Kulturní vandalismus (1/4)

http://pohanskykruh.wordpress.com

Pozn. překl: Následující čtyřdílný seriál vás seznámí s vlivem křesťanství na svět. Popisuje jeho působení a ducha, který již přes 2000 let prostupuje evropskou civilizací. Čtivou a poutavou formou popisuje, jak církev ovlivnila antickou, evropskou a světovou kulturu. Jeho publikováním se nechceme vracet do historie a naříkat nad kdysi spáchanými skutky, ale reagovat na dodnes uváděné argumenty, že kořeny naší civilizace položilo křesťanství. Článek má za cíl jednak taková tvrzení usvědčit ze lži a navíc předložit fakta, která úlohu tohoto náboženství v dějinách podávají v podstatně odlišném světle, než nám bývá představováno, jako např. nedávno při oslavách výročí příchodu „věrozvěstů“ Cyrila a Metoděje. Šíření křesťanství, které je napříč naší společnosti někdy až nekriticky velebeno, s sebou ve skutečnosti neslo jednak destrukci původního duchovního a kulturního dědictví Evropy a zároveň zavedlo totalitu jediného akceptovaného světonázoru. Ve velké míře ničilo právě to, co skutečně můžeme považovat za evropské kořeny, které jsou hlubší a ušlechtilejší podstaty než blízkovýchodní křesťanský import. Kořeny, na jejichž základech lze stavět podnes. Věřím, že pro vás četba tohoto seriálu bude stejně zajímavá a přínosná, jako byla pro mne při jeho překládání. –  Wolf

….Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte.

Pátá kniha Mojžíšova 7:5

ANTICKÝ SVĚT

Tam kde se pálí knihy, posléze se upalují lidé.

                        Heinrich Heine (1797-1856), Almansor

V Římské říši byly tolerovány veškeré náboženské tradice, ačkoliv křesťané do jisté míry trpěli kvůli svému buřičství. Otevřene prohlašovali, že si přejí zničení Říše, povzbuzovali vojáky k dezerci, zjevně vraždili oponenty, pustošili posvátné památky a sochy, a pokoušeli se zničit Řím prostřednictvím žhářství.

01_rome

Obr . –Křesťané se opakovaně pokoušeli Řím zničit

Jakmile se Říše stala křesťanskou, tato tolerance vzala za své. Jediné povolené spisy byly ty podporované linií, dnes považovanou za pravoslavnou. V roce 326 Konstantin oprávnil konfiskaci a zničení všeho, co zpochybňovalo pravoslaví (tj. pravoslaví zavedené rok předtím). To zahrnovalo nekřesťanská místa uctívání, jakož i díla pohanských autorů a všech ostatních křesťanských frakcí. Záhy nato Konstantinova matka Helena a Makarius, biskup jeruzalémský, dohlíželi na zničení chrámu v Jeruzalémě, zasvěceného Afroditě, a na vybudování křesťanské baziliky na jeho místě.  O této bazilice, nyní Kostelu božího hrobu, panovala představa, že jde o samotné místo, kde byl pohřben Ježíš a zahrnovalo i místo ukřižování. Důkaz byl příhodně objeven v podobě hrobky a zázraky konajících třísek ze skutečného Kříže. Nesčíslné tisíce architektonických pokladů z antických dob byly záhy takto zpustošeny a přeměněny na kostely.

                        Křesťané horlivě napodobovali vybrané židovské praktiky. Jósiáš vnucoval výhradně uctívání Jehovy (2. Královská 23). Dle biblické zprávy zničil pohanské stavby zasvěcené uctívání Baala a Aštoret. Pohanské kněze nechal popravit a kosti mrtvých knězů z Bethelu vykopat a spálit na jejich vlastních oltářích. Dle 2. Paralipomenon Jósiáš zničil oltáře a obrazy pohanských božstev ve městech sousedících kmenů Manesesova, Efrajimova, “a Šimeónova až po Neftalího” (2. Paralipomenon 34:6-7). Níže Jósiáš ničí pohanské předměty pohanský oltář, stejně jako křesťanští misionáři v následujících staletích ničili pohanské náboženské idoly a oltáře.

