Tisulská princezna – konec příběhu?

predchádzajúca časť

Anonymní svědectví z internetu

Na jednom internetovém fóru se objevila od nějakého Alexeje zpráva tohoto znění:

„V roce 1974 jsem byl ve 4. ročníku na osmileté škole N76 v Kemerově a ředitelka školy Jekatěrina Ivanovna nám o tomto nálezu vyprávěla. Nepamatuji si údaje o genetické expertýze a ani informaci o stáří. Pouze přibližný věk ženy, její stav, oblečení a že byla v nějaké kamenné schránce s víkem naplněné barevnou tekutinou. Čekalo se tehdy na podrobnější článek v regionálních novinách, ale žádné články nebyly nikdy zveřejněny.“

A jiná podobná:

„Před 20 lety, když jsem byl mladým specialistou Aeroflotu, jsem jednou v noci v hotelu letiště v Orenburgu náhodou vyslechl vyprávění už postaršího velitele vrtulníku Mi-8. Podle jeho slov kdysi sloužil ve zvláštní letce pohraniční stráže — čti KGB SSSR. A jeho posádka se údajně podílela na přepravě kamenných sarkofágů někde v Altaji nebo v Zabajkalí a možná v Kuzbasu, to už si nepamatuji. Tyto rakve prý byly vyzvednuty z velkých hloubek v nějakém uhelném dolu. A v těch rakvích byli lidé. Ne mumie, ale lidé jako živí. Protestoval jsem tehdy, že uhlí je přece velmi starodávná fosilie, že tam lidé nemohli být, protože tehdy ještě neexistovali. Ale… pilot si stál na svém, že to prý je pravda. Během let jsem na tento příběh pozapomněl, protože jsem to tak trochu pokládal za folklór. Ale nyní jsem narazil na článek Olega Kuliškina a zůstal jsem ohromen. Několik posledních dní jsem přemýšlel, v jaké podobě tento příběh dát na blog, aby si o mně přátelé nemysleli, že jsem úplně blázen. Ale máme tu tentýž příběh, pouze od jiné osoby!“

Velmi zajímavá je i další skutečnost: na různých internetových fórech psalo mnoho lidí, kteří žili v blízkém okolí nebo měli v tisulském rajonu příbuzné, že se tam o tomto nálezu tehdy opravdu mluvilo. Jiní však, kteří se představili jako přímo místní obyvatelé, naopak kategoricky popírali, že by tam kdy o tom šly nějaké řeči, a vše o tisulském nálezu se dozvěděli až z internetu.

Jistě namítnete, že internetové anonymní informace nemusí být, a také často nejsou, pravdivé.

  • Ale vezmeme-li to do důsledku, pak které ze svědectví v předchozí části tohoto článku bychom mohli s klidným svědomím označit za „istinu“?
  • Kdo nám zajistí, že to nebyla právě skupina archeologů vedená profesorem Martynovem, kdo objevil ony sarkofágy (či něco jiného velmi významného) a z vyššího příkazu to překryl „nádhernými komplexy a památkami z 1. tisíciletí př. n. l.“?
  • Kdo může prokázat, že různé do očí bijící nesrovnalosti ve vyprávění příběhu si tam nevložil zcela úmyslně sám autor, aby tak už předem celý příběh zdiskreditoval?
  • A co ty absurdní informace z oblasti genetiky – neměly snad také celý případ zesměšnit a spláchnout do zapomnění spolu se svým slovanskoárijským protagonistou?
  • A vůbec – kdo dnes zjistí, zda se obyvatelé Ržavčiku nestali objektem vymývání mozku s vložením náhradní paměti? Technologie na to tehdy už dávno existovaly.

Takže nehodnoťme, ale uložme si jen tato sdělení do povědomí a pokračujme dál.

Stalo se už někde něco podobného?

Je známo, že v uhelných slojích se často vyskytují neobvyklé nálezy. Například v r. 1891 byl v Morrisonville (Illinois) v hroudě uhlí nalezen zlatý řetízek velmi jemného zpracování. Nebylo pochyb o tom, že se do hroudy musel dostat v době vzniku uhlí, a to podle tehdejších znalostí nemohlo být před méně než 260 miliony let.

