Oficiální zdroje tvrdí, že otrokářský řád nahradil prvobytně pospolnou společnost a stal se první společensko-ekonomickou formací v historii lidstva založenou na vykořisťování člověka člověkem.
Je to však pravda?
Existuje velké množství nejrůznějších svědectví archeologie, geologie i historie, a také legend a pověstí o tom, že současná civilizace není první, ale před ní, například před 13 tisíci lety, existovala jiná civilizace, kterou mnohé zdroje spojují s Atlantidou (Jedním z takových zdroju je Ramtha a jeho Bílá kniha, kde uvádí, že dobách Atlantidy žili a byli zneužívaní Lemuřané jako otroci atlantských pánů… On byl vůdcem vzpoury proti Atlanťanům a později světové dobyvatelské vlny… pozn. MéR)
Obraz života této předchozí globální civilizace můžeme sestavit jen podle mýtů a tajných učení, která záměrně nejsou určena davu a předávají se z dávných dob do současné civilizace jen mezi vyvolené a zainteresované osoby, i když v některých dobách tuto specifickou informaci prezentují i davu, ovšem jen jako svého druhu kuriozitu. To všechno v kombinaci s nyní dominujícím historickým mýtem znamená, že doba kamenná, jak to ukazuje archeologie, sice byla, ale ne všichni, kdo přežili jí předcházející globální katastrofu, upadli na zcela primitivní úroveň.
A kromě toho podle jedné z rekonstrukcí obrazu života předchozí globální civilizace, vytvořeného na základě mýtů, lidé tehdy nežili tak, jako my…
Počátky moderního rasismu
“Rasa pánů” (- těch, co nejen přežili globální katastrofu, ale zároveň pro své potřeby uchovali i její kulturní dědictví, pozn. překl.) byla relativně málopočetná a přebývala jen na jednom kontinentu, kde bylo nejpříhodnější klima. Mimo tento kontinent byly jen její opěrné body pro řízení hospodářské činnosti, které byly obsluhovány podřízenými národy, jež byly zbaveny možnosti vést výrobní a jinou činnost na základě technicky vyrobené energie. To zabezpečovalo vysokou spotřebitelskou úroveň “rasy pánů” při relativně dobré ekologii planety jako celku. (Už víte, proč všechny vynálezy na principu “volné energie” končí kdesi v sejfech? pozn. překl.)
To znamená, že nynější rozdělení obyvatelstva planety na “zlatou miliardu” a ji obsluhující “pracující dobytek” má ve svém základu dávnou hlubokou psychologickou motivaci.
Jedna z těchto rekonstrukcí tvrdí, že členové zvláštní “panské rasy”, i pokud by neměli tělesnou nesmrtelnost, stejně by museli ostatním obyvatelům planety připadali jako nesmrtelní, protože je mnohonásobně převyšovali svou délkou života: to byla také úrodná půda pro legendy o bozích a polobozích, kteří údajně kdysi žili mezi lidmi. Není vyloučeno ani to, že používali genetické inženýrství vůči svým podřízeným a měnili je tak fakticky na bioroboty, jejichž schopnosti tvůrčího rozvoje tak byly uměle a záměrně omezeny.
To je, jak známo, v současné globální civilizaci, a obzvlášť v její západní části, snem mnoha představitelů vládnoucí “elity”. Film Mrtvá sezóna je jen jednou z řady uměleckých reflexí vědeckých výzkumů, skutečně prováděných, jejichž cílem je vytvořit vědeckými metodami rasy “pánů” a k nim mnoho je obsluhujících ras – jakýchsi biomechanismů, které by se samy rozmnožovaly, byly funkčně specializové, programovatelné a daly se na dálku řídit (buď technicky – příkladem může být film “Transcendence”, nebo mimosmyslově – o tom je film “Stroj času”).
