Poslední soud

Svět! Užívá-li člověk tohoto slova, vyslovuje je často bezmyšlenkovitě, aniž by si při tom tvořil obraz, jaký tento svět, jím jmenovaný, vlastně jest. Mnozí, kteří se snaží představiti si při tom něco určitého, vidí v duchu nesčetná světová tělesa různého utváření a velikostí, spořádaná ve sluneční soustavy, kroužiti vesmírem svými vykázanými drahami. Vědí, že možno spatřovati stále nová, a více světových těles, čím ostřejší a dalekosáhlejší se tvoří nástroje. Průměrný člověk vezme pak zavděk slovem „nekonečnost“, čímž u něho vzniká omyl falešné představy. Svět není nekonečný. Je to stvoření, tedy dílo Stvořitele. Jako každé dílo, stojí toto dílo vedle Stvořitele a jako takové je omezeno.

Tak zvaní pokrokovci jsou často hrdi na poznání, že Bůh spočívá v celém stvoření, v každé květině, v každém kameni, že hybné přírodní síly jsou Bůh. Nazývají Bohem všechno to nezbadatelné, co cítí, ale čeho ve skutečnosti nelze pochopiti. Trvale působící prasíla, věčně sám v sobě se znovu vyvíjející zdroj síly, bezbytostné Prasvětlo. Považují se za velmi pokročilé ve vědomí, že nacházejí Boha všude jako hybnou sílu, která stále působí k dokonalosti jako k jedinému cíli vývoje a proniká vším tak, že se s ním všude setkávají.

To však jest správné jen v jistém smyslu. Setkáváme se v celém stvoření jen s jeho vůlí a tedy s jeho duchem, s jeho silou. On sám stojí vysoko nad stvořením. Stvoření, jakožto jeho dílo, jako projev jeho chtění, jest již svým původem vázáno na nezměnitelné zákony vznikání a rozkladu. Vždyť to, co nazýváme přírodními zákony, jest tvůrčí vůle Boha, která si trvalým působením světy tvoří a opět je ruší. Tato tvůrčí vůle je jednotná v celém stvoření, k němuž patří i svět jemnohmotný a hrubohmotný jako jediný celek. Toto celkové stvoření jest jako dílo nejen ohraničeno, jako každé jiné dílo, nýbrž je také pomíjející. Bezpodmínečná a nepošinutelná jednotnost prazákonů, tedy pravůle, přináší s sebou to, že se i v nejmenším a nejnepatrnějším ději na hrubohmotné zemi odehrává vždy přesně všechno tak, jako se to musí díti při každém dění, tedy i při největších a nejmocnějších událostech v celém stvoření a jako i ve tvoření a vytváření samotném.

Strohá forma pravůle je prostá a jednoduchá. Jakmile ji jednou poznáme, najdeme ji pak snadno ve všem. Spletitost a nepochopitelnost tak mnohých dějů tkví jen v tom, že do sebe mnohonásobně zasahují okliky a postranní cesty, které vytvořili lidé svým různým chtěním. Dílo Boží, svět, je tedy jako stvoření podroben dokonalým Božským zákonům, které si ve všem zůstávají stejné. Svět z nich také vznikl a je proto také ohraničen.

Umělec je na příklad také ve svém díle, ztrácí se v něm a přece stojí jako osobnost vedle tohoto díla. Jeho dílo je ohraničené a pomíjivé, jeho dovednost však proto ještě ne. Umělec, tedy tvůrce díla, může zničiti své dílo, ve kterém jest jeho chtění, aniž jest tím sám dotčen. Zůstává přesto vždy ještě umělcem. Umělce poznáváme a nacházíme v jeho díle a stává se nám blízkým, aniž je třeba, abychom ho viděli osobně. Máme jeho díla, ve kterých jest jeho chtění a to na nás působí. Vychází nám v nich vstříc a přece může při tom žíti daleko od nás pro sebe. Samostatně tvořící umělec a jeho dílo dávají nám matný odlesk poměru stvoření ke Stvořiteli.

