by wilt
Jedno buddhistické přísloví říká, že každému člověku je svěřen klíč od nebeské brány, tentýž klíč ale otevírá i bránu do pekel. Abychom se vyjádřili rozumovou řečí, tytéž síly a moci, které vedou člověka k transcendenci a iniciaci, mohou při nesprávném použití vést k sub-transcendenci a anti-iniciaci, podobně jako každá věc na zemi může sloužit k dobrým i špatným účelům v závislosti na povaze toho, kdo ji užívá. Podobně i každé skutečné náboženství na zemi může vést k úpadku národa i jeho obrození v závislosti na tom, jakým způsobem je v různých dobách náboženství chápáno a studováno. Totéž se týká i vědy o náboženství – religonistiky, která může sloužit na jedné straně jako nástroj „relativizace všeho“ (Frankfurtská škola), ale na straně druhé i jako prostředek „potvrzení vlastního“ (Mircea Eliade). Jiným příkladem může být činnost katolických misionářů v Americe: někteří se snažili dosud živé „prvotní tradice“ (které Bůh na počátku času svěřil Adamovi) poznat a zprostředkovat Západu, zatímco jiní přišli původní tradice jako „dábělskou šalbu“ vymýtit.
Z toho důvodu lze považovat v současnosti tolik oblíbené tažení „proti islámu“ za údajnou „obranu Západu“, tedy Západu ztotožňujícího se s moderní civiliazcí, stěží za cokoliv jiného než plytkou demagogii, což se ovšem týká i moderního holywoodského tažení „proti křesťanství“ nebo „proti pohanství“ ze strany některých názorových skupin. Odsuzovat jakékoliv náboženství je krátkozraké, neboť o současném „vlčím věku“ můžeme říci, že všechna světová náboženství se nacházejí v hlubokém úpadku. Zároveň platí, že „islám“, „křesťanství“, „pohanství“ apod. se mohou stát pro evropského člověka jak velmi úpadkovými směry, tak nástroji znovuzrození, přičemž záleží pouze na „vnitřním naladění“ toho kterého vyznavače.
To neznamená, že bychom museli vyznávat všechna náboženství nebo nesměli vyznávat žádné – je ovšem třeba zvolit takové, které nejlépe odpovídá vnitřnímu směřování jednotlivce. Ať už se jednotlivec vnitřně rozhodne pro jakékoliv náboženství, nesouhlas a nepochopení, kterému by musel čelit ve společnosti (pokud by měl potřebu se veřejně organizovat), je všude stejné.
Nelze proto tvrdit, že „pohanství“ je pro obnovu Evropy „všeobecně lepší“ než třeba „křesťanství“ (a opačně), protože toto „pohanství“ může u některých lidí vést přes hippies, drogy a Hare Kršna ke stádnému zhovadění, zatímco u jiných ke znovunabytí posvátného, obnově rodinných vazeb a obnově pouta se zemí. Totéž se týká křesťanství, které může být stejně tradičním, národním a iniciačním náboženstvím (například v Rumunsku, Arménii nebo Gruzii) jako anti-tradiční kulisou dolarové globalizace a ničení národů. Z výše uvedeného je evidentní, že je třeba nalézt a určit ty „hyperborejské“ a „solární“ hodnoty, které ke znovuzrození vedou, a které je pak třeba v existujících náboženstvích posílit, zatímco ty, které vedou k úpadku, umenšit a upozadit.
Tradiční význam konverze
Slovo „konverze“ je vytvořeno z latinského cum-vertere, což neznamená nic jiného než „obrátit se do středu“, z hlediska „malého světa“ znamená obrácení k vlastnímu srdci, z hlediska „velkého světa“ znamená obrácení „do středu světa“, tedy ke „středisku původní Tradice“. Pokud smím radit, doporučuji neobracet se v současné době veřejně, neobracet se k žádné konkrétní a „vlčím věkem“ podmíněné náboženské formě (organizaci), ale spíše „obrátit se“ pouze „ve svém srdci“ (o to ale intenzivněji).