Ať tak či onak, snahu vytvořit v globálním měřítku něco podobného rasově-“elitářskému” způsobu života Atlantidy lze vysledovat v průběhu celé historie současné civilizace. A patrné je to tím víc, čím lepší výsledky mají věda a technologie. Nicméně v současné globální civilizaci se otevřené vládnutí “pánů” nad “mluvícími nástroji” (sloužícími) a jasné rozdělení společnosti na “pány” a “pracující dobytek”, které bylo pro původní regionální civilizace charakteristické, nemohlo plně stabilizovat.
Není vyloučeno, že atlantská “rasa pánů” v minulé globální civilizaci nekontrolovala celou planetu, ale byly tu regiony, které si uchovaly autonomii. Ani v nich v průběhu světové katastrofy nezahynuli všichni. A je možné, že právě toto leží v základu ostře odlišné kultury při tichooceánském Východu a kultury kolem atlantického Západu, ale také předkolumbovské Ameriky. Necháme-li stranou zvláštnosti života předchozí globální civilizace, bezpochyby hlavní, od čeho odvádí pozornost nynější vládnoucí historický mýtus, je, že:
paralelně s dobou kamennou současné civilizace se rozvíjela civilizátorská mise těch, kdo pocházeli z civilizace minulé a přežili světovou katastrofu.
Je ale také možné, že katastrofa nepřišla nečekaně, a tak se ti, kdo o ní předem věděli, zavčasu postarali, aby přežili a uchovali kulturní dědictví pro budoucí obnovení normálního života. Pokud se k předpovědím postavily seriozně i vládnoucí síly, pak mohlo být vyvinuto státně organizované úsilí k zabezpečení co nejrychlejšího návratu normálního (v jejich pojetí) způsobu života po skončení účinků katastrofy.
Biblická i koránická svědectví o Noemově arše představují ve skutečnosti účelnou reakci na hrozbu tohoto druhu. Je také třeba mít na paměti, že biblická i koránická poselství o arše se shodují v tom, že archa byla výtvorem opozice vůči vládnoucímu režimu minulé civilizace. Tato civilizace byla záměrně zničena “zhora” (prostřednictvím poskytnutí možnosti zahynout z božího dopuštění), a to kvůli jejím nevratně zvráceným mravům a etice, protože její vládnoucí “elita”, v níž převládala démonická struktura psychiky, dosáhla neomezené vnitrosociální moci, jež by neoddělitelně zůstala i všem následným pokolením.
Společnost nelásky
Z toho, co známe z historie současné civilizace, je zřejmé, že předchozí civilizace nebyla společností lidí sobě rovných na základě důstojnosti a všeobecné Lásky. Byla to civilizace geneticky odlišných ras. A přinejmenším v té její části, na jejíchž rozvalinách vznikl současný Západ, platilo rozdělení na rasu “pánů” a rasu jim sloužících “mluvících nástrojů”.
To všechno našlo své různorodé pokračování v historii současné globální civilizaci a mnohé skutečnosti to v ní také vysvětluje, hlavně – v historii regionálních civilizací nyní nazývaných Západem (ale nejen tam), v raných etapách jeho rozvoje.
Kastovní rozdělení v dávných dobách v některých regionech vyjadřovalo snahu potomků “pánů”, uskutečňujících civilizační misi, zachránit v následnosti generací geneticky čisté linie a vyloučit svou “degeneraci” při křížení s potomky bývalých “mluvících nástrojů”.
Manželství mezi bratry a sestrami, rodiči a dětmi v kněžských a královských rodinách v jiných regionech měly tentýž cíl – uchránit geneticky čistou linii “pánů” v posloupnosti generací před přimísením genetického materiálu “mluvících nástrojů”.
Na druhé straně právo první noci a mužská promiskuita “pánů” ve vztahu k samicím “mluvících nástrojů” měly rozšířit možnosti civilizátorů díky určitému “vylepšení plemene” civilizovaných. To se mělo projevit při spolupůsobení přírodního i umělého výběru v následujících pokoleních.