Věčný a bez konce, tedy nekonečný, jest jen koloběh stvoření v trvalém vzniku, zániku a znovuvytváření. V tomto dění vyplňují se také všechna zjevení a proroctví. Na konec se v něm také pro zemi vyplní „poslední soud“! Poslední, konečný soud nadejde jednou pro každé světové těleso, ale neděje se tak současně v celém stvoření. Jest to nutný pochod v každé dočasné části stvoření, která ve svém koloběhu dospěje k bodu, na kterém musí začíti její rozklad, aby se na další cestě mohla znovu vytvořiti. Tímto věčným koloběhem není míněn oběh Země a jiných hvězd kolem jejich sluncí, nýbrž veliký, mocnější okruh, ve kterém se nutně pohybují všechny sluneční soustavy a při tom v sobě konají ještě své vlastní pohyby.

matr_6Bod, na kterém začne rozklad každého světového tělesa, je přesně stanoven zase jen na základě důslednosti přírodních zákonů. Je to zcela určité místo, na kterém se postup rozkladu rozvíjeti musí, neodvisle od stavu dotyčného světového tělesa a jeho obyvatel. Nezadržitelně žene koloběh každé světové těleso k tomu, aby bez odkladu vyplnila se hodina rozpadnutí, které jako vše ve stvoření je ve skutečnosti jen proměnou, jež znamená příležitost k dalšímu vývoji. Pak je tu hodina „bud“ – anebo“ pro každého člověka. Buď se povznese vysoko ke Světlu, usiloval-li k duchovnu, nebo zůstane připoután ke hmotě, na které lpí, pakli z přesvědčení považuje jen hmotné za cenné. V takovém případě nemůže se v zákonitém důsledku vlastního chtění povznésti nad hmotu a bude s ní pak na posledním kusu cesty stržen do rozkladu. To je pak duchovní smrt. Je to jako vymazání z knihy života. Tento o sobě zcela přirozený děj označuje se také jako ,,věčné zatracení“, protože člověk takto stržený do rozkladu nutně „přestává existovati“, rozpráší se a smísí s prasemeny, které i po rozkladu napájí duchovními silami. Nebude se již nikdy moci státi ,,osobností“. Jest to to nejhroznější, co člověka může stihnout. Platí za „zavržený kámen“, který není k potřebě pro duchovní stavbu a musí proto býti rozemlet.

Toto odloučení ducha od hmoty na základě zcela přirozených dějů a zákonů je tak zvaný poslední soud, který jest spojen s mocnými převraty a proměnami. Že tento rozklad nenastane v jediný pozemský den, jest každému lehce srozumitelno. Vždyť ve světovém dění je tisíc let jako jeden den.

Ale jsme nyní uprostřed začátku tohoto období. Země přichází nyní k bodu, na kterém se uchyluje od dosavadní dráhy, což se nutně velmi ucítí také hrubohmotně. Potom začne i ostřejší rozlišování mezi všemi lidmi, které se v poslední době již připravovalo, ale projevovalo se dosud jen ,,v názorech a přesvědčeních“. Každá hodina pozemského života je proto drahocennější než kdykoliv jindy. Kdo opravdu hledá a chce se učiti, nechť se vytrhne se vším úsilím z nízkých myšlenek, které ho nutně poutají k pozemskému. Jinak vydává se v nebezpečí, že zůstane lpěti na hmotě a že s ní bude stržen do úplného rozkladu. Ale ti, kdo usilují ke Světlu, budou se znenáhla uvolňovati od hmoty a vznesou se na konec do vlasti všeho duchovního. Pak jest konečně dovršeno rozštěpení mezi Světlem a temnotou a soud je naplněn.

Svět, tedy celé stvoření, při tom nezahyne. Světová tělesa budou do rozkladného procesu stržena teprve tehdy, až jejich koloběh dospěje k bodu, na kterém má pro ně začíti rozklad a tím i předchozí třídění. Začátek toho je pro zemi již v činnosti. Záhy povalí se vše obrovskými kroku kupředu. Provedení soudu stane se přirozeným působením Božských zákonu, které od prapočátku stvoření v něm spočívají, stvoření samo způsobily a dnes jako v budoucnosti nezdolně nesou vůli Stvořitelovu. Ve věčném koloběhu je trvalé tvoření, rozsévání, uzrávání, žeň i rozklad, aby změnou spojení ve svěží posile nabývalo opět nových tvarů, které pak jdou vstříc nejbližšímu novému koloběhu. Při tomto koloběhu stvoření možno si představiti obrovskou nálevku nebo obrovskou dutinu jemnohmotného druhu, ze které v nezadržitelném proudu trvale vytryskují právě tak jemnohmotná prasemena, která v krouživých pohybech usilují o nové spojení a vývoj. Přesně tak, jak to již zná a správně zaznamenala věda. Třením a zhušťováním utvářejí se husté mlhoviny, které se stávají hrubohmotnými. Z těchto mlhovin tvoří se pak světová tělesa, která se působením nezvratných zákonů v naprosté důslednosti seskupují ve sluneční soustavy, krouží samy v sobě a v seskupení nutně následují veliký koloběh, který je věčný. Jako v dění, které je viditelno pozemskému oku, následuje ze semene vývoj, útvar, zralost a sklizeň nebo zánik, který s sebou přináší proměnu a rozklad k dalšímu vývoji, jako je tomu při tělech rostlin, zvířat i lidí, právě tak je to při velikém dění světovém. Hrubohmotně viditelná světová tělesa, která nesou kolem sebe mnohem větší, jemnohmotné, tedy pozemskému oku neviditelné okolí, jsou ve svém věčném koloběhu podrobena témuž dění, protože v nich vládnou tytéž zákony.