02_josia20

Křesťanská síla rostla a křesťané brzy popírali náboženskou svobodu všech, s výjimkou stoupenců aktuálně prosazované křesťanské frakce. Roku 330, kdy císař Konstantin slavnostně povýšil Byzantion na své hlavní město, zakázal tam vykonávání obřadů jiných věr. Roku 333 začalo naplno křesťanská cenzura, drancování, vyvlastňování a justiční vraždění. Nejen pouze díla Ariova, ale rovněž lidé, kteří tato díla vlastnili, byli odevzdáváni plamenům. Z chrámů Východu byly odváženo zlato a poklady. Za Konstantinových synů se tento trend dále rozvinul. Bylo zničeno více chrámů a obětování bylo zakázáno. Sňatky mezi křesťany a židy byly prohlášeny za nelegální a tento zločin se trestal smrtí. Konstantin II. Schválil zákony proti pohanům roku 341 a v následujících letech došlo ke schválení dalších zákonů za účelem úplného vymýcení veškeré pověry (tj. jiných náboženství). Záhy každý, kdo prováděl tradiční oběti, se vystavoval trestu smrti. Ve městě a na venkově se chrámy bořili či konfiskovaly, nebo se přeměňovaly na kostely. Bandy násilných mnichů rostly, aby zajistily nadvládu pravoslavné linie. Někdy je vedli biskupové. Jakožto moderní, zbožný křesťan jeden historik říká:

                        Mnichové byli často sdružování, nebo se sami sdružovali, do mužstev v černých hábitech za účelem vykonávání církevních záležitostí, nejprve aby ničili pohanské chrámy, později aby v době sporů o doktríně dělali v ulicích výtržnosti. Mnišství přitahovalo ztracené existence, ztroskotance, zločince, homosexuály, uprchlíky jakož i zbožné; byla to kariéra i pro hrubé venkovské mladíky, kteří mohli být vycvičeni v disciplinované mnišské regimenty k nasazení tam, kde by to bezohledná moc biskupa bez považovala za vhodné. 1

03_josiah

Obr. – Král Josiáš ničí v Bethelu zlaté tele. Křesťanství možná zdědilo svou netoleranci z judaismu. Židé patřili k horlivým ničitelům jiných bohů než Jahveho. Fenomén rozsáhlého náboženského vandalismu je společný všem monoteistickým náboženstvím.

Další rekruty tvořily osoby vyhýbající se vojenské povinnosti, zběhlí otroci a duševně nemocní. Kulturní pohané byli jejich vandalismem zděšeni. Toto schéma existovalo, dokud nebyl roku 360 prohlášen císařem Julián. Julián, známý jako Julián Apostata [tj. odpadlík], zavrhl křesťanství ve prospěch tradičních náboženství. Znovu otevřel a opravil pohanské chrámy a obnovil tradici universální tolerance. Vrátil Jeruzalém Židům, odvolal antisemitskou legislativu a schválil obnovu židovského Chrámu.

04_false_idolsJeho toleranci neoceňovali křesťané, kteří poškozovali a ničili nové chrámy v Sýrii a Malé Asii. Obnovu židovského Chrámu v Jeruzalému zpomalil tajemný oheň, pravděpodobně jeden z mnoha případů žhářství, jehož se křesťané dopustili. Existuje více než podezření, že Juliánovu předčasnou smrt bylo možno přisuzovat nějakému křesťanskému působení. Mnozí křesťané se samozřejmě ani neobtěžovali nad jeho úmrtím skrývat svou radost. Po Juliánovi se Říše vrátila k římské vládě. Křesťanští vládci znovu začali s ničením chrámů a zrušili obnovu židovského Chrámu. Roku 380 bylo křesťanství jediných uznaným náboženstvím Říše. K součásti jeho tažení patřilo pálení knih, ničení uměleckých děl, zabavování majetku rodinám a znesvěcování chrámů. Křesťané si libovali ve svém vítězství a chopili se příležitostí zničit vše ostatní považované za svaté.

Na konci čtvrtého století křesťanský císař Theodosius I. uzavřel v souladu s linií sv. Ambrósia pohanské chrámy v Římě. Pod jeho vlivem císař přijal oficiální politiku křesťanské uniformity. Křesťanská lůza měla svobodu beztrestně atakovat a ničit synagogy a chrámy. Určení špehové měli odhalovat ty, kteří dostatečně nesympatizovali s křesťanskou věcí. Právě Ambrósius rozmluvil císaři vyplacení kompenzace za zničení synagogy roku 388.

