Když se rozšiřovala Země (2/2)

predchádzajúca 1 časť

Nyní přejděme k hlavnímu tématu, kvůli kterému byl tento článek napsán – to je verze o tom, že hory, kopce a syenitové a granitové útvary na nich, kterým někdy nepřesně říkáme „megality“, vznikaly v procesu katastrofických procesů při rozšiřování Země.

Geologie říká, že hory ve většině případů vznikají vrásněním a docházelo k tomu na povrchu Země v průběhu miliónů let. Mechanismem pro to bylo srážení litosférických desek. To se tvrdí už ve školních učebnicích zeměpisu. Mladá mysl bezpodmínečně věří všemu autoritativnímu, a tak to také zůstává axiomem našeho pohledu na svět. Částečně se skutečně může jednat o důsledek kolize litosférických desek, možná k tomu opravdu tak docházelo. Ale myslím si, že svádět na tento proces úplně všechno, je naprosto špatně.

V tomto článku se pokusím popsat vznik „megalitů“ působením přírodních sil. Bude to sice alternativní geologické hledisko, ale stále půjde o popis přírodních katastrofických procesů – na rozdíl od všech mých předchozích verzí, které mluví o jejich možné umělosti (viz články Hory, doly, terricony…). Pak se pokusím ukázat fakta, která by tuto hypotézu mohla dokazovat. Takže začněme…

Podívejme se nejprve na dvě videa o podivných „hrbolech“ na zemském povrchu a o vzniku kráterů na severu Ruska:

Je možné, že právě to, co vidíte na následující fotograii, je projev onoho „nafukování“ (expanze) a praskání zemských vrstev při degazaci (kdy se z nitra Země tlačí k povrchu obrovské množství plynu):

Tuktoyaktuk, severozápadní území, Kanada

Podobně je tomu v Rusku na Jamallu (např. 68.816121, 160.259102). Původně panoval názor, že se jedná o praskání vrstev, když nasycené vodou zmrznou. Ale z nějakého důvodu se to děje jen někde. A tak se ptám: není to ve skutečnosti spíše praskání při degazaci?

Poloostrov Tuktoyaktuk, severozápadní Kanada

Odborně se těmto nevysokým kopcům říká hydrolakolyty (nebo také „pingo“, což v jazyce Inuitů znamená „malý kopec“). Ale ve světle nejnovějších informací to je třeba přezkoumat.

Zkuste si tedy představte, že takové „nafukování“ probíhalo v místech výstupů nejen plynu, ale i páry, vody nebo bahenních proudů z nitra Země. Já jsem totiž pevně přesvědčen, že mnohé hory vznikly právě tímto způsobem. A také že to netrvalo miliony let, než je vymodelovala eroze a pokryly se sedimentárními horninami (axiom z učebnice geografie), ale že to vše je důsledkem rozšiřování povrchu Země. Vždyť stejné sedimentární horniny jsou často i v hlubinách takových hor.

Podle mého názoru byl proces „nafukování“ během formování hor velmi rychlý – samozřejmě měřeno v geologickém čase. Dá se říct, přímo bleskový. Skrze zlom se v tvořícím se kopci k povrchu dralo bahno vytvořené přehřátou vodou. Chladlo a při tom krystalizovalo, přičemž zachovávalo povrchovou strukturu zlomu: stěny, zdiva, dokonce i oblouky. V geologii se to nazývá “hráze” (angl. dike, dyke).

Neodpustím si zde drze vstoupit autorovi do textu, protože podle mého názoru „dajky“ je jev, jenž vysvětluje mnohé skutečnosti, které nadšení badatelé mylně pokládají za jednoznačný projev umělého opracování skal. Proto na rozdíl od původního ruského textu přikládám pár obrázků navíc.

Myslím, že není potřeba příliš velká dávka fantazie, abychom si dovedli představit, jak asi mohly v průběhu času a působením eroze a silných proudů vody a bahna vzniknout ony fantasticky vypadající sloupy / ostance / kekury. 

Stačilo jen od zkamenělého syenitového nebo čedičového bahna, vystupujícího prasklinou v zemské kůře, odnést okolní méně odolný materiál a zázrak byl na světě… (pozn. překl.)

 

Baščelakský hřbet je názornou ukázkou toho, jak ze zlomů vzniklých rozšiřováním Země vystupovaly bahnité hmoty, v nichž se někteří nadšenci nyní snaží vidět pozůstatky dávných staveb:

Baščelakský hřbet, Altaj, 51.306352, 84.247005 (další fotografie zde)

Baščelakský hřbet, Altaj

Někde se masy přelévaly přes sebe a vytvářely strukturu matrace. Stopy jakoby natavení (kadykchanský tomu říká „palačinky“ a přisuzuje tomu – na rozdíl od autora tohoto článku – umělý původ: následek vylévání tekuté masy vyluhované hlušiny na haldu. Pozn. překl).