S těmito tajemstvími “krve” byl například spojen i zákaz výzkumu v oblasti genetiky zavedený v SSSR v době J. V. Stalina. Čistě sionistický internacistický rozvoj revoluce podle Marxe a Trockého se v Rusku nepodařil, a tak když se v zemi protivníka objevily velmi specifické informace o genetice obyvatelstva, páni-strůjci marxismu-trockismu (potomci staroatlantských civilizátorů) uznali za vhodné je zastavit. Tím spíš, že už v roce 1925 se v sovětském tisku mihly publikace o možnosti s 90% přesností z analýzy krve určit, zda je osoba žid nebo ne (proč byl zájem identifikovat právě toto, nebylo vysvětleno, přestože právě tento druh selekce nutně leží v základu biblické rasové “elitárně”-nevolnické doktríny, o níž se lze dočíst zde. Zákaz výzkumu genetiky je svým způsobem analogie anekdoty: “Stirlitz věděl, že dvě a dvě jsou čtyři, ale nevěděl, jestli to ví Muller.”
Jinými slovy: Globálně vládnoucí Nikdo (o onom tajemném “Nikdo” se lze dočíst v ruštině zde) věděl, že genetika má své “dvě a dvě”, ale nechtěl, aby to věděli v regionu, který se snaží dostat zpod jeho bezvýhradné kontroly. Je možné, že tyto genetické vlastnosti zděděné z předchozí nespravedlivé civilizace se projevují v tom, čeho si již mnohokrát povšimli mnozí organizátoři kolektivních činností ve společnosti: například Henry Ford o tom napsal:
“Drtivá většina si přeje zůstat tam, kde je. Přejí si být vedeni, přejí si, aby ve všech případech za ně rozhodovali druzí a sňali z nich zodpovědnost. Proto hlavní obtíž nespočívá v nalezení těch, kdo jsou hodni povýšení, ale těch, kdo si ho přejí.”
“…pro většinu lidí se nutnost přemýšlet jeví jako trest. Jako ideální jim připadá práce, která od nich nepředpokládá žádné nároky na tvůrčí instinkty.”
I když vzdělávacím systémem procházejí – pokud ne všichni bez výjimky – pak většina, ne všechny to otupuje. Skutečnost, že ne všichni vycházejí ze škol a vysokých škol jako vydresírovaní idioti pro práce jen v určité oblasti, může mít odůvodnění v genetickém naprogramování zděděném ještě od předchozí globální civilizace.
Když před 5 – 7 tisíci lety vznikla centra regionálních civilizací – sice velmi vzdálených od sebe, ale majících mnoho společného, což bylo zřejmé z mýtů o jejich vzniku, a které se dochovaly až do naší současnosti – začala jejich expanze do sousedních regionů.
Bez ohledu na to, jak cíle těchto válek chápali a vysvětlovali vládcové každého z regionů, byly to války mající tentýž, v dlouhodobé historické perspektivě objektivní cíl, a to vytvoření jedné globální civilizace, která ve finále zvítězí nad ostatními uchazeči o tutéž věc.
Egypt v průběhu této éry válek přešel dříve než ostatní jeho konkurenti od “horkých” válek ke “studené” – informační válce, spočívající v kulturní spolupráci s poraženými sousedy, jejichž historicky zakořeněná kultura byla při uskutečňování kulturní spolupráce agresorem postupně překroucena do cílevědomě zkonstruované podoby – biblické kultury naší historické reality.
Jako vyjádření tohoto způsobu vedení světové války trvající už několik tisíc let díky úsilí tamějších znacharů (žreců, veduňů, léčitelů) – následovníků pyramid a poznání minulé globální civilizace – vznikla biblická doktrína skupování veškerého ostatního světa od globálně bezstarostných a nepřemýšlejících, a to na základě lichvy. Sám Egypt jako regionální civilizace při porodu této doktríny téměř zahynul a od té doby zůstává v kómatu až do současné doby.