05_lorenzo

Obr. – San Lorenzo v Mirandě, dříve Chrám Antonia a Faustiny, Řím, se zachovalou chrámovou předsíní původního chrámu

Nějaký čas se křesťané drželi svých domovských kostelů, často soukromých bazilik (přijímajcích síní) bohatých konvertitů. Jak křesťanství přijímalo stále více pohanských praktik a ozdob, začali se staré pohanské chrámy vnímat jako ideální místa pro jejich setkání a obřady. Pohanské chrámy si poté přivlastnili k používání jako kostely. Týkalo se to nespočetných tisíců chrámů po celé Římské říši. Jak potvrzují archeologické výzkumy, v samotném Římě byly přeměněny v kostely četné chrámy.

  • Na samotném Římském fóru, se z Curia Julia čili budovy Římského senátu stal kostel Sant’Adriano ve Foro,
  • z Chrámu Antonia a Faustiny se stal kostel San v Mirandě
  • a z Romulova chrámu se stal kostel Santi Cosma e Damiano.
  • Bazilika sv. Petra, vatikánský kostel, byla postavena na místě velké pohanské nekropole na Vatikánském kopci.

Pohanští bohové a jejich chrámy jsou někdy připomínání v názvech římských kostelů, např. kostel Santa Maria sopra Minerva (doslova svatá Marie nad Minervou). Bazilika sv. Marie andělů a mučedníků (Santa Maria degli Angeli e dei Martiri) je kostel, postavený uvnitř frigidaria Diokleciánových lázní na Piazza della Repubblica v Římě.

06_serapis

Obr. – Hlava boha Serapise

Oficiálně postihovaný křesťanský vandalismus se stal ještě běžnější. Roku 389 biskup Theofilos Alexandrijský osobně rozkázal zničení chrámu boha Serapise, údajně největší svatyně v známého světa. Socha boha byla rozsekána a spálena, jeho hlava byla nesena městem k veřejnému posměchu. Prostory chrámu, neboli Serapeum, byly zároveň sídlem vědeckého výzkumného institutu (“Musea”, pojmenované po sedmi Múzách) a věhlasné Alexandrijské knihovny – dvou nějvětších akademických budov v historii lidstva. Křesťané, kteří vědecký výzkum a sekulární vědění nenáviděli stejně, jako nenáviděli svatyně jiných národů, chovali k oběma budovám odpor. Museum i Knihovna byly zničeny někdy v onom čase, pravděpodobně při stejném násilném incidentu, kdy biskup zničil chrám. Zničení Serapeua patriarchou Theofilem znamenalo zlomovou událost i v dějinách pronásledování starověkého pohanství. Pozdější biskup téhož města, sv. Cyril [nejedná se o pozdějšího věrozvěsta – pozn. překl.] byl zodpovědný za vražku filosofky Hypatie. Slavný Apollónův chrám v Pataře byl zničen, patrně sv. Mikulášem, biskupem dnes známějším jako Santa Klaus. Ten samozřejmě patřil, jako mnozí další biskupové, k horlivým ničitelům posvátných míst jiných národů v oblasti. Po celém Egyptě požívaly biskupy pověřené bandy mnichů vojenské ochrany, takže mohly v bezpečí plenit svatyně jiných věr.

07_croats201907_03

Obr. – Bela Sesija (1864-1931) – Konverze Chorvatů, 1907. Tak jako jinde v Evropě, i Chorvatsko konvertovalo ke křesťanství převážně silou

V pátém století byl potlačen kult Alexandra, který přežil v pouštní oáze Siwa. V šestém století křesťanský císař Justinián uzavřel v Egyptě poslední chrámy, zasvěcené kultu Ísis a Amona. O staletí později křesťané v Egyptě ještě stále zabavovali vyznavačům jiných náboženství dřevěné idoly. Posílaly se do Konstantinopole, aby byly na hippodromu spáleny.

Církev i nadále konfiskovala chrámy a přeměňovala je ke křesťanskému použití. Věhlasná svatyně bohyně Ma [Kybelé – pozn překl.] v Comaně v Cappadocii byla přeměněna na kostel.  Parthenon v Aténách by rovněž přeměnen, stejně jako chrám Rhei v Byzanci. Chrám Atény v Syrakusách byl přebudován na kostel. Z chrámů, které byly zasvěcené bohyním se často stávaly kostely zasvěcené panně Marii.