Matracová struktura

Ale jak se tyto dnes syenitové a granitové „ostance“, které se vytvořily ve zlomech zvedajících se kopců (hydrolakolytů), ocitly nad povrchem země? Můj názor je, že po vytvrdnutí bahna přišel gigantický proud vody. Ta smyla okolní sedimentární horniny a odhalila to, co nyní mylně nazýváme megality. V některých případech to ani nebyla voda, ale docházelo k dávkovanému rozlití horkých bahnitých hmot, které se po vrstvách kupily a změnily se na vrstvené špičaté vrcholy ze žuly.

Parabola, Jergaki

Brazílie

Národní park Tenerfield & Girraween, Austrálie

Yosemitský národní park, USA

Právě bahnitému původu tyto „megality“ občas vděčí za přítomnost cizích prvků ve své struktuře:

Došlo k tomu při pohybu proudů, které do sebe nabalovaly elementy z okolí

Odlišné frakce syenitu. Patrně se jedná o následné zatečení masy do zlomu v syenitu ať už později nebo za jiných podmínek. Všimněte si hor jihovýchodně od vesnice Koj v Krasnojarském kraji – Krasnojarské sloupy.

Tato hora je více jak kilometr vysoká a na jejích svazích jsou “megality”. Ale jak po celé šířce doliny vznikly všechny ty hluboké rokle na svazích hory? Pracovala tu snad eroze po stovky tisíc let?

Ne! Svahy ve spodní části hory nejsou holé. Všude jsou lesy. Hluboké doliny mohly vzniknout jedině ve chvíli tvorby samotné hory. Jsou to trhliny nebo výmoly vzniklé při sestupu řídké bahnité hmoty z hory. Nevylučuji, že se tak stalo opakovaně. Zpočátku se tvořil samotný hydrolakolyt – „naukující se“ hora a teprve v daleko pozdějším období proud vody vycházející z nitra rozmýval a obnažoval skalní sloupy.

Doufám, že jsem velice stručně objasnil své vidění vzniku přírodních „megalitů“ z bahenních mas. Ale je třeba se posunout dál. Tuto svou verzi se pokusím podložit fakty.

Maň-pupu-ňor (Sedm silných mužů), Koma, Pečoro-ilyčská rezervace

Například kolem těchto ostanců není žádná suť. Kyprá struktura hydrolakolytu byla smyta proudy vody a zkamenělé struktury původních bahenních mas zůstaly. Z mnoha hor stékají potoky a řeky. To je všeobecně známá věc. Například jen z turistických míst Krasnojarských sloupů stéká asi 10 potoků. A to jen z vrcholů kopců, kde stojí sloupy. Nikdo si však neklade otázku, proč je pro vodu snazší probít si cestu až na vrchol a pak teprve stékat dolů, místo co by vytékala na úpatí v dolinách. Tyto potoky a řeky jsou totiž pozůstatkem oněch ohromných vodních proudů z podzemních nádrží. Jen svým objemem jsou stonásobně, ale možná tisícinásobně slabší než byly ony původní, katastrofické.

Krasnojarské sloupy

Na mnohých megalitech rostou stromy. Kde berou vodu v horkém, suchém počasí? Jsem přesvědčen, že nějaká zůstatková voda prosakuje skrze strukturu megalitu a zásobuje stromy.

Krasnojarské sloupy

Kamenný monolit Uluru-Kata Tjuta:

Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Při bližším pohledu zjistíme, že tento kamenný masív má šupinatou strukturu. A to přesto, že se o něm píše, že je to granit. Hora byla totiž vytvořena z bahenní masy vycházející po částech z nitra planety.

Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Z vrcholu stále vytéká voda. Možná zde probíhá filtrace přes horninu

Národní park Uluru-Kata Tjuta, Austrálie

Nemohu vyloučit, že mrtvou krajinu, kterou dnes vidíme v Austrálii stejně jako na Sahaře, v určité periodě vytvořily právě podobné vývěry vody a bahna. V místech, kde se vyskytují hory, kopce a megality, najdeme i velké množství jeskyní. To je spojeno s vodními proudy postupujícími ne z povrchu hory do jejího nitra, ale obráceně – z nitra na povrch. To jasně dokazuje oblázková struktura těchto jeskyň.