Žádného čtenáře asi nepřekvapí, že velké množství západních pojmů užívaných k „rozlišování“ a „třízení“ světových náboženství jsou vynálezy osvícenství a moderní doby, které tradiční svět vůbec neznal. Tradiční náboženské nauky světa si byly vědomé toho, že všechny skutečné tradice lidstva (v přísně náboženském slova smyslu) jsou jednotného původu. Pojmy jako buddhismus, pohanství, hinduismus apod. nejsou nic jiného než moderní interpretace, které pro sebe vyznavači těchto náboženství nikdy nepoužívali a pokud ano, tak pouze druhotně (v moderní době) jako výsledek zmatení pojmů. Nejjasnější důkaz nalezneme v Indii, kde se všechna původní náboženství (na Západě označovaná jako „hinduismus“) nazývají sanátana dharma, což znamená „věčné držmo“ nebo „původní tradice“, která existuje od doby, kdy povstal svět. Buddhisté nazývali své náboženství sásana, což neznamená nic jiného než nauka, a všechny tradiční formulace sásany se lokálně zásadně odlišovaly, ale existovaly vedle sebe „ve vnitřní shodě“ (viz níže).
Křesťanství a islám byly donedávna náboženstvími, jejichž někteří vyznavači sami sebe nejen definovali jako „absolutní pravdu“ (na což mají jistě nárok), ale dokonce prohlásili všechny jiné tradice za „bludařství“ a „nepravdu“. Tím byl předznamenán velký úpadek a ničení, které neprospělo nikomu. Proto každému, kdo upřímně usiluje o znovuzrození Západu musí být jasné, že s lidmi, kteří si libují v nenávistných výpadech, mezináboženských roztržkách, přestřelkách a rozdmychávání náboženských sporů na evropské půdě cesta žádným způsobem nevede, ať už se jedná o kohokoliv.
Rozdíl mezi syntezí a synkrezí
Je jisté, že hranice mezi jednotlivými náboženstvími nejsou ostré a každé náboženství s ohledem na vývoj své vnější formy obsahuje množství starších mytologických vrstev, přesto tvoří jednoznačné a definovatelné celky. Náboženská synkreze je vedlejší příznak a průvodní jev úpadku všech velkých civilizací, které se duchovně vyčerpaly, zprofanovaly a přebírají duchovní ideje z jiných civilizačních okruhů.
Oproti tomuto stojí náboženská synteze, která je naopak předpokladem růstu jednotlivce. Jestliže jsou všechny tradice jednotného původu, je zřejmé, že v jejich vnitřních hodnotách musí panovat dokonalá shoda a všude tam, kde se jedná o skutečnou iniciaci a skutečnou kvalitu nad-lidského řádu, tam mezi tradicemi nejsou jiné než vnější rozdíly, přičemž cesty k těmto kvalitám jsou všude stejné a cena za vynaložené úsilí k dosažení iniciace je všude na zemi ve všech náboženstvích tatáž.
S ohledem na výše popsané vyplývá, že skutečná ekumena není neúčelné míchání jednotlivých tradic (synkreze), vyhledávání společných vnějších znaků (které budou vždy rozdílné) nebo zpochybňování dogmat (modernizace), nýbrž nalezení vnitřní shody ve vyšších iniciačních stupních (synteze). Tuto syntezi tedy nelze nalézt na úrovni věřících, doslova vzato, nýbrž na úrovni vidoucích: Mezi staroiránským a křesťanským světcem, mezi buddhistickým a islámským asketou či mezi japonským samurajem a normanským rytířem není žádný jiný než vnější rozdíl, protože hodnoty, kterými se řídí (uveďme příklad – mlčí, když ostatní žvaní, pěstuje sebekázeň, když ostatní podléhají hedónismu, drží odvahu, zatímco neurození prchají z boje apod.) jsou ve všech případech stejné a ideje, které je motivují k činům, jsou ve vnitřní shodě – protože vedou využitím shodných principů ke shodným cílům. Z tohoto hlediska například provensálský katolický rytíř z 11. století v sobě uskutečňuje indoevropský archetyp válečníka (Ardžuna) mnohem lépe než vymódění novopohané ověšení přívěsky a nášivkami se svým „historickým šermem“, druidskými kutnami a internetovými hádkami.
