Arkaim a Země měst

http://www.sarakt.eu/

Arkaim – souhrný přehled výzkumu

Ariové na Urale. Část III.

I. P. Evtušenko, Akademie Trinitarismu – část III. Arkaim

1. Ariové na Urale nebo zaniklá civilizace

3. Arkaim — přírodní rezervace a historicko-archeologické centrum

4. Arkaim — observatoř dávných Ariu. Výzkumy K. K. Bystruškina

Arkaim byl nalezen roku 1987 na místě, na kterém měla stát Bolšekaraganská zavlažovací soustava a hrozilo jí reálné zatopení. V této situaci, jak míní G. B. Zdanovič, roku 1987 (to byl rok počátku perestrojky) to byla naše víra a historická šance průlomu světlé budoucnosti, doba, kdy se společnost postavila za záchranu památky, pomohla přesvědčit akademickou vědu o nutnosti vyvinout společné úsilí na záchranu památky před budováním stavby státního významu, do které již bylo vloženo nemálo finančních prostředků, a která byla prakticky před dokončením.

Zápas za záchranu Arkaimu začala společenská organizace Liga na ochranu Kultury města Jekatěrinburgu, (kterou vedl v té době akademik S. V. Bonsovskij) tím, že akademická obec hodnotu a důležitost tohoto objektu neuznávala. Jedním z důležitých dopisů, který byl napsán na záchranu Arkaimu, byl dopis Ligy na záchranu Kultury napsaný akademikovi P. K. Mesjacu. Zasedání přineslo rozhodnutí o tom, co Arkaim skutečně znamená. V dějinách Ruska se dosud nestalo nic takového, aby státní výstavba v hodnotě 9. mld. rublů byla zastavena pro záchranu jakési archeologické památky. Byla to velká událost.

Zápas za Arkaim začal bojem o lidi. Od okamžiku objevení Arkaimu začala celonárodní pouť lidí z celého Ruska, bez ohledu na to, že místo kde se nachází Arkaim je v pusté stepi, daleko od železničních a silničních cest asi 450 km od Čeljabinska.

O jaké místo se tedy jedná? Čím je vyvolán veliký zájem o tuto památku? Je to tím, že my Rusové jsme tací – a neobejdeme se bez posvátných objektů? Všichni očekáváme novou a novou duchovní potravu. Jsem přesvědčen, že nikoli senzace, ale nám vlastní věčný duchovní hlad nám nedá pokoje a nás neustále pohání k hledání pramenů pravdy. Co pro věčně hledajícího ruského člověka dnes znamená vzdálenost, když je celá země již přeměřena a zaznamenána v mapách, naši předkové se orientovali pouze podle vyprávění svých dědů a šli do neznáma jen proto, aby se dotkli pravdy. Dnes, na rozmezí druhého a třetího tisíciletí se před námi objevil zázrak, zázračně zachované město.

Pro pochopení toho co to je za jev a možnost proniknout hlouběji do problému samotného, bylo téma zvoleno jako náplň své diplomové práce. Autorka práce říká: V Arkaimu jsem byla mnohokrát, často jsem zde hovořila se zajímavými nadšenými talentovanými lidmi, kteří se zabývají bádáním a studiem této problematiky. V besedách s ředitelem tohoto přírodního prostoru a historicko-archeologického centra Arkaimu, doktorem historických věd, archeologem, profesorem, zástupcem katedry archeologie, etnografie a sociálně-historický věd Čeljabinské státní university Genadiem Borisovičem Zdanovičem a výzkumníkem Arkaimu Konstantinem Konstantinovičem Bystruškinem jsem si pro sebe ujasnila, čím je Arkaim. Není to jenom archeologický objekt, ale něco, co současnému lidstvu ještě umožní odhalit samo sebe, aby duchovně přežilo. Tak co to tedy je Arkaim? Více jak sto let hledali archeologové stopy materiálního života jednoho z dávných indoevropských národů, který sám sebe nazýval Ariové. Ariové byli zakladateli významných duchovních hodnot, určujících do značné míry úroveň soudobé kultury. Jim náleží rané vrstvy ve znamenitých knihách indické Rigvédy a íránské Avesty. Poslední archeologické nálezy dovolují spojit jižní Ural s legendární pravlastí Ariů.