V roce 1856 ve Spojených státech, když se stavěl důlní tunel na Stolové hoře v Tuolamanské župě, byla v uhelné sloji nalezena kompletní lidská kostra identická s kostrou moderního člověka. Věk nálezu byl tehdy odhadnut na 33 – 55 milionů let.

Nebo v roce 1897 byl v jiné uhelné sloji v hloubce 40 metrů dolu Leching poblíž města Webster Job nalezen úhledně vyřezávaný kámen s dokonalými kosočtverci. Uprostřed každého kosočtverce byla velmi jasně znázorněna tvář starší osoby. Po důkladném prozkoumání bylo konstatováno, že v místě, kde byl tento kámen nalezen, nebyly dříve uhelné sloje nikdy porušeny. Podle odborníků patří uhlí z Lechingu do období karbonu a jeho věk je stanoven na 320 – 360 milionů let.

A tak bychom mohli pokračovat. I když dnes už se výpočty stáří uhelných slojí radikálně změnily, uvážíme-li místní geologickou a historickou situaci Kuzbasu, nějaký ten pátek tisulský sarkofág pod uhlím určitě ležel. A nebylo těch pátků málo.

Na internetu nalezneme analytický článek geologa V. Charina, který se také s legendou Tisulské princezny pokusil vypořádat. Navštívil tuto oblast a ke geologii kraje zjistil, že uhelná ložiska se tam nacházejí pod dnem zmizelého pravěkého oceánu. Zkamenělé stromy černé jako samet a třpytící se křišťály pod vápencovou vrstvou jsou toho dokladem, ačkoli se oficiálně tvrdí, že planeta byla před příchodem oceánu mrtvá. Jinak ale ve věci archeologického objevu Charin neohlásil nic nového. Od přátel se pouze dozvěděl, že tajemný sarkofág byl nejprve přepraven do Novosibirska, pak byl převezen do Moskvy a poté do Japonska. Upozornil však, že mnozí Tisulskou princeznu zaměňují s mumií princezny z Altaje, takže on sám nemůže zaručit, která z nich byla vlastně přepravována, a zda vůbec.

Zmiňme však jinou informaci, kterou uvádí, jež s princeznou možná nesouvisí, ale zajímavě vykresluje tuto oblast. Vedoucí správy obce Těba, Taťána Kokunová, mu sdělila, co jí vyprávěl její zesnulý manžel, který pocházel z Tisulu. Řekl, že tento okres je velmi neobvyklý, pravidelně zde docházelo a dochází k podivným incidentům, mystickým případům a výskytům UFO. V sovětských dobách se prý v okolních horách těžil nějaký vzácný minerál a moc se o tom nesmělo mluvit. V blízkém okolí pak Charin našel šungit, což jej jako geologa nesmírně překvapilo. A nejen jeho…

Podrobnosti k případu Tisulského nálezu a analýzu jeho historie popsal také petrohradský spisovatel Oleg Gusjev ve své knize „Starověká Rus a Velký Turan“, kapitola 11. “Typická ruská tvář”. Nicméně i on staví pouze na informacích Olega Kuliškina.

Je vůbec možné, aby se tělo uchovalo po tak dlouhou dobu bez poškození?

V historii jsou popsány případy, kdy se těla zesnulých z neznámého důvodu nerozložila: například relikvie některých svatých zázračně zůstaly nezměněny.

Existuje i legenda, že za vlády papeže Pavla III. (1534 – 1549) byl v Římě na via Appia objeven starodávný hrob dcery římského státníka Cicera (Markus Tullius Cicero, 106 – 43 př. n. l.). Tělo mladé ženy bylo ponořeno do nějaké průhledné tekutiny a díky ní bylo tak dobře zachováno, že se zdálo, jako by jen spala i po patnácti staletích od data úmrtí. Ale nejzajímavější byla hořící lampa, která prý stála u jejích nohou. Zhasla, až když byla hrobka otevřena. Možná je to jen legenda, ale Cicero měl opravdu dceru jménem Tulliu Cicero. Narodila se v roce 78 př. n. l. a v roce 45 př. n. l. při porodu zemřela.