“Děti” Egypta
Pokud se má uskutečnit agrese metodou kulturní spolupráce, je nezbytný nějaký samoreprodukující se nástroj nesoucí uměle a záměrně vytvořenou kulturu. Zdá se, že hierarchové znacharů Egypta svá vlastní pozorování a úsilí podpořili také následováním vzoru Atlantidy v oblasti genetických experimentů, selekcí a genovým inženýrstvím. Příhodným “etnografickým materiálem” vybraným pro tento účel byly kočovné kmeny, nyní nazývané starohebrejské, žijící tehdy v době kamenné, které padly do egyptského zajetí. Vybraní příslušníci těchto kmenů se stali chrámovými sluhy – nikoli státními otroky nebo otroky jednotlivců: to znamená, že se stali majetkem hierarchie strážců znalostí a návyků, dříve nazývaných “žreci”.
Pak v průběhu sinajského “pochodu” byla na základě tohoto “etnografického materiálu” vyšlechtěna zvláštní rasa lidí – nositelů biblické doktríny. Ta se historicky vyvinula v dnes nám známé židovství, které v průběhu věků do sebe pojalo množství prozelytů (příslušníků jiných ras, jež přijali judaismus – někdy i celé kmeny, jak tomu bylo třeba v případě Chazarů).
A pokud starozákonno-talmudský judaismus opakovaně tvrdí, že “národy Země” jsou v podstatě zvířata v lidské podobě, je možné to chápat jako důkaz toho, že majitelům judaismu byly od starověku známy informace o úpadku blízkém zvířecímu stavu většiny obyvatelstva Země v důsledku poslední globální katastrofy.
Ale ani rasa “pánů”, Biblí do této funkce naznačená, se nemá čím chlubit: hierarchie znacharů starověkého Egypta odchovala historicky skutečné židovstvo přesně tak, jak se dnes šlechtí plemena dobytka, kdy jsou předem zadané požadavky. Pro pochopení zamýšleného světového projektu mělo židovstvo jako celek splňovat dva základní takticko-technické požadavky:
– aby v něm kvantitativně převládala struktura psychiky biorobota řízeného jak autonomně, tak i distančně, a to prostředky extrasenzoriky (mimosmyslově), v němž jsou kulturně podmíněné způsoby chování potlačeny instinkty. V masové statistice se měla zabezpečit převaha jednotlivců-biorobotů nad jednotlivci-nositeli zvířecí struktury psychiky. V procesech konfliktů dostatečně dlouhého trvání totiž instinktivní krátkodobé programy chování, které převládají ve zvířecí struktuře psychiky, ztrácejí efektivitu. Následně dosažený úspěch v této oblasti vytvořil představu o zvláštní intelektuální a kulturní – nadlidské – nadřazenosti Židů nad ostatními.
– aby se majitelé globálního projektu a jejich potomci mohli skrýt v sociálním prostředí této rasy “pánů” poté, co projekt bude rozšířen v mezinárodním rozsahu a národy pozvedající se z divokosti, ocitnou se administrativně závislými na “pánech” díky jimi zavedené biblické kultuře. Je možné, že nějakým způsobem byla zabezpečena i genetická nesmísitelnost majitelů projektu s jejich židovským kokonem-biorobotem. V každém případě noviny “Nový Petrohrad” 6. 2. 1997 v článku “Všichni rabíni pocházejí od jednoho předka” píší následující:
“Skupina výzkumníků z Izraele, Kanady, Anglie a USA poté, co odvedla obrovskou množství práce, publikovala její výsledky v časopise “Nature”. Po prostudování zděděného materiálu rabínů v komunitách Židů Aškenázů (střední a východní Evropa) a Sefardů (jižní Evropa) zjistili, že všichni kněží, dokonce i z dlouho rozdělených komunit, prokazatelně pocházejí od jediného předka po mužské linii. Genetický rozdíl mezi kněžími a jejich farníky v místní komunitě byl mnohem větší, než rozdíl mezi jednotlivými rabíny z od sebe vzdálených diaspor.”
V průběhu následující historie byli skuteční páni Židů nejednou nuceni “vybrakovat” množství jedinců, genealogických linií a téměř celých stád biorobotů, aby židovstvo jako nástroj agrese trvale vykazovalo jen uvedené dva důležité takticko-technologické požadavky.