Oblázková jeskyně

Jednou z těch, které najdeme v oblasti Krasnojarských stolbů, je Oblázková jeskyně: hloubka 170 m, délka 6 000m. Píše se o ní, že je krasového původu. Nikoho však nezaráží, že tam není žádná vápencová horniny, která se snadno vymývá. Jen hlína a oblázky. Velká ořechová jeskyně má ještě grandióznější rozměry: hloubka 247 m, délka 58 km!

Oblázková jeskyně

Podle informace od místních speleologů to je jen ta nejznámější. Ale v této oblasti jich jsou kolem megalitů desítky. Připomeňme jen, že jižněji to je Kuturčinské a Kojské bělohoří, východně Kanské. S nespočetnými stěnami, sloupy, syenitovými ostanci…

Struktura horniny uvnitř Oblázkové jeskyně

Oblázky patrně vznikly obrušováním kamenů ve vodních proudech, které si razily cestu budoucími tunely jeskyní.

Hlína, jak známo, má původ ve vodní erozi [zdroj]

Mimochodem jako hydrolakolity mohly vznikat také oblázkové hory – výstup bahnito-oblázkových hmot z vnitřku s následnou erozí vnějších sedimentárních hornin jako skořápek:

Montserrat, Španělsko

Montserrat, Španělsko, v popředí detail oblázkové struktury skal

Dalším faktem pro podporu mé v úvodu vytyčené verze je podivná eroze ve struktuře megalitů-ostanců:

Mohla se vytvořit jedině v tom případě, jestliže masy horkého bahna zaplnily dutiny zlomů, v jejichž stěnách byly oblé kameny. Později vodní proudy stěny prasklin rozmyly a kameny odnesly, ale stopy po „formě“ zůstaly.

Kameny „zamáčknuté“ do struktury stěn krasnojarských sloupů. Tak nepracovala eroze, to řídký budoucí syenit při zaplňování zlomů opakoval jeho povrchové struktury. Další příklady:

Čuděský labyrint, Čerkeská oblast (další fotografie zde )

Nyní už nevylučuji, že i tyto kopce v Číně jsou produkty expanze při degazaci nebo výstupy vápencového bahna, vody a páry. Vycházím-li z této hypotézy, pak Velký kaňon v USA také může být důsledkem promývání vodním proudem z nitra země. Kaňon se nachází na vysočině, kudy by ani vody potopy, ani z protržení ledovcových jezer neprošly.

Velký kaňon, USA

Bahenní sopka ve Velkém kaňonu, USA

Málokdo na to upozorňuje, ale tam v dáli je velký bahenní vulkán. Na mapě to vypadá takto

Bahenní sopka ve Velkém kaňonu, USA, 35.977490, -111.457973

A jaký byl podle mého názoru časový rámec těchto událostí? Například soudě podle čerstvých suťových polí, skládajících se z obrovských bloků zbořených stěn a ostanců, byly po nakloněných svazích hydrolaktických kopců rozmetány celkem nedávno. Na mnoha svazích, kde je můžeme dnes vidět, se nevyskytuje žádný mech. Leží tu tedy maximálně několik set let, víc ne. A to se velmi dobře shoduje s obrazem hlínou zanesených měst až do výše patra. Je dokonce možné, že určitý opakovaný proces utváření hory prýštěním vody a bahna z nitra země byl před nějakými 200 – 300 lety. Spláchlo to Tartárii, velkou část Moskovie, dostalo se to i do Evropy. Afrika a Arábie se staly pouštěmi. Toto všechno lze předpokládat, vycházeje z archeologie, historických procesů a nám známých geologických faktů.

Ale tato verze nevysvětluje všechny zvláštnosti spojené s “megality”. Výše popsaným mechanismem například nemohu objasnit následující skutečnost: na posledních obrázcích vidíme hrany bloků na sebe navzájem přiléhající naprosto plochým povrchem. To znamená, že to nejsou úlomky podle trhlin, ale opracované bloky syenitových hmot pravidelného tvaru:

Krasnojarské sloupy

Proč mají trhliny v hornině podobu kladení zdiva s provázáním bloků, opravdu nedokážu na základě žádného mně známého přírodního jevu vysvětlit.

Krasnojarské sloupy

Gornaja Šorija, rajón Kemerovo, Altaj

A tak otázky zůstávají. Závěrem opakuji, že co zde bylo napsáno, je pouze jedna z verzí, hypotéza. Ale jsem přesvědčen, že hloubkové studium vyžadují všechny názory na toto téma bez rozdílu.

– konec –

autor: sibved

zdroj: http://www.tart-aria.info/kogda-rasshiryalas-zemlya-chast-2/

překlad: Vlabi

https://myslenkyocemkoli.blogspot.sk/2018/02/kdyz-se-rozsirovala-zeme-2.html#more

 

Reklamy
This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

w

Connecting to %s