Věčně hořící lampa z legendy také není fikce. Pocházela z druhu tzv. „nezničitelných lamp“, které jsou zmíněny v spisech mnoha historiků a spisovatelů starověku. Například sv. Augustin (354 – 430) popsal takovou lampu hořící v chrámu Venuše. Ani vítr ani déšť ji nedokázal uhasit. Řecký spisovatel a cestovatel Pausanias (II. stol.) viděl stejnou lampu v chrámu Minervy v Aténách a historik Plutarchos (46 – 120) v egyptském chrámu Jupiter-Ammona. Stejně jako Augustine tvrdil, že živly to nedokázaly uhasit. Podobné lampy byly použity v chrámech a hrobkách starověkého Egypta a když byly hrobky otevřeny, záhadně zhasly. Tyto staré technologie zůstávají tajemstvím dodnes a my je zmiňujeme jen jako další doklad toho, že to, čemu nerozumíme, ještě nemusí být nesmysl.

Tisulská princezna bývá často zaměňována s Altajskou princeznou z náhorní plošiny Ukok, která byla objevena o čtvrt století později, v r. 1993. V tomto případě se však jedná o skutečnou mumii, i když výjimečně zachovalou.

Altajská princezna, zdroj

Známe však ještě jinou starověkou „princeznu“, která má k té tisulské jistý vztah. Je to Čínská princezna Xin Zhui. Podle odborníků byla Xin Zhui bohatá Číňanka z dynastie Chan, která zemřela kolem roku 160 př. n. l. ve věku kolem 50 let. Její mumie je jednou z nejlépe dochovaných vůbec.

Hrobka Xin Zhui měla zvláštní tvar – byla postavená 12 metrů pod zemí ve tvaru obrácené pyramidy. Hrob byl pokryt 5 tunami uhlí (!) a metrovou vrstvou jílu. Nad úrovní půdy pak byl nasypán patnáctimetrový kurgan. Vrstva dřevěného uhlí byla použita proto, aby absorbovala vlhkost ze země a dešťovou vodu. Dodatečně byly rakve (v kurganu byly tři) obsypány silnou vrstvou hlíny.

A co nás na této mumii zajímá ve vztahu k Tisulské princezně? Tělo Číňanky bylo zachováno zcela neobvyklým způsobem. Nebylo vysušeno jak bylo při mumifikování zvykem, ale také ponořeno do kapaliny: vznášelo se v 80 litrech nažloutlé tekutiny. Avšak 5 minut po otevření rakve se tato látka před očima vědců doslova vypařila a nezbyla po ní ani kapka.

Při pitvě byla v žilách zesnulé nalezena krev, vnitřní orgány byly zachovány, jako by k smrti došlo teprve před několika týdny. Na rozdíl od vysušených těl egyptských mumií zůstaly klouby této mumie pohyblivé a svaly a kůže elastické jako u živé bytosti. Všechny vnitřní orgány zůstaly na svém místě a na těle nebyl proveden jediný řez. Klouby si udržely schopnost pohybu, vnitřní orgány byly na místě a pokožka si zachovala elasticitu přestože ležela v balzamovací tekutině déle než 2000 let! A kolik dalších let by tato záhadná kapalina mohla udržet pružnost těla je jen otázkou.

A je třeba ještě doplnit, že podivnou náhodou čínský vědec Wu Lin Zhu, který tuto mumii studoval, bezprostředně po práci vážně onemocněl a o týden později zemřel na neznámou nemoc. Příznaky tohoto onemocnění připomínaly SARS. Připomeňme v této souvislosti smrtelné onemocnění onoho horníka, který si lízl tekutiny, v níž byla ponořena Tisulská princezna…

Pro naše pátrání je však důležité především to, že hrobka Čínské princezny byla objevena až 2 roky po Tisulské princezně, v r. 1971. Z toho je zřejmé, že pokud si celý příběh princezny z Ržavčiku vymyslel nějaký ambiciozní kreativec z Tisulu, inspirací mu mohla možná být Puškinova Spící krasavice, ale rozhodně to nemohla být mumie z Číny…