Slovo Arkaim znamená „hřbet“, „záda“, „základ“ (z turkitského jazyka). Uvedené slovo je možné hledat i v indoíránském, védském základě – ARKA – podstata vody a ohně a jméno Jimy – dávného avestijského panovníka a kulturního hrdiny.

V 19. století bylo území, na kterém se nyní nachází Arkaim zaznamenáno na mapách jako Arkaimská pustost. Kdysi v době bronzové, asi před 4 tisíci lety, zde probíhal osobitý život. Uprostřed údolí, obklíčeném ze všech stran pohořími, stálo sídliště. Obydlí byla schována za mohutnými obranými stěnami, postavenými z hlíny a dřeva. Mohutné lichoběžníkové domy byly plánovitě sestaveny jeden vedle druhého, jako loukotě u kola. Uprostřed osídlení se nacházelo náměstí. Zachovali se dvě okrouhlé obrané stěny zapasované jedna do druhé. Byla tu i třetí, která opásala sídliště v řadě břehové linie, utvořené říčkami Velkou Karagankou a Utjagankou. Pevnost bylo možné nazvat raným městem, protože zde byly do jisté míry zastoupeny všechny prvky formování skutečného města.

Uralská abaševská kultura:

1 – hranice rozšíření dávné uralské abaševské kultury;

2 – památky abaševské kultury;

3 – památky sintaštinsko-potapovského typu

Body na mapě oblasti:

1. Hranice oblasti

2. Památník Beregovské mikro oblasti

3. Památník Beregovské mikro oblasti

4. Balanbaš

5. Naberežnoe

6. Čukrakli

7. St. Jabalakly

8. Suruš

9. Potapovka

10. Vetljanka IV

11. Nurdavletovo

12. Almuchametovo

13. Ústí

14. Sintašta

15. Arkaim

16. Nový Kuman

Na rozhraní III. až II. tisíciletí do naší éry se na jižním Urale utvořil mohutný bod kulturní geneze, který spojil původní indoevropské obyvatelstvo rozlehlého území stepí a lesostepí střední Euroasie. Kontury tohoto zárodku na východě zabírali Přitobolí a Přiišemí. Zvláště aktivně se do procesu kulturní geneze zapojily západní kulturní tradice, spojené s eneolytickým a raně bronzovým obyvatelstvem Volhy-Uralu, Severního Kavkazu, jihoruských a ukrajinských stepí.

Centrum bylo lokalizováno na jižním Zauralí, které zabíralo poměrně nevelikou kompaktní oblast (400 x 200 km) u východního úpatí uralských hor. Zde poprvé za celou éru dějin stepí Euroasie v poměrně složitých klimatických podmínkách vznikají urbanizovaná území (proto města) s přesnou organizací jak vnitřního, tak i přiléhajícího území. Urbanizované území přestavuje neveliký prostor přísně naplánovaného osídlení s mocnými obranými stěnami.

V posledním desetiletí díky prozkoumání leteckých snímků a letecko-archeologického průzkumu prováděného jak bezpilotními letadly, tak i vrtulníky bylo na jižním Urale nalezeno a zafixováno kompaktní historické území středního bronzu, na kterém jsou zkoncentrována opevněná osídlení (I. Bataninové, G. Zdanovič). Toto území dostalo podmínečný název „Země měst“. Z pohledu archeologické nomenklatury jde o oblast rozšíření památek Sintaštinské kultury. Vůdčím typem památek v „Zemi měst“ se jeví osídlení s přesnou vnitřní výstavbou a mohutnými obrannými stěnami. V současné době je známo 19 opevněných center. Zabírají vyvýšená místa teras na březích řek – přítoků řek Uralu a Tobolu. Celková rozloha „Země měst“ je v dosahu 400 km a nejblíže ve vzdálenosti 150 km. Opevněná centra se nacházela ve vzdálenostech 40 -70 km jedno od druhého. Každému centru odpovídalo vlastní území nebo „zemědělský okruh“. Průměrný rozsah ovládnutého území činil 25 – 30 km. V tomto rozsahu se nacházela sezónní sídla pastevců, rybářů, neopevněná sídliště, těsně spojená s „městy-pevnostmi“, měděnými doly.