Poslední takové “vybrakování” Židů, kteří z hlediska jejich pánů “zdivočeli”, byl takzvaný holokaust; jeho příčinou byla touha mnoha Židů v Evropě emancipovat se v těch národech, uprostřed nichž žili, asimilovat s nimi; to znamená, že jejich vědomou nebo nevědomou touhou bylo stát se takovými, jako všichni ostatní lidé kolem.
Globální řízení
Uvedené tvrzení o civilizátorské misi a prostředcích jejího uskutečňování může mnohým připadat absurdní, přesto pokud se obrátíme k publikacím na téma záhad minulosti, k monografiím typu “Světové dějiny”, školním i vysokoškolským učebnicím napsaným bez jakýchkoli “hloupých úletů” – jen na základě interpretace skutečných poznatků archeologů a dochovaných kronik, pak je možné uvidět velmi specifický obraz.
Prakticky všechny mýty regionálních civilizací starověku a mnohých “necivilizovaných” národů a kmenů hovoří o tom, že jejich vznik byl dílem přistěhovalců ze zámoří (nebo z kosmu), osvícenců, kteří přišli, aby učili divochy, sběrače a lovce základům zemědělství, řemesel a státního řízení. Poté civilizátoři buď zemřeli, nebo byli zabiti, anebo své svěřence prostě opustili; v některých případech však odstranění těchto civilizátorů měli na svědomí zlí “bohové”, kteří se rovněž snažili uskutečnit svou civilizátorskou misi, a pak se stali pokračovateli práce dobrých “bohů”, kteří ji začali.
V průběhu celé historie mnozí myslitelé globální nadnárodní řízení odhalovali, a to na základě všeobecně známých faktů, které však pracně vystavěný historický mýtus (oficiální historie) představuje jen jako vzájemně spolu nesouvisejících zvláštností nebo shody náhod nemajících v žádném případě vliv na život většiny.
mapa Piriho Reise, 1531
Až do roku 1959 této mapě nikdo nevěnoval pozornost, dokud profesor Charlese X. Hapgood jednoho večera, přebíraje nejnovější archívní dokumenty, na ní nerozpoznal obrysy Jižní Ameriky a Antarktidy, a rozhodl se ji poslat na expertizu. Závěry, které pak získal, zapůsobily jako bomba. Ukázalo se, že tak mohla vypadat Antarktida před mnoha miliony let, dávno před tím, než jsme se tu objevili my jako biologický druh. Kdo byli ti starověcí kartografové, kteří dokázali s takovou přesností zachytit na mapě kontinent, který bude objeven až daleko později?
Přitom mnohá fakta o globálním řízení jsou zachycena i v literatuře současné civilizace. Už v novozákonních sděleních se dozvídáme o “vládci tohoto světa”, který rozděluje moc nad státy a jednou ji nabídl dokonce i Kristovi. Odhalení o tisíciletích aktivit světové vlády najdeme také v nemnohých současných vědeckých přísně dokumentujících monografiích, jako je například kniha amerického politologa Ralpha Eppersona “Úvod do pohledů na historii jako na spiknutí”, nebo v knize Roerichů Agni jóga:
“Mezinárodní vláda nikdy nepopírala svou existenci. Neprojevovala se manifesty, ale konáním, které připouští dokonce i oficiální historie. Můžeme jmenovat fakta z francouzské a ruské revoluce a taktéž z anglo-ruských a anglo-indických kontaktů, kdy nezávislá vnější ruka změnila chod událostí. Tato vláda přítomnost svých vyslanců v různých státech neskrývala. A je samozřejmé, že ani tito lidé nikdy neskrývali dobré stránky mezinárodní vlády. Naopak, stavěli je na odiv, navštěvovali vlády a byli viděni mnoha lidmi. Literatura zachovala jejich jména zkrášlená fantazií současníků.