Základního semene nemůže popřít ani nejfanatičtější pochybovač a přece tohoto semene nemůže spatřiti žádné smrtelné oko, protože jest z jiné látky, z „onoho“ světa. Jmenujme ho jen klidně opět jemnohmotné.

Není také zatěžko pochopiti, že svět, který se z něho vytvořil nejdříve, je přirozeně stejně jemnohmotný a pozemským zrakem nepoznatelný. Teprve později z něho vzniklá další nejhrubší sraženina, která vzniká z jemnohmotného světa a je od něho odvislá, vytváří znenáhla svět hrubohmotný s jeho hrubohmotnými těly. Teprve to lze pozorovati od nejmenších počátků pozemskýma očima, po případě hrubohmotnými pomůckami těchto očí. Nechť se již jedná o molekuly, elektrony nebo cokoliv jiného, bude to vždy patřiti jen k nejhrubším sraženinám jemnohmotného světa, který dávno před tím měl již své hotové útvary a svůj život. Ne jinak jest tomu s obalem vlastního člověka v jeho duchovní podstatě, o čemž ještě promluvím. Na jeho pouti různotvárnými světy musí jeho roucho, plášť, slupka, tělo nebo nástroj, lhostejno, jak chceme jmenovati tento obal, býti vždy stejného druhu látky, jako je dočasné okolí, do něhož vstupuje, aby ho používal jako ochranu a nutnou pomůcku, chce-li míti možnost v tomto okolí přímo se projevovati. Protože hrubohmotný svět vzniká z jemnohmotného a je od něho odvislým, vyplývá z toho také zpětné působení všeho dění ve světě hrubohmotném na svět jemnohmotný.

Toto velké jemnohmotné okolí bylo stvořeno z prasemene, koná současně s hrubohmotným věčný koloběh a na konec bude s ním vstřebavě spoluvehnáno do zadního konce zmíněné již obrovské dutiny, kde se děje rozklad, aby na druhé straně bylo opět jako prasemeno vypuzeno k novému koloběhu.

Jest to jako při činnosti srdce a oběhu krve v lidském těle. Tato nálevka nebo dutina jest jako srdce stvoření. Rozkladný proces stihne tedy veškeré stvoření, také i jeho jemnohmotnou část, protože všechno se opět rozloží v prasemeno, aby se vytvořilo znovu. Nikde není tu žádné libovůle, ale všechno vyvíjí se ze samozřejmé důslednosti prazákonů, které jiné cesty nepřipouštějí. Na jistém bodu velikého koloběhu nadchází tedy pro všecko stvořené, hrubohmotné i jemnohmotné, okamžik, kdy se rozkladný proces samostatně připravuje ve vytvořeném a konečně propuká.

Tento jemnohmotný, svět jest místem přechodného pobytu pozemsky zesnulých, je tak zvaným záhrobím. Toto záhrobí je těsně spojeno se světem hrubohmotným, který k němu patří a tvoří s ním jeden celek. V okamžiku odloučení vchází člověk se svým jemnohmotným tělem, které nosil již s tělem hrubohmotným, pokud byl na zemi, do stejnorodě jemnohmotného okolí hrubohmotného světa, zatím co hrubohmotné tělo zanechává zde. Tento jemnohmotný svět, „onen svět“, který patří ke stvoření, je podroben těmže zákonům trvalého vývoje a rozkladu. S nastavším rozkladem následuje pak rovněž zcela přirozenou cestou třídění duchovna od hmoty.