Jsou známy tři druhy plánovitých pevnostních staveb – oválná, kruhová a pravoúhlá (čtvercová). Nejstaršími jsou oválné výstavby; „kruhy“ a „čtyřúhelníky“ se objevují později a některé v čase koexistují. Poslední etapa funkčních obranných soustav je spojena pravoúhlým řešením. Vnitřní plánovitá výstavba „města“ s rozmístěním domů a ulic je diktována konfigurací obranných staveb. Obydlí jsou rozmístěna v těsných řadách po vnitřním rozsahu obraných stěn, kdy stěna jednoho domu je zároveň stěnou domu sousedního.

Lichoběžníkové nebo pravoúhlé domy byly stavěny plánovitě a měly rozsah 200 m2. Přibližně jednu třetinu zabírala hospodářská část. Zde se nacházela studna, zásobní jáma-lednička, ohniště krby a komíny. Skoro v každém domě byla nalezena metalurgická pec. Krovy domů bývaly obydlené a měly i doplňkovou stavbu tzv. „druhé patro“.

Tloušťka obranných stěn dosahovala 4,5 – 6 metrů. Před každou stěnou byl vyhlouben příkop. Archeologické výzkumy odhalily kanalizační soustavu; byly prozkoumány části vodovodu ze dřevěných trubek omáznutých hlínou. Jednalo se o unikátní soustavu domů směřujících do ulice raného města. Díky soustavě vrchních a spodních ulic, vstupních otvorů na střechách domů, se mohl člověk dostat co nejkratší cestou na libovolné místo města např. obranou stěnu nebo věž. V centru městské citadely se nacházelo náměstí bez zástavby, které bylo určeno pro náboženské obřady. Zkoumání leteckých snímků dovolilo rozpoznat podél stěn „města“ pole, přehrady, kanály, ohrady pro skot a stopy dávných cest.

Jihouralské „město“ bronzové epochy je charakterizováno nevelkými rozměry, což je dáno specifikou přírodního prostředí a specifikou hospodaření. Z pohledu prostorového architektonického řešení, monumentálnosti fortifikační staveb, dle soustavy komunikací a jiných příznaků nezaostává za ranými městskými centry Mezopotámie a Středomoří. Formování sintaštinsko-arkaimské sídelní soustavy probíhalo souběžně s osvojováním osídleného pasteveckého a zemědělského hospodaření. Sintaštinské osídlenecké struktury svědčí o složitých, vysoce integrovaných a dobře uspořádaných formách sociálního života.

Uspořádání „Země měst“ – je souběžné s formováním více odvětvového hospodaření andronovské typu. Zakládá se na pastevectví i domácím chovu společně se zemědělstvím, s lovectví, ale i rybolovem. Mocná měděná základna zauralského ložiska a úspěchy v oblasti metalurgie utvořily základ pro rychlé hospodářské osvojení území a rozvoj válečnictví. Vynález vozu a pevného udidla s využitím kostěné uzdy s otvory předurčily vojenské úspěchy Sintaštinců, jejich schopnost migrace a prestiž „kasty“ válečníků na vozech a jejich vůdcovství.