A pro úplnost nesmíme vynechat ani úvahu o mimozemském původu

Ačkoli starší profesor z článku Olega Kuliškina vyloučil – zřejmě z vlasteneckých důvodů – mimozemský původ Tisulské princezny, nebuďme tak kategoričtí a zvažme i tuto možnost. Dnes už přece málokdo pochybuje o mimozemské přítomnosti na Zemi – ať už nynější nebo v dávné minulosti, a pokud sem už nějací humanoidé dorazili, museli také mít špičkové technologie. A abychom nechodili daleko, mohli to být například přeživší Marťané, kteří během obrovské katastrofy opustili svoji zdevastovanou planetu; anebo posádka kosmické lodi, která havarovala na Zemi. V té souvislosti se pak nabízí myšlenka, že Tisulská princezna mohla být ve stavu pozastavené anabiózy, a černá krabička v sarkofágu byla jakýmsi časovačem pro její probuzení a prostředkem, jak poskytnout příležitost dostat se ven. Podle pozice těla princezny však lze předpokládat, že se k tomu v roce 1969 určitě nechystala. A předčasné otevření sarkofágu a vypuštění kapaliny tuto cestovatelku v čase zabilo.

A když už jsme zabrousili do konspirací, obraťme ještě pozornost na klíčovou postavu vypravěče záhadného příběhu, na niž se nějak zapomíná: onoho důstojníka KGB ve výslužbě, který tento příběh Olegu Kuliškinovi údajně vyprávěl. Šťouraly totiž už jistě dávno napadlo, odkud měl takové přesné údaje o jakémsi zastrčeném uhelném dole ztraceném uprostřed Sibiře, protože tehdy tam ten důl opravdu byl? Znal dokonce celá jména a pracovní zařazení jednotlivých horníků. To je jistě pozoruhodná okolnost. Ale skutečnost, že v sovětských dobách by mohl zpravodajský důstojník někomu cizímu jen tak vyzradit státní tajemství, vyvolává velké pochybnosti. Ani v té době by totiž nebylo pro takovou organizaci obtížné zjistit ve vlaku totožnost konkrétního cestujícího. A pak by – pokud tedy skutečně existoval – jak je obvyklé v případě úniku důležitých informací, nezmizel jen on, ale i autor článku.

Napadá mě však jiná věc. Styl tohoto článku připomíná žurnalistiku populárních vědeckých publikací z přelomu 80. a 90. let. V textu je navíc, jak už jsme výše zmínili, mnoho nesrovnalostí. Například karbonské období (zkrátka karbon) je předposlední (páté) geologické období paleozoické éry, která začala před 360 miliony let a skončila před 300 miliony let. Jméno dostala kvůli výrazné tvorbě uhlí v této době. Profesorovo prohlášení o 800 milionech let je tedy očividný nesmysl. A konečně – jak se odborníkům podařilo provést příslušné analýzy za pouhých pět dní, kdy onen profesor už mohl obyvatelům Ržavčiku vykládat o stáří a příslušnosti „spící princezny“? A tak bychom mohli pokračovat.

Za sovětských časů se v novinách takové kachny neobjevovaly, a pokud snad výjimečně ano, pak to muselo být výlučně na pokyn strany. Přitom informace o tisulském nálezu byly publikovány v celé řadě sovětských populárně-vědeckých časopisů (jmenujme alespoň „Techniku mládeži“) a také v některých novinách („Komsomolskaja Pravda“ a další). Teď samozřejmě už není snadné tyto publikace najít, ale třeba televizní tým REN TV, který natáčel příběh na toto téma, se mohl – pokud by mu na tom skutečně záleželo – s tímto úkolem docela dobře vypořádat. Proč to neudělal?

Vypadá to tedy, že autor napsal článek podle pokynů zhora a pro důvěryhodnost přidal “křoví” tajných služeb, armády a pár úmrtí. Něco podobného, jako jsme již slyšeli třeba o incidentu v Roswellu: něco se stalo a něco se nestalo, ale skutečnost byla taková, že tu došlo k úniku přísně tajných informací, a tak úřady otočily celou věc „správným směrem“, aby zmátly stopy.