Nikoli tajných společností se vlády tak bojí, ale konkrétní osoby zaslané z rozhodnutí mezinárodní vlády. Každá podvodná činnost je v rozporu s mezinárodními cíli. Jednota národů, hodnocení tvůrčí práce a také vzestup vědomí jsou potvrzovány mezinárodní vládou jako nejnaléhavější nařízení. A pokud budeme sledovat opatření vlády, pak z nečinnosti ji nikdo nemůže obvinit. Fakt její existence opakovaně pronikal do vědomí lidstva pod rozličnými pojmy.
Každý národ je navštíven pouze jednou. Poselstvo přichází jen jednou za století – to je zákon Arhatů. Vyslání jevu neviditelné vlády podléhá vývoji stavu světové evoluce, a proto podklady jsou založeny na přesných matematických výpočtech. Žádná osobní přání, ale nezměnitelné zákony hmoty. Nechci, ale vím. A proto je výsledek při vlnění proudu stále beze změn. Na horu můžete vylézt od severu nebo od jihu, ale samotné stoupání se nezmění. (Agni jóga, Samara, 1992, str. 292.
Pěstovaný historický mýtus toto globální nadstátní řízení, jež se projevuje v podpoře “elitářsko”-otrokářského řádu, v minulých dobách připisoval buď Bohu nebo ďáblu, kterého do hodnosti “vládce tohoto světa” jmenovali tvůrci tohoto historického mýtu a jiné zároveň ocejchovali jako schizofrenii. Souběžně pečlivě odstraňovali z vědecké historické literatury informace o takových faktech, jako jsou třeba geografické mapy Piriho Reise, o staroegyptských a dalších “historických anomáliích”, stejně jako informace o řádech a dalších systémech zasvěcení (především zednářství), majících nadstátní řízení v souladu s jejich koncepcí restaurace Atlantidy.
Mapa Oronteuse Phyniusa (Orontsiya Finney). 1531. O vánočních prázdninách v roce 1959 se Charles Hapgood zabýval v referenční místnosti Knihovny Kongresu ve Washingtonu zkoumáním map Antarktidy. Už několik týdnů po sobě se zabýval stovkami středověkých map. “Objevil jsem množství zvláštních věcí, které jsem nepředpokládal, a také několik zajímavých map zobrazujících jižní kontinent. Pak jsem jednou otočil list a zůstal jsem ohromen: mé oči spočinuly na jižní polokouli mapy světa nakreslené Oronteuem Phyniem v roce 1531 a pochopil jsem, že přede mnou je pravá, skutečná mapa Antarktidy!” Celkový obrys kontinentu se překvapivě shoduje s tím, co je zobrazeno na současných mapách. Centrální část kontinentu je na mapě prázdná, bez řek a hor, což dovoluje předpokládat přítomnost ledového příkrovu. Na místě nedaleko středu kontinentu je jižní pól. Pohoří hraničící s pobřežím připomínala četné horské hřebeny objevené až v poslední době, přičemž natolik zřetelně, aby se to nedalo přičíst na vrub představivosti kartografa. Ony hřebeny byly identifikovány, některé tvoří břeh, jiné jsou od něj v určité vzdálenosti. Z mnohých stékaly do moře řeky, které se velmi přirozeně a přesvědčivě vpisovaly do záhybů reliéfu. Z toho plyne, že v době zakreslování mapy nemohlo být pobřeží zaledněné.
Nejvýraznějším dokladem “mazání stop” je Starý a Nový zákon – v minulosti povinné poučení pro všechny – v jejich historických vydáních, v nichž “žrečestvo” Egypta i členové židovské velerady jsou prezentováni jen jako soukromé osoby, svobodné ve svém chování a v žádném případě nesvázané ani na rukou ani na nohou disciplínou hierarchií systémů zasvěcení a přerozdělení moci. To odporuje skutečné praxi činnosti takových struktur, což je zřetelné i dnes v konání hierarchií církví a stran.