Nejvhodnější náboženství pro „vlčí věk“
Nejde o to vytvářet nové náboženství (např. „novopohanství“) – a už vůbec ne o to nějaké starší ničit – ale o to dosáhnout iniciace a žít hodnotami, které k obrození vedou. Nejde o to kritizovat, prázdně moralizovat nebo se vůči něčemu neustále vymezovat, protože takové jednání je vždy krokem zpět, tedy krokem k úpadku. Jde o to tvořit, rozvíjet a uskutečňovat. A často právě ti, kteří mají největší potřebu kritizovat, sami nikdy nic nevytvořili, zatímco ty, kteří tvoří nejvíce, téměř neslyšíme kritizovat jiné. Podobně, ti, kteří ideou žijí, mají nemají potřebu zaklínat se navenek jejími atributy – sbírat nějaké předměty, pěstovat kostýmový fetišismus či provozovat „historický šerm“ (skutečný rytíř přeci nemá potřebu hrát si o víkendech na rytíře) – zatímco takové, kterým vnitřní hodnoty chybí, plechové meče, druidské kutny či aspoň různé nášivky a mikiny s nápisy ve fraktur-písmu neodolatelně přitahují.
Žitá idea má vždy větší hodnotu než ta, která visí na internetu nebo na papíře nenaplněna. Pokud někdo tento tradiční způsob žití a myšlení označí za nějaký -ismus, budiž, ale není to podstatné. Není třeba žádné nové náboženství, které by mělo šanci oslovit stejně jen nepatrný zlomek populace (pokud vůbec), ale je třeba nových bráhmánů (asketicko-kněžského typu), kšátrijů (heroicko-bojovnického typu) a vaišjů (s vazbou k rodinám a rodné zemi), kteří již tím, že zde jsou, stavějí hráz „kali juze“ a modernímu úpadku. Z tohoto hlediska může svým způsobem pomoci jakékoliv náboženství.
Můj osobní názor je ten, že velmi vhodné k tomuto účelu jsou indoevropské doktríny. Pro ty, kteří se cítí být více umělci, řemeslníky či sedláky, to může být evropské pohanství, pro ty, kdo se cítí být válečníky, je to stoicismus či buddhismus (což je náboženství kšátrijů par excellence), pro ty, kteří se cítí být více bráhmány, je to zoroastrismus (Avesta) či árijská věda (véda), tj. studium staroindických jazyků, sanátana dharmy. Toto je třeba vnímat jako doporučení a není jím řečeno, že by jiná náboženství byla „všeobecně méně vhodná“.
Na indoevropském pohanství mohou oslovit jeho relikty uchované v Evropě, především v Pobaltí a v Rusku s jeho světem bohů, duchů, „zemědělských“ rituálů, cyklicky pojatým časem a folklorními pozůstatky. Z tohoto hlediska může více oslovovat zemědělce a řemeslníky, zatímco kněžský typ mohou oslovit spíše jeho památky ze Středního východu (Avesta, Rgvéda), „solární hodnoty“ spojené s nebeskými božstvy a uctíváním ohně. Jedná se o náboženství jednotného indoevropského (árijského) původu, oba „póly“ (kněžský i zemědělský) tedy musejí od počátku do konce stát v úplné shodě.
Buddhismus, který byl v době svého vzniku vnímán jako náboženství válečníků – kšátrijů, získal dvě základní podoby. O původní podobě hínájána, která po Ašókově smrti rychle ztrácela vliv, mnoho nevíme, nicméně mahájána ve své nejstarší podobě udržela mnoho válečnických tradic. Nejpozději v pátém století přinesli árijští mniši duchovní tradice buddhismu do Číny, kde vznikl klášter Šaolin. V Japonsku se buddhismus (zen) stal náboženstvím samurajů a aristokracie. Buddhismus je iniciační, inspirativní a intuitivní, z určitého hlediska lze říci, že nadřazuje čin nad kontemplací (proto také náleží válečníkům a nikoliv kněžskému typu, který nadřazuje kontemplaci).
Podobně jako u mithraismu (iniciační náboženství legionářů) či stoicismu lze rozvíjet vnitřní integritu (totální sebeovládání – apatheia), doktrínu probuzení, rozvíjet vnitřní sílu (na níž jsou ostatně, jak píše Evola, založeny „bezkontaktní bojové techniky“) a stát se pánem vnějších vlivů a podnětů (neotřesitelnost – ataraxia).
Atlara's Blog 