Podle duchovního stavu člověka ve hrubohmotném tak jako v jemnohmotném světě musí se duchovní člověk, vlastní „já“ buď vznésti vzhůru, nebo zůstati připoután ke hmotě. Vážná snaha po Pravdě a Světle a spojená s tím přeměna učiní každého jednotlivce duchovně čistším a tím i světlejším tak, že ho tato okolnost přirozeně víc a více uvolňuje od hrubé hmotnosti a přiměřeně stupni jeho čistoty a lehkosti musí ho hnáti do výše. Ten však, kdo věří jen ve hmotu, váže se tak sám svým přesvědčením na hmotu, zůstává k ní připoután a nemůže proto býti nesen vzhůru. Samochtěným rozhodnutím každého jednotlivce nastává tedy třídění mezi tím, kdo usiluje ke Světlu, a tím, kdo jest poután temnotami. To vše děje se podle stávajících přirozených zákonů duchovní tíže.

Toto roztřídění a oddělení je poslední soud!

Tím se ujasňuje, že jednou v očistném procesu tak zvaného záhrobí nadejde skutečný konec i pro možnost vývoje pozemsky zesnulých. Poslední rozhodnutí! Lidé v obou světech jsou buď tak dalece zušlechtěni, že mohou býti povzneseni k oblastem Světla, nebo zůstávají podle vlastního chtění ve svém nízkém druhu spoutáni a tím jsou konečně svrženi do „věčného zatracení“. To znamená, že budou s hmotou, od které se nemohou odtrhnouti, strženi do rozkladu, protrpí rozklad bolestně s sebou a přestanou býti osobnostmi. Budou rozptýleni ve větru jako plevy, rozpráší se a tím budou vymazáni ze zlaté knihy života.

Tento tak zvaný poslední soud jest tedy rovněž děj, který se působením zákonů, jež nesou stvoření, odehrává zcela přirozeným způsobem tak, že jinak by to nastati nemohlo. Člověku dostává se tím vždy jen ovoce toho, co sám chtěl a co si tedy přivodil svým přesvědčením. Vědění, že všechno, co se ve stvoření děje, vyvíjí se, rozuzluje a vyčerpává samo v nejpřísnější důslednosti, že vodítko pro své osudy tvoří lidé sami svým přáním a chtěním, že Stvořitel zkoumavě nezasahuje, aby odměňoval nebo trestal, to vše nezmenšuje velikost Stvořitelovu, ale může dáti jen podnět, abychom si ho představovali mnohem vznešenějšího.

Velikost spočívá v dokonalosti jeho díla a ta nutí k úctyplnému pohledu vzhůru. Největší láska a nejneúplatnější spravedlnost jest nutně a bez rozdílu v nejmocnějším tak jako v nejmenším dění. Veliký jest i člověk, postavený jako takový do stvoření, jako pán svého osudu! Může se svou vůlí povznésti vzhůru z tohoto díla a přispívati tak k jeho vyššímu rozvoji, anebo může je strhnouti dolů a zaplésti se v něm tak, že se více nevyplete a jde s ním vstříc rozkladu, nechť v hrubohmotném nebo jemnohmotném světě.

Rozbijte pouta všech nízkých pocitů! Je nejvyšší čas! Blíží se hodina, kdy lhůta k tomu uplyne! Probuďte v sobě touhu po čistém, opravdovém, ušlechtilém!

Vysoko nad věčným koloběhem stvoření vznáší se uprostřed jako koruna „modrý ostrov“, luhy blažených, očištěných duchů, kteří smí již prodlévati v oblastech Světla. Tento ostrov jest odloučen od světa. Není proto také zúčastněn na koloběhu, ale vzdor své výši nad kroužícím stvořením tvoří jeho oporu a je středem vycházejících duchovních sil. Je to ostrov, který na svých výšinách nese proslavené město zlatých ulic, nebeský Jerusalem. Zde již nic není podrobeno změně. Není se třeba obávati žádného posledního soudu. Ti, kdo tam mohou prodlévati, jsou „doma“. A na posledním, nejvyšším vrcholku tohoto ostrova, nepřístupen krokům nepovolaných stojí … hrad Grálu, tak často jmenovaný v básních. Opředen pověstmi, jako touha nesčíslných, stojí tam ve světle nejvyšší nádhery a skrývá svatou nádobu, symbol čisté lásky Všemohoucího: Grál!

