělila “čarodějka v desáté generaci”: v horách pod oběma konci tunelu existují rozsáhlé prostory. Geologové, kteří tam byli, se jednohlasně shodli na tom, že přírodní původ těchto jeskyň nepřichází v úvahu.

Ale vraťme se k expedici 98. Okultistům tehdy sekundovali i seriózní vědci. Vadim Černobrov přijel z Moskvy s množství důmyslných přístrojů, díky nimž objevil zvláštní kamennou krychli a – místo přistání dvou UFO… Druhý vědec z Moskvy, expert přes geologii, prohlásil, že má stále pocit, jako by ho sledovala nějaká neviditelná bytost. Navíc se mu kdosi neznámý několikrát přebíral v na noc odložených rybářských prutech a přeorganizoval mu nářadí. Na rozdíl od ufologa byl zkušený vědec nakloněn vysvětlení, že se jednalo o sněžného muže…  Na expedici bylo zkrátka občas i veselo.

h61-Ninčurt1Další pátrání

Od přelomu tisíciletí se pak v Kareélii a i na Kole střídaly jedna expedice za druhou
Expedice “Hyperborea 2002″ objevila zbytky chrámového komplexu na hoře Ninčurt (saamsky: Ženská prsa). Je to svatyně silně zničená časem a erozí, sestavená z velkých kamenných bloků. V jejím středu je dvoumetrový kámen “falického” tvaru. Velmi připomíná známý Omfal – Pupek světa, který se nachází v Delfách. Ten je o něco menší a je zdoben vyřezávaným vzorem, zatímco kolský Pupek je daleko větší a vzhledem k silnému zvětrání i daleko starší.

h62-sejdy2Dá se říci, že po celém pobřeží polárních moří – od Koly až na Čukotku – je velké množství z kamenů složených pyramidálních sloupů, které tu nazývají “gurie”. Vzhledově připomínají laponské seidy – kultovní kameny, kterým se kdysi klaněli Saamové. Byly vysloveny názory, že se jedná o jakési majáky, protože jsou umístěny na zdálky viditelná místa, aby se podle nich dalo dobře orientovat v prostoru. Vyšetřením vzorků bylo zjištěno, že jsou umělého původu a jejich věk byl odhadnut na 10 – 12 tisíc let. Ďominovy expedice tedy přinesly bohaté plody. Na poloostrově byla nalezena řada velmi starých objektů zřetelně umělého původu. Avšak sdělit veškeré nashromážděné informace o svých objevech v ucelené formě vědeckému světu badatel už nestihl: zemřel nečekaně v roce 2006.

Žádná z expedic však nenašla onen Barčenkem vzpomínaný vchod do podzemí. Nebo se k tomu alespoň veřejně nepřiznala. Ono to samozřejmě je obtížné – speleologové to dobře vědí. Bývá nepřístupný, zatarasený hromadami kamení a skal a to vše je zarostlé křovím. Místní obyvatelé v tom kategoricky odmítli pomoci. Bojí se toho jak ohně. Říkají: “Nemáme právo zveřejnit tajemství”. Nebo: “Ano, otec mně cosi vyprávěl, ale pokud bych vám ukázal ona místa, umřu.” A přesvědčit je nebylo možné.

Může tu být však i druhé vysvětlení. V jednom místě na břehu Seidozera a podél něj se nacházejí zbytky jakýchsi dřevěných staveb připomínajících kasárna. Od poloviny 30. let byl v této oblasti postaven tábor – údajně pro politické vězně. Ti prý pracovali v dolech nacházejících se nedaleko. Je však podivné, že podle vojenské topografické mapy z roku 1945 k tomuto táboru nevedou žádné silnice a nevedou ani k takzvanému dolu. Postavit tábor pro politické, začít tam těžbu strategických materiálů a přitom nemít příjezdové cesty… Poněkud nereálné, nezdá se vám? V 50. letech pak bylo všechno vyhozeno do povětří. Zůstaly jen ruiny odstřelených budov. A možná někde dobře zatarasený vchod do podzemí

Pyramidy

h63-pyramidaV roce 2007 Mezinárodní klub vědců uskutečnil další expedici, která si jako konkrétní cíl stanovila studium “ruských pyramid”. Zúčastnilo se jí 18 lidí z různých oborů: historici, astronomové, geologové, filmaři, včetně profesora Ruské akademie přírodních věd Valerije Čudinova, doktora geologických a geografických věd Dmitrije Subetto, mluvčí Pulkovské observatoře, kandidáta fyzikálně-matematických věd Sergeje Smirnova.