Dokonce chrámy, které navštívil sám Ježíš, jako Æskelepium v Jeruzalému, byly nahrazeny křesťanskými kostely2. Četné chrámy na vrcholcích kopců, zasvěcené Hermovi (Merkurovi), byly nahrazeny kostely zasvěcenými sv. Michaelovi. Apollónův chrám na Monte Cassinu byl v šestém století zničen následovníky sv. Benedikta a na jeho místě byl postaven klášter. Při takovém ničení asistovalo mnoho pozdějších světců. Např. sv. Martin z Tours patřil k horlivým ničitelům svatyní jiných národů – přičemž se na ně vrhal s motykou. Svatá Justa a Rufína si vysloužily mučednictví tím, že v Seville poničily obraz bohyně Venuše.

V západním křesťanstvu tyto praktiky podporoval papež Řehoř I., který vládl mezi lety 590 a 604. Roku 609 papež Bonifác IV. přeměnil římský Pantheon v kostel. Dříve byl zasvěcen olympským bohům; nyní sv. Marii a všem křesťanským mučedníkům. Další římský chrám, věnovaný pravděpodobně Herkulovi, byl ušetřen, protože se změnil na křesťanský kostel. Dnes je znám pod mylným názvem Vestin chrám. Další, pravděpodobně zasvěcený Portunovi, se zachoval ze stejného důvodu a je, opět mylně, nazýván jako Chrám Fortuny Virilis.

Hlavní terče soustředěného vandalismu byly náboženské. Další objekty byly ničeny z nedbalosti. Flaviovský Amfiteátr, nyní nazývaný Koloseum, neměl pro křesťany žádný konkrétní význam, protože výmysly o křesťanských mučednících vznikly až o tisíciletí později. Panoval samozřejmě zájem, aby se lidé přestali bavit, a v pozdním 6. století byl do stavby přibudován malý kostel. Kameny z amfiteátru byly v křesťanském období po staletí kradeny, zvláště když zemětřesení oslabila jeho strukturu. Kameny se odvážely na kardinálské paláce a kostely po celém Římě. V polovině 14. století se do severní části kolosea nastěhoval křesťanský řád (a zůstal tam až do počátku 19. století). Z interiéru amfiteátru se odstranil kámen a jeho fasáda byla spálena, aby se získalo nehašené vápno. Bronzové svorky, držící při sobě kamenné zdivo, byly ze zdí vysekány. Papež Sixtus V. plánoval z budovy udělat dílnu na zpracování vlny, se záměrem poskytnout tak zaměstnání četným římským prostitutkám. Tento plán zhatila jeho smrt v roce 1590. Roku 1671 dal kardinál Altieri souhlas využívat amfiteátr k býčím zápasům. Roku 1749 papež Benedikt XIV. schválil myšlenku, že kolosea byla místem, kde mučednicky umírali křesťané. Toto alespoň zastavilo tisíciletí křesťanského vandalismu, protože zakázel využívat koloseum k získávání kamene. (Do 16. století nikdo nenaznačil, že by koloseum bylo místem mučednické smrti křesťanů). Katolická encyklopedie připouští, že o tom neexistují důkazy, přesto si tam mnoho křesťanů dál představuje krvavá muka. Každý Velký pátek papež vede procesí s pochodněmi zvané “Cesta kříže “, které má počátek u kolosea.

08_coliseum

09_colis

Obr. – Důsledek tisíceletého křesťanského vandalismu na Koloseu. Další antické stavby po celém Středomoří, mnohé starší, ale nacházejícící se mimo křesťanských měst, se zachovaly v mnohem lepším stavu.

10_temple

Obr. – Chrám Gaia a Lucia, nyní známý jako Maison Carrée v Nimes, vděčí za své zachování tomu, že jej zkonfiskovali křesťané k použití za kostel

V Gálii Martin z Tours, ničitel nesčetných chrámů a posvátných míst, ihned postavil kostely či kláštery na místech chrámů, které zničil (Sulpicius Severus, Vita of Sain Martin, kap. xiii). Klášter na Monte Cassinu postavil sv. Benedikt na pohanském místě, v oblasti, která byla dosud převážně pohanskou. Vrchol kopce zdobil Apollónův chrám.