Vyobrazení dřevěného útočního vozu

Ekonomika „Země měst“ umožňovala získávat značný nadprodukt, který umožnil výstavbu pevnostních soustav, přehrad, vodovodů a chrámových pohřebních staveb určených ke kultovní činnosti. Archeologické výzkumy ukazují na výrazný rituální charakter kultury „Země měst“.Pravděpodobně je možné je zařadit k soustavě raných civilizací bez písma, pro které je charakteristická sakralizace paměti a její úzká spojitost s rituálem. Koncentrace značného množství lidí proto v městských centrech (od 2,5 – 4 tisíc lidí) v těsné spojitosti mezi ostatními „městy“ a lidmi v územním rozsahu „Země měst“ utvořila podmínky pro informační rozvoj. Kulturní a etnogenetické prameny zkoncentrované na malém a hustém prostoru „Země měst“ utvořily neobyčejný rozvoj mytologického myšlení a rituální činnosti, které jsou zafixovány archeologicky v sídlištní výstavbě, opevnění a pohřebních stavbách. Skutečně v těchto podmínkách byly utvořeny dávné plástve „Rigvédy“ a „Avesty“.

Detail koňské uzdy z rohoviny

Sintaštinská společnost možné nemá přímé analogie. Značně se rozvinula ve svém rozvoji a došla na práh civilizace. Podle řady příznaků zachycených v „Zemi měst“, je možné charakterizovat rané státní útvary. Arkaim je pro ně dnes souhrnným názvem. Po vzoru Arkaimu byla nalezena celá Země měst s vymezenými hranicemi – Uralské hory, předhůří a údolí s přechodem do stepí. Zaujímá v podstatě jih Čeljabinské oblasti s nevelkým záborem Baškirie, Kazachstanu a Oremburgské oblasti. (po 1 až 2 památnících). Díky leteckým snímkům bylo nalezeno kolem 20 měst podobného typu, která se rozlehla podél východního úpatí uralského hřbetu skoro do 400 km od severu na jih a 150 km ze západu na východ. Toto území dostalo název „Země měst“. Pro archeology je toto území velmi zajímavé. Říše jako je Skytie, Sarmatie, Andronovská kultura protažené od Evropy až po severní Čínu, jsou rozsáhlé, zde je vše velmi kompaktní. Mohyly arkaimského typu jsou dnes známé na Volze i na Donu. Je možné zkoumat spojitost a vzájemné působení s Mykénami. V archeologii se objevil termín chápání „mykénsko-sintašský kulturní horizont“, – území od Řecka až po Ural na východ za řeku Irtyš.

Roku 1995 byla uspořádána exkurze vrtulníkem nad Zemí měst. Toho roku bylo na návštěvu do Arkaimu přihlášeno mnoho místních i zahraničních odborníků, kteří měli určitý vztah k raným civilizacím. Výprava přesvědčila dokonce i největší pesimisty, seriozní a významné odborníky dosud nevěřící ve fenomén civilizace ve stepi. Při vystoupení z vrtulníku zde stáli najednou zcela jiní lidé. Tímto způsobem odborníci uvědomili potřebu vzájemného pochopení a pro G. B. Zdanoviče se tak objevili zastánci mezi ruskými i zahraničními autoritami. Do té doby pracoval princip: “Nic takového nemůže existovat, protože to nemůže existovat nikdy“, aby na Urale byla civilizace na úrovni Mykén a Mezopotámie. Právě Arkaim ukázal, že něco takového je možné. Bez ohledu na velký počet podobných opevněných středisek Arkaim zůstal jediným přirozeným objektem svého rodu. Jeho unikátnost je určena důležitou sakrální úlohou v náboženském životě lidí doby bronzové.

Základní stavební materiál použitý při výstavbě Arkaimu – jsou … bloky tří – čtyř rozměrů oválné formy, nebo ploché cihly. Nejsou to pouhé seříznuté plásty, ale speciální směs se stmelujícím pojidlem. Při výstavbě Arkaimu byl používán písek různého kalibru (a z něho byl vystaven Arkaim). Celé město bylo zřejmě vystavěno naráz.

U obyvatel Arkaimu je vidět složitý vztah k vodě:

voda z nebes – to je první hodnota,
ve studni vedle pecí (tavicí výhně) má význam jiný,
ve studni s pitnou vodou je hodnota třetí.