Nelze říci, že by expedice proběhla hladce. Zpočátku skupina neměla štěstí s průvodci: buď s nimi nikdo nechtěl jít, anebo cestou nenápadně zmizel. Odvážit se ale cesty do pustiny bez průvodce výzkumníci nemohli: pyramidy stojí v absolutně liduprázdné, močálovité a těžce průchodné oblasti, a vůbec není snadné je objevit: z vrtulníku nejsou rozeznatelné, protože díky porostu naprosto splývají s okolím. Až do nedávna dva nenápadné kopce porostlé mechem a jemným křovím byly pokládány za obyčejné vyvýšeniny. Po prozkoumání georadarem se ukázalo, že mají uvnitř volné prostory a jsou propojené chodbou.

Poprve slovo “pyramida” pronesla murmanská výzkumnice Lidie Jefimova. Upozornila na to, že tyto objekty jsou položeny na téměř přesné linii ve směru západ – východ vzhledem k sobě. Vyslovila i předpoklad, že to je prastará observatoř dovolující provádět pozorování hvězdné oblohy. Účastníci expedice objevili také několik pyramid podobných kurganům. Některé z nich měly vrchol jakoby seříznutý a na tom místě byla absolutně rovná plocha. Čeká tu ještě hodně badatelské práce!

K největším nálezům však došlo v létě roku 2010 na jednom z mnoha ostrovů v Bílém moři, kdy Mezinárodní klub vědců nejprve objevil – Velkou severní pyramidu, v jejich blízkosti pak sfingu a před ní pozůstatky prastarého chrámu. Vše stejně rozložené jako v Gíze! Nalezli onen pravzor egyptské sfingy, o němž se nepřímo zmiňují staroegyptské texty? 

Uvnitř chrámu byly objeveny geometrické symboly, které podle názoru fyziků z MKV představují přesný model uspořádání světa.

h64-velká severská pyramida22Detaily stěny Velké severní pyramidy

Zatím nebyly zveřejněny téměř žádné fotografie a i popisy jsou dost nejasné. Daný objekt si ze stručných poznámek nedokážu dost dobře představit, a tak předávám, jak jsem koupila: Velká severní pyramida má několik zvláštních rysů:

  • je umělá jen částečně, základem je přírodní útvar upravený do pyramidálního tvaru a pokrytý obrovskými žulovými bloky způsobem obdobným jako v Egyptě – to je jasné;
  • výška je udávána v desítkách metrů, délka hrany ve stovkách – i to je jasné;
  • je složena ze tří částí: jedna z nich je ukončena kamenným pyramidionem, na další je umístěna kamenná tvář
  • pod tím už si těžko něco představuji. Na stěnách byly nalezeny staroegyptské hieroglyfické texty s informacemi zásadního fyzikálního obsahu.

Pokud jsou tyto údaje pravdivé, pak by se opravdu jednalo o objev století.

h65-sfinga

vlevo: Sfinga hyperborejská, vpravo Sfinga egyptská

Určitě vás napadlo, proč v případě tak zásadního nálezu tu není záplava fotografií a proč už neuvádím přesnou lokalizaci nalezených artefaktů. Nastala totiž podivná situace: začaly se množit nepochopitelné vandalské útoky na hyperborejské artefakty, které se nacházejí v neobydlených, obtížně dostupných – a tedy i nehlídaných – oblastech. Seidy a kamenné gurie vědci nacházejí zbořené nebo svrhnuté ze skály, nápisy a dosud nerozluštěné vzácné znaky jsou poničené nebo zmizí i s kameny. Je to dílo primitivů, nebo za tím snad máme vidět úmysl? A jaký?…

Vědci se tedy rozhodli do doby, než záštitu nad tímto kulturním dědictvím země oficiálně převezme vláda a UNESCO, bude jejich práce pokračovat v režimu utajení. Pro ty, kdo se blíže nezajímají o politickou situaci uvnitř Ruska, bude možná poněkud překvapující informace o tom, jak se k současné situaci kolem hyperborejských nálezů staví samotná vláda. Ministerstvo kultury totiž tyto epochální nálezy nejen nepodporuje, ale naopak viditelně přehlíží. Vysocí úředníci ministerstva jako by neměli zájem o nový pohled na historii země, která by s oficiálním uznáním pozůstatků vyspělé civilizace, zasahující na území dnešního Ruska, musela uznat i mnohatisícileté trvání národa. Ve vzduchu proto visí otázka, jak bude vypadat jednotný kánon historie ruských národů, na němž ministerstvo údajně nyní tak intenzívně pracuje. Bude to historie s Hyperboreou, nebo bez ní?

A závěr pro nás: Hyperborea – to přece není prastará historie jen Ruska…

pokračovanie 9 časť

překlad: Vlabi

zdroje:

http://myslenkyocemkoli.blogspot.sk/2016/04/hyperborea-8.html

01_06

 

 

 

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s