Benediktovým prvním činem bylo, že Apollónovu sochu rozbil a chrámový oltář zničil. Poté si chrám přisvojil, zasvětil jej sv. Martinovi a po jeho straně postavil další kapli, zasvěcenou sv. Janu Křtiteli (Řehoř Veliký, Life of Saint Benedict of Nursia). Montmartre v Paříži je pojmenován po Mons Martyris, “Hoře mučedníka”, ale jedná se jen o adaptaci původního jména, protože předtím to byla Mons Martis,Marsova hora “. Na jejím vrcholku stojí bazilika Sacré Cœur [tj. Bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – pozn. překl.], která nahradila chrám zasvěcený Martovi. Nedaleký kostel Saint Pierre de Montmartre nahradil mercurii monte, což bylo posvátné místo zasvěcené Lugovi, keltskému božstvu, které Římané ztotožňovali s Merkurem.

 Obr. – Některé z 10,000 neolitických kamenů zachovaných v Carnaku. Nedozvíme se, kolik jich křesťané úmyslně zničili, protože je vnímali takto: Tamní kamenné obrazy zaplňovaly nedaleké lesy, které byly ctěny v “ohavném kultu a rouhavých někdejších obřadech za pohanských časů”

Opatství Luxueil bylo postaveno na troskách Luxovia, nedaleko termálních lázní v Burgundsku, kde nedaleké lesy zaplnily pohanské kamenné obrazy. Kostel opatství byl triumfálně postaven na pohanském místě, s darem od křesťanského úředníka z Childebertova dvora. V Carnaku, u Morbihanského zálivu na jižním pobřeží Bretaně, byl vybudován katolický kostel na vršku neolitické mohyly, aby se tím pokřesťanštila. Podobně tomu bylo v dnešní jižní Francii. Město postavené kolem pohanského chrámu Minervy se dosud jmenuje Minerve a město postavené kolem chrámu Jupiterova, fanum Jovis, se dnes nazývá Fanjeau.

V Británii křesťanský kronikář Geoffrey z Monmouthu podal zprávu, že král Lucius přeměnil všechny staré chrámy na kostely. Za tímto nápadem jistě stála církev. Místo toho, aby byly chrámy zničeny, byly zabaveny pro církevní použití. Zde je výtah z dopisu papeže Řehoře I. Mellitovi, když se měl připojit k Augustinovi z Kentu mezi Anglosasy:

„Až vás tedy všemohoucí Bůh přivede k nejctihodnějšímu muži, našemu bratrovi biskupovi Augustinovi, řekněte mu, co mi již dávno přišlo na mysl ohledně Angličanů: tj., že svatyně s modlami mezi lidmi by měly být ničeny co nejméně, ale že by měly být zničeny samotné modly uvnitř. Nechť jsou tyto svatyně vykropeny svěcenou vodou, nechť jsou postaveny oltáře a na ně umístěny relikvie: neb pokud svatyně jsou postaveny dobře, je nutné, aby byly převedeny od uctívání démonů ke službě pravému Bohu, takže pokud ti lidé uvidí, že jejich vlastní svatyně nejsou zničeny, mohou ze svých srdcí vypudit hřích a ve vědění a uctívání pravého Boha se mohou scházet na svých obvyklých místech o to radostněji.“

Poznámky:

1. Johnson, A History of Christianity, str. 94.

2. Rybník nedaleko ovčího trhu, na nějž odkazuje Jan 5:2, byl dle hebrejského jména Bethesda součástí léčebného centra, zasvěceného bohu Æsklepiovi. Viz Romer, Testament, str.161-2.

Přeloženo z:

http://www.badnewsaboutchristianity.com/

zdroj

nasledujúca časť

carnac

Arco_di_Severo_e_S._Adriano_nel_1575

Sant’Adriano ve Foro, predtým
Curia Julia

z Romulova chrámu se stal kostel Santi Cosma e Damiano

Basilica dei Santi Cosma e Damiano

chiesa-dei-santi-cosma-e-damiano

Chiesa dei Santi Cosma e Damiano

This entry was posted in Dejiny. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s