Babia hora a tajomné sklenené tunely

Ponúkam zaujímavý úryvok z článočku  Tajemství “Měsíční jeskyně”  ktorý bol uverejnený  na www.wmmagazin.cz. Autorom článku je

p. Jiří Matějka

***

z knihy

Tajemství měsíční jeskyně,

autor Miloš Jesenský, Robert K. Lesniakiewicz, Allpres 2008

Babia hora a tzv. skleněné tunely?

Zápisky kpt. Horáka mají zajímavou souvislost se svědectvím o existenci systému „skleněných tunelů“ v masivu na slovenské straně Babí hory. Opět se pokusíme sledovat události, jak je popsal polský fyzik, profesor Dr. Jan Pajak. Jak to bylo v šedesátých letech v zimním období obvyklé, toho večera znovu vypadl proud. Seděl jsem se skupinkou lidí u hřejících kamen a naslouchal praskání dřeva. A Vincent začal s vyprávěním.

„Když jsem byl ve tvém věku, jednou večer mi otec oznámil, že se následujícího dne vydáme na dalekou cestu. Druhý den ráno mne udivilo, že místo přípravy na jarmark otec zabalil jen petrolejku, zápalky a zásobu jídla. Moje zvědavost ještě narostla, když jsme se vydali na cestu pěšky a ne jako obvykle žebřiňákem. Jen co jsme překročili hranice naší vsi, otec, který do té doby mlčel, řekl: ,Vincku, přišel čas, abys poznal tajemství našich předků. Odevzdáváme ho už dlouho z otce na syna. Uchováváme ho v rodině pro případ zlých časů. Kromě mě ho zná jen několik členů rodin roztroušených po jiných vesničkách. Tím tajemstvím je ukrytý vstup do podzemí. Dávej teď dobrý pozor na cestu, protože ti ji ukážu jen jednou. Musíš si ji proto dobře zapamatovat.’

Další cesta probíhala mlčky. Přišli jsme k úpatí hory z české strany. Obě hory leží opodál na východ od slovensko-české hranice. Otec se znovu zastavil a ukázal na skálu ve třetině úbočí té hory. ,Vincku,´ řekl, ,podívej se na tu skálu, protože ta skrývá vstup do podzemí.´ Vyšplhali jsme k ní, ale udivilo mě, že nebyl vidět žádný vchod. Otec se opřel zády o hranu a začal tlačit. Stál jsem tam jako opařený, protože zblízka vypadala skála příliš velká na to, aby se dala odtlačit. Nezahálej! Pomoz mi ji odtlačit! Přiskočil jsem, zatlačil, skála se zatřásla a po počátečním odporu se odsunula až podivuhodně lehce. Objevil se otvor tak velký, že by jím mohl projet i vůz. Otec zapálil petrolejku, a pak zatlačil skálu na původní místo tak, že úplně zakryla vstup. Vyrazil do tunelu, který začínal hned za skálou a vedl strmě dolů. Tunel byl obrovský, vešel by se do něj nejen povoz, ale i celý vlak. Vedl rovně, jako podle pravítka. Měl skoro kruhový průřez, ale byl tak trochu zploštělý. Povrch byl pokrytý jemnými záhyby, jako vyhloubený hrotem obrovského vrtáku. Stěny se třpytily jako ze skla. Chodba klesala dolů, byla obdivuhodně suchá, ani stopa po vodě stékající po stropě a stěnách.

Také jsem si všiml, že naše boty, kráčející po jakoby skleněné podlaze, nevydávaly vůbec žádný zvuk, jaký by člověk očekával při chůzi po skále – ozvěna kroků byla tlumená, jako by byl prostor vyložen nějakým izolačním materiálem. Po dost dlouhém pochodu tunel vyústil do ohromné komory ve tvaru šikmého válce. Stěny této komory byly skleněné jako stěny tunelu, kterým jsme přišli, ale neměly rýhy. Zato strop byl zformovaný do jakéhosi zvláštního figurálního vzoru, připomínajícího zmrzlý vodní vír. Do této komory ústilo několik tunelů, některé s trojúhelníkovým, jiné s kruhovým průřezem. Otec položil lampu na zem a na chvilku si sedl, aby si odpočinul, a já si začal prohlížet jeskyni. U stěn, od ústí tunelů, byla podlaha pokryta nějakými předměty, truhlicemi, sudy a také rozmanitými zbraněmi. Viděl jsem součásti rytířské zbroje, kyje, meče, šavle i starobylou střelnou zbraň. Vzal jsem pušku, abych si ji prohlédl, případně vzal domů, ale otec mě okřikl. Nech ji! To všechno tady musí zůstat na horší časy. Přisedl jsem si k otci a on začal vyprávět:

Tunely, které tady vidíš, vedou do každé země, do každého kontinentu. Můžeš se jimi dostat, kam jen chceš, samozřejmě pokud víš, jak se v nich orientovat. V tomto labyrintu bys mohl lehce zahynout. Proto už naši předci používali návěstí, aby je informovala, který tunel vybrat – pojď, ukážu ti, jak některé značky vypadají.

Vešli jsme do jednoho z tunelů. Tehdy jsem zpozoroval při vchodu do něj množství primitivních obrázků namalovaných černou nebo zaschlou barvou. Otec mi ukazoval obrázek po obrázku a vysvětloval mi jejich význam. Jeden z nich označoval Wawel v Krakově (Královský hrad Wawel v Krakově stojí na vyvýšenině, která skrývá celý podzemní labyrint). Jedna ze zpřístupněných jeskyní se nazývá ,Dračí jáma´ – Smocza jama.

Když mi vysvětloval jednotlivé znaky, najednou se ozvalo dunění, syčení a kovové řinčení. Otec zmlkl a řekl: ,Zpátky, vysvětlím ti to cestou, teď se musíme rychle vrátit.´ Začali jsme tedy rychle stoupat vstupní chodbou, následováni stále hlasitějším duněním a řinčením kovu. Znepokojený otec se často ohlížel za sebe. Když jsme dorazili ke skále u východu, hluk byl tak silný, jakoby tajemný vlak brzdil už skoro za našimi zády. Jakmile jsme byli venku a zavalili otvor balvanem, otec padl úplně vyděšený k zemi. Až po dost dlouhém odpočinku začal znovu vysvětlovat.

Tunely, které jsi viděl, nepostavili lidé, ale bytosti obývající podzemí. Tito tvorové používají tunely k přesunům pod zemí z jedné strany světa na druhou. K tomuto účelu používají i ohnivé létající stroje. Kdybychom na takový stroj v podzemí narazili, nepochybně by nás to spálilo. Naštěstí se ozvěna nese daleko a je dost času, aby se jim dalo uhnout z cesty. Tito tvorové obývají jiné části světa a sem přilétají jen zřídka. Naši předci využívali tunely jako úkryt před nájezdníky nebo k rychlému přesunu na jiná místa. Tolik stará legenda.

(Z knihy Tajemství měsíční jeskyně, autor Miloš Jesenský, Robert K. Lesniakiewicz, Allpres 2008)

http://www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2012040002

Viac sa o “Mesačnej jskyni” môžete dočítať  napr. aj

TU