V každém domě jsou po dvou až třech studních a dřevěný hlínou obsypaný vodovod. Každých 30 metrů jsou rozmístěny sběrné jímky pro dešťovou vodu. Před každou jímkou jsou očistné nástroje – hřebeny z hlíny a dřeva a také strouhy, ve kterých se zadržovala špína, aby do jímek stékala už jen voda čistá. Dešťová kanalizace byla překryta dřevěnou mostovkou. Takto byla utvářena kruhová ulice. K vnějšímu náspu, jsou čelně stavěny domy. Obraná stěna je přistavěna ke stěně násypu. Tím vzniká sektor. Radiální stěna je souběžná s vystavěnou ulicí, po které se chodilo. Výška radiální stěny je 3,5 m. Mezi obranou stavbou a ulicí je most.

Brány Arkaimu jsou orientovány podle světových stran v dobách čtyř tisícileté minulosti. Radiální stěny-vchody jsou zahloubeny, uvnitř stěn jsou chodby. Na severo-západním vstupu byly při odkryvu nalezeny základy věží místo vrat. Na tomto místě byl nalezen nejmocnější rov s pozůstatky dřevěné spálené věže. Uvnitř stěn – podzemní vchod – labyrint o délce 21 metrů s hlubokými jámami/pastmi a východem na ulici. V dobách nebezpečí se dřevěná mostovka zvedala. Každý, kdo vešel, musel zapadnout do jámy o hloubce až 3 metry a zároveň se dostával do obrácené polohy od věže tak, že bylo možné jen vcházet. Cizí lidé se odtud nemohli dostat. Tloušťka stěn domů byla 60 cm, mezi domy nebyly žádné dveře ani průchody. Všude jsou schodiště. Odborníci se pokusili postavit takový dům v původní velikosti.

K tomu, aby se tady dalo žít, bylo nutno mít mocný a jednotný kolektiv. Rodina ve vícečlenné společnosti měla zvláštní práva, uvnitř byla individuální. Sociální uspořádání Arkaimu se ztotožňovalo s klasifikací společnosti podle Aristotela. V sociální škále vyčleňuje rodinu, obec, nezbytnou pro přežití jednotlivce a zvláště město (polis), jako vyšší formu lidského společenství. Tato forma dovoluje nejenom přežít každému z občanů – zároveň mu dovoluje realizovat své vlastní možnosti ve prospěch obce, tím se jeho zájmy dostávají do souladu se zájmy obce. Toto je hvězdný věk lidstva. Zřejmě proto také Řekové uskutečnili tak veliký skok v rozvoji světové kultury. Harmonicky spojili osobní a společenské. A pouze tehdy, kdy samo osobní se může realizovat pro blaho společnosti, jde lidstvo dopředu.

V Akaimu to bylo uspořádáno právě tak. Vše se potvrzuje v mohylách a sídlištích, kde je vidět, jak bylo rozdělováno materiální bohatství. Nejsou zde zvláště drahé osobní věci, které by odráželi sociální postavení člověka (na rozdíl od kréto-mykénské kultury) – kde se shodně s arkaimskými nacházejí i bohaté předměty jako například nože ze stříbra a zlata. Je zde shodné složení společnosti, zde je však kromě předmětů výzbroje a bohaté materiální kultury více pozornosti věnováno duchovní kultuře. Materiální kultura je zde jednoduchá. Předmětů je tu mnoho – např. keramika s výřezy a svastikou. Nalézají se zde pouze sošky – kamenné zvířecí a lidské plastiky: lidé, koně, bobři. Tyto sošky jsou však poschovávány. Nejsou v lidských obydlích ani v mohylách. Je to jako u Thora Heyerdhala na Velikonočním ostrově mělká plastika, mimořádně rodinné, tajné svatyně. Ročně se v polích najdou 2-3 sošky ročně. Jsou unikátní a jejich umění je dosud neoceněné.