Tak tomu mohlo být i v našem příběhu o princezně z Tisulu.

Byl tam nějaký rozruch? Patrně ano. A proč? Chtěl si snad někdo z lidí jen vystřelit? V takovém případě by však určitě bylo snazší si nějaký takový fantastický příběh úplně vymyslet a nestavět na konkrétních místech a konkrétních osobách. V sovětských dobách mohla s takovýmto „vtipem“ přijít pouze jedna organizace, a to pouze na pokyn jediné struktury – Ústředního výboru KSSS…

Jak ukazují zkušenosti, na internetu je naprosto zbytečné hledat informace, které se někdo snaží skrýt. Veškerá data v tomto systému lze velmi snadno upravovat. Běžně čelíme skutečnosti, že filmy a dokumenty v archivech se liší od premiérových originálů a řada článků, webů či videí je zablokována – údajně kvůli hrozbě virové infekce nebo ohrožení autorských práv.

I v sovětských časech, kdy nebyl internet, se někdy objevily neautorizované zprávy. Pokud to však bylo něco důležitého, okamžitě následovalo buď kategorické vyvrácení, nebo bylo vypuštěno velké množství dezinformací, jež primární informaci zcela eliminovaly, a autor sám zpravidla v médiích skončil a odstěhoval se někam hodně daleko.

Můžeme tedy říci, že k nějakým důležitým nálezům patrně opravdu došlo, ale z nějakého velmi závažného důvodu byla okamžitě zahájena dezinformační kampaň. A pokud tohle připustíme, pak tu okamžitě vyplouvá otázka, proč tolik utajování kolem celého případu. Důvodů mohlo být nepřeberně. Nemuselo to být jen zázračně uchované tělo, ale zajímavá by určitě byla například i ona krabička u hlavy princezny, anebo barevná konzervační tekutina. A pak by bylo docela možné, že dnes se na nějaké význačné klinice k léčbě význačných osobností už nějaký čas používá „zázračná“ tekutina, jako vynikající prostředek, který lze široce použít. Doufejme alespoň, že ve prospěch lidstva.

Takže co vlastně víme nabeton?

Můžeme s určitostí říci, že noviny s názvem „Arkaim“ skutečně existují, jsou vydávány jednou týdně a vycházejí ve městě Zlatoust, a noviny „Chakasia“ jsou republikánské noviny, vydávané ve městě Abakan. Článek Olega Kuliškina nalezneme v srpnovém čísle roku 2002 a také ve vydání „Arkaimu“. Máme tu dále tvrzení známého historika KGB, který však i přes širokou publicitu působí poněkud, no… nevěrohodně. A stejně je tomu i v případě REN TV a jejího populárního moderátora. Máme tu také očité svědky, kteří však jako na potvoru říkají každý něco jiného. A máme tu analogie, jež však naznačují pouze jediné: ano něco trochu podobného se už někde potvrdilo.

Stačí to?

Seriózní vědci nepovažují příběh „Tisulské princezny“ za nic víc, než za výrobu mýtů. Tato legenda však kupodivu našla silnou odpověď v srdcích lidí. A tak na místě údajného nálezu dnes stojí pamětní kámen.

Michail Volkov, vedoucí odboru kultury Tisulského regionu, který se také účastnil výše zmíněné televizní diskuze na federálním kanálu, to upřesnil:

Vybrali jsme si Tisulskou princeznu jako značku cestovního ruchu v oblasti. A v posledních třech letech se skutečně počet lidí, kteří přicházejí do regionu, aby se o princezně dozvěděli něco víc, zvýšil. Nyní se již čtvrtým rokem v našem okrese koná tvůrčí festival „Legendy Tisulské princezny. 

Říkáme sice, že je to legenda. Ale jsou lidé, kteří nám sdělují opravdu velmi zajímavé věci… A já věřím, že není kouře bez ohně.

– konec –

Zdroje:

https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2019/11/tisulska-princezna-konec-pribehu.html#more

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s