V hluboké zimní noci promrzlou doubravu osvětlila záře vycházející hvězdy [44], Ještě neviděna na horizontu, ale přece již zrozena v hlubinách nebe. Hvězda ta svým svitem zvěstovala asy nových vítězství a událostí pro celou Rus i Pomoří. Její jasné zrození neuniklo ani volchvům, ani služebníkům Mary. Jestliže první přitom zvedali ruce a pěli písně k oslavě věčné Svargy, ti druzí se od strachu zachvěli a ke svému hospodinu se spěšně duchem obraceli, žádajíc o radu: co teď máme dělat? A od toho temného démona smrti, toho, kdo nebeský pořádek rušil myslí svou mrazivou, dostalo se jim rady i naděje, příslibu, že hvězdu tu uhasí, to světlo ochrany a věčnosti Russů, ať otroci jeho v klášteře tajném zničí věčný oheň Dažďbogův, a jestliže plamen věčného života uhasne, pak už hvězda nemůže pomoci Venetům, její světlo bude se linout nadarmo, protože ruské země ho nebudou schopny přijmout. Tak srozuměni černí mágové, vypravili v zimní bor vojsko své temné. Stalo se tak na konci zlého zimního Luteńa [45].
Uprostřed hluboké doubravy vstal ze sněhu bílý vlk mohutný, otřepal se, zvedl svou hlavu ke hvězdám a zavyl, svolávaje bratry. Na znamení svého bílého knížete seběhla se smečka u rozložitého dubu a vyrazila za ním doubravou, povinna zákonům přírody.
Vůdce jejich tmavou sovu sledoval, co nad lesem kroužila, a za tím letícím ptákem vedl smečku přímou cestou, nedbaje sněhových závějí. Pták se nakonec snesl na vrcholek dubu u paseky, a pod tím stromem shromáždila se i zvířata okolo vůdce v pevném kruhu. Bílý vlk vrčením přikázal, aby všichni zůstali na místě, čekajíc na znamení. Sám se rozběhl s bystrostí rysa přes paseku po tajné stezce, na konci se přikrčil, vyhlížejíc „hosty“, o kterých mu pověděly sovy.
Brzy spatřil pocestné, jdoucí stezičkou, vinoucí se lesem, krátce se zamyslel a rozhodl se, že paseka se stane místem zápasu s nepřáteli. „Ať jen vyjdou z hloubi lesa, cizinci, narušitelé tajné hranice, na pasece se na duby nevyškrábou.
Jsou to chlapíci, ti ptáci soumraku, vyslídili nezvané hosty v noční temnotě a dali včas znamení vlčí smečce. Na šedé vlky čeká lítý boj, snad pomůže jim přítel jejich lesní pán.“ Skryl se vlk před lidmi do křoví, a cizinci, brodíc se pasekou, obhlíželi se kolem. Bylo jich víc než sto, s koňmi, naloženými nákladem přikrývek, kabátů, stanů a také zbraněmi poutníků. Tu ucítili koně pach dravce v křoví a vylekali se, neklidně ržáli, vyhazovali, odmítaje poslouchat jezdce, a na pasece nastal zmatek. Lidé se váleli na hromadě, jejich křik doléhal až ke smečce v záloze. Ve vhodný okamžik vůdce zavyl a tu se střemhlav na cizince vrhla šerá masa ochránců lesa.
Nastal nelítostný boj, sníh se barvil rudou krví, zněly výkřiky o pomoc, ržání koní, svist střel i drnčení tětiv kuší… A do toho divoké vlčí zvuky zápasu. Nad pasekou, kde zuřila bitva, zjevili se jestřábi, výři, sovy a z výšky začali útočit na lidi. Zobáky a drápy bez zaváhání zasahovaly oči i tváře sluhů Mary, nedovolujíc jim svými ostrými dýkami rubat šeré vlčí bratry.
Jen bílý vůdce se s nepřáteli nebil, seděl stranou, očima kol pátrajíc, čekal na svou chvíli, na setkání s černým, který objevil cestu. A dočkal se. Konečně oči bílého vlka rozpoznaly, kdo že vládne mocí a silou, kdo tu pouhým slovem rozdává rány a šedé válečníky tím vydává smrti. Oči obou bojovníků se setkaly, oba mocní a silní, a již se k sobě probíjí, aby se setkali ve smrtícím zápase.
Mág namířil na Bílého své žezlo, vykřikujíc s námahou zaklínadla, ale vlk ten útok odrazil silou Světla, ve skoku hrudí svou srazil na zem člověka, a pak zuby jeho na hrdle mága tiše sklaply ve smrtícím sevření. Krvavý boj byl pak brzy ukončen, zvítězili venétští vlci. A tu na místo bitvy vyšel vlastník temného lesa – lesní pán. Byl on temný, ohromný a strašný, ale vzhled jeho nebyl podstatný. Hladil vlky svou mechem obrostlou tlapou, blahopřál k vítězství v těžkém boji. Později k němu vlci přihnali vyplašené naložené koně a paseku již opustili družně, mizíc v hustém porostu.
Pouze Bílý odešel s lesním pánem do hloubi lesa po tajné stezce a vánice les zasypávala sněhem, pohřbívajíc stopy boje a prolité krve. Když přišli k tajnému chrámu, Bílý skokem přeskočil zídku a proměnil se v urostlého Veneta v teplém kabátu a čepici z mechu. Společně s lesním pánem vešel ve starobylý chrám, poklonil se zde svatému ohni, a potom, prohlížeje si tváře ležících volchvů, promluvil k jejich bezvládným tělům:
„Bratři rodní, sami už víte, jak jsme dnes ubránili chrám. Vaše duše ať bojují ve Svarze, zde si poradíme, buďte klidní.“
Celú Niklotovú závěť v PDF formáte si môžete prčítať: TU
Atlara's Blog 