Na následném schématu je patrné, komu z těch, kdo aktuálně slouží taktice odvádění pozornosti v podobě Bilderbergského klubu, náleží ty nebo jiné nadnárodní společnosti. Bez ohledu na to, že sám “klub” představuje v lepším případě jen “převlékárnu” nadstátního řízení, nutí nás to samozřejmě se zamyslet:
Pro zvětšení klikněte zde:
Pokud se vůbec společnosti nabízí nějaká “alternativa” k vládnoucímu historickému mýtu, je to buď cosi podobného teorii L. N. Gumiljova, kde všechny nepříjemnosti jsou “zákony přírody, za které lidé nenesou morální odpovědnost”. Nebo se nabízí vnější záchrana “dobrých cizinců”, jejichž péče by měla nahradit předchozí i nynější opatrovnictví “zlých cizinců” z kosmu. Anebo můžeme pasívně čekat, neprotivit se zlu a v pokoře spoléhat, že Bůh to zařídí.
Takže monografie zabývající se světovými dějinami mohou téma zpracovat v podstatě dvojím způsobem:
- buď popsat globální historický proces jako jediný celostní běh obsahující vzájemně se propojující regionální historické procesy;
- nebo popsat celkový souhrn regionálních historických procesů bez jakýchkoli spojitostí mezi nimi, což samozřejmě znemožní vidět celostní globální proces těm, kdo nejsou schopni život společnosti vycítit a správně pochopit samostatně.
Drtivá většina odborné historické literatury volí druhou variantu, kdy kvůli stromům není vidět les. Popisují lokální fakta, ale nikoli proces. Tím zabezpečují určitou naprogramovanost chování nositelů “zvířecí” psychiky a biorobotů, takže nejsou schopni vidět tyranii nadstátního globálního řízení a jeho aktuální i dlouhodobé cíle.
V důsledku toho většina čtenářů nemá představu o zvláštnostech řízení společnosti ve státech patřících do regionálních civilizací, a žijí v přesvědčení, že nadstátní řízení a tím spíš vnitřně sociální řízení globálního historického procesu neexistuje, a ten probíhá tak nějak sám od sebe, náhodně, nikoli podle předem stanovených cílů. A neefektivita Ligy národů a OSN je jen ujišťuje o správnosti jejich přesvědčení o nemožnosti globálního řízení, protože oni se snaží jeho reálnost posuzovat na základě zcela obráceného chápání pojmů o řízení celkově. Tato absence pojmů a představ o skutečných možnostech řízení jim opravdu nedává šanci posoudit reálnost globálního vnitro-sociálního řízení a oni to pak chápou jako potvrzení jeho nemožnosti.
A tak se kultivuje historický mýtus o bezcílném, neřízeném proudu globálního historického procesu od doby kamenné do našich dnů, přestože tu máme množství historických faktů, které hovoří o tom, že v počátku a následně i celém průběhu globálního historického procesu tu stála civilizátorská mise, a to ne jedna, a ty sledují své přesně definované cíle, leckdy si vzájemně odporující.
Shrnutí
Námitky vůči poznatkům o globálním řízení mají vesměs až hysterický charakter, a pokud je to možné, tak i tvrdých represí vůči těm, kdo se tohoto názoru přidržují. Ale nikdo se nikdy nezmohl na to, aby dokázal např. lživost zpráv o Atlantidě, falšování raně středověkých map se zobrazením Antarktidy a obou Amerik (mapa Piriho Reise není jediná) nebo třeba falzifikaci obelisků na Měsíci. A mnoha a mnoha dalších skutečností.
Pokud zamlčování a skrývání globálního nadstátního nitrosociálního řízení a určité civilizátorské mise není bezcílné, přivádí nás to k otázce o charakteru vzájemných vztahů civilizátorů a civilizovaných, které pak můžeme v podstatě nazvat – otrokářstvím.
Zdroj: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2015/09/atlantska-historie-otroctvi-soucasne.html
http://probuzeni.blogspot.com/2023/04/historie-otroctvi-co-spojuje-atlantidu.html
Atlara's Blog 