Umění a duchovní život byl zde soustředěn v kolosální architektuře a dobře rozvinuté rituální praxi, zejména pohřebnictví. Vše je stavěno podle duchovní stránky. Samotné stěny se nedají zdolat ani tankem. K čemu to tedy bylo užitečné před 4 tisící lety? Vše bylo zasvěceno rituálům. Byl to významný skok v duchovní sféře. Lidé Arkaimu byli otevřeni celému fyzickému i duchovnímu světu. Podle nich byl jediný a byl spojován s Vesmírem. Rozkoše nepotřebovali. Důležitým byl jen duchovní život v harmonii s Vesmírem. Člověk a Vesmír v dávnověku byli neoddělitelné. Člověk tvořil a stavěl vesmírnou plánovitou stavbu svých měst a mohyl. Domy mrtvých – mohyly byly naplánovány jako obydlí, jako město, s tím, že všechny mohyly byly stavěny do kruhu.

J. M. Lotman ve svém vystoupení na konferenci, zasvěcené problémům sémiotiky, uspořádané v Moskvě roku 1980, hovořil o tom, že skutečně existovali civilizace bez písma, jejichž zvláštností byla monumentální architektura, bohatá rituální praxe, fascinující pohřební obřad. Písemnost byl zmenšila kultovní, rituální a duchovní prožitek činnosti společnosti. Již 7 let před nalezením Arkaimu psal J. M. Lotman, že takovou civilizací bez písma skutečně byla i ta z Arkaimu.

V nejstarších dobách se lidé snažili pochopit své místo na zemi, snažili se pojmout celkový obraz světa. My můžeme obrazně říci, že lidstvo začalo ne vynálezem sekeromlatu, ale formováním světonázoru a poznáváním sebe sama jako součásti vesmírného poznání. V dávnosti i dnešní člověk nemůže žít bez poznání obrazu světa. Na tomto je založena psychika lidského myšlení. Organizující síla obrazu světa je ohromná a není důležité, zda se o tom dohadujeme nebo ne. Myšlení dávného člověka bylo zcela konkrétní. Obraz světa jím utvářený se vyvíjel nejenom na abstraktní daleký Vesmír. Měl být sestaven v podobě reálného modelu a být současně zde a člověk měl žít v tomto vesmíru v jeho kosmických kruzích a čtvercích.

V Arkaimu je dnes změřeno prakticky všechno: rozměry stavení, množství místností a čtverečních metrů na člověka, počet lidí, dětí, úmrtnost, natalita až po krevní skupiny. Podle krevních skupin, podle antropologických a dalších příznaků odborníci určili, že jde o Indoevropany. Soudobé komplexní výzkumy jsou dostatečně přesné. Průměrný vzrůst mužů – 172 cm, žen – 168 cm. Lidé Arkaimu byli většinou zdrávi. Netrpěli infekčními nemocemi, neměli ani kazy na zubech. Stravovali se jako rostlinou i živočišnou potravou. Průměrný věk nebyl vysoký 30 – 35 let z důvodu vysoké úmrtnosti dětí a rodiček, nalezeny jsou i kostry zesnulých ve věku 60 let. Průměrná délka existence samotného města Arkaim a jemu podobných sídlišť ze Země měst je 200 – 300 let.

Homérova Trója je proti Arkaimu o 500 mladší. Poloměr Homérovské Troje je 179 m a poloměr stěn v Arkaimu je 170 metrů, bez hospodářské části. S hospodářskou částí tj. s ohradami pro skot, což je v okruhu 25 m navíc. Civilizace na jihu stavěla převážně z kamene. V Zemi měst byl kámen využíván velmi zřídka. V Arkaimu není kámen použit vůbec s výjimkou menhirů.

V Arkaimu byly nalezeny a obnoveny zahrady, tj. obdělávaná půda, kde obyvatelé pěstovali proso, turkménský ječmen, cibuli. Byla obnovena zavlažovací soustava – hlavní zavlažovací kanál, ze kterého se táhli závlahy ve vzdálenostech 30 – 40 m do délky a 2,5 m do šířky. Mezi hlavní zavodňovací tepnou a přívodními kanálky jsou ještě strouhy. Na těchto strouhách zůstávala i tráva, aby se voda nevypařovala. Celá tato soustava bývala zaplavována vodou. Vždy když se přeplnily kanálky, přebytečná voda byla odváděna do zásobníku. Poměrně jednoduchá zavlažovací soustava měla rozlohu 2 – 3 hektary.