Nejčistší z duchů, kteří stojí nejblíže trůnu Nejvyššího, jsou ustanoveni jako strážci. Oni jsou nositeli Božské lásky v její nejčistší formě. Tato láska jeví se však podstatně jinou, než jak si ji představují lidé na zemi, přesto že ji prožívají denně a každou hodinu. Tento hrad tvoří bránu ke stupňům trůnu Nejvyššího. Nikdo nemůže se dostati ke stupňům trůnu, kdo neprošel hradem Grálu. Přísná jest stráž před zlatou branou, břitká a neúprosná, aby byla zachována čistota Grálu. Tak, aby z něho mohlo se rozlévati požehnání na všechny hledající. Skrze zjevení sestoupila zvěst o hradu po mnohých stupních dalekou cestou z modrého ostrova jemnohmotným světem, až konečně prohloubenou inspirací některých básníků pronikla i mezi lidmi hrubohmotné země. Ale jak pravá zvěst byla předávána dolů, ze stupně k stupni, utrpěla, bezděčně různým znetvořením tak, že poslední podání mohlo býti jen mnohonásobně zkaleným odleskem, který zavdal podnět k mnohým omylům.

Stoupá-li z některé části velikého stvoření ve zlé tísni vzhůru ke Stvořiteli utrpení a horoucí prosba, je vyslán služebník této nádoby, aby jako nositel této lásky zasáhl pomocně do duchovní nouze. Co vznáší se v díle stvoření jako pověst a legenda, vstupuje pak živé do stvoření! Taková poslání nedějí se však často. Jsou po každé provázena pronikavými změnami a velikými převraty. Často jsou mezi jednotlivými poselstvími celá tisíciletí. Takoví vyslanci přinášejí Světlo a Pravdu zbloudilým, mír zoufajícím, svým poselstvím podávají ruku všem hledajícím, shromažďují všechny věřící, aby jim poskytli novou odvahu a novou sílu a provedli je veškerou temnotou vzhůru ke Světlu.

Přicházejí jen pro ty, kdo touží po pomoci ze Světla. Nepřicházejí však pro posměvače a takové, kteří se domnívají, že jen oni jsou spravedliví. Nejbližší příchod takového vyslance Grálu budiž znamením pro všechny hledající, aby se mocně vzchopili k dobru a ušlechtilosti. Znamení to připomíná neodvratný soud, který jako „poslední soud“ jednou přijíti musí. Blaze tomu, kdo pak již nezůstává omezenou myslí připoután ke hmotě a může proto býti povznesen ke Světlu!

z knihy ” Ve Světle Pravdy”

This entry was posted in Atla-Ra. Bookmark the permalink.

Jedna reakcia na Poslední soud

  1. anna píše:

    To KTO je Boh je ťažko pomenovať, keď nás tak veľmi ovplyvňujú a manipulujú s nami rôzne cirkvi. Keď už Boha človek aj spozná , aspoň kratučko a momentom ,tak sme to zas my-ludia, ktorý to zhodíme na akýsi neuveritelný moment v záchvate ohorozenia nášho života .Je tu tých “stretnutí s Bohom” už tak veľa a aj tak stále pochybujeme a stále sa niekto musí posnažiť o tom aspoň napísať , ďalších niekoľko skutočných príbehov.Pravých “znalcov ” Boha je veľmi málinko a len tí alebo práve tí sú z tých, ktorý môžu toto poznanie posúvať ďalej. Ale nie vo velkom, Boh je príliš velký aby sme vedeli aku má kompletne funkciu ,tá na Zemi nieje jediná ….A ako sa dá pospoznávať v živote tak velmi vela zlého ( niekedy aj na 5 životov problémov tzv. “skúšok” ) ,ostať pri tom ľudský a ešte to rozdávať ďalej ľudom ? Hovorí sa nie nadarmo,že sýty hladnému neverí..ani ten čo má zakladné veci a rodinu , nedokáže uveriť ,že niekto bez toho všetkého čo má on dokáže žiť a byť ešte nebodaj šťastný..Pozor!- funguje to aj naopak, ten čo sa narodil v nešťastnom živote si (žiaľ) nedokáže predstaviť čo je to mať to zakladné ako napr.vy- pre neho by to bolo “zázrakom”, nazval by to možno “prepych,luxus”..a nehovorím tu o skutočnom luxuse…a nepíšem o ludoch tretieho sveta.Iný rozprávači o Bohu- ako knaz , či teolog môže o Bohu niečo povedať, ked on probemy v živote nemal a rodinné citenie síce zažil doma ale sam vobec netuší čo to je mať to a dávať to ? Alebo snád Boha skutočne potrebuje a rozoberá kto je niekto , kto má o všetko postarané? (bývanie,jedlo ošatenie, základné šeky. -viac netreba) To su len teoretici a tých skutočne trpiaci človek nepotrebuje.S Bohom treba mať “skutočný vzťah ” a ten sa dá vytvoriť len na základe toho,že ho v ťažkých časoch potrebujeme. To nieje náboženské, to je o Bohu!
    Posledný sud , je z pohladu Boha a jeho nám danej slobodnej vole, len naša hlúposť , na ktorú raz doplatíme. Kto vie o čom píše Biblia a teda aj Korán (základ maju rovnaký) , lebo odtial pochádzaju prvé a tak dlho omielané tzv.proroctá, tak určite vie, že o žiadne proroctvo o zániku Zeme nešlo.A hlavne to neboli proroci ale iba prostý lud , ktorý trpel okupáciou rimanov až do takej miery, že aj vojsť do kostola a pomodliť sa za lepšie časy smeli len niektrí- tí čo mali na to peniaze , hoc mnohý pracovali len preto aby mali aspoň na suchú placku občas.Všetky ostné peniaze odovzdávali rimanom a tzv. kňazom, ktorý strážili chrám .
    Ten posledný súd si KAZDÝ z nás odžije a onedlho-na svojej smrtelnej postely pri poslednom výdychu.Takže konajme tak,aby sa nám odchádzalo z tohto sveta čo najlepšie a nemuseli sme potom nasledujúce roky chodiť “ako tieň” pri našich blízkych a cítiť ich bolesť ked sme im za života ublížili a snažili sa už ako neviditelná bytosť “dať to doporiadku”. Poznám dvodu ,ktorá sa 3 rok yliečila na psychatri koli svojmu 35r manželovi ,ktorý sa jej neutále v dome zjavoval..Ni enebola začínajucim mediom, skoro sa stala schozofrenikom.príjemný typ ženy, s 2 deťmi , pracujuca v banke . Tých omší a modlenia sa aby sa nezbláznila bolo velmi vela ale Boh zasiahol! Iný typ človeka,ktorý si siahol na život, cele roky chodi v sne navštevovať svoju ex..tá si robí výčitky a občas ju ako vydatu ženu aj napadne , či nieje “v poradí”. Každá duša si prejde “posledným súdom” a takto reaguje aj ked médium na to nezoženie , snaží sa sa nam dostať ked aj do snov lebo ich to čo urobili TRAPI.
    Posledný súd tohto sveta ? Sucho sa musím pousmiať a zaroveň zasmiať a poriadne nahlas. Prečo zanikla Atlantída? Myslíte si ,že dnes sme lepší? Ked si prečítam Bibliu (ako zdroj histórie veriach v Boha) a vezmem do úvahy ako žili vtedy ludia , aké mali prchké povahy ako dokázali v mene viery v Boha zabiť aj vlastné nemluvňa – “povedz slovom a moje dieťa zabijem dýkou aby som ti dokázal ,že ťa milujem Bože” …..Dnes sú predsa náboženský fanatici
    už “na koni” ! Mnohí z nás tak často a radi chodíme do kostola , a ked nám knaz káže pri tejto tematike o poslednom sude “raz sa národy Palestíny spoja a na nebi sa zjaví Kristus ,ktorý náš svet zachráni” – nepíšem o sektách! Slovák sa má modliť za Palestínu? A čakať na zjavenie Krista na nebi -ako znak posledne sudu …no a samozrejme za to ,že do kostola hádže peniažky a modlíš za tú Palestínu , ťa Boh ušetrí a Kristus si ho vezme ako “vyvyleného”.
    Kde to žijeme ked po 2 000 rokoch citujeme Bibliu ako keby sme nevideli realitu a dnešné 21 storočie? Uznávame a riadime sa židovskými zákonmi aj ked sme iný národ a naše zákony hovoria o niečom inom? A myslíte si ,že dnes nieje na Zemi krviprelievanie ? Že dnes cirkev nemá takú moc ako volakedy spred 2000 rokov? Odkedy má právo cirkev Boha “vlastniť ” a nám ho “predávať” ? Kedy si začneme všímať čo je odkazom tisícročia ospevovanej Biblie? Kedy sa zamyslíme nad tým čo je to vlastne charakter? Kto má charakter, ten sa nemusí báť ani trápiť nad tým,že táto Zem raz padne jeho rukou .

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s