Obyvatelé Arkaimu byli především chovateli skotu – tedy pastevci. Zabývali se i zemědělstvím, plavili měď, znali tajemství legování, zpracovávali kůže a kostí. Na hliněných nádobách se zachovali nesčetné otisky rostlinných a živočišných tkanin. Lidé Arkaimu byli vynikajícími hrnčíři. Mnoho poznatků a představ bylo uloženo umělecky s citem do ornamentů – dávných smyslových geometrických znaků, které předcházeli písemnosti. Obyvatelé Arkaimu úspěšně opracovávali kameny. Z vulkanického materiálu zhotovovali kladiva a kovadliny pro horké a studené zpracování kovových výrobků. Z kvarcitů a bazaltů dělali bojové sekery, z křemene a jaspisu zhotovovali hroty střel a kopí. Některé z těchto předmětů využívány k lisování při výrobě uctívaného nápoje somy. Velké množství archeologických předmětů poskytují možnost zrekonstruovat způsob života a pohled na svět dávného člověka.

Arkaim a Země měst jsou spojovány s konkrétní skupinou indoevropských národů, dá se přepokládat, že jde o legendární Arie. Pro historické rekonstrukce je správné využívat soudobé údaje jazykovědy a dávného mytologie. V posledním bodě jde o pramenné zdroje Rigvédy a Avesty. Díky archeologii všude v Arkaimu vyvěrá mýtus. Ten je přítomen u pohřebních rituálů a jiných obřadů, v podobě studny a samotné architektonické konstrukci stavby Arkaimu. Vynikající archeologický materiál Země měst vede k nahlédnutí do duchovního světa lidí, kteří vytvořili unikátní kulturu, která vnesla velkolepý přínos světové lidské civilizace.

Podle názoru G. B. Zdanoviče, byli stavitelé Arkaimu Ariové, což je potvrzeno antropologickými výzkumy a určením krevních skupin, odpovídá Indoevropanům. Ariové se nacházeli na severovýchodě indoevropského světa, proto můžeme s klidem bez zaváhání hovořit o našem území. I o tom, že jedna ze skupin těchto Arijců vystavěla Arkaim, je také správné. Proč se Ariové vyčleňují z celkové skupiny Indoevropanů? Jde o geniální národ. Je možné podle N. Gumileva je nazývat šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou a avestijskou literaturou v jejich dávných pramenech. Národ se vyznačuje svou genialitou, když se u něho objevují vysoké záměry Učitele, Vůdce, Proroka. Vystavět Arkaim nemohla pouhá masa lidí bez vedení Velkým učitelem, uzavírá G. B. Zdanovič. Podle jeho hypotézy, podložené archeologickým materiálem, došlo k formování arkaimské vlasti právě na Urale.

Kultura Arkaimu (při zkoumání archeologů) se projevuje v keramice, která je místní, je zde zastoupen neolit i eneolit. Jedná se o souborný archeologický památník, popsaný V. Kovalevovou, který se nachází nedaleko od Jekaterinburgu na řece Iseť u obce Tašková.

Je to Taškovo II., zde se odhalila archeologům nová kultura, která je nazývána Taškovská, zformovaná před 4000 lety, následkem kolonizace místního zauralského obyvatelstva Indoíránci. Pozůstatky jsou velmi dávné, mnohem starší než u Arkaimu. G. B. Zdanovič nepochybuje o tom, že Arkaim stavěli Ariové.

Ve své době byl Arkaim velmi významnou stavbou s velkou koncentrací lidí. Co vedlo tolik lidí se zde shromáždit? Co byli zač tito lidé? Čím byla opodstatněna monumentálnost samotné stavby? Proč takové mohutné opevnění, když jen jeden metr je dostačující před střelou vypuštěnou z luku. A není zde žádných památek po bojích. V mohylách jsou bojové vozy, výzbroj a na sídlištích stopy po požárech. Minimálně 2-3 města vyhořela. Co bylo příčinou požárů?

Viac sa o Arkaime